Třetí anglo-maráthská válka (1817–1818)

Třetí anglo-maráthská válka (1817–1818), známá též jako Pindáríská válka, byla posledním a rozhodujícím konfliktem ze série anglo-maráthských válek mezi Britskou Východoindickou společností a indickou Maráthskou říší. Ve válce zvítězila Britská Východoindická společnost a získala tak kontrolu nad většinou indického území. Konflikt začal invazí vojsk Britské Východoindické společnosti na území Maráthů. Britové byli v přesile a maráthská armáda byla poražena. Britská vojska vedl generální guvernér Thomas Hastings (bez vztahu k Warrenovi Hastingsovi, prvnímu generálnímu guvernérovi Bengálska) podporovaný vojskem pod vedením generála Thomase Hislopa. Začaly operace proti pindáríům, jednotkám muslimských žoldáků a proti Maráthům ve střední Indii. „Pindariové - původně muslimští či maráthští kavaleristé. V nepřátelské armádě vyvolávali chaos, dodávali informace o nepřátelských pozicích ve prospěch armády, kterou doprovázeli. Nebyli to placení vojáci, jejich odškodněním bylo to, co si uloupili… Většina Pindariů tvrdila, že jsou muslimové, ale někteří nedokázali citovat z koránu ani slovo a ani neznali jméno proroka.“

Vojska, jež vedl péšva Bádží Ráo II., a ta, jimž veleli Mudhódží II. Bhónslé z Nágpuru a Malhárráo Hólkar III. z Indauru spojili své síly proti Britské Východoindické společnost. Britská diplomacie přesvědčila čtvrtého hlavního vůdce Maráthů, Daulatráo Šindého z Gválijaru, aby zůstal neutrální, a to i přesto, že ztratil kontrolu nad Rádžasthánem. Britská koalice rychle vítězila, což mělo za následek rozpad Maráthské říše a ztrátu její nezávislosti. Péšva byl poražen v bitvách u Khadkí (dnes součást Aurangábádu) a Kórégáonu (ve státě Maháráštra). Jeho vojáci svedli několik menších bitev, aby zabránili jeho zajetí.

Péšva byl nakonec přesto zajat a držen na malém statku poblíž Kánpuru. Novým vládcem byl jmenován mahárádža ze Sátáry. Většina území byla v roce 1848 připojena k Bombajskému prezidentství (Bombay Presidency) na základě doktríny zaniknutí lorda Dalhousieho a stala se jeho součástí. Bhónslé byl poražen v bitvě u Sítábuldí a Hólkar v bitvě v Manípuru. Severní část Bhónslého království v Nágpuru a okolí spolu s územím péšvy v Bundélkhandu byla také připojena Brity k prezidentství stejně jako území Saugor a Narmada. Porážka Bhónslého a Hólkara tak vyústila v územní zisk Britů. Spolu s Gvalijárem se všechna tato území stala knížecími státy uznávajícími britskou kontrolu. Britové svou znalost indické válečné taktiky dokázali rychlými vítězstvími v Khadkí, Sítábuldí, Manípuru, Kórégáonu a Sátáru.

Maráthská říše Maráthskou říši založil v roce 1674 Šivádží z dynastie Bhónslé. Jazykem zde byla maráthština, náboženství hinduistické, vládl zde silný pocit sounáležitosti a národního cítění. Šivádží bojoval za samostatnost své převážně hinduistické říše, za nezávislost na Mughalské říši a muslimském sultanátu Bidžápur. Ve svém království ustanovil vládu hinduistů. Toto království bylo v maráthském jazyce známé jako Hindaví Svarádžja („hindská samospráva“). Říše se úspěšně bránila před útoky Mughalů a během několika desetiletí se stala skutečnou mocností. Klíčovou složkou maráthské správy byla rada osmi ministrů nazývaná Ašta pradhán (Rada osmi). Nejstarší člen rady byl nazýván péšva a měl funkci předsedy vlády.

Vzrůstající britská moc Zatímco na počátku 18. století Maráthové bojovali s Mughalskou říší, Britové válkou nedotčeni obchodovali v Bombaji, Madrásu a Kalkatě. Poté, co Britové viděli Maráthy v květnu 1739 porazit Portugalce u Vasai–Virár na západním předměstí Bombaje, město opevnili. Ve snaze udržet Maráthy mimo Bombaj, poslali své vyslance dojednat smlouvu. Jednání bylo úspěšné a smlouva byla podepsána dne 12. července 1739. Zaručovala právo volného obchodu Britské Východoindické společnosti na maráthském území. Na jihu byl nizám z Hajdarábádu (nizám – správce říše – byl titul panovníků státu Haidarábád) podporovaný Francií v boji proti Maráthům. V obavě z války maráthský péšva požádal o podporu Brity, ti ale jeho žádost odmítli. Nelze vidět rostoucí sílu Britů, když u nich indičtí vládci hledali pomoc při řešení svých domácích konfliktů. Navzdory podpoře Francie Maráthové během pěti let haidarábádského nizáma porazili.

V období mezi lety 1750-1761 Britové porazili Francouzskou Východoindickou společnost v Indii, a v roce 1793 už byli pevně zakotveni na východě v Bengálsku a na jihu v Madrásu (dnes Čennaí )a byli schopni expandovat dále na západ. Tam sice stále vládli dominantní Maráthové, ale Britové do Súratu pronikli z moře.

Maráthská říše stále rostla, jejich armáda dokonce překročila i řeku Indus. Území na severu spravovali dva maráthští vůdci, Šindé (Sindhija) a Hólkar, protože péšva se soustředil na obranu jihu. Mezi Šindém a Hólkarem panovala rivalita, jejich politika byla ovlivněna osobními zájmy a finančními neshodami. Neshodli se ani s ostatními hinduistickými vládci. Velká rána pro Maráthy byla jejich porážka v bitvě u Pánípatu (1761), kde bojovali proti spojeným muslimským silám vedeným afghánským generálem Ahmadem Šáhem Durráním. Celá generace maráthských vojáků tam zahynula. Nicméně, mezi roky 1761 a 1773 Maráthové znovu získali ztracená území na severu.

Anglo-maráthské vztahy Maráthské zisky na severu byly ohroženy nejen vzhledem k nesvárům mezi Hólkarem a Šindém ale i vnitřními spory v rodině samotného péšvy. V roce 1773 spory vyvrcholily vraždou péšvy Narajana Rao z rodiny Bhatů. Nový maráthský péšva Raghunathrao se obával ohrožení své říše v důsledku stálých sporů mezi maráthskými vůdci, proto požádal o pomoc Brity. Diplomatická jednání vedla k podpisu smlouvy v Súratu v březnu 1775. Britové přislíbili vojenskou pomoc výměnou za kontrolu nad Salsette a pevností ve Vasai–Virár (dříve nazývané Bassein). Smlouva se stala zdrojem velkých diskuzí mezi Brity v Indii a Brity v Evropě. Panovaly vážné obavy z možné konfrontace se stále mocnými Maráthy. Dalším důvodem k obavám bylo, že "Ashta Pradhan" (Rada osmi) podpisem smlouvy překročila své pravomoci. Smlouva byla podle Jamese Granta Duffa, britského vojenského historika, příčinou první anglo-maráthské války v letech 1775–1782. Tato válka skončila patovou situací, ani jedna strana nebyla schopna dosáhnout rozhodujícího vítězství. Válku ukončila smlouva uzavřená v roce 1782 v Salabai, zprostředkovaná Mahadži Šindém. Diplomacie a předvídavost Warrena Hastingse byla hlavním důvodem britského úspěchu v této válce. Podařilo se mu rozbít protibritskou koalici uzavřenou mezi Šindém, Bhónslém a péšvou.

Když v roce 1786 přišel do Indie nový generální guvernér pro správu britských území Charles Cornwallis, první markýz Cornwallis, byla Maráthská říše stále velmi silnou mocností. Po smlouvě podepsané v Salabai, Britové praktikovali politiku koexistence a s Maráthy žili více než dvě desetiletí v míru, také díky diplomacii vlivného státníka a maráthského ministra Nana Fadnavise (James Grant Duff uvádí, že jej Evropané nazývali „Maráthský Machiavelli“), který byl členem vlády tehdy teprve jedenáctiletého péšvy. Madhavrao II. (18. dubna 1774-27. října 1795) (také znám jako péšva Madhavrao nebo Madhav Rao II Narayan) byl 12. maráthský péšva. Narodil se po smrti svého otce péšvy Narajana Rao, zavražděného v roce 1773 na příkaz Raghunathrao. Madhavrao II. byl považován za zákonného dědice a byl ustanoven jako péšva smlouvou uzavřenou v Salbai v roce 1782. Po smrti 11. péšvy se situace změnila. V roce 1800 vypukl boj mezi Šindém a Hólkarem. V roce 1801 Hólkar zaútočil na péšvu Bádží Ráo II. v Puné, protože jeho území sousedilo s územím Šindy. Bádží Ráo II. utekl z Puné do bezpečí na britskou válečnou loď. Bádží Ráo se Hólkara obával, neboť si byl vědom toho, že předáním Vasai–Viráru do britské správy překročil své pravomoce a stal se v podstatě britským úředníkem. Maráthští vůdci považovali předání území pod britskou správu za zradu ze strany péšvy. To byl jeden z důvodů druhé anglo-maráthské války v roce 1803. Oba, Šindo i Bhosle, byli poraženi a Maráthové ztratili velkou část svého území.

Pozadí Marathská říše se rozpadla částečně kvůli druhé anglo-maráthské válce a částečně pro zaostalost armády. Úsilí o modernizaci indických armád bylo polovičaté a vojska byla nedisciplinovaná. Generálové se stavěli odmítavě k moderní technice, jejich zkušenosti a vojenská taktika byly zastaralé. Maráthové také postrádali efektivní špionážní systém a měli nezkušenou diplomacii ve srovnání s Brity. Maráthské dělostřelectvo bylo neúčinné i přesto, že byly dovezeny modernější zbraně. Za výcvik dělostřelců byli odpovědní zahraniční důstojníci; Maráthové pro tento účel používali své vlastní muže jen výjimečně. Maráthskou pěchotu sice chválili lidé jako Wellington, jejich generálové však nebyli dobrými veliteli a armáda se spoléhala na žoldáky, známé jako pindárí. Když se říše přeměnila na konfederaci, chybělo jednotné vedení potřebné pro úspěšné vedení války.

vlevo|náhled|upright|Mountstuart Elphinstone, guvernér Bombaje, založil několik vzdělávacích institucí pro indické obyvatelstvo.

Síla Britské východoindické společnosti rostla, zatímco maráthská říše upadala. Britové zvítězili v předchozí anglo-maráthské válce (1802-1805) a Maráthové jim byli v podstatě vydáni na milost a nemilost. Maráthským péšvou byl právě Bádží Ráo II. Někteří maráthští vůdci, kteří dříve stáli na jeho straně byli nyní pod britskou kontrolou nebo ochranou. Britové uzavřeli dohodu s dynastií Gájakvár (Gájakvádů, anglicky Gaekwad) vládnoucí v maráthské provincii Baróda. Tím docílili toho, že péšva nedostával příjmy z této provincie. Proto Gájakvárové vyslali k péšvovi do Puné svého vyslance aby vyřešil spor ohledně výběru daní. Vyslanec Gangádhar Šástrí byl pod britskou ochranou, přesto byl zavražděn a z činu byl podezřelý péšvův ministr Trimbakdží Dénglé.

Britové využili příležitosti a donutili péšvu Bádží Ráa II. uzavřít novou smlouvu. Smlouva mezi Britskou Východoindickou společností a péšvou Bádží Ráo II. byla podepsána v Puné 13. června 1817. Mezi klíčové podmínky smlouvy patřilo přiznání viny Trimbaka Dengle, vzdání se nároků na území Gaikwarů a předání značných částí území Britům. Týkalo se to pro Maráthy nejdůležitější pevnosti v Dekanu (Dakkhinu), pobřeží Kónkanu a všech území severně od Narmady a jižně od řeky Tungabhadra. péšva také nesměl komunikovat s jinými indickými vládci. Britský guvernér Mountstuart Elphinstone také žádal rozpuštění maráthské jízdy.

Maráthské plány náhled|Trosky starého paláce v hlavním městě Maráthské říše Raigadu