náhled|300x300pixelů| Ilustrace Jamese McBryda pro M. R. Jamesův příběh „Oh, Whistle, And I'll Come To You, My Lad“. Duchařským příběhem může být jakákoli fikce nebo drama, které zahrnuje ducha nebo jehož předpokladem je výskyt duchů nebo víra postav v duchy. „Duch“ se může objevit sám od sebe nebo může být vyvolán magií. S duchem souvisí myšlenka „strašení“, kdy je nadpřirozená entita vázána na nějaké místo, předmět nebo osobu. Duchařské příběhy jsou obvykle příklady tzv. ghostloru (tj. spojení anglických slov „ghost“ a „folklore“).
Hovorově se termín „duchařský příběh“ může vztahovat na jakýkoli druh strašidelného příběhu. Duchařský příběh byl vyvinut jako formát povídky v rámci žánrové fikce. Je to forma nadpřirozené beletrie, konkrétně tzv. weird fiction. Často jde o hororový příběh.
I když záměrem duchařských příběhů často je, aby byly strašidelné, byly napsány tak, aby sloužily všemožným účelům, od komedií až po morální příběhy. Duchové se v příbězích často objevují jako strážci nebo proroci budoucích událostí. Víra v duchy se objevuje ve všech kulturách po celém světě, a proto mohou být duchařské příběhy předávány ústně i písemně.
Dějiny náhled|Duch piráta z knihy Book of Pirates Howarda Pylea (1903) Všeobecné mínění o duších spočívá v tom, že jsou složeni z mlhavého, vzdušného nebo lehounkého materiálu. Antropologové spojují tuto myšlenku s ranými domněnkami, že duchové byli osobou vevnitř osoby (duší osoby), což je ve starověkých kulturách nejvíce patrné jako dech člověka, který se při výdechu v chladnějším podnebí jeví jako bílá mlha.
Příběh od táboráku, forma ústního vyprávění příběhů, často zahrnuje vyprávění duchařských příběhů nebo jiných strašidelných příběhů. Některé příběhy jsou staré desítky let a jejich verze se v různých kulturách liší. Mnoho škol a vzdělávacích institucí považuje duchařské příběhy za součást literatury.
M. R. James napsal v roce 1929 esej „Some Remarks on Ghost Stories“, ve které identifikoval pět hlavních rysů anglického duchařského příběhu. Frank Coffman tyto rysy pro kurz populární imaginativní literatury shrnul takto:
Předstírání pravdy „Příjemný děs“ Žádné zbytečné krveprolití nebo sex Žádné „vysvětlení toho, jak je to možné“ Zasazení děje: „současný den autora (a čtenáře)“
Zavedení rodokapsů na počátku 20. století vytvořilo nové způsoby publikování duchařských příběhů. Začaly se také objevovat v publikacích, jako jsou časopisy Good Housekeeping a The New Yorker.vpravo|náhled|258x258pixelů| John Dee a Edward Kelley vyvolávají ducha zesnulého člověka (rytina z Astrologie od Ebenezera Siblyho, 1806)
První příklady Duchové se v klasickém světě často objevovali ve formě páry nebo kouře, ale v jiných případech byli zase popisováni jako hmotní a objevovali se ve stejné podobě jako v době smrti, spolu s ranami, které je zabily. Duchové mrtvých se v literatuře objevují již v Homerově Odysseji, která zahrnuje cestu do podsvětí a hrdinu, který se setkává s duchy mrtvých, a stejně tak i ve Starém zákonu, ve kterém Čarodějnice z Endoru vyvolává ducha proroka Samuela.
Hra Mostellaria, Komedie o strašidle, kterou napsal římský dramatik Plautus, je nejstarším známým dílem, ve kterém figuruje obydlí, ve kterém straší. Do angličtiny se tato hra někdy překládá jako The Haunted House (tj. Strašidelný dům). Další raný záznam o místě, kde straší, pochází ze zprávy Plinia mladšího (asi 50 n. l.). Plinius popisuje strašení v domě v Aténách duchem spoutaným v řetězech, což je archetyp, který se stal známým v pozdější literatuře.
Duchové se často objevovali v tragédiích římského spisovatele Seneky, který později ovlivnil oživení tragédie na renesanční scéně, zejména Thomase Kyda a Shakespeara.
Sbírka Tisíc a jedna noc, v angličtině někdy známá pod názvem Arabian Nights (tj. Arabské noci), obsahuje řadu duchařských příběhů, které často zahrnují džiny, ghúly a mrtvoly. Zejména „Pohádka o kupci a džinnovi“ se točí kolem domu, kde straší džinové. Další středověká arabská literatura, jako je Encyclopedia of the Brethren of Purity (tj. Encyklopedie bratří čistoty), také obsahuje duchařské příběhy.
Japonské dílo z 11. století s názvem Příběh prince Gendžiho obsahuje duchařské příběhy a postavy, které jsou posedlé duchy.
Anglické renesanční divadlo vlevo|náhled| „Hamlet a duch jeho otce“ od Henryho Fuseliho (kresba z 80. let 18. století). Duch má na sobě stylizované plátované brnění ve stylu 17. století, včetně přilby morionového typu a plátů na ochranu stehen. V alžbětinském divadle bylo běžné zobrazovat duchy v brnění, jelikož to naznačovalo pocit starověku. V polovině 16. století italští humanisté znovu objevili díla Seneky, která se stala vzorem pro oživení tragédie. Vliv Seneky je zvláště patrný ve Španělské tragédii Thomase Kyda a Shakespearově Hamletovi. Obě díla sdílejí téma pomsty, mrtvolného vyvrcholení a taky mají v obsazení duchy. Duchové v Richardu III také připomínají model Seneky, zatímco duch v Hamletovi hraje komplexnější roli. Duch Hamletova otce z Hamleta se stal jedním z nejznámějších duchů v anglické literatuře. V dalším Shakespearově díle Macbeth se zavražděný Banquo ke zděšení hlavní postavy vrací jako duch.
V anglickém renesančním divadle byli duchové často zobrazováni v oděvu živých a dokonce i v brnění. Brnění, které bylo v době renesance již zastaralé, dodávalo jevištním duchům starodávný nádech. Duch z prostěradla začal na jevišti nabývat vliv v 19. století, protože obrněný duch musel být po jevišti přemisťován komplikovanými kladkovými systémy nebo zdvižemi a nakonec se stal otřepaným jevištním prvkem a předmětem posměchu. Ann Jonesová a Peter Stallybrass v knize Renaissance Clothing and the Materials of Memory tvrdí: „Ve skutečnosti to bylo tak, že jakmile se Duchovi začali lidé smát, začal být inscenován nikoli v brnění, ale v nějaké formě „duchovní drapérie“.“ Zajímavým postřehem Jonesové a Stallybrassa je, že „v momentě v historii, kdy začalo být stále nepravděpodobnější, alespoň pro vzdělanou elitu, v duchy vůbec věřit, se zdálo být nutné prosadit jejich nehmotnost a neviditelnost […] Drapérie duchů nyní musí být skutečně stejně duchovní jako duchové sami. Jedná se o výrazný odklon jak od duchů renesanční scény, tak od řeckých a římských divadelních duchů, z nichž tato scéna čerpala. Nejvýraznějším rysem renesančních duchů je právě jejich materiálnost. Zjevují se nám viditelně oblečeni.“
Pomezní balady Duchové výrazně figurovali v tradičních britských baladách 16. a 17. století, zejména v tzv. „pomezních baladách“ bouřlivé pohraniční země mezi Anglií a Skotskem. Mezi balady tohoto typu patří The Unquiet Grave, The Wife of Usher's Well a Sweet William's Ghost. Tyto balady obsahují opakující se téma návratu mrtvých milenek nebo dětí. V baladě King Henry pohltí obzvlášť vyhladovělý duch králova koně a psy, a přinutí krále jít do postele. Král se poté probudí a najde ducha přeměněného na krásnou ženu.
Romantismus vlevo|náhled| Vyobrazení ženy, která vypráví duchařský příběh. Jedním z hlavních raných děl s výskytem duchů byl Otrantský zámek, což je kniha, kterou napsal Horace Walpole v roce 1764 a která byla považována za první gotický román. Nicméně, i když duchařský příběh sdílí použití nadpřirozena s gotickým románem, tyto dvě formy se liší. Duchařské příběhy se, na rozdíl od gotického románu, obvykle odehrávají v čase a na místě blízkém publiku.
Moderní povídka se v Německu objevila na počátku 19. století. Kleistova Žebračka z Locarna, publikovaná v roce 1810, a několik dalších dobových děl se považují za první moderní duchařské povídky. Mezi duchařské příběhy E. T. A. Hoffmanna patří „The Elementary Spirit“ a „The Mines of Falun“.Andrew Barger, "Introduction:All Ghosts are Grey" in Barger (editor),The Best Ghost Stories 1800–1849: A Classic Ghost Anthology. Bottletree Books LLC, 2011. , (pp. 7-12)
Ruským ekvivalentem duchařského příběhu je tzv. bylička.Pamela Davidson. Russian Literature and Its Demons. Berghahn Books, 2000. . Page 59. Mezi pozoruhodné příklady tohoto žánru z 30. let 19. století patří Gogolova povídka Vij a Puškinova Piková dáma, ačkoli existuje spousta dalších příběhů od méně známých spisovatelů, které byly napsány především jako tzv. vánoční fikce. Horské pásmo Vogézy je dějištěm většiny duchařských příběhů francouzské spisovatelské dvojice Erckmann-Chatrian.
Jedním z prvních autorů duchařských příběhů v Anglii byl Walter Scott. Jeho duchařské příběhy „Historka šumaře Willieho“ (1824, poprvé publikován jako součást románu Železná pěst) a Komnata s gobelíny (1828) se vyvarovaly „gotického“ stylu psaní a ukázaly pozdějším autorům tohoto žánru, jak na to.
„Zlatý věk duchařského příběhu“ Historik duchařského příběhu Jack Sullivan poznamenal, že mnoho literárních kritiků tvrdí, že mezi úpadkem gotického románu ve 30. letech 19. století a začátkem první světové války existoval tzv. „zlatý věk duchařského příběhu“. Sullivan tvrdí, že díla, která zahájila tento „zlatý věk“, napsali Edgar Allan Poe a Sheridan Le Fanu.
Irský spisovatel Sheridan Le Fanu byl jedním z nejvlivnějších autorů duchařských příběhů. Jeho sbírky, jako například V temném zrcadle (1872) a Purcellovy listiny (1880), pomohly popularizovat povídku jako prostředek pro duchařské příběhy. Charlotte Riddell, která psala beletrii jako paní J. H. Riddell, napsala duchařské příběhy, které byly známé obratným využitím motivu strašidelného domu.J. L. Campbell, Sr., "Mrs. J. H. Riddell", in Bleiler, ed., Supernatural Fiction Writers. vpravo|náhled| Lept z 19. století od Johna Leeche zachycující Ducha současných Vánoc, jak je vykresleno ve Vánoční koledě Charlese Dickense „Klasický“ duchařský příběh vznikl během viktoriánského období a zahrnoval autory, jako je M. R. James, Sheridan Le Fanu, Violet Hunt a Henry James. Klasické duchařské příběhy byly ovlivněny tradicí gotického románu a obsahují prvky folklóru a psychologie. M. R. James shrnul zásadní prvky duchařského příběhu jako: „Zlomyslnost a děs, zlostný pohled ďábelských tváří, „chladný úšklebek nadpozemské zloby“, pronásledující figury ve tmě a „dlouhotrvající vzdálené výkřiky“, to vše je na místě, a stejně tak i trocha krve, jejíž prolití je úmyslné a pečlivě zorganizované. . . “.
Slavnými literárními zjeveními z viktoriánského období jsou duchové z Vánoční koledy, kde Scroogovi pomohl vidět jeho špatné chování duch jeho bývalého kolegy Jacoba Marleyho, a také Duchové minulých Vánoc, současných Vánoc a budoucích Vánoc. Před Vánoční koledou publikoval Dickens ještě „Příběh skřítků, kteří ukradli Sextona“. Dickens také napsal povídku „Hlídač“, což je další dílo, ve kterém figuruje duch.
Jamesovský styl David Langford popsal britského spisovatele M. R. Jamese jako autora „nejvlivnějšího kánonu duchařských příběhů 20. století“. James zdokonalil metodu vyprávění příběhů, která se od té doby proslavila jako jamesovská a která opustila od mnoha tradičních gotických prvků jeho předchůdců. Klasický jamesovský příběh obvykle zahrnuje následující prvky:
charakteristické prostředí anglické vesnice, přímořského města nebo venkovského statku; starobylé město ve Francii, Dánsku nebo Švédsku; či uznávané opatství nebo univerzita. nevýrazný a spíše naivní muž-učenec jako hlavní postava (často zdrženlivé povahy). objev staré knihy nebo jiného starobylého předmětu, který se nějakým způsobem odemkne, vypustí hněv nebo alespoň přiláká nevítanou pozornost nadpřirozené hrozby, obvykle z onoho světa.