upright|náhled|Státní znak Finské republiky Dějiny Finska počínají zhruba 9000 let př. n. l. s koncem poslední doby ledové. Během doby kamenné se na finském území objevilo několik kultur, jako kundská, šňůrové keramiky, Kiukainen a Pöljä. Finská doba bronzová začala asi 1500 let př. n. l., následovaná dobou železnou, v období 500 př. n. l. až do raného středověku. Během doby železné zde existovaly tři hlavní skupiny obyvatel a jejich kultury – Finové, Tavastiové a Karelové. Písemné zmínky o Finsku se objevují od 12. století, v souvislosti s příchodem západního křesťanství na jihozápad země.
V důsledku severních křížových výprav a švédské kolonizace některých pobřežních oblastí se od 13. století většina finského území stala součástí Švédského království a doménou katolické církve. Po Finské válce roku 1809 Švédsko postoupilo převážnou část finskojazyčných oblastí Ruskému impériu, které na nich vytvořilo autonomní Finské velkoknížectví. Dominantním náboženstvím zde bylo luteránství. Během 19. století se zrodil finský nacionalismus, zaměřený na finské kulturní tradice, folklór a mytologii, hudbu a svébytný finský jazyk. Toto období dalo mimo jiné vzniknout Kalevale, jednomu z nejvýznamnějších děl finské literatury. Následkem katastrofálního hladomoru v letech 1866–1868 došlo k uvolnění hospodářských regulací a rozsáhlé emigraci.
Roku 1917 vyhlásilo Finsko samostatnost. O několik měsíců později vypukla občanská válka mezi „bílými“ (konzervativci, podporovaní Německem) a „rudými“ (levice, podporovaná ruskými bolševiky). Válka skončila na jaře 1918 vítězstvím bílých. Po stabilizaci vnitřních poměrů začal rychlý růst dosud stále převážně agrárního hospodářství. Finsko navázalo pevné vztahy se Západem, především s Velkou Británií a Švédskem, avšak vztahy se Sovětským svazem zůstávaly napjaté. Během druhé světové války Finsko se Sovětským svazem dvakrát bojovalo, poprvé při obraně své nezávislosti během Zimní války a následně po boku nacistického Německa v Pokračovací válce. Poválečné mírové dohody Finsku odňaly velkou část Karélie a některá další území ve prospěch Sovětského svazu. Finsko si však zachovalo svoji nezávislost. Poválečné vztahy se Sovětským svazem reflektovaly historickou zkušenost podřízením se zahraniční politice SSSR, což se označuje termínem finlandizace.
Ve druhé polovině své nezávislé existence si Finsko udržovalo smíšenou ekonomiku. Od poválečného hospodářského boomu zůstává finský hrubý domácí produkt na obyvatele jedním z nejvyšších na světě. Rozvoj sociálního státu v letech 1970–1990 přinesl nárůst veřejných výdajů a zaměstnanosti ve státním sektoru, což mělo za následek zvyšování daňové zátěže obyvatel. V roce 1992 Finsko čelilo krizi způsobené přehřátím ekonomiky a současným poklesem domácího i zahraničních trhů. Roku 1995 Finsko vstoupilo do Evropské unie a v roce 2002 nahradilo markku za euro. Finsko do roku 2023 zůstávalo mimo vojenské pakty. Po napadení Ukrajiny Ruskem v roce 2022 vstoupilo Finsko k 4. 4. 2023 do NATO.
Původ Finů náhled|Mapa Ugrofinských jazyků do kterých patří i Finština Finština a laponština jsou ugrofinské jazyky. Nepatří mezi indoevropské jazyky, ale mezi uralské. Finštině nejpříbuznější ještě běžně používaný jazyk je estonština. Spolu patří do podskupiny baltofinských jazyků. Ostatní ugrofinské jazyky jim jsou mnohem vzdálenější. Původ Finů a jejich jazyka je stále dost sporný. Obyčejně se za jejich pravlast považuje západní nebo střední Sibiř. Někdy se za jejich pravlast ale považuje velká oblast mezi řekou Volhou a Skandinávií.
Předkové Finů přišli do dnešního Finska před tisíci lety v mnoha vlnách z východu, jihu a západu a založili zde lovecko-zemědělskou kulturu. V této době zřejmě byli také předkové dnešních Laponců tvořící lovecko-sběračskou kulturu vytlačeni dále na sever. Novější teorie Kaleviho Wiika, která byla zformulovaná během 90. let 20. století se vrací až do doby ledové. Během ní měli předkové Finů žít v jedné ze tří evropských obyvatelných oblastí. Ve druhé žili budoucí Indoevropané a ve třetí Baskové. Když ledovec roztál, Ugrofinové se rozšířili na sever. Zabydlili se ve střední a severní Evropě. Baskové obsadili západní Evropu. Později Indoevropané seznámili své lovecko-sběračské sousedy se zemědělstvím a naučili je nejen své kultuře, ale i jazyk. Spolu se zemědělstvím se tedy šířilo i indoevropanství. Takhle vznikly keltské, germánské, slovanské a baltské jazyky. Finové nebyli tímto šířením dotčeni kvůli své izolaci. Toto má vysvětlit, proč jsou Finové jazykově od svých sousedů tak rozdílní, ačkoli geneticky jsou velmi blízce příbuzní s Indoevropany ze střední Evropy. Tato teorie však není přijímaná většinou lingvistů. Není vyvrácena archeologickými nálezy, ale mnoho jazykovědců ji považuje za nemožnou.
Genetický výzkum ukazuje, že Finové jsou nejpříbuznější s mluvčími germánských jazyků. Překvapivě jsou jim geneticky nejpodobnější belgičtí Vlámové. Tato podobnost je v genech, které se dědí pouze z matky na dceru. Napovídá to, že měli společné předky, pravděpodobně v době ledové ve stejné obyvatelné oblasti. Nicméně tato podobnost nijak nedokazuje existenci společného jazyka, natož, že by byl ugrofinský. Ugrofinské jazyky se také mohly vyvinout a rozšířit až po skončení doby ledové.
Jiná hypotéza předpokládá, že původní obyvatelstvo přišlo ze střední Evropy, ale jazyk přinesli dobyvatelé z východu. Ti by pak zřejmě povraždili své domácí soky a sžili se s místními ženami.
Prehistorie náhled|Finsko po poslední době ledové(9000 př. n. l.) Neandrtálské osídlení v paleolitu dokládají nálezy z jeskyně Susiluola v Karijoki. Jsou datovány do doby před 130 000 lety. Během poslední doby ledové bylo Finsko zcela pokryté ledovcem, nemohli zde tedy žít lidé. Když ledovec roztál, většina dnešního Finska naopak byla pod vodou, protože tlak ledovce způsobil izostatické stlačení pevniny. V této době bylo Finsko velkým souostrovím. První důkazy o osídlení dnešním člověkem máme až zhruba z 8500 let př. n. l. Tito lidé přišli zřejmě z jihu a východu. Mezolitické sídliště lovců a sběračů se označuje jako „kultura jezera Suomus“. Tu okolo roku 5300 př. n. l. nahradila „kultura hřebenové keramiky“, která je známá svým hrnčířstvím. Přestože důležitou součástí života stále byl lov a rybolov, začal tím i ve Finsku neolit. Od 5. tisíciletí př. n. l. obyvatelé Finska čile obchodovali se svými sousedy. Do Finska bylo dovezeno velké množství pazourku a jantaru. Z té doby se, zvláště ve východním Finsku, nalézají i skalní kresby, které zřejmě sloužily šamanům. Předpokládá se, že protofinský jazyk se do Finska rozšířil nejpozději právě v této době.
Po roce 3200 př. n. l. přišla do jižního Finska vlna imigrantů nebo alespoň silný kulturní vliv z jihu, dnešního Pobaltí. Tato kultura byla součástí evropské „kultury šňůrové keramiky“, která se často spojuje s pohybem mluvčích indo-evropských jazyků. Kultura šňůrové keramiky, nebo také „kultura sekeromlatů“, se zde zřejmě už zabývala zemědělstvím a chovala dobytek. Dál do vnitrozemí byly společnosti méně vyvinuté. Finština byla ovlivněna indoevropskými baltskými jazyky (a naopak) zhruba v období 3500 až 1000 roků př. n. l. V této době se také od finštiny odštěpila laponština. Doba bronzová začala ve Finsku okolo roku 1500 př. n. l. Šířila se nejprve ze západu. Pobřežní oblasti Finska byly součástí severské bronzové kultury, zatímco vnitrozemí bylo ovlivněno bronzovými kulturami severního Ruska. Po roce 500 př. n. l. zde začala doba železná. Dovezené železné břity a místní železná výroba se v oblasti objevily zhruba ve stejnou dobu.
Nejstarší písemná zmínka o Finsku se nalézá v Tacitově díle Germania, které bylo napsáno okolo roku 100 n. l. Popis kočovného národa Fenni, ale neodpovídá tehdejším Finům, protože ti již byli usedlými zemědělci. Zřejmě se jednalo o popis Laponců. Během 1. století n. l. se zvětšil obchod se Skandinávií. Byly dokonce nalezeny starořímské předměty. Během 1. tisíciletí vyměňovali obyvatelé Finska své produkty, většinou kůže, se skandinávskými obchodníky. Samozřejmě, vliv přicházel i z jihu a východu. Společnost v té době byla již rozvrstvená. Nálezy bohatě, většinou zbraněmi, vybavených pohřebišť napovídají, že vládnoucí elita zde existovala už od 3. století n. l. Nicméně centralizovaná společnost se zde během této doby nevyvinula. Dokonce ani v éře Vikingů.
Finská společnost se v této době rozdělila do 3 hlavních skupin: vlastní Finové, Tavastiové (Tavastia je latinský název území a pozdější provincie Häme, odvozeno ze švédského ) a Karelové. Každou z těchto skupin lze dobře doložit jak archeologicky, tak lingvisticky. Archeologicky lze vysledovat jasně ohraničené osídlení: Finové na západě, Karelové na východě a Tavastiové uprostřed země. Jazykově si zejména karelská finština uchovala svou svébytnost a stala v 19. století vděčným zdrojem inspirace pro finské obrozenecké jazykovědce a spisovatele.
Alandy se nejpozději od 6. století n. l. staly zcela švédské; laponské oblasti na severu se oddělily jazykově i kulturně už dříve a šly svou vlastní cestou vývoje (až do pozdního středověku jen velmi málo ovlivněny evropskou kulturou).
Středověk náhled|vpravo|600px|Vývoj finského území. Styky Finů se Švédskem byly běžné i během předkřesťanské éry. Vikingové zde byli známí jak díky svým obchodům, tak loupení. Přesto nemáme žádný důkaz o tom, že by ve Finsku, kromě Aland, vznikly skandinávské osady.
Podle archeologických nálezů zakořenilo ve Finsku křesťanství v 11. století. Podle pozdějších zdrojů sem roku 1155 zavítal Jindřich Uppsalský (Piispa Henrik), pravděpodobně Angličan, aby zorganizoval církev a vybral církevní daně. Pravděpodobně byl podporovaný švédským králem. Jindřich byl brzy zabit, ale na jeho památku vznikl významný kult.
Podle několika málo dochovaných dokumentů zůstala církev ve Finsku až do počátku 13. století neorganizovaná. Jistou stabilitu a pořádek dokázal přinést až misionářský biskup Tomáš. Ve stejné době se několik států snažilo Finsko si podrobit: nově vzniklé Švédské království, Dánsko, Novgorodská republika a zřejmě také velitelé německých křížových výprav. Finové měli vlastní vládce, ale žádnou centrální autoritu. Navzdory kulturním a jazykovým podobnostem muselo být vědomí společné finské identity jen mlhavé. Jako „Finsko“ se označovala jen jihozápadní provincie, kterou od 18. století známe jako region Vlastní Finsko. Myšlenka „Finské země“ v moderním smyslu se pomalu rozvíjela od 15. do 18. století. Idea byla podpořena zejména katolickou církví, která považovala oblast zhruba dnešního Finska za jednu diecézi, a tak se Finové mohli začít považovat za vzájemně příbuzné.
Švédskou vládu ve Finsku se podařilo stabilizovat jarlu Birgerovi po křížové výpravě, která se většinou datuje do roku 1238 nebo 1249. Novgorod naopak získal moc nad Karélií, východním sousedem Finska. Vznikla tak na východě Finska i hranice mezi katolickou a pravoslavnou sférou vlivu.
Během 13. století se Finsko začlenilo do středověké evropské civilizace. Okolo roku 1249 do Finska přišel Dominikánský řád a získal zde značný vliv. Počátkem 14. století se na Sorbonně objevili první finští studenti. (Během 14. století přicházeli také do Prahy.) V jihozápadní části země se původní osídlení vyvinulo v první město – Turku, které se záhy stalo jedním z největších měst ve Švédském království. Bydleli v něm také němečtí obchodníci a řemeslníci. Zbytek Finska byl ale urbanizován jen velmi málo. V jižním Finsku a na západním pobřeží bylo řídké zemědělské osídlení úzce spojené s jednotlivými farnostmi. V ostatních částech země žily malé populace laponských lovců, rybářů a malých farmářů, kteří byli vykořisťováni finskými a karelskými výběrčími daní.
Roku 1249 se uskutečnila druhá křížová výprava pod vedením jarla Birgera. Byl založen hrad Hämeen linna.