náhled|vpravo|250px|Hlavní centra starověkého Egypta náhled|vpravo|250px|Pyramidy (zde Rachefova) a Velká sfinga v Gíze jsou dnes nejznámějšími symboly staroegyptské civilizace
Starověký Egypt byl jednou z významných a současně nejstarších starověkých civilizací ve Středomoří a na Předním východě. Jejím centrem byla oblast severovýchodní Afriky na území dnešního Egypta, kde se soustředila podél dolního toku řeky Nilu až k prvnímu kataraktu tvořícímu přirozenou jižní hranici. Specifické podmínky nilského údolí a pravidelných nilských záplav umožnily v kontrastu s omezenými možnostmi tehdejší Sahary velice brzy přeměnit okraje záplavové oblasti na vysoce výnosnou zemědělskou půdu, a to pouhými jednoduchými úpravami přirozeného prostředí. To vedlo k relativně značnému soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech a následně i etnocentrismu jako výrazným znakům staroegyptské civilizace. V různých obdobích mocenský vliv egyptských panovníků zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu území Núbie, na severu Sinajský poloostrov a jižní Levantu, dále pak Západní poušť včetně jejích oáz, Východní poušť a pobřeží Rudého moře. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást Egypta jako takového, o čemž svědčí jejich zvláštní názvy užívané v egyptštině.
Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí, přičemž ačkoli v průběhu jejího vývoje fakticky došlo k vystřídání přinejmenším tří rozdílných modelů státu (korespondujících s tzv. Starou, Střední a Novou říší), starověcí Egypťané si této kontinuity nepřestávali být vědomi a učinili ji součástí své historické paměti – v průběhu dějin se v obdobích krizí či úpadku do své minulosti obraceli a hledali v ní inspiraci pro soudobé kulturní i politické koncepce. Vznikla na konci 4. tisíciletí př. n. l. z pravěkých a předdynastických kultur (zejména kultury badárské, merimdské a nakádské), když kolem roku 3150 př. n. l. došlo k ustavení první egyptské dynastie a jednotného centralizovaného státu touto dynastií ovládaného. Již v tomto raném období se objevila řada typických kulturních, politických, ideologických a náboženských rysů, které starověcí Egypťané v následujících tisíciletích rozvíjeli a až do zániku své civilizace je neopustili; v jednotlivých historických obdobích byly preferovány jen různé stránky těchto paradigmat, zatímco ona sama zůstávala kontinuálně přítomna. Nositelem této pozoruhodné kulturní, společenské a politické stability bylo specifické egyptské pojetí světa a královské moci, jejíž autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna. Díky tomu „důležité aspekty faraonské civilizace mohly zůstat několik tisíciletí relativně nedotčené a prodělat jen kombinaci kulturní a politické transformace na počátku Arabské doby“ v roce 640/641.
Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. v době Nové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku Eufratu na severu a jeho třetí nástupce Amenhotep III. nejen že „udržel nesmírný respekt k Egyptu v sousedních zemích“, ale využitím dobytých zdrojů také říši přivedl „k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu,“ z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny 12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontací s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo ke spíše defenzivnímu pojetí zahraniční politiky a nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci – Núbijci, Asyřany, Peršany, řecko-makedonskými Ptolemaiovci a nakonec v roce 30 př. n. l. Římany. Přesto ovšem staroegyptská civilizace zůstávala z kulturního hlediska velice vitální a svébytnou; teprve od přelomu 2. a 3. století je pozorovatelný nepochybný úpadek tvůrčí invence. Její definitivní zánik přinesl až nástup křesťanství.
Staroegyptská civilizace dosáhla významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů (pyramid a chrámů), památky písemnictví či doklady o administrativní a společenské organizaci. V mnoha ohledech ji lze oproti soudobému starověkému světu dokonce považovat za jedinečnou a „moderní“. Je také zřejmé, že starověký Egypt významným způsobem působil na příslušníky ostatních starověkých národů; otázka míry jeho skutečného vlivu na utváření ostatních starověkých civilizací je ovšem stále předmětem diskusí. Až do současné doby je inspirací pro řadu kulturních a duchovních proudů (např. hermetismus), v jejichž rámci ovšem dochází k výrazným reinterpretacím staroegyptských reálií.
Vědeckým výzkumem starověkého Egypta se zabývá historická věda – egyptologie. V jejím rámci je pojem „starověkého“ či „faraonského“ Egypta časově vymezován od období konce pravěku bezprostředně předcházejícího vzniku sjednoceného státu až do dobytí země Alexandrem Makedonským v roce 332 př. n. l.
Dějiny výzkumu náhled|vlevo|Střepy z Naukratidy s Hérodotovým jménem jsou pokládány za důkaz jeho přítomnosti v Egyptě Starověcí Egypťané, přestože si byli vědomi své minulosti, od Nové říše se jí aktivně zaobírali (např. v osobě prince Chamuaseta) a nejpozději od 26. dynastie ji všeobecně studovali, nikdy sami nevytvořili retrospektivní kritický pohled, který by reflektoval jejich kulturu a dějiny. Jan Assmann to přisuzuje typicky egyptskému pojetí dějin jako nepřetržitého chronologicko-analistického sledu králů, v němž bylo nepřípustné porušení kontinuity; přitom ovšem teprve diskontinuita „umožňuje vznik představy konce, odkud by bylo možno vyprávět o minulosti.“
První kulturně a historicky pojaté popisy Egypta proto podali až řečtí antičtí autoři. Nejpozději od Pozdní doby totiž Egypt začal být ve starověkém světě pokládán za zemi mimořádného vědění a moudrosti, takže „pro mnoho cizinců všech společenských vrstev byly egyptská kultura a náboženství natolik přitažlivé, že byli odhodláni urazit poměrně dlouhou a časově náročnou cestu,“ aby se s nimi seznámili. Nejstarším známým souborným dílem je Euterpé – druhá kniha Dějin Hérodota z Halikarnássu, která i přes dílčí pochybnosti provázející její text už od starověku zůstává dodnes významným zdrojem informací o starověkém Egyptě. Pod vlivem řecké historiografie sepsal egyptské dějiny ve 3. století př. n. l. pro ptolemaiovské panovníky kněz Manehto. Badatelé pokládají za jisté, že vycházel z oficiálních dokumentů; jeho spis zvaný Aigyptiaka (Egyptské pamětihodnosti), který byl zřejmě nejúplnějším staroegyptským dějepisným dílem, ovšem doposud nebyl nalezen a znám je pouze v nepřesných výpiscích pozdějších spisovatelů. Z dalších autorů se Egyptu věnovali např. Strabón a Kléméns Alexandrijský.
Nejvlivnější obraz Egypta ovšem podal Platón. Zdůrazňoval údajně „devítitisíciletou kněžskou tradici, vůči níž se Řekové jeví jako děti,“ a prohlásil, že Egypťané rozpoznali pro všechny věci „standardní typy – řecký výraz zní schémata, v nichž závazně pro všechen čas poznali a vymezili krásno.“ Egyptský bůh Thovt je podle něj původcem a učitelem veškerého vědění a egyptské kněze pokládal za nositele Thovtových nauk. Ve stejné době pak athénský řečník Isokratés poprvé explicitně formuloval idealizovanou tezi o egyptské filozofii, která má být zdrojem veškeré filozofie vůbec. Předznamenal tak hermetickou tradici Egypta jako tajemné země, v níž jsou bohové nejblíže lidem a která je pramenem dokonalé moudrosti a úplného vědění. V návaznosti na to Diodóros Sicilský podal rozsáhlý seznam slavných Řeků, kteří měli zemi navštívit, a tvrdil, že to, za co jsou váženi, pochází ve skutečnosti z Egypta. Po zániku znalosti čtení hieroglyfického písma se tento v hermetismu dodnes živý směr, Erikem Hornungem označovaný jako egyptozofie,Hornung (2002), str. 9n, 175n. stal převažující tradicí reflexe staroegyptské civilizace, ačkoli z vědeckého hlediska jde spíše o „imaginární Egypt“, tedy o „ideu (Egypta) nezávislou na čase, která s dějinnou skutečností souvisí jen zcela volně.“
náhled|vpravo|Středověká představa gízských pyramid; v biblickém kontextu byly vykládány např. jako Josefovy sýpky Středověká Evropa dočasně ztratila kontakt s většinou klasických antických spisů a země samotná se stala nedostupnou v důsledku islámské expanze. Zdrojem informací o Egyptě se tak staly téměř výhradně jen starověké realitě vzdálené biblické příběhy a ve vzdělanějších kruzích také hermetické nauky spojované s postavou „nejmoudřejšího z lidí“ Herma Trismegista. Teprve v 15. a 16. století s nástupem renesance došlo k novému probuzení zájmu o antickou vzdělanost a tím i o užší kontakt se zapomenutou staroegyptskou civilizací, neboť mezi nimi byla shledávána významná souvislost. Egypt se stal cílem cestovatelů z řady evropských zemí a jejich cestopisy s popisy starověkých památek doprovázené více či méně přesnými vyobrazeními posléze podnítily zájem umělců i vědecky zaměřených orientalistů. Nejvýraznější osobností tohoto období byl Athanasius Kircher, který jako vůbec první z badatelů vyslovil názor, že tehdy ještě živá koptština je dědicem jazyka, který byl kdysi zapisován v hieroglyfech. Jeho pokus o rozluštění písma ovšem neuspěl; pod vlivem Hórapollóna totiž jednotlivým znakům přikládal čistě symbolický význam.
Egyptologie
Počátky skutečně vědeckého výzkumu starověkého Egypta jsou spojeny s egyptským tažením Napoleona Bonaparta z let 1798–1801. Součástí vojenské výpravy totiž byla i vědecká a umělecká komise složená ze 151 odborníků z nejrůznějších oborů. Jejím hlavním cílem sice nebyla dokumentace staroegyptských památek, nicméně členové komise, z nichž v tomto ohledu vynikl zejména umělec a kreslíř Dominique Vivant Denon, právě tomu věnovala nemalé úsilí. Výsledkem jejich činnosti se stalo monumentální dílo Description de l'Égypte vydané v letech 1809–1828, které svou bohatou vědeckou dokumentací položilo základy egyptologie.
vlevo|náhled|Jean-François Champollion – rozluštitel hieroglyfů a zakladatel egyptologie Klíčovou otázkou nově vznikající vědy se stalo rozluštění hieroglyfického písma. Toho po dílčích úspěších jiných badatelů (zejména Johana Davida Åkerblada a Thomase Younga) dosáhl na přelomu let 1821/1822 Jean-François Champollion konfrontací tří znakových verzí (řecké v alfabetě a egyptské v hieroglyfech a v hieratice) identického textu zaznamenaných na Rosettské desce. Jeho metoda čtení hieroglyfů byla jako jediná správná definitivně potvrzena v roce 1837 a 1866 Karlem Richardem Lepsiem a v roce 1896 Peterem le Page Renoufem, což otevřelo cestu k radikálnímu rozvoji egyptologických institucí a egyptologického zkoumání staroegyptských reálií.