Jonna Sundlingová (nepřechýleně Sundling; * 28. prosince 1994 Umeå) je švédská běžkyně na lyžích. V běhu na lyžích je dvojnásobnou olympijskou vítězkou a sedminásobnou mistryní světa.
Sportovní kariéra Jonna Sundling se narodila v Umeå. Jejími rodiči jsou Stefan Sundling (učitel) a Marie Sundlingová, rozená Nilssonová, Jonna je nejstarší z pěti sourozenců, dalšími jsou Vanessa, Lizette, Isak a Tea-lovela. Vyrůstala v Tvärålundu, který má pouze tři sta obyvatel, leží 40 severozápadně od Umeå a je součástí obce Vindeln. Závodit v běhu na lyžích začala v klubu Tvärålunds IF. Odtud zamířila do IFK Umeå a zároveň nastoupila na lyžařské gymnázium v Lycksele, kde ji trénovala tehdejší trenérka švédské juniorské reprezentace Cathrine Engmanová. Prvním mezinárodním podnikem v juniorské kariéře Sundlingové bylo mistrovství světa juniorů v Erzurumu 2012, kde dosáhla na čtvrté místo ve sprintu a získala stříbrnou medaili ve štafetovém závodě. O rok později na juniorském šampionátu v Liberci skončila sedmá ve sprintu, šestá v běhu na 5 km volně a ve štafetě byla členkou vítězného týmu. Na svém posledním mistrovství světa juniorů ve Val di Fiemme 2014 vyhrála zlato ve sprintu a zopakovala si zlatou medaili ve štafetě. Na základě těchto úspěchů jí trenér Rikard Grip v dubnu 2014 zařadil do reprezentačního A-týmu.
Podle lyžařské expertky Johanny Ojalové, která Jonnu vedla v juniorské reprezentaci, doplatila Jonna ve své první seniorské sezóně na přetrénování, trénovala příliš mnoho a v intenzitě, která byla na její tehdejší schopnosti přehnaná. Kvůli častým nemocem ve Světovém poháru debutovala až v závěru sezóny – 15. února 2015 v Östersundu, kde v běhu na 10 km volně skončila na 53. místě. V dalším závodě v Lahti se však už probojovala do první desítky – ve volném sprintu dojela sedmá.
Opakující se onemocnění jí sužovala i v sezóně 2015/2016, v níž startovala v 6 závodech Světového poháru, nejlépe dojela na 8. místě ve volném sprintu v Davosu. Vrcholem sezóny pro ní bylo Mistrovství světa do 23 let 2016 v Rašnově, kde se stala světovou šampionkou ve sprintu.
Výborně se jí vydařil vstup do sezóny 2016/17 – nejprve si na Lillehammer Tour 2016 výrazně zlepšila kariérní maximum v distančních závodech (na 5 km volně byla 18. a na 10 km klasicky 14.) a poté se v Davosu poprvé v kariéře probojovala do finále sprintu, v němž obsadila celkové 4. místo. Postup do finále zopakovala ještě ve sprintu ve Falunu, který dokončila na šestém místě. Byla nominována na Mistrovství světa 2017 v Lahti, ale onemocněla a trenér Rikard Grip ji nahradil Annou Dyvikovou. Ve snaze vyřešit své zdravotní potíže, absolvovala operaci mandlí.
V první polovině olympijské sezóny 2017/18 se však nadále potýkala s nemocemi, což ovlivnilo její výsledky v závodech před olympiádou a ona nebyla na ZOH v Pchjongčchangu nominována. Její forma se začala zlepšovat až v posledních závodech sezóny – v Lahti a v Drammenu se umístila v bodované třicítce a ve Falunu ve tříetapovém Finále Světového poháru nejprve ve sprintu 2. místem poprvé v kariéře dosáhla medailového umístění a potom v běhu na 10 km volně 9. místem zlepšila své kariérní maximum v distančních závodech.
Letní přípravu na sezónu 2018/2019 jí narušily bolesti žaludku a nebylo jisté, zda bude dobře připravena na zahájení sezóny. V prvních dvou závodech v Ruce nestartovala, ale v následujícím sprintu v Lillehammeru, který byl zároveň první etapou trojdílné Lillehammer Tour 2018, poprvé v kariéře zvítězila, když ve finiši porazila Stinu Nilssonovou. Vynechala Tour de Ski, aby byla v dobré formě na šampionátu. V lednu v Drážďanech obsadila ve sprintu 3. místo, když Švédky v tomto závodě kompletně obsadily stupně vítězů – zvítězila Nilssonová a druhá byla Dahlqvistová. Kromě nachlazení, které prodělala v polovině ledna, se v sezóně těšila dobrému zdraví. Svými výkony si tak zajistila svoji první účast na Mistrovství světa. Na šampionátu v rakouském Seefeldu nastoupila pouze ve sprintu volnou technikou. Při něm šla za svým snem o medaili, probojovala se až do finále, v němž se tři sta metrů před cílem dostala do kontaktu s krajankou Majou Dahlqvistovou, při pádu zlomila tyč a dojela zklamaná na 4. místě. Formu si udržela i při finále Světového poháru v Québecu – ve sprintu dojela třetí a Švédky znovu obsadily pódium ve stejném pořadí jako v Drážďanech, v běhu na 10 km klasicky vyrovnala 9. místem své distanční maximum z předchozí sezóny a po stíhacím závodě na 10 km volně skončila celkově v tříetapovém závodě na 6. místě.
V rekordně nabité sezóně 2019/20, v jejímž původním kalendáři bylo naplánováno 40 závodních položek Světového poháru, se Jonna konečně mohla připravovat a závodit, aniž by se potýkala s tak výraznými zdravotními komplikacemi jako v minulých sezónách. Poprvé v kariéře absolvovala Tour de Ski. V jejím průběhu znovu vyrovnala své tehdejší kariérní maximum v individuálním distančním závodě, když ve Val di Fiemme obsadila 9. místo. Celkově Tour de Ski dokončila na 14. místě. Absolvovala také historicky první Ski Tour 2020, šestietapový závod pořádaný ve Švédsku a Norsku, který se v této podobě uskutečnil pouze v této sezóně. Celkově v něm skončila sedmnáctá. V obou etapových sériích tak ukázala přechod od výrazně specializované sprinterky k všestrannější závodnici. Především však Jonna potvrdila své mimořádné sprinterské schopnosti. V sezóně vyhrála sprinty v Planici a v Konnerudu, druhá byla v Ruce a Trondheimu a třetí ve Falunu. Po třetím sprintu sezóny, který se jel 21. prosince v Planici, Jonna v čele průběžné klasifikace sprinterek vystřídala Maiken Caspersenovou Fallaovou. Vedení následně udržela i po závodech v Lenzerheide a Val di Fiemme. Kvůli nachlazení však musela vynechat sprint v Drážďanech. Právě tam převzala vedení Anamarija Lampičová, která jej udržela další tři závody. Po sprintu v Åre se pak do čela dostala Linn Svahnová. Jonna se však v závěru sezóny do boje o malý křišťálový glóbus znovu výrazně vrátila. V Trondheimu skončila druhá a v následujícím sprintu v Konnerudu zvítězila. Po tomto závodě měla 486 bodů, zatímco vedoucí Linn Svahnová 509 a třetí Anamarija Lampičová 472. Od vítězství ve sprintech Světového poháru ji tak dělilo pouhých 23 bodů. Očekávané vyvrcholení souboje mělo přijít v závěrečné třízávodové Sprint Tour – dva sprinty v Québecu a jeden v Minneapolis. Kvůli pandemii covidu-19 však byly všechny tyto závody zrušeny a pořadí po 11 uskutečněných sprintech se stalo konečným. Jonna tak zakončila sezónu jako druhá nejlepší sprinterka Světového poháru a v celé své kariéře měla nejblíže k zisku malého křišťálového glóbu.
Program Světového poháru v sezóně 2020/21 byl výrazně ovlivněn pandemií covidu-19 – téměř třetina z původně plánovaných závodů musela být zrušena. Ze sprinterského programu Světového poháru zůstalo jen 7 individuálních závodů, přičemž švédský tým se z preventivních důvodů rozhodl vynechat prosincové závody v Davosu a Drážďanech. Ve zbývajících pěti sprinterských závodech byla Jonna třetí v úvodním sprintu v Ruce, ve Val Müstair a ve Val di Fiemme vypadla v semifinále a skončila 10. a 7., ve Falunu byla znovu třetí a v Ulricehamnu obsadila 6. místo. Oproti minulé sezóně si v celkovém pořadí sprinterek pohoršila a skončila až sedmá. Naopak zlepšení svého kariérního maxima dosáhla v distančních závodech – ve stíhacím závodě volnou technikou na 10 km v Ruce doběhla šestá. I v této sezóně absolvovala Tour de Ski, tentokrát ji dokončila na 25. místě. Hlavním cílem sezóny pro ni však bylo mistrovství světa v Oberstdorfu. Sundlingová později popisovala, jak tvrdě na šampionát trénovala a jak důležité pro ni bylo udržet se zdravá a soustředit se na správnou přípravu. Na samotném mistrovství pak svou formu dokonale prodala. V individuálním závodě sprinterek si zajistila jasné vítězství před obhájkyní titulu mistryně světa Maiken Caspersenovou Fallaovou a Anamarijou Lampičovou, vítězkou malého globu této sezóny. Rozhodující náskok si ve finále klasického sprintu, do té doby její méně oblíbené disciplíny, vytvořila ve stoupání a do cíle už vedení bezpečně udržela. O tři dny později přidala další zlatou medaili v týmovém sprintu volnou technikou, kde společně s Majou Dahlqvistovou porazily Švýcarsko a Slovinsko. Poté byla nasazena i do štafety a byl jí přidělen první úsek klasickou technikou. Ve druhé polovině svého úseku se potýkala s podkluzujícími lyžemi a předávala na šestém místě se ztrátou 12,5 s. Na druhém úseku se Charlotte Kallaová kvůli problémům s lyžemi propadla až na devaté místo se ztrátou 1:39, nakonec Švédky díky výkonům Anderssonové a Karlssonové dojely šesté.
Rovněž sezóna 2021/22 byla poznamenána pokračující pandemií covidu-19, avšak pro Jonnu představovalo největší komplikaci zranění palce. To si přivodila 19. listopadu 2021 při pádu ve čtvrtfinále sprintu ve švédském Gällivare, kde si přetrhla vaz v palci levé ruky. Zranění si vyžádalo několik týdnů fixace a rehabilitace a připravilo ji o úvodní tři podniky Světového poháru – v Ruce, Lillehammeru a Davosu. Do závodů Světového poháru naskočila až 18. a 19. prosince 2021 v německých Drážďanech. Její návrat předčil veškerá očekávání. V individuálním sprintu volnou technikou vyhrála kvalifikaci a ve finále pak nestačila pouze na dosud suverénní sprinterku sezóny a vítězku všech tří předchozích sprintů, Maju Dahlqvistovou, a obsadila 2. místo. O den později společně s Majou Dahlqvistovou nenašly přemožitelky v týmovém sprintu a jasně zvítězily. Podle předsezónního plánu Sundlingová vynechala Tour de Ski. Jelikož byly po Tour de Ski všechny zbývající závody Světového poháru před olympijskými hrami zrušeny, pokračovala v lednu v závodní přípravě ve Skandinávském poháru ve Falunu. Zde předvedla mimořádně přesvědčivé výkony: vyhrála sprint volnou technikou a následně zvítězila také v obou distančních závodech na 10 km – nejprve klasickou a poté volnou technikou. Pak už ji čekal vrchol sezóny v olympijském Pekingu. Ve sprintu volnou technikou Sundlingová dominovala od kvalifikace až po finále. Už v kvalifikaci byla nejrychlejší a ve finále zvítězila s obrovským náskokem 2,88 sekundy před Majou Dahlqvistovou. Zatímco Dahlqvistová před olympiádou vyhrála ve Světového poháru každý sprint, do kterého nastoupila, v Pekingu se role obrátily a Sundlingová předvedla svůj životní výkon. Její olympijský program však tím zdaleka nekončil. Ve štafetě 4 × 5 km jako finišmanka přebírala od Karlssonové na pátém místě se ztrátou 35 s na vedoucí Německo a 20,3 s na třetí Norsko. Na svém úseku byla nejrychlejší ze všech, předvedla fantastický taktický i fyzický výkon. Za pouhých 5 km rychle dostihla Norsko a Finsko a začala stahovat také náskok Německa. V cíli zaostalo Švédsko za vítězným ROV o 20,7 s a za stříbrným Německem o pouhé 2,5 s. V dramatickém cílovém sprintu pak Sundlingová přespurtovala finskou finišmanku Pärmäkoskiovou a vybojovala pro Švédsko bronz. V týmovém sprintu pak společně s Majou Dahlqvistovou přidala stříbrnou olympijskou medaili. V posledním závodě olympiády na 30 km volnou technikou překvapila čtvrtým místem, když na bronzovou Niskanenovou ztrácela pouhé 2 s. Po olympijských hrách dokázala přenést svou vynikající formu i do závěru Světového poháru. Ve třech zbývajících sprintech zvítězila v Lahti a ve Falunu, zatímco v Drammenu doběhla druhá za Fallaovou. V konečném pořadí sprintu Světového poháru tak skončila třetí, přestože z devíti individuálních sprinterských závodů sezóny startovala pouze ve čtyřech. Obrovský průlom však Sundlingová udělala také v distančních závodech. V Lahti na 10 km klasicky obsadila páté místo, v Oslu na 30 km klasicky třetí a ve Falunu na 10 km volně druhé místo. Všechny tři výsledky představovaly nové kariérní maximum ve Světovém poháru. Sundlingová tak v sezóně nejen potvrdila pozici světové sprintérské špičky ziskem nejcennějšího možného titulu – olympijského zlata, ale zároveň poprvé výrazně pronikla mezi nejlepší distanční závodnice.