Válka královny Anny (anglicky Queen Anne's War, francouzsky Deuxième guerre intercoloniale, španělsky Guerra de la reina Ana) je název pro americkou odnož války o španělské dědictví. Proběhla v letech 1702 až 1713. Na jedné straně konfliktu stáli Francouzi a Španělé, na druhé straně Angličané. Šlo o druhou ze série koloniálních válek mezi Francouzi a Angličany o ovládnutí Severní Ameriky, po válce krále Viléma a předcházející válce krále Jiřího. Konflikt získal název po anglické královně Anně Stuartovně. Boje, jež probíhaly především na jihovýchodě Severní Ameriky, v Akádii, Nové Anglii a na Newfoundlandu, sestávaly především z menších přepadů, nájezdů a bitek, v porovnání s evropským válčištěm s nepoměrně menšími celkovými ztrátami na obou stranách. Důležitou roli při tom hráli indiáni, které se snažili kolonisté využívat v maximální míře. Jejich největší podporu měli tradičně na své straně Francouzi. Asi nejznámější z přepadových akcí byl francouzsko-indiánský útok na novoanglickou osadu Deerfield v roce 1704. Důležitým úspěchem Britů se stalo dobytí francouzské pevnosti Port Royal v Akádii v roce 1710. Válka skončila v zásadě britským vítězstvím, které se projevilo především územními změnami v Kanadě, schválenými Utrechtským mírem v roce 1713. Na zájmy domorodých etnik se v dohodě zřetel nebral. Konfliktem značně oslabena byla španělská přítomnost na Floridě.
Původ, příčiny náhled|Mapa Severní Ameriky na začátku války královny Anny. Sporná teritoria jsou šrafovaně. Na začátku 18. století vyvrcholily v Evropě spory o následnictví ve španělském království, jež se řešily již koncem 17. století. V roce 1700 zemřel bezdětný španělský král Karel II. a na uvolněný trůn si činili nárok rakouští Habsburkové v osobě arcivévody Karla Habsburského a francouzští Bourboni v osobě Filipa z Anjou. Jelikož byl jejich příbuzenský vztah k po meči vymřelé linii španělských Habsburků v zásadě rovnocenný a uvažovaný kompromisní kandidát na trůn Josef Ferdinand Bavorský zemřel ještě před Karlem II., uvízly pokusy o mírovou domluvu na mrtvém bodě. Diplomatický neúspěch se v roce 1701 změnil v konflikt nazývaný válka o španělské dědictví.
Britové i Francouzi se snažili zachovat i v případě války v Evropě v koloniích vzájemný mír, dokonce o tom spolu vyjednávali guvernéři Nové Francie a Massachusetts, ale nepodařilo se uzavřít žádnou dohodu.Greene 1905, s. 140–41. Důvodem bylo nevyřešené napětí v hraničních oblastech, především na severu v Nové Anglii (provincie Massachusetts), v Hudsonově zálivu, na Newfoundlandu a se Španělskem i na jihu v provincii Karolína. Populace v anglických koloniích dosahovala začátkem 18. století asi 250 000 lidí (nejvíce ve Virginii a Nové Anglii) a mnohonásobně tak převyšovala populaci Nové Francie.Craven 1968, s. 288. Většina osad byla koncentrována při pobřeží, jen malá část z nich ležela ve vnitrozemí, některé pak dosahovaly až k Appalačskému pohoří. Angličtí kolonisté věděli jen málo o vnitrozemí Severní Ameriky na západ od Appalačských hor a na jih od Velkých jezer. Tato oblast byla osídlená rozličnými indiánskými etniky, ačkoli angličtí a především francouzští obchodníci již na toto území pronikli. Na Floridě (la Florida) Španělé vytvořili síť misijních stanic, kde se pokoušeli přivést domorodce ke katolictví.Weber 1992, s. 100–107. Španělská populace byla poměrně malá, čítala asi 1500 lidí, kteří „měli na starosti“ asi 20 000 indiánů.Cooper a Terrill 1999, s. 22. Francouzi pronikli koncem 17. století k ústí řeky Mississippi a vytvořili zde malou kolonii v podobě tvrze Fort Maurepas. Odtud vytvářeli síť obchodních stezek směrem do vnitrozemí a ustavili přátelské vztahy s Čoktavy (Choctaw), což byl velký kmen, jehož nepřáteli byli mimo jiné Čikasavové (Chickasaw), kteří se řadili mezi anglické spojence.Weber 1992, s. 158.Crane 1968, s. 385. Prakticky všechny indiánské kmeny přišly o část své populace v důsledku různých epidemií, jež sem objevitelé, obchodníci, kolonisté a misionáři zavlekli.Waselkov a Hatley 2006, s. 104.
Příchod Francouzů na jih ohrozil existující obchodní vazby, které si kolonisté z Karolíny vytvořili s vnitrozemskými indiány a napětí mezi evropskými koloniálními mocnostmi tím výrazně vzrostlo. Francouzi a Španělé, kteří byli v předchozí válce zvané v Evropě devítiletá a v Americe válka krále Viléma nepřátelé, se v blížícím se konfliktu stali spojenci.Weber 1992, s. 158–159. Důvodem pro nepřátelství Španělů a Angličanů nebyly jen teritoriální spory mezi Karolínou a Floridou jižně od řeky Savannah, ale také náboženská animosita mezi španělským římským katolictvím a anglickým protestantstvím.Arnade 1962, s. 32.
Na severu s sebou konflikt kromě územních sporů nesl silný ekonomický prvek. Na Newfoundlandu existovalo několik francouzských i anglických osad, některé byly stálé, jiné sezónní, posledně jmenované využívali především evropští rybáři.Drake 1897, s. 115. Celkem zde trvale žilo asi 1000 Francouzů a 2000 Angličanů. Ti mezi sebou soupeřili o lovnou oblast na Velkých mělčinách (Grand Banks), kam mířili i rybáři z Akádie (Nové Skotsko, Nový Brunšvik) a z Massachusetts.Pope 2004, s. 202–203.Drake, p. 115,203
Hranice mezi Akádií a Novou Anglií byly stále nejisté a sporné, navzdory právě skončené válce krále Viléma. Nová Francie si zde nárokovala území až k řece Kennebec v jižním Maine. Francouzi zde ustavili několik misií a kolonie v oblasti Penobscot Bay poblíž Castine. Tyto posty představovaly základny pro útoky na anglické osadníky, kteří sem pronikali z jihu.Drake 1897, s. 36. Hraniční oblasti mezi francouzským osídlením v oblasti řeky sv. Vavřince a koloniemi Massachusetts a New York byly osídleny indiány, patřící mezi rozsáhlejší skupinu etnik souhrnně nazývanou Západní Abenakové (Abenaki), západní části regionu pak dominovali Irokézové. Toto území sloužilo za předchozí války jako koridor, kterým procházely válečné výpravy oběma směry.Drake 1897, s. 150. Šlo o řídce zalidněnou oblast, místní indiánská populace byla zredukována epidemiemi a území bylo využíváno spíše jako loviště a nárazová zóna.
Pobřežní oblast Hudsonova zálivu (známá jako Země prince Ruprechta) nebyla v nadcházející válce svědkem žádných významnějších bojů, konflikt se zde projevil v menší míře než předcházející válka. Jediný významný střet zde proběhl v roce 1709, kdy Francouzi napadli Fort Albany. Ovšem britská Společnost Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company) za své zájmy úspěšně lobovala během mírových jednání na konci války.Newman 1985, s. 87 ,109–129.Bryce 1900, s. 58.
Technologie, organizace vlevo|náhled|Kamenná pevnost Port Royal v Akádii, 1702. V průběhu války mělo jen málo osad kamenné opevnění. Vojenské technologie používané v té době v Americe nebyly tak rozvinuté jako v Evropě. Jen málo koloniálních osad chránily kamenné pevnosti a tvrze. Výjimkou byly St. Augustine na Floridě, Boston, Québec a St. John's na Newfoundlandu. Pevnost Port Royal byla dokončena krátce po začátku války.MacVicar 1897, s. 45Arnade 1962, s. 32.Prowse 1896, s. 211, 233. Některé vesnice a městečka byly chráněny dřevěnými palisádami, ale většina disponovala jen zpevněnými domy, kde mohla být umístěna i děla a první patro bylo uzpůsobeno tak, že odtud mohli obránci pálit na útočníky, kteří se do domu chtěli dostat přízemím.Leckie 1999, s. 231. Evropští vojáci a kolonisté měli typicky ve výzbroji muškety s hladkou hlavní, jejichž účinný dostřel se pohyboval okolo 100 metrů, ale přesné byly jen asi na poloviční vzdálenost. Někteří kolonisté stále používali i píky a jiné druhy kopí. Indiáni byli vyzbrojeni buď puškami a železnými sekerami získanými obchodem od bělochů, nebo nosili ještě své tradiční zbraně, jako primitivní dřevěné (či zčásti kamenné) tomahavky a luky. Jen část kolonistů uměla obsluhovat děla, která jediná byla efektivní v boji proti opevněním.Peckham 1964, s. 26.
Angličtí osadníci byli organizováni do pluků domobrany neboli milicí a v jejich koloniích nebylo přítomné pravidelné vojsko z Británie, kromě výjimek v podobě malých jednotek na Newfoundlandu.Prowse 1896, s. 223. Francouzi měli také domobranu, ale zároveň disponovali poměrně velkým množstvím pravidelných jednotek zvaných troupes de la marine (~námořní pěchota). Tyto jednotky vedli zkušení důstojníci a mužstvo tvořili vojáci z Francie. Troupes de la marine byly rozptýleny po Nové Francii, s nejvyšší koncentrací v nejvíce zalidněných centrech Kanady.Peckham 1964, s. 27. Španělská Florida měla na svou obranu několik set vojáků pravidelné armády, kteří byli primárně určení k pacifikaci případné indiánské hrozby.Wright 1971, s. 65.
Průběh
Válka na jihu náhled|Pierre Le Moyne d'Iberville se snažil nastolit dobré vztahy s indiány v povodí Mississippi Představitelé anglických a francouzských kolonií se domnívali, že kontrola řeky Mississippi by měla být klíčová pro další rozvoj obchodu a každá strana se chystala překazit aktivity toho druhého. Kanadský objevitel a cestovatel Pierre Le Moyne d'Iberville vytvořil plán, jak z jihu vytlačit Angličany či jim alespoň zabránit v dalším postupu do vnitrozemí. Zásadní roli v tom měli hrát indiáni z dolní části povodí Mississippi. D′Iberville znovuobjevil ústí Mississippi a na jaře roku 1699 zde ustavil pevnost Fort Maurepas. Roku 1702 byla zřízena i pevnost Fort Louis de la Mobile a tím Francouzi započali své vztahy s Čokty (Choctaw), Čikasavy (Chickasaw), Načezy (Natchez) a dalšími kmeny.Peckham 1964, s. 58.Waselkov a Hatley 2006, s. 105–137.
Obchodníci a objevitelé z provincie (kolonie) Karolína vytvořili předivo obchodních vazeb s kmeny na jihovýchodě, jež sahaly až k Mississippi.Crane 1919, s. 382. Vůdci těchto obchodníků měli malý respekt ke Španělům na Floridě, ale bylo jim jasné, že příchod Francouzů znamená skutečnou hrozbu. Guvernéři Karolíny Joseph Blake a jeho nástupce James Moore pracovali s vizemi expanze na západ na úkor španělských a francouzských zájmů.Crane 1919, s. 380.
D′Iberville ještě před vypuknutím války v roce 1702 navštívil Španěly a doporučil jim, aby vyzbrojili bojovníky Apalačů (Apalachee) a poslali je na Angličany a jejich indiánské spojence. Španělský guvernér Zúñiga i na žádost samotných indiánů zareagoval kladně a nechal zorganizovat expedici, jíž vedl Francisco Romo de Uriza, a která čítala více než 800 mužů, v naprosté většině indiánů. Ta opustila Pensacolu na Floridě v srpnu 1702 a vydala se napadnout domorodé nepřátele floridských indiánů a karolínské obchodní stanice. Angličané a jejich indiánští spojenci Kríkové (Muskogeani) se o výpravě dozvěděli a zorganizovali přepadovou akci na řece Flint, kde španělskou expedici odrazili a způsobili jí těžké ztráty v podobě nejméně 500 mrtvých či zajatých. Floridské španělské misie se rázem ocitly v těžké situaci.Oatis 2004, s. 49–50.
Karolínský guvernér Moore následně zorganizoval útočnou akci namířenou přímo proti španělské Floridě. 500 Angličanů a asi 300 spřátelených indiánů napadlo a zčásti spálilo město St. Augustine, nicméně pevnost se jim ani po obléhání dobýt nepodařilo, a poté co dorazila španělská flotila z Havany, museli odtáhnout pryč. V roce 1706 Karolína odrazila obojživelný útok Francouzů a Španělů namířený na Charles Town.Arnade 1962, s. 33.
Španělští spojenečtí indiáni Apalačové a Timcuové byli stále ohrožováni nájezdy indiánských spojenců Angličanů ze severu a změnili se v podstatě v uprchlíky. Část z nich byla přesunuta do jakýchsi rezervací v oblasti řeky Savannah.Covington 1968, s. 340. Pod značným tlakem se ocitli i Čoktové, hlavní spojenci Francouzů. Naopak Kríkové, Jamasíové (Yamasee) a Čikasavové vyzbrojení a doprovázení Angličany si vedli aktivně a konfliktu v této oblasti dominovali, když například v roce 1707 napadli Pensacolu a roku 1709 Mobile (ovšem bez výraznějšího úspěchu).Arnade 1962, s. 35–36Crane 1919, s. 390.Higginbotham 1991, s. 308–312, 383–385.
Akádie, Nová Anglie vlevo|náhled|Útok indiánů a Francouzů na Deerfield v únoru 1704