SPAD S.VII byl úspěšný francouzský stíhací dvouplošník z doby první světové války. První S.VII se na západní frontě objevily na podzim 1916 a od počátku následujícího roku až do jara 1918 nesly ve francouzském letectvu hlavní tíhu vzdušných bojů. Důležitou roli hrály i v italském letectvu. V kokpitu S.VII dosahovala alespoň části svých sestřelů většina francouzských a italských leteckých es, včetně těch nejproslulejších jako byli René Fonck, Georges Guynemer, Georges Madon, Francesco Baracca ap. SPADy za své úspěchy vděčily odlišné filozofii uplatněné při jejich stavbě. Zatímco jejich současníky byly relativně „křehké“ stroje s vynikající obratností, kterou využívaly ve slavných psích soubojích, SPADy byly robustní stroje se skvělou stabilitou tolik důležitou při míření a střelbě. Tím byly předurčeny ke způsobu boje typickému spíše pro druhou světovou válku, na protivníka útočily z převýšení a po zasypání cíle kulometnou palbou unikaly střemhlavým letem.
Po skončení první světové války byly SPADy z válečných přebytků prodávány do nově se rodících letectev po celém světě. Rovněž Československo zčásti zakoupilo a zčásti dostalo darem celkem 140 kusů a stalo se tak po Francii a Spojených státech jejich třetím největším poválečným uživatelem. SPADy tvořily páteř československého stíhacího letectva až do poloviny 20. let. Uvedené údaje se týkají jak SPADů S.VII, tak SPADů S.XIII. Vysvětlení viz oddíl SPADy československých letců.
Vývoj Šéfkonstruktér firmy SPAD inženýr Louis Béchereau začal s vývojem jednomístného dvouplošníku s tažným motorem na počátku roku 1915. Prototyp s označením SPAD S.V byl poháněn nově vyvinutým osmiválcovým motorem do V Hispano-Suiza 8Aa švýcarského konstruktéra Marca Birkigta, který poskytoval plných 150 k (110 kW) při 1450 ot./min a dovolil prototypu dosáhnout v dubnu 1916 rychlosti 213 km/h. Při návrhu letounu Béchereau využil některé úspěšné konstrukční prvky ze svého předchozího typu SPAD A.2, jako byly např. zadní část trupu, svislé ocasní plochy a typická tenká křídla s jednokomorovým vyztužením a pomocnými vzpěrami uprostřed polovin křídla.
Velení Francouzského letectva výkony letounu zaujaly natolik, že 10. května 1916 objednalo 268 sériových strojů pod označením Spa.7.C.1 (C jako chasseur (stíhač) a číslice 1 jako jednomístný). Mnohem častěji se ale používalo původní tovární označení S.VII.C1 nebo jen prosté S.VII. Sériové S.VII se od původního S.V lišily větším rozpětím horního i dolního křídla.
Počátky sériové výroby byly poznamenány skluzy ve výrobě (na konci roku 1916 bylo dodáno jen 143 kusů místo plánovaných 280) zapříčiněné hlavně nepřipraveností dodavatelů chladičů a jejich nekvalitní prací. Vzhledem k množství objednaných letounů (objednávky se dále zvyšovaly) se na výrobě SPADů S.VII podílely mimo mateřské továrny i další výrobci ve Francii, Velké Británii a Rusku. Ve Francii to byly ještě Blériot Aéronautique, Les Ateliers d'Aviation L. Janoir, Kellner et ses Fils, Construction aéronautique Edmond de Marcay (1800 kusů), L'Atelier de construction d'Appareils d'Aviation Roger Sommer, Les Ateliers de Construction Régy Frères (200 kusů), Société d'Etudes Aéronautiques a koncern Grémont. V Británii SPADy vyráběly firmy Mann, Egerton & Co (120 kusů) a Blériotova pobočka v Brooklandu, přemístěná později do Addlestonu a přejmenovaná na Blériot & Spad (100 kusů). V Rusku před Říjnovou revolucí vyrobila asi 100 kusů firma Akcioněrnoje obščestvo Duks v Moskvě. Takové množství výrobců zákonitě vedlo k určitým rozdílům mezi jednotlivými letouny např. v použitých větrných štítcích, krytech chladičů, použitých materiálech ap. náhled|SPAD S.VII v Národním muzeu USAF
Hlavní změnou, které se SPADy S.VII dočkaly, bylo použití nového, silnějšího motoru Hispano-Suiza 8Ab o výkonu 180 k (132 kW) při 1700 ot./min. Byla jím vybavena naprostá většina z 5600 S.VII vyrobených ve Francii. Zároveň s novým motorem byla zavedena do výroby i další změna – nové křídlo se stejným rozpětím ale větší plochou. Od dubna 1917 už sjížděly z linek jen letouny s novým motorem i s novými křídly.
Od poloviny roku 1917 byly SPADy vybavovány pumovými závěsníky pro dvě 10kg bomby na zadních vzpěrách podvozkových nohou. U několika letounů byla výzbroj rozšířena o rakety Le Prieur, jejichž vodící lišty byly montovány na vnitřní mezikřídelní vzpěry a potah spodního křídla dostal plechový kryt. Některé SPADy S.VII sloužící u Royal Flying Corps v Mezopotámii dostaly nad horní křídlo kulomet Lewis po vzoru RAF S.E.5, sklopně lafetovaný na kolejničce Foster (zbraň střílela nad okruhem vrtule, přičemž zbraň bylo možno stáhnout dolů pod úhlem asi 45°; to jednak pilotovi umožňovalo poměrně snadnou výměnu zásobníku, jednak bylo v této poloze možné vést i palbu, což někteří stíhači využívali při útoku na dvoumístné letouny ke střelbě z mrtvého úhlu, kdy je neohrožovala palba střelce protivníkova letounu).
Ve snaze o další zlepšení výkonů letounu byl do draku S.VII zamontován ještě výkonnější motor Hispano-Suiza 8B o výkonu 200 k (147 kW). Dva takové exempláře létaly v srpnu 1917 ve Francii a jeden nebo dva další v Británii. Sériově se ale nestavěly, protože pro nový motor byla k dispozici už i nová konstrukce draku, která lépe využívala možností výkonnějšího motoru. Tak vznikly typy SPAD S.XII a SPAD S.XIII.
Historie nasazení
Francie náhled|SPAD S.VII Prvním SPADem S.VII nasazeným na frontě byl stroj č. S.122, jenž dostal 23. srpna 1916 k dispozici velitel Escadrille N 26 poručík Armand Pinsard. Do prvního souboje se Pinsard s novým letounem dostal o tři dny později, ale prvního ověřeného sestřelu s ním dosáhl až 1. listopadu 1916.
První letouny byly přidělovány osvědčeným stíhačům jako byl např. Georges Guynemer, kteří dokázali ocenit jeho vlastnosti. Sám Guynemer dostal nový SPAD č. S.115 už 2. září – byl to první ze tří S.VII, s kterými Guynemer létal a už 4. září na něm dosáhl svého 15. sestřelu. Záhy bylo jasné, že S.VII sice nepřekonává své protivníky obratností, zato ale byl ve vzduchu rychlý, velice stabilní a umožňoval tak přesné zamíření, měl dobrou stoupavost a mimořádnou strukturální pevnost. Posledně jmenovaná vlastnost mu umožňovala kdykoli uniknout ze souboje přechodem do střemhlavého letu, který si např. německé Albatrosy, ale i francouzské Nieuporty nemohly dovolit, protože se jim při vyšších rychlostech lámala křídla.
Při prvních dodávkách na frontu se ale objevily i problémy s chlazením motoru, jež se v právě začínající zimě podchlazovaly a ztrácely výkon. To bylo nakonec vyřešeno instalací regulovatelných žaluzií před chladič. Dalším problémem se ukázalo být nedostatečně pevné uchycení motoru. V důsledku vibrací a tvrdých přistání se úchyty motoru ohýbaly a praskaly. Řešením bylo zesílení úchytů a v nejslabších místech jejich vyztužení ocelovým kováním. Po krátké době také vyvstala nutnost instalace výkonnějšího motoru, která byla vyřešena použitím nové verze motoru HS 8Ab. Prvním SPADem s novým motorem poslaným na frontu byl stroj č. S.254, který se stal třetím S.VII Georgese Guynemera a zároveň letounem, na kterém nasbíral největší část ze svých vítězství – rovných 19.
Dodávky byly zpočátku pomalé (na konci října bylo na frontě jen 25 S.VII), ale poté se zlepšily a 25. února 1917 už u jednotek sloužilo 268 SPADů. K 1. srpnu 1917 mělo francouzské letectvo k dispozici 495 standardních SPADů S.VII – 445 u asi 50 stíhacích Escadrille a leteckých parků, 32 v Réserve Générale d'Aviation, 15 bylo připraveno k dodání a 3 byly letu neschopné.
Na S.VII se postupně přesunula hlavní tíha vzdušných bojů a zůstala na nich i dlouho po uvedení novějších SPADů S.XIII, protože i ty se potýkaly s problémy při náběhu výroby. Není tedy příliš překvapivé, že na S.VII získávala vítězství skoro všechna francouzská letecká esa. René Fonck jich z celkových 75 dosáhl 13 na S.VII, Georges Guynemer (na SPADu S.VII dosáhl 34 z celkem 53 vítězství), Georges Madon (41 vítězství) atd.
Velká Británie náhled| SPAD S.VII C1 (B9913) První SPAD S.VII (S.126) byl předán Royal Flying Corps 9. září 1916 a již 20. září byl tento stroj s britským označením A.253 zařazen do výzbroje 60. perutě RFC k vyzkoušení. 27. a 28. září byly dodány další dva SPADy s čísly S.140 a S.143 (později přeznačené na A.262 a A.263). Se strojem A.253 zkoušeným u 60. perutě už 29. září kapitán E. L. Foot sestřelil nepřátelské letadlo. V říjnu 1916 objednaly RFC 30 SPADů S.VII u firmy Bleriot Aeronautique – první stroj S.1002 (A.310) byl dodán 10. listopadu a poslední stroj 3. března 1917. Pro potíže s pomalým plněním dodávek učinily RFC druhou objednávku na 50 SPADů u firmy Kellner et ses Fils.
První SPAD pro námořní letectvo Royal Naval Air Service byl dodán 23. listopadu 1916 do Námořní stanice v Dunkerku. Zde byl v průběhu prosince podroben testům. Šlo o stroj S.211, který byl u RNAS dočasně přeznačen na N3399 a po týdnu následně získal definitivní sériové číslo N9611. Britská Admiralita byla novým strojem natolik zaujata, že objednala licenční výrobu v britských továrnách. 50 strojů měla vyrobit firma Mann, Egerton & Co z Norwiche a dalších 50 British Nieuport z Cricklewoodu.
Vzhledem k obtížné situaci RFC na západní frontě, kde trpěly nedostatkem letounů k nahrazování ztrát, došlo 26. února 1917 mezi RFC a RNAS k dohodě o vzájemné výměně SPADů S.VII a Sopwithů Triplane. RFC převzaly všechny SPADy námořnictva i s jejich dalšími objednávkami a RNAS za to dostala všechny armádní Triplany. RFC následně zrušily objednávku 50 SPADů u British Nieuport (která mezitím změnila jméno na Air Navigation Company, Ltd.) a nahradily ji objednávkou strojů S.E.5. Dalších 100 SPADů si RFC objednaly od britské pobočky Blériot Aéronautique v Brooklandu. Celkem se v Británii vyrobilo 220 SPADů S.VII a z Francie bylo k britským jednotkám dodáno 185 kusů.
Letouny dodávané z britských továren skončily skoro všechny u jednotek sloužících na britských ostrovech nebo na méně exponovaných válčištích v Makedonii (17. peruť RFC), v Mezopotámii (30. a 63. peruť RFC) a v Palestině (72. peruť RFC) s výjimkou 19 kusů prodaných do Spojených států. Důvodem byly jejich horší výkony ve srovnání s francouzskými originály díky nižší kvalitě zpracování (rychlost nižší o 20 km/h a horší stoupavost). Dodávky nových letounů od francouzských výrobců byly ale velmi pomalé a neustále se protahovaly, a tak se SPADy v britském expedičním sboru příliš nerozšířily.
SPADy vyrobené v Británii byly v RFC a RNAS označovány jako SPAD I (verze s motorem o výkonu 112 kW) a SPAD II (s motorem 134 kW). Stejně byly někdy označovány i původní francouzské stroje.
Na západní frontě tvořily SPADy S.VII výzbroj 19. perutě RFC od února 1917 do ledna 1918 a 23. perutě RFC od února 1917 do prosince 1917. Vzhledem k problémům s váznoucími dodávkami nových strojů rezignovalo velení RFC na další vybavování svých jednotek S.VII – 19. peruť byla přezbrojena letouny Dolphin a 23. peruť novými SPADy S.XIII. Nejúspěšnějším pilotem SPADů z řad RFC byl William Kennedy-Cochran-Patrick z 23. perutě RFC, který s S.VII docílil 18 ze svých 21 sestřelů.
Zajímavostí je, že minimálně dva SPADy S.VII z výzbroje 19. perutě RFC se na jaře 1917 dostaly do německých rukou. Prvním byl stroj poručíka Richarda P. Bakera, který 24. března po problémech s motorem a následném souboji s Albatrosem D.III Manfreda Richthofena nouzově přistál za německými liniemi (letoun byl při přistání poškozen). Druhým strojem (B1588) se 18. května stal letoun poručíka J.D.V. Holmese, jemuž za letu přestal pracovat motor a byl nucen nouzově přistát na nepřátelském území. Pilot byl zajat, letoun opraven, opatřen německými výsostnými znaky a podroben srovnávacím letovým zkouškám.
Rusko