náhled|alt = černobílá fotografie dvou dívek u křesla, dívají se na sebe|Lewis Carroll: Annie Rogersová a Mary Jacksonová na snímku Královna Eleonora a překrásná Rosamunda, 3. července 1863
Lewis Carroll a umělecká fotografie je výzkumné téma pro literární vědce, historiky umění se specializací na viktoriánskou Anglii, psychology a sociology z různých zemí. Po dlouhou dobu byl Carroll známý především jako spisovatel, ale je právem považován také za jednoho z nejvýznamnějších fotografů své doby. Carroll dlouho považoval fotografování za svůj nejdůležitější zájem, ke kterému přistupoval jako k povolání, zábavě a „jedinému potěšení v životě“ a fotografování dokonce věnoval více času než literatuře nebo výuce matematiky. Zápisky ze života fotografů se staly také předmětem několika Carrollových povídek a básní.
Carrollovo uvedení do fotografie a jeho vášeň pro ni vlevo|náhled|alt = černobílá fotografie muže v obleku, jak si venku čte knihu |Reginald Southey: Lewis Carroll, 1856
Carrolla zajímaly technické inovace své doby. Stal se jedním z prvních cestujících ve vlaku, jako jeden z prvních autorů začal psát na psacím stroji a sám dokonce otestoval jedny z prvních fonografů, o kterých si do svého deníku zapsal: „Škoda, že se nemůžeme dostat o padesát let dopředu a poznat tento úžasný vynález v jeho dokonalé podobě. Stále v plenkách, to je nově objevený zázrak, stejně jako fotografie, jak si ji pamatuji v roce 1850.“
Carroll se seznámil s fotografií (s nejslibnější metodou kalotypie ve své době) v roce 1855, kdy během letních prázdnin sledoval při fotografování svého strýce Roberta Wilfreda Skeffingtona Lutwidga. V lednu 1856 napsal: „Napsal jsem strýci Skeffingtonovi a požádal ho, aby mi pořídil fotografický aparát, protože kromě čtení a psaní chci pro sebe najít nějakou další činnost.“ Dne 18. března 1856 zakoupil Carroll v Londýně sadu zařízení (fotoaparát, objektivy, stativ a další předměty) pro mokrý kolodiový proces. Carroll si vybral obchod T. Ottivella na ulici Charlotte Street a za nákup zaplatil 15 liber. Pro koupi kamery si s sebou vzal svého kamaráda Reginalda Southeye, který již fotoaparát vlastnil a byl považován za zkušeného fotografa, a během nákupu proto sloužil jako odborný konzultant. Pod Southeyho vedením Carroll brzy pořídil své první fotografie a byl svou nově nalezenou vášní tak unesen, že jí začal věnovat téměř veškerý svůj volný čas. Napsal: „Toto je moje jediná zábava a předpokládám, že si zaslouží být brána vážně“. První fotografie pořídil na oxfordské univerzitní koleji Christ Church nebo ve svém bytě.
Southey měl na Carrolla silný vliv od roku 1855 do roku 1857. Carroll a Southey se navzájem často fotografovali, společně pořídili fotografie svých známých a pracovali na vytváření tištěných pozitivů. Carroll do svých deníků napsal, že Southey, který se dobře vyznal v chemii, mu pomohl na tištěných obrazech pracovat. Southey někdy Carrollovi doporučil jeho vlastní modely. Jednou Carrollovi poradil, aby se seznámil s fyzikem a lektorem Henrym Aclandem, který měl „krásnou rodinu“ se šesti dětmi, které může fotografovat. Carroll rovněž spolupracoval se Southeym na fotografiích dcer rodiny Liddellových. Southey poskytoval Carrollovi zpětnou vazbu na jeho fotografické negativy a Carroll nezřídka navštěvoval Southeyův dům, aby si prohlédli jeho nové fotografie.
Carrollovy záznamy z této doby naznačují, že fotografování považoval za možný způsob vydělávání peněz. Po dalších dvacet čtyři let (od května 1856 do července 1880) byla výtvarná fotografie pro Carrolla pouhým koníčkem, přestože se v profesionálních kruzích stal známým amatérským fotografem. Carroll začal fotografiemi volně stojících budov, soch, vzorků z muzejních anatomických sbírek, zahrad a zátiší. Teprve později se začal věnovat portrétu, který se později stal ústředním žánrem jeho práce.
Carroll se spisovatelské profesi věnoval ráno a večer, kdy se připravoval na práci. Během dne se věnoval fotografii: fotografoval, vyvolával a tiskl pozitivy, vyhledával subjekty a modely.
náhled|alt = černobílá fotografie sedící dívky hledící do strany, na hlavě s věnečkem z květin |Lewis Carroll: Májová královna, květen nebo červen 1860
Zpočátku Carroll pracoval na fotografiích v místnostech svého domu a později začal využívat prosklené studio v budově děkanátu. V roce 1872 v Oxfordu měl Carroll vlastní podkrovní fotografické studio, které bylo navrženo tak, aby mohl fotografovat i za deštivého a zataženého počasí. Mnoho hraček a kostýmů si půjčoval od divadla Drury Lane Theatre (ačkoli si spisovatel vytvořil některé kostýmy sám a některé si na chvíli vypůjčil z Ashmoleova muzea v Oxfordu). V masivní skříni byla ukryta sbírka natahovacích hraček jako jsou medvědi, králíci, žáby, natahovací myši, zkreslující zrcadlo, asi dvacet hudebních skříněk a varhany, které podle názoru ostatních hrály zvláštně. Carroll si dokonce sám vyrobil hračku netopýra, který mávat křídly a dokonce i létat. Využíval také pronajímané studio, ale pouze v nezbytných případech. Carroll obvykle fotografoval v Oxfordu, občas vyjížděl za jeho hranice (například do Jezerní oblasti, kde vyfotografoval rodinu básníka Alfreda Tennysona). Spisovatelova modelka Ethel Hatchová říkala, že Carroll měl kufr plný hraček, který otevřel ve správný čas, a někdy jako „návnadu“ použil Alenku v říši divů. Ella, jeho další modelka, dcera jednoho z oxfordských profesorů, vzpomínala, že Carroll se ji pokusil vyfotografovat v posteli, vyděšenou přízrakem „pomocí elektrického stroje mého otce, ale v tomto neuspěl...“ Některé své fotografie pořídil v lůně přírody, nejčastěji v zahradě děkanátu.
Carroll nikdy nebyl členem profesionálních fotografických klubů nebo společností. Jediná profesionální výstava, na které byly vystaveny čtyři jeho portréty, byla 5. výroční výstava Královské fotografické společnosti v roce 1858. Je znám název pouze jediného zde uvedeného Carrollova portrétu, kterým byla Červená Karkulka. Jako hlavní formu vystavování svých fotografií vytvářel osobní alba, která ukazoval hostům. Několik takových alb přežilo dodnes (2020). Za dvacet čtyři let pořídil asi 3000 fotografií, z nichž se dochovalo méně než tisíc.
V roce 1880 Carroll přestal fotografovat. Důvody tohoto rozhodnutí nejsou známy. Podle jedné hypotézy měl negativní přístup k suchému procesu, který nahradil mokré kolodiové desky. Po roce 1880 se soustředil hlavně na literaturu. O rok později se vzdal výuky. John Pudney ve své knize Lewis Carroll and His World (Lewis Carroll a jeho svět) naznačuje, že motivy byly řetězcem nešťastných náhod a psychologického zhroucení samotného spisovatele. Carroll si nezjistil věk dcery kolegy Sidneyho Jamese Owena (bylo jí sedmnáct let) a políbil dívku na rozloučenou, což na její matku udělalo nepříjemný dojem. Začaly drby. Možná, že sám Carroll pochyboval o přirozenosti svého popudu a rozhodl se vzdát se fotografie. Zároveň se rozešel s mnoha oxfordskými přáteli a kolegy.
Portréty dětí, které Carroll vytvořil, byly podle jeho vůle předány do rodin modelek. Tyto Carrollovy fotografie byly rozptýleny a zapomenuty, většina z nich nebyla ani podepsána jménem autora.
Umělecké rysy Carrollových fotografií Podle životopisce Johna Pudneyho je Lewis Carroll považován za nejlepšího dětského fotografa 19. století. V dopise z roku 1877 sám Carroll píše svému korespondentovi, že se považuje za „amatérského fotografa, jehož specializací jsou děti.“ Dobře rozuměl zvláštnostem dětské psychologie a považoval za nutné dítě na fotografování připravit. Často o sobě říkal, že není fotograf, ale umělec. V dopise vyzýval korespondenta, aby přivedl děti do jeho ateliéru, nikoli s cílem „hned fotografovat (s cizími lidmi se mi nikdy nedaří), ale poznat místo a umělce a zjistit, jak moc se jim líbí myšlenka přijít později a nechat se vyfotografovat.“
Při fotografování se spisovatel držel přísných pravidel:
Po dlouhou dobu se věřilo, že obrazy svlečených dětí vytvořené Carrollem byly ztraceny, ale šest z nich bylo objeveno a publikováno.Příkladem takového snímku je fotografie připisovaná Carrollovi, která údajně zobrazuje jeho modelku Florence Bickerstetovou. — Nejznámější z nich je spisovatelova fotografie Loriny, starší sestry Alice Liddellové. Další podobné fotografie byly pořízeny ve druhé polovině 70. let a zachycovaly sestry Hutchovy: Beatrice, Evelyn a Ethel. Carroll přijal veškerá nezbytná opatření, aby se tyto fotografie nedostaly do špatných rukou – zničil kopie tisků a negativů. Pokaždé byly snímky pořízeny s vědomím a souhlasem rodičů. Fotografie sester Hutchových jsou ručně kolorované.
náhled|Lewis Carroll: Alice Liddellová, 1870
Neexistují žádné přímé důkazy Carrollově činech, které by bylo možné považovat za pedofilní. Carroll sám trval na čistě estetickém zájmu. Tato verze se odráží ve studii historičky Karoline Leach v publikaci In the Shadow of the Dreamchild (Ve stínu snů, 1999). Leach tvrdí, že Carroll se dvořil starším ženám a že mnoho jeho „dětských přátel“ bylo ve skutečnosti daleko od jejich adolescentního věku. Někteří historici specializující se na viktoriánskou éru naznačili, že Carrollovo vnímání dětí bylo v rámci dobových tradic, zákonů a morálky a také ve vztahu ke konkrétním okolnostem autorovy biografie. Samotný Carroll byl zároveň do značné míry zklamaný ze svých zkušeností s dětmi. Napsal: „Myslím, že devět z deseti případů mého přátelství s dětmi se zhroutilo... a dětští přátelé, kdysi tak něžní, se časem stali nezajímavými známými, s nimiž jsem se už netoužil setkávat“. Jiní vědci považují za důvod jeho zájmu o děti zálibu fotografa ve vytváření pohádkové atmosféry, hry a improvizace, která je typická pro děti, ale cizí světu dospělých. Dětské modely umožnily překonat nezbytné prvky fotografie tehdejší doby: dlouhou dobu expozice, nehybnost před kamerou a hluboké ticho. Samotný proces vzniku fotografie některé děti vnímaly jako posvátný čin. Alice Liddellová napsala svému synovi o několik desetiletí později: „Mnohem zajímavější než fotografování bylo se dostat do temné komory a sledovat umělce, jak vyvolává velké skleněné desky“. Morton N. Cohen, americký historik umění a expert na Carrolla, publikoval malou monografii o spisovatelových fotografiích aktu.
Vědci upozorňují na Carrollovu schopnost přimět děti, které pro něj pózovaly, vydržet před fotografickou kamerou v nehybnosti (minimální doba expozice byla 40 sekund). Kvůli dlouhé expozici se Carrollovy postavy jen zřídka usmívají, ale Vladimir Levašov věří, že cílem spisovatele nebylo „proniknout do srdcí jeho modelů“, ale „vytvořit harmonický obraz“. Sám napsal, že k fotografii ho nejvíce přitahovaly pózy modelů (zejména jejich rukou) a kompozice obrazu. Evelyn Hatchová si vzpomněla na „téměř modlitební rituál výběru pózy, kterému se dostalo velké pozornosti...“
Carroll aktivně udržoval vztahy s amatérskými fotografy a byl přijat do kruhu již zavedených profesionálů. Levašov se domnívá, že autor využíval fotografii jako způsob, jak vstoupit do vyšší sociální vrstvy, než ke které sám patřil. Díky fotografiím se Carroll přiblížil k Prerafaelitům. V roce 1857 se setkal s teoretikem tohoto směru Johnem Ruskinem, který se aktivně zajímal o fotografii, a poté s preraffaelitskými umělci jako byli například Dante Gabriel Rossetti, William Holman Hunt, John Everett Millais nebo Arthur Hughes. Spolu s pracemi Henryho Peacha Robinsona a Oscara Gustava Rejlandera jsou Carrollovy fotografie klasifikovány jako piktorialismus, který se vyznačuje inscenovanou povahou snímání a úpravami negativů. Carroll se osobně znal s Rejlanderem, absolvoval u něho několik lekcí a získal od něj sbírku inscenovaných dětských fotografií. Rejlanderova fotografie spisovatele je považována za klasický fotografický portrét poloviny šedesátých let 19. století. Spisovatel také vlastnil sbírku 37 fotografií Clementiny Hawardenové (všechny o rozměrech přibližně 198 x 144 milimetrů), co představuje druhou největší kolekci po sbírce její rodiny.