Šípková Růženka, nebo také Spící krasavice (rusky Спящая красавица, francouzsky La Belle au bois dormant, anglicky The sleeping beauty) je balet ruského hudebního skladatele Petra Iljiče Čajkovského, podle stejnojmenné pohádky Charlese Perraulta. Sestává z prologu, tří dějství a apoteózy.
Jde o druhý ze tří baletů skladatele (po Labutím jezeře a před Louskáčkem). V oficiálním soupisu skladatelova díla jde o opus 66. Čajkovskij ho dokončil roku 1889, v roce 1890 se konala premiéra v Mariinském divadle v Petrohradě. Scénář vytvořil jeho ředitel Ivan Alexandrovič Vsevoložskij, a to na motivy světoznámé pohádky, ze sbírky bratrů Grimmů, kteří ji načerpali z díla Charlese Perraulta. Vsevoložskij ovšem zapracoval do děje další pohádkové postavy z Perraultova díla – Kocoura v botách, Červenou karkulku či Popelku. Choreografem baletu byl Francouz Marius Petipa. Čajkovskij, který zemřel v roce 1893, se již nedožil obrovského úspěchu baletu na evropských scénách, zvláště poté, co byl v roce 1921 inscenován v Londýnské Alhambře Sergejem Ďagilevem. V současnosti jde o jedno z nejuznávanějších skladatelových děl. Šípková Růženka (Spící krasavice) je Čajkovského nejdelším baletem, v plné délce trvá téměř čtyři hodiny i s přestávkami, je proto téměř vždy inscenován ve zkrácené verzi.
Historie vzniku náhled|Margot Fonteyn a Robert Helpmann v baletu Spící krasavice. (1950) Před Čajkovským se stejnému tématu věnoval francouzský skladatel Ferdinand Hérold, který na libreto Eugena Scriba zkomponoval stejnojmenný balet (doslova: Kráska ve spícím lese – „La Belle au bois dormant"). Tento balet se poprvé odehrál na scéně pařížské opery 27. dubna 1829 v nastudování choreografa Jean-Pierre Omera za účasti Marie Taglioni, Lise Noblet a dalších.
Nová verze Čajkovského a Petipy byla uznána jako vynikající a balet zaujal své místo mezi světovými mistrovskými díly baletního umění.Константинова М. Е. Спящая красавица. Baletní nistrovská díla. — М.: Искусство, 1990. — 239 s. — ISBN 5-210-00344-2 Premiéra se konala 3. ledna 1890 v Mariinském divadle a měla výrazný úspěch. Myšlenka ztělesnit tuto úžasnou pohádku na jevišti se zrodila v hlavě ředitele carských divadel Ivana Alexandroviče Vsevolžského, který se kromě své vysoké služby zabýval také literaturou, psal scénáře a byl známý jako divadelník. Právě Vsevolžskij spolu se slavným choreografem Mariusem Petipou se chopili psaní libreta k inscenaci. Základem scén a celkového ducha baletu byla velkolepost dvora za vlády Ludvíka XIV. Majestátní hudba musela s pohádkou korespondovat a objevovat ji z nové stránky. Ředitel divadel byl baletem Spící krasavice natolik prodchnutý, že dokonce vlastnoručně vytvářel náčrty kostýmů.
Petr Iljič Čajkovskij byl požádán, aby napsal hudební doprovod k představení. Vsevolžskij a Petipa poskytli skladateli mimořádně přesný plán baletu, propočítaný doslova na míru a od komponisty se vyžadovala velmi precizní a časově náročná práce. Ten také vytvořil unikátní dílo, které se stalo průlomem na poli baletní hudby té doby. Spící krasavice se stala na mnoho let jakýmsi standardem, poprvé byla vytvořena hudba pro balet nejvyšší kategorie umění.
Choreografie inscenace nezaostávala za hudebním tématem – M. Petipa ztělesnil dokonalost pohybů v každém aktu, díky čemuž byl tanec neuvěřitelně logický a promyšlený do nejmenších detailů. Právě díky jeho úsilí se Spící krasavice proměnila v učebnici klasického baletu, která zahrnuje všechny jeho nejvytříbenější a nejněžnější prvky.
Spící krasavice se stala nejen nejkrásnější, ale také nejdražší inscenací Mariinského divadla a dodnes zůstává uznávaným mistrovským dílem baletního umění.
Osoby náhled|Любовь Рославлева jako Aurora (s vřetenem v rukou), Petrohrad, 1899 Hlavní postavy:
Princezna Aurora Princ Désiré (v pozdějších anglických verzích někdy: Florimond) Šeříková víla (víla moudrosti) Zlá víla Carabosse (původně en travesti tančená mužem, ale dnes také často ženou) Král Florestan XIV. Královna Catalabutte, ceremoniář Chůva
Vedlejší postavy:
V prologu: pět víl (Candide/víla křišťálového prame: krása. Fleur de Farine/víla kouzelné zahrady: chytrost. Miettes/víla lesní mýtiny: milost. Canari/víla zpěvných ptáků: výmluvnost. Violante/ víla zlatého vína: síla) a jejich společníci; společník Carabosse V prvním dějství: čtyři princové (Východ, Sever, Jih, Západ), Aurořini přátelé Ve třetím dějství: pohádkové postavy: 4 klenotové víly (zlato, stříbro, safír, diamant); modrý pták a princezna Florine; Kocour v botách a bílá kočka; Červená karkulka a vlk; Popelka a princ Fortuné; Tom Thumb (Paleček) a jeho bratři a lidožrout atd. (v závislosti na produkci bývají některé postavy vynechány (např. u Nurejeva) nebo změněny (například u Marcii Haydée)
Baletní soubor: dvorní dámy a pánové, pážata a dívky, zahradnice a zahradníci, myslivci, lesní duchové, festivaloví hosté.
Děj Děj se poněkud liší od verze bratří Grimmů známé v Německu, z velké části vychází (kromě konce) z pohádky Charlese Perraulta La Belle au bois dormant („Kráska ve spícím lese") z roku 1696 ( k pohádce a jejím verzím viz také článek Šípková Růženka). V souladu s tím byly v originále výzdoba a kostýmy ve stylu Ludvíka XIV. (ve 2. a 3. dějství),Odstavec Historie, ve: Sleeping Beauty na webových stránkách Petipa Society (přístup 7. ledna 2020) kostýmy z prologu a 1. dějství pak byly ve stylu 16. století.Dokazují to některé fotografie původní inscenace z roku 1890, například z ložnice Aurory. Níže uvedený obsah děje navazuje na původní libreto ve volném vyprávění.Thomas Kohlhase: Dornröschen, ve: Einführung in ausgewählte Werke Petr Il'ič Čajkovskijs (= Čajkovskij-Studien, svazek 2), Schott, Mainz 1996, S. 32–39. Obsahové odchylky, které se objevují v některých moderních inscenacích (např. Marcia Haydee), se zde neuvádí.
Prolog Křest Aurory
náhled|Víly u kolébky Aurory (Prolog), Národní balet Kyjevské opery, 2011 vlevo|náhled|Zlá víla Carabosse (inscenace Šípkové Růženky z roku 1921 v Londýně)
Královský pár musel mnoho let čekat, než se splnilo jeho největší přání: narození dítěte. Na křest malé Aurory bylo kromě dvorské společnosti pozváno i šest víl. Přinesly princezně dárky a přání všeho dobrého. K překvapení všech se však nebe náhle zatáhne a přijde bouřka. Objeví se zlá víla Carabosse s děsivým doprovodem. Rozzlobená, že nedostala pozvánku, prokleje dítě: když Aurora bude slavit své 16. narozeniny, píchne se o vřeteno a smrtelně se zraní. Rodiče i celá slavnostní společnost jsou zděšeni. Šeříková víla, která byla považována za talisman pro štěstí, nemohla kletbu zrušit, ale jenom ji poněkud zmírnit: Aurora proto nezemře, ale pouze upadne do stoletého spánku. Když ji pak nějaký princ z pravé lásky políbí, její duch ji opět probudí k životu.
První jednání Narozeniny Aurory náhled|Fotografie scény při valčíku prvního jednání (Kansas City Ballet, 2017) Během příprav na oslavu 16. narozenin Aurory objeví hlavní ceremoniář Catalabutte některé ženy, které pletou, i když král zakázal používat všechna vřetena a jehlice. Když se však král objeví, pletařky omilostní.
Objevuje se šťastná princezna a začíná slavnostní a ceremoniální akt, při kterém musí Aurora tančit se čtyřmi mladými princi, kteří se o ni ucházejí a darují jí růže (Adagio à la rose). Uprostřed tance Aurora zahlédne starou ženu v pytlovitém plášti (ve skutečnosti je to však Carabosse v přestrojení), která jí dává neobvyklý dárek: vřeteno. Aurora, potěšená tímto vzácným předmětem, který v životě neviděla, s ním začne vesele tančit. Znepokojení rodiče si na kletbu vzpomenou a pokusí se jí vřeteno vzít, ale už se to stalo: Aurora se zraní, začne vrávorat a padá na zem, zřejmě mrtvá. Nyní Carabosse odhalí svou skutečnou tvář a má radost z toho, jak se její kletba naplnila. V tu chvíli se však objeví hodná šeříková víla, která se prokletí postaví a postará se o to, aby Aurora a všichni na zámku jen usnuli.
Druhé jednání Lovecká scéna, vize prince Désiré a probuzení Aurory náhled|Aurora se probouzí polibkem, finale druhého jednání (Tempe Ostergren a Lamin Pereira dos Santos, Kansas City Ballet (KSB), 2017) Uplynulo sto let. Nedaleko začarovaného zámku je knížecí lovecká družina vedená princem Désiré. Tráví čas hrou na slepou bábu (Colin-maillard) a tancem. Melancholický princ Désiré chce ale být sám a ostatní posílá pryč. Objeví se šeříková víla a ve snu mu ukáže spící Auroru. Mladý muž se do krásné dívky zamiluje a chce si ji vzít. Šeříková víla ho požádá, aby ji tedy následoval. Při jejich společné cestě začarovaným lesem zní nádherná a tajemná hudba a občas tiše zazní motivy víly Carabosse a také motivy šeříkové víly (Panorama & Entracte).
Nakonec dojdou k zámku a k Auroře, která spí uprostřed jejího spícího dvora. Désiré opatrně přistoupí k posteli a v tu samou chvíli, kdy Auroru na rty něžně políbí, se nejen ona, ale celá dvorská společnost znovu probouzí k životu. Jednání končí nejvyšší možnou radostí.
Třetí jednání Svatba Aurory náhled|Pas de deux modrého ptáčka (Taryn Mejia a Dillon Malinski, Kansas City Ballet, 2017). Král a královna organizují slavnost, na kterou jsou pozvány víly a mnoho dalších pohádkových postav. Pro hosty tančí: Kocour v botách a bílá kočka, Modrý ptáček a princezna Florine, Červená Karkulka a vlk, Popelka a princ, Paleček a jeho bratři s obrem a jeho ženou, vévoda Modrovous a jeho princezna, Kráska a zvíře a ještě další.
Když se svatební hostina blíží ke svému vrcholu, novomanželé tančí grand pas de deux. Šeříková víla pak svému chráněnci a ženichovi dává požehnání. Zazní velebná a dojemná melodie: stará královská hymna Vive Henri Quatre.Noel Goodwin v Booklettext (str. 9, 14 + 18) k nahrávce CD: Čajkovskij: Šípková Růženka (Sleeping Beauty/La Belle au bois dormant), s London Symphony Orchestra, dir.: André Previn (EMI Classics)
(Osud víly Carabosse je většinou ponechán otevřený. V rekonstrukci podle Ratmanského je mezi pozvanými hosty. Ve verzi Marcie Haydee sleduje dění z povzdálí a zlobí se).
Hudební struktura Části označené * Petipa před premiérou škrtl; variace zlaté víly (3. dějství) byla použita ve 2. dějství jako variace Aurory. V moderní produkci bývají některé z nich na jiném místě znovu použity. Introdukce Prolog 1. Pochody 2. Scéna s tanci 3. Pas de Six (šest víl) 4. Finale 1. Akt 5. Scéna 6. Valčíky 7. Scéna 8. Pas d’Action: Adagio à la rose, tance, variace princezny Aurory, coda 9. Finale 2. Akt 10. Mezihra a scéna 11. Colin-maillard (hra na slepou bábu) 12. Scéna: Tance vévodkyň, baronek*, hraběnek* a markýz* 13. Farandola (historický provensálský lidový tanec) 14. Scéna 15. Pas d’action: scéna princezny Aurory a prince Dezire, variace princezny Aurory*Hudba původně zamýšlená Čajkovským jako variace Aurory byla před premiérou škrtnuta a nahrazena variací zlaté víly z 3. dějství., coda 16. Scéna 17. Panorama 18. Mezihra (solo na violu Leopolda Auera) 19.Symfonická mezihra (le Sommeil – spánek) a scéna 20. Finale 3. Akt 21. Pochody 22. Polonéza 23. Pas de quatre (antré, zlatá víla, stříbrná víla, safírová víla*, briliantová víla a cоdа) 24. Pas de caractère (Kocour v botách a bílá kočka) 25. Pas de deux (Modrý ptáček a princezna) 26. Pas de caractère (Červená Karkulka a vlk; Popelka a princ) 27. Pas berrichon (Paleček, jeho bratři a obr) 28. Pas de deux (Aurora a princ Désiré) 29. Sarabanda 30. Finale a apoteóza
Hudba a instrumentace Skladatel pracoval na baletu včetně instrumentace zhruba od listopadu 1888 do srpna 1889.Thomas Kohlhase: Dornröschen, ve: Einführung in ausgewählte Werke Petr Il'ič Čajkovskijs (= Čajkovskij-Studien, svazek 2), Schott, Mainz 1996, S. 32–39, zde: 35