Les Misérables (francouzsky ubožáci, chudáci, ale též bídáci, mizerovéNEUMANN, Josef, ed. a kol. Velký francouzsko-český slovník. Praha: Academia, 1974. 2 sv.), překládáno jako Bídníci či Ubožáci, je román Victora Huga z roku 1862. Tento román byl velmi úspěšný a prakticky ihned po svém vydání byl přeložen do mnoha jazyků. Do češtiny jej přeložili například Vincenc Vávra Haštalský (1863), Emanuel z Čenkova (1897), Marie Majerová (1918), K. Herman (1926), Karel Čvančara (1928) a Zdeňka Pavlousková (1975). Postupem doby byl mnohokrát zfilmován i jinak zpracováván.Slovník francouzsky píšících spisovatelů. Praha: Libri, 2002, str. 356–360.
Román Bídníci působí nespojitě a jediným dějovým pojítkem je hlavní postava Jean Valjean, který je zpočátku vězněm číslo 24601. Jean Valjean byl odsouzen za krádež chleba k pěti letům na galejích, ale kvůli pokusům o útěk je vězněm devatenáct let. Po propuštění se setká s biskupem Myrielem, kterému ukradne stříbrné příbory a svícny. Valjeana brzy s lupem dopadnou, ale biskup policii řekne, že mu svícny a příbory daroval. Tento šlechetný skutek změní Jeanu Valjeanovi celý život. Stává se z něj úspěšný podnikatel, který svého bohatství využívá ve prospěch chudých. Jako protiklad chování Jeana Valjeana je v knize zdůrazňováno chování policejního prefekta Javerta, který se tak stává příkladem „pedantské“ moci (respektive „přísného řádu“. Javert až slepě dodržuje zákon, Jean Valjean je pro něj navždy galejník a jako s takovým s ním i zachází).
Kompozice díla Román je rozdělen do pěti částí, každá část rozdělená do knih a každá kniha se dále dělí na kapitoly. Ačkoli v tomto dělení kapitoly zpravidla nepřekročí několik stran, má kompletní kniha přes 1200 stran. Některé kapitoly odbočují od hlavní dějové linie a líčí jiné obrazy, například důležité historické momenty Francie 19. století jako je bitva u Waterloo (1815) a povstání v Paříži (1832), nebo prostředí galejí či pařížského stokového podzemí. Kromě toho v románu nalezneme řadu úvah na téma společnost, náboženství, etika a politika.
Jedná se o jeden z nejdelších románů vůbec, v původní francouzštině sčítá 655 478 slov. Hugo své naděje ohledně knihy popsal svému italskému nakladateli:Nevím, zda si ji přečte každý, ale je určena všem. Obrací se k Anglii stejně jako ke Španělsku, k Itálii stejně jako k Francii, k Německu stejně jako k Irsku, k republikám, které poskytují útočiště otrokům, stejně jako k říším s nevolníky. Společenské problémy přesahují hranice. Zranění utrpěná lidstvem, ty ohromné rány rozseté po celém světě, se nezastaví u modrých a červených čár nakreslených na mapách. Kdekoli, kde se najdou muži neznalí a zoufalí, kdekoli se ženy prodávají za kus chleba, kdekoli se dětem nedostává knih, ze kterých by se mohly učit, nebo tepla krbu, Les Misérables klepe na dveře a říká: „Otevřete, jsem tu pro Vás.“Někteří autoři vytvořili zkrácené adaptace Hugova románu, ve kterých podstatně zužují epickou šíři románu, zjednodušují vyprávění a omezují autorovy morální úvahy.
Odbočky Více než čtvrtina románu – tedy 955 stran z 2 783 – je věnovaná úvahám, které se buď zaobírají morálkou, anebo dávají prostor Hugovým encyklopedickým znalostem, ale které samotný příběh ani vedlejší dějové linie nijak nerozvíjí. Stejný způsob Hugo použil i při psaní svých dalších děl, například Chrám Matky Boží v Paříži nebo Dělníci moře. Životopisec A. F. Davidson k tomuto poznamenal, že „Odbočky génia je snadné prominout“. Mezi témata, kterým se Hugo věnuje, patří klášterní náboženské řády, výstavba pařížské kanalizační sítě, argot a pařížské děti ulice. Kapitolu o klášterech dokonce nazval „Parenthèse“ („Vsuvka“ v překladu Pavlouskové), aby čtenáře upozornil, že je z hlediska příběhu bezvýznamná.
Dalších 19 kapitol (Část II, kniha I) věnuje popisu bitvy u Waterloo a úvahám o jejím historickém významu. Hugo toto bitevní pole v roce 1861 navštívil a román zde dokončil. Druhá část tedy začíná tématem tak odlišným, až se může zdát, že se jedná o úplně jinou knihu. Vzhledem k tomu, že tato „odbočka“ zabírá tak velkou část textu, je nutné číst ji v kontextu hlavní dějové struktury. Hugo vyvozuje vlastní závěry, Waterloo bere jako důležitý historický okamžik, ale rozhodně ne jako vítězství opozičních sil.Waterloo, které rázně zakročilo proti boření evropských trůnů mečem, nemělo jiného účinku, než že revoluční práce pokračovala z jiné strany. Vláda šavle končí, dochází na myslitele. Století, které Waterloo chtělo zastavit, kráčí dál svou cestou. Neblahé vítězství bylo přemoženo svobodou.Literární vědec Victor Brombert tuto sekci nazval „duchovní bránou“ románu, jelikož náhodné setkání Thénardiera s kolonelem Pontmercym je předzvěstí i mnohých dalších střetnutí, ke kterým v průběhu románu dochází, při kterých se „prolíná náhoda s nezbytností“ a dochází ke „střetu mezi hrdinstvím a ničemností“.
I když se Hugo zrovna neuchyluje k tématům mimo narativ, někdy přímočaré vypravování událostí narušuje – jeho hlas a vláda nad příběhem nejsou nijak spoutané časovou posloupností. Román začíná v roce 1815 představením biskupa z Digne a ihned pokračuje: „Ačkoliv se tato podrobnost v podstatě nijak netýká toho, o čem se chystáme vyprávět…“ Až po 14 kapitolách Hugo opět uchopí nit, kterou po úvodu opustil, „Počátkem měsíce října 1815…“, aby představil Jeana Valjeana.
Hugova inspirace náhled|Na barikádách na ulici Soufflot v Paříži, 25. června 1848 (1848-49), autor obrazu: Horace Vernet 22. února roku 1846 byl Hugo svědkem incidentu, který zahrnoval dva vojáky a muže v otrhaném oblečení s krvavými obvazy kolem kotníků. Muž ukradl bochník chleba, podobně jako Jean Valjean. Když ho vojáci odváděli do kasáren, všiml si Hugo, že muž pozoruje honosný kočár, ve kterém si dobře oděná žena hrála se zhruba ročním dítkem. Tento pohled vedl Huga k zamyšlení. Ve svém memoáru píše: „Ten muž pro mě už nebyl člověkem, ale přízrakem bídy, příkrým, znetvořeným a žalostným zjevením za denního světla, ve sluneční záři, přízrakem revoluce, která je stále ponořená v temnotě, ale která se blíží…Jakmile tento muž zpozoruje ženinu existenci, zatímco ona si není vědoma té jeho, je pohroma neodvratitelná.“
Valjeanova postava je volně založena na životě bývalého trestance jménem Eugène-François Vidocq, který se stal ředitelem jednotky tajné policie a později založil první soukromou detektivní agenturu ve Francii. Také byl obchodníkem, znám především pro svou společenskou angažovanost a filantropii. Vidocq se také stal inspirací pro Hugova Clauda Gueuxe ze stejnojmenné povídky a pro knihu Le Dernier jour d’un condamné (Poslední den odsouzence).
V roce 1823, několik let potom, co byla Vidocqovi udělena milost, zachránil jednoho z dělníků ve své papírně tím, že rameny nadzvedl těžký vůz – zrovna jako Valjean při záchraně starého Faucheleventa. Hugův popis Valjeanovy záchrany námořníka lodi Orion je skoro přesný přepis dopisu, ve kterém Baron La Roncière popisuje podobnou událost. Postava Myriela byla inspirovaná mužem jménem Bienvenu de Miollis (1753-1843), který byl biskupem v Digne v době, kdy se Valjean s Myrielem setkává.
Odjezd vězňů z galejní věznice v Toulonu popsal Hugo už v jednom ze svých dřívějších příběhů, Le Dernier Jour d’un Condamné. V roce 1839 Toulon navštívil, aby si věznici mohl prohlédnout a ačkoli knihu začal psát až v roce 1845, sepsal si z této výpravy obsáhlé poznámky. Na jednu stránku svých zápisků o věznici napsal velkými tiskacími písmeny návrh jména svého protagonisty: „JEAN TRÉJEAN“. Když byla kniha konečně hotova, stal se z Tréjeana Valjean.
V roce 1841 Hugo zachránil prostitutku před zatčením za napadení. Krátkou část svého rozhovoru s policistou použil v románu při popisu Valjeanovy záchrany Fantiny z obdobné situace. Také strávil několik dovolených v městečku v Montreuil-sur-Mer.
Během povstání v roce 1832 se Hugo procházel pařížskými ulicemi, uviděl, že mu v jistých úsecích cestu zatarasují barikády a musel si najít úkryt před střelbou. Během pařížského povstání v únoru roku 1848 už sehrál aktivnější roli, procházel se ulicemi a pozoroval revoluční dění – potyčky mezi pracujícími a vojáky, barikády, vozy s municí. Po konci bojů nabádal lid k umírněnosti a dohlížel na úklid města, což zahrnovalo například bouraní barikád, pokládání nové dlažby a opravu rozbitých lamp. Avšak svým nápadem zavést po únorovém vítězství regentství se u občanů opory nedočkal, ba naopak. Jeden z povstalců mu v odpověď zamířil zbraní na hlavu.
Vše, co Hugo slyšel a viděl si zapisoval do deníku a přetvářel v inspiraci. V prosinci roku 1846 se stal svědkem potyčky mezi starou ženou prohledávající odpadky a dítětem z ulice, který by klidně mohl být Gavrochem. Také v roce 1846 osobně navštívil palác Conciergerie a v roce 1861 Waterloo, sesbíral informace o určitých průmyslech a o platech a životní úrovni pracujícího lidu. Požádal své milenky, Léonii d’Aunet a Juliette Drout, aby mu vyprávěly o životě v klášteře. Do románu vepsal i své osobní zážitky – například svatební noc Maria a Cosetty (Část 5, kniha 6, kapitola 1) se odehrává 16. února roku 1833, což odpovídá datu, kdy se Hugo úplně poprvé miloval se svou celoživotní milenkou Juliette Drouet.
Jako předloha Bídníků posloužily Tajnosti pařížské (Les Mystères de Paris) od Eugèna Sue, román na pokračování podobné délky, který se těšil velkému úspěchu v době svého vydání v letech 1842-43. Tajnosti pařížské, stejně jako Bídníci, pohlíží na život v současné Paříži očima utlačovaných a zločineckých vrstev, kterým se do té doby v románech moc reprezentace nedostalo, a také obsahuje detektivní zásahy a netečné aristokraty. Ačkoli s Bídníky sdílí sociálně progresivní charakter, je oproti nim více senzacechtivý a chybí mu hloubka Hugovy morální vize.
Postavy náhled|Cosetta, ilustrace Émila Bayarda náhled|Javert, ilustrace Gustava Briona náhled|Gavroche, ilustrace Gustava Briona náhled|Thénardierovi, ilustrace Gustava Briona náhled|Marius, ilustrace Gustava Briona Román obsahuje kromě hlavního hrdiny množství vedlejších i epizodních postav.