Oswiu (též Oswy nebo Oswig; (staroanglicky: Ōswīg) (asi 612 – 15. února 670), byl králem Bernicie od roku 642 a králem Northumbrie od roku 654 až do své smrti. Hrál významnou roli na synodě ve Whitby v roce 664, která nakonec uvedla církev v Northumbrii do souladu s širší katolickou církví.
Oswiu se coby jeden ze synů bernicijského krále Æthelfritha stal králem po smrti svého staršího bratra Oswalda v roce 642. Na rozdíl od Oswalda se Oswiu po většinu své vlády snažil prosadit svou vládu nad Deirou, druhou základní složkou středověkého království Northumbrie.
Oswiu a jeho bratři byli vychováni v exilu v irském království Dál Riata v současném Skotsku poté, co jejich otce zabil budoucí northumbrijský král Edwin. Z vyhnanství se vrátili po Edwinově smrti v roce 633. Oswiu se stal králem, když jeho bratr, tehdejší northumbrijský král Oswald, padl v bitvě proti mercijskému králi Pendovi. Počáteční fáze Oswiuovy vlády byla charakterizována bojem o kontrolu nad Deirou a jeho kontroverzním vztahem s králem Pendou, jeho vrchním pánem. V roce 655 Oswiuovo vojsko v rozhodující vítězné bitvě u řeky Winwæd krále Pendu zabilo. Po bitvě se král Oswiu stal jedním z nejmocnějších vládců v Británii. Zajistil si kontrolu nad Deirou, když ustanovil svého syna Alhfritha coby jejího podkrále, tři roky ovládal Mercii a vysloužil si uznání coby bretwalda ve velké části Británie.
Oswiu byl oddaným křesťanem, propagoval víru mezi svými poddanými a založil řadu klášterů, včetně opatství v Gillingu a opatství ve Whitby. Byl vychován v keltské křesťanské tradici rozšířené po velké části irského světa, na rozdíl od římskokatolické tradice praktikované jižními anglosaskými královstvími a některými členy deirské šlechty, včetně Oswiuovy manželky, královny Eanflæd. V roce 664 předsedal synodě ve Whitby, na němž duchovní rokovali o obou tradicích. Pomohl vyřešit napětí mezi oběma stranami vyhlášením, že se Northumbrie přikloní k římskému ritu. Král Oswiu zemřel v roce 670, jeho nástupcem se stal jeho syn Ecgfrith. Jeho svátek 15. února slaví východní i západní křesťané.
Historický kontext a mládí náhled|200px|vpravo|Hlavní anglosaská království v 7. století. Podle Bedy Ctihodného bylo králi Oswiuovi 58 let, když v roce 670 zemřel. To by znamenalo, že se narodil kolem roku 612. Byl třetím dítětem Æthelfritha, tehdejšího bernicijského krále. Měl několik sourozenců, mimo jiné starší bratry Eanfritha a Oswalda a sestru Æbbu. Oswiuovou matkou byla pravděpodobně zaznamenaná Æthelfrithova manželka Acha, princezna z deirského královského rodu, o níž je známo, že byla matkou Oswaldovou. Ale ani Oswiuův původ po matce nestačil, aby si získal deirskou šlechtu. Zatímco deirské elity přijaly Oswalda za krále podle všeho právě kvůli jeho matce, králi Oswiuovi vzdorovaly po celou dobu jeho vlády.
V době Oswiuova narození byl král Æthelfrith na vrcholu své moci. V roce 604 převzal kontrolu nad Deirou, patrně násilně s použitím vojenské síly. Zabil předchozího krále (zřejmě Æthelrika), oženil se s Achou, příslušnicí deirské královské dynastie, a vyhnal Achina bratra Edwina do exilu. Jeho moc sahala od zemí Piktů a království Dál Riata v současném Skotsku až po Wales a oblast Midlands na jihu. Æthelfrithova moc byla založena na jeho vojenských úspěších. Jeho vojenské štěstí se ale vyčerpalo v roce 616, kdy ho deirský exulant Edwin podporovaný východoanglickým králem Rædwaldem porazil a zabil v bitvě u řeky Idle.
Po Æthelfrithově smrti uprchli jeho synové a jejich příznivci z Northumbrie a našli útočiště u Gaelů a Piktů v severní Británii a Irsku. Zde zůstali až do Edwinovy smrti v bitvě na Hatfield Chase v roce 633.Æthelfrithovi synové nebyli prvními angelskými exulanty, kteří hledali útočiště v královstvích na severu. Podle zápisu v Anglosaské kronice, rukopis E, k roku 603 bojoval bernicijský princ Hering, syn bernicijského krále Hussy zřejmě bernicijský ætheling, na straně dálriatého krále Áedána mac Gabráina proti northumbrijskému králi Æthelfrithovi v bitvě u Degsastanu.
V exilu byli Æthelfrithovi synové obráceni na křesťanství, respektive vychováváni jako křesťané. Princ Oswiu se stal vyhnancem ve svých čtyřech letech, dětství a dospívání strávil v gaelském prostředí a do Northumbrie se mohl vrátit až ve věku jednadvaceti let. Beda Ctihodný píše, že Oswiu hovořil irským jazykem a jako věřící vyznával specifickou formu irského křesťanství rozšířenou po tehdejším keltském světě.
Vedle toho, že se Oswiu naučil irský jazyk a byl nadšeným křesťanem, zřejmě bojoval za své gaelské hostitele. Snad dostal svou zbroj, což byl významný akt, od krále Dál Riaty, asi Eochaida Buida, syna onoho Áedána mac Gabráina, kterého Oswiuův otec porazil v bitvě u Degsastanu. Irské letopisy mezi mrtvými v bitvě u Fid Eóin uvádějí jistého bojovníka jménem Oisiric mac Albruit, rigdomna Saxana (ætheling Osric), vedle dálriatského krále Connada Cerra a dalších příslušníků dynastie Cenél nGabráin. Není jasné, zda se Oswiu oženil s princeznou Fín z dynastie Uí Néill, respektive z její rodové větve Cenél nEógain, a zda se jeho syn Aldfrith narodil už během Oswiuova vyhnanství, anebo až později.
Stejně nejisté je i datum Oswiuova návratu do Northumbrie. Snad se vrátil se svým bratrem Eanfrithem po Edwinově smrti v roce 633, jak naznačuje Beda Ctihodný. Coby bernicijský král odpadl Eanfrith od víry a byl zabit gwyneddským králem Cadwallonem ap Cadfanem. Toho posléze porazil a zabil další Oswiuův bratr Oswald, který se stal králem Bernicie a pravděpodobně navázal na starou mocenskou převahu svého otce v severní a střední Británii.
Eanflæd a Oswine Král Oswald padl v boji proti mercijskému králi Pendovi v bitvě u Maserfieldu, kterou Beda Ctihodný klade k 5. srpnu 642. Oswaldův syn Œthelwald měl mít jako jeho nástupce přednost, ale v roce 642 nemohl být ještě dospělým. Proto titul krále přešel na Oswiua. Na rozdíl od bernicijského krále Eanfritha a deirského krále Osrika si Oswiu podržel křesťanskou víru, a to i navzdory porážce svého bratra pohanem Pendou. Důvodem mohla být jeho důkladnější křesťanská výchova, ale podstatný mohl také být vliv biskupa Aidana z Lindisfarnu, v té době významné osobnosti v Bernicii.
Beda Ctihodný shrnuje Oswiuovu vládu takto:
„Když byl Oswald přenesen do království nebeského, vystřídal ho jeho bratr Oswy, asi třicetiletý mladík, na trůnu v jeho pozemském království a držel ho osmadvacet let s velkými potížemi, byvše obtěžován pohanským králem, Pendou, a pohanským národem Mercijských, který zabil jeho bratra, stejně jako jeho syna Alfreda [tj. Ealhfritha] a jeho strýčence Ethelwalda [tj. Œthelwalda], syna jeho bratra, který vládl před ním.“
První zaznamenanou Oswiuovou akcí coby krále Bernicie bylo posílení jeho postavení a možná i jeho nároků na Deiru tím, že se oženil s Edwinovou dcerou Eanflæd, která tehdy pobývala v exilu v království Kent. K tomuto sňatku došlo mezi lety 642 a 644.Jejich syn Ecgfrith se narodil nejpozději v květnu 645.
Víme, že Oswiu byl ženatý třikrát. Jeho manželka a královna Eanflæd mu porodila dva syny, Ecgfritha (644/645–685) a Ælfwina (asi 660–679), a dvě dcery, Osthryth († 697) a Ælfflæd (asi 654–714). Irská princezna Fín byla matkou Aldfritha († 705). A konečně britonská princezna Rieinmelth z království Rheged je zmiňována v raně středověkém latinsky psaném díle Historia Brittonum coby Oswiuova manželka. Předpokládá se, že Ealhfrith byl jejím synem a Eahlflæd mohla být její dcerou.Eahlflæd údajně stála za vraždou krále Peady v roce 657 nebo 658, což by naznačovalo, že nebyla dcerou královny Eanflæd.
První polovinu své vlády strávil král Oswiu ve stínu krále Pendy, který v letech 642–655 ovládal většinu Británie a zjevně dosazoval a sesazoval krále jednotlivých království, jak mu to vyhovovalo.Král Cenwalh byl Pendou vyhnán z Wessexu, když zapudil svou manželku, Pendovu sestru. Východoanglický král Anna, který Cenwalhovi poskytl v exilu útočiště, byl také králem Pendou vyhnán do exilu a později poražen a zabit u Bulcampu poblíž Blythburghu v roce 653 nebo 654, když se do Východní Anglie vrátil. Budoucí království Northumbrie se za Oswiuova života ještě stále skládalo ze dvou zřetelně odlišných království. Severnímu království Bernicie, které sahalo od řeky Tees k zálivu Firth of Forth, vládl Oswiu. Království Deira, ležící mezi vřesovými mokřinami North York Moors a říčním ústím Humber, bylo ovládáno řadou Oswiuových příbuzných zpočátku jako samostatné království, později jako forma údělného království dávaného v držbu Oswiuovým synům.Deiře vládl král Oswine v letech 642–651, poté král Œthelwald do roku 655 nebo později, poté král Ealhfrith až do roku 664 a nakonec král Ecgfrith.
V prvním desetiletí Oswiuovy vlády vládl v Deiře nezávislý král Oswine, syn odpadlíka od víry Osrika, který patřil ke konkurenční deirské královské rodině.Králové Oswine a Oswiu byli bratranci z druhého kolene z matčiny strany. Králové Oswine a Oswiu se dostali do konfliktu kolem roku 651. Beda Ctihodný viní za potíže krále Oswiua a píše:
„Pročež když proti sobě postavili armády, Oswin si uvědomil, že nemůže vést válku proti tomu, kdo má více podpůrných vojenských družin než on sám, a v té době pochopil, že je lépe odložit všechny myšlenky na boj a uchovat sama sebe pro lepší časy. Proto rozpustil armádu, kterou shromáždil, a nařídil všem svým mužům, aby se vrátili do svých domovů, z místa zvaného Wilfaresdun, tj. Wilfarův kopec, který je téměř deset mil od vesnice zvané Cataract [tj. současný Catterick], směrem na severozápad. Sám s jediným věrným vojákem, který se jmenoval Tonhere, se stáhl a ležel ukrytý v domě hraběte [comes] Hunwalda, o kterém se domníval, že je jeho nesporný přítel. Ale běda! Bylo to jinak, neboť ho hrabě zradil a Oswy, hnusně, rukama svého velitele [præfectus], Ethilwina, ho zabil ...“
Král Oswiu založil Gillingské opatství v Gillingu, aby se vykoupil z Oswinova zabití. Oswine byl později považován za svatého a v Gillingském opatství se modlili jak za Oswina, tak i za Oswiua. Po králi Oswinovi nastoupil coby král Deirských Oswaldův syn Œthelwald.
Král Penda Vztahy krále Oswiua s mercijským králem Pendou nebyly v letech 642–655 zcela poklidné. Beda Ctihodný, zdá se, umístil významný větší Pendův útok na Bernicii, který dosáhl bran Bamburghu, někdy před rok 651 a smrt biskupa Aidana z Lindisfarnu († 31. srpen 651). Záznam v irských análech zaznamenávající „bitvu Oswyho proti Pendovi“ asi roku 650 může odkazovat na toto tažení.
Současný anglický historik David Peter Kirby (* 1936) uvádí, že zabití krále Oswina mohlo vést ke zlepšení vztahů mezi Pendou a Oswiuem na počátku 50. let 7. století. Oswiuův syn Ealhfrith se oženil s Pendovou dcerou Cyneburh, zatímco jeho dcera Ealhflæd se provdala za Pendova syna Peadu. Peada byl pokřtěn v Ad Murum – (při zdi) v oblasti Hadriánova valu – Aidanovým nástupcem Finanem. Peada a Ealhflæd pozvali skupinu misionářů, včetně mnicha a pozdějšího východoanglického biskupa Cedda (asi 620–664) a pozdějšího prvního mercijského biskupa Diumy, aby založili v jejich zemích církev svatou.
Beda Ctihodný uvádí, že v roce 655 král Penda napadl Bernicii v čele velké armády. Beda Ctihodný pokračuje, že král Oswiu nabídl „nevyčíslitelné množství klenotů a darů jako cenu za mír“, ale král Penda to odmítl. Král Oswiu slíbil, že zasvětí svou dceru Ælfflæd Bohu a založí tucet klášterů, pokud v bitvě zvítězí, a s malou armádou se za pomoci svého syna Ealhfritha s malou armádou střetl s králem Pendou v bitvě u řeky Winwæd, která se konala v oblasti Loidis, což znamená Leeds. Bernicijští zvítězili a král Penda byl zabit spolu s mnoha svými spojenci, včetně východoanglického krále Æthelhera. Oswaldův syn Œthelwald pomáhal králi Pendovi, ale stál stranou od boje.Za řeku Winwæd je považována řeka Went. Simon Keynes: Penda. In: Lapidge et al. (Hrsg.): The Blackwell Encyclopaedia of Anglo-Saxon England. Wiley-Blackwell, Oxford u. a. 1999, .