Dřeváky (ve slovenském originále ) je komická opera o jednom dějství a dvou obrazech slovenského skladatele Jaroslava Meiera na vlastní libreto podle stejnojmenné povídky francouzského spisovatele Guy de Maupassanta z roku 1883. Poprvé byla provedena 13. května 1978 v Opeře Divadla Jozefa Gregora Tajovského v Banské Bystrici.
Vznik a charakteristika opery Původem český skladatel Jaroslav Meier působil od roku 1949 jako referent pro vážnou hudbu bratislavského studia Československého rozhlasu a při vzniku bratislavské redakce Československé televize se stal šéfredaktorem Hlavní redakce hudební ho vysílání. V této funkci nejen značně ovlivňoval hudební život na Slovensku, ale byla i s ní spojena i většina jeho autorské tvorby. Svou první operu Noc před nesmrtelností (1975) i operu pro děti Vrabčáci (1982) napsal přímo pro televizi a i jeho druhá opera byla původně plánována pro toto médium, avšak nakonec se prosadila i v jevištní podobě.
Maupassantova povídka je poměrně stručná, na děj chudá anekdota. Meierovo vlastní zpracování na libreto považuje muzikolog a hudební historik Igor Vajda za „vydařený přepis“; autor mimo jiné doplnil postavu Omontova kočího, přesunul děj z Maupasantovy současnosti do 18. století a poněkud pozměnil pointu příběhu. Výsledek je dle Vajdy „hudebnědramatickým žánrovým obrázkem s prvky lyriky, grotesky a komiky“. Kritika po divadelní premiéře však Dřevákům vytýkala lineárně vedený příběh, jehož epika byla podle recenzentky Evy Michalové v časopise Hudobný život „velmi prostá a málo přitažlivá“ a „neposkytovala pro hudebně-dramatický žánr, jako je opera, dostatečně výstižnou a trefnou akčnost“; Michalová rovněž postrádala potřebné „vtipné a značně výrazné zakončení ve finále opery“. I dle Vajdy je námětem této opery „běžný, až banální příběh s prvky naturalismu“. V banskobystrické inscenaci se tyto nedostatky projevily zvláště v kontrastu s druhou operou, která s Dřeváky tvořila celovečerní program, totiž dramaticky mnohem dokonalejší Angelikou Jacquese Iberta. Dramaturgie Dřeváků zapůsobila lépe až v následném televizním zpracování.
Hudba Dřeváků je v kontextu vážné hudby 70. let velmi tradiční a posluchačsky nenáročná, dobová kritika hovořila o „hudební[m] zpracování respektující[m] zájem a percepční schopnosti televizního diváka“. Igor Vajda tuto operu zařazuje do „retrospektivní vlny“ slovenské operní tvorby. Meier v ní navázal na své zkušenosti s podařenou rekonstrukcí barokní opery Erindo bratislavského rodáka Johanna Sigismunda Kussera, kterou uvedl roku 1969 rovněž v banskobystrickém divadle.Vajda, Slovenská opera, s. 148. Meierův styl v Dřevácích charakterizuje zvolenou epochu, podle Vajdy „stálý pohyb [Meierovy hudby] mezi barokem a klasicismem připomíná některá díla G. Ph. Telemanna, resp. druhou Urbancovu operu Tanec nad pláčem“. Vedle toho v ní nalézá „citace a imitace ze Suchoňovy Krútňavy“. Cení si přehledné faktury, komorní instrumentace (jež občas přechází až k sólovému nástrojovému doprovodu) a srozumitelnosti vokálních partů. Recenze chválí důvtipnou a vyhraněnou charakterizaci postav; Eva Michalová vyzdvihuje „lyricky svěží“ árii Adély „Nikto nevie, čo ja skúsim“. Důmyslná stavba prozrazuje skladatelovy zkušenosti s hrou na varhany: objevují se preludia i fuga varhanního střihu a celá opera je konstruována na půdorysu ronda.
náhled|Guy de Maupassant, rytina z 90. let 19. století Brzy po divadelní premiéře byly Dřeváky natočeny též pro ČST Bratislava a vysílaly se poprvé 12. dubna 1979. Inscenaci režíroval Jozef Palka a roli Jozefíny Malandainové zazpívala a zahrála skladatelova manželka, pěvkyně Marta Meierová. Slovenský libretista a textař Oto Kaušitz (1909–1982) vypracoval německé znění opery, k její zahraniční inscenaci však dosud nedošlo. Ani na Slovensku nebyly Dřeváky – které Igor Vajda označil za „nesporně vydařené dílo“ – dosud (2021) znovu oživeny.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (13. 5. 1978) TV premiéra (12. 4. 1979)Celestén Malandain, závozník bas Andrej Bystran Pavol MauréryJozefína Malandainová, jeho žena mezzosoprán Božena Lenhardová Marta MeierováAdéla Malandainová, jejich dcera soprán Anna Kľuková Anna KľukováCésar Omont, sedlák vdovec bas Ján Hadraba Štefan BabjakFilip Dufour, kočí u Omonta tenor Juraj Sanitra Pavol Gábor Dirigent: Miroslav Šmíd Miroslav Šmíd Režie: Koloman Čillík Jozef Palka Scéna a kostýmy: Pavol Herchl – Kamera: – Stanislav Szomolányi
Děj opery Odehrává se ve francouzské vsi v 18. století. (1. obraz – U Mandalainových) Závozník Celestén Malandain a jeho žena Jozefína se dozvěděli, že sedlák na odpočinku César Omont hledá do domácnosti služku. Malandainovy napadne, že by to byla příležitost pro jejich dceru Adélu, která rozumu moc nepobrala – Omont je postarší muž stále k světu, nemá žádné příbuzné, za příznivých okolností by se mohl stát jejich zetěm. Nařídí tedy Adéle, aby se o místo ucházela, a dávají jí potřebné rady – na jedné straně, aby pána ve všem poslouchala, na druhé straně, aby „v noci neměla své dřeváky vedle gazdových“.
(2. obraz – U Omonta) Matka přivede sceru představit Omontovi a ten ji po krátkém jednání přijme. Nejprve jasně vymezí jejich vztah – Adéla je jen služka, jeho je světnice a její kuchyň. Adéla je poslušná. Ale když mu přinese polévku k obědu a chce odejít, Omont ji zadržuje, protože nerad jí sám, a Adéla musí poobědvat s ním u jednoho stolu. A tak to jde celý den – Omont nerad sám pije kávu, natož kořalku, nerad sám hraje domino a tak podobně. Adéla vždy poslechne. A když se večer odebírá na kutě do jí vykázané komůrky, pán na ni volá – že nerad spí sám. Adéla jde poslušně za ním do ložnice. Ale protože je pamětliva přikázání rodičů, aby její dřeváky v noci nestály vedle sedlákových – zuje si je a nechá za dveřmi… Svatba na sebe nenechá dlouho čekat.
Instrumentace Tři flétny (jedna též pikola), dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty; čtyři lesní rohy, dvě trubky, dva pozouny, tuba; tympány; harfa; klavír; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).
Reference
Literatura
Kategorie:Opery Jaroslava Meiera Kategorie:Opery ve slovenštině Kategorie:Opery z roku 1978 Kategorie:Opery poprvé uvedené v Banské Bystrici