Léčba (léčení, terapie) homosexuality, snahy o změnu sexuální orientace, reparativní terapie, konverzní terapie, terapie pro změnu sexuální orientace jsou označení lékařských nebo psychoterapeutických snah o změnu zpravidla homosexuální orientace. Tato snaha může vycházet buď z přesvědčení, že pouze heterosexualita je normální zdravá sexuální orientace a ostatní varianty jsou duševní porucha, nebo z jiných důvodů, které mohou jedince vést ke snaze o změnu orientace, například pokud ji prožívá jako egodystonní.
Podle Americké psychologické asociace „existuje dlouhodobá shoda behaviorálních a sociálních věd a profesí zabývajících se lékařstvím a duševním zdravím na tom, že homosexualita sama o sobě je normální a pozitivní varianta lidské sexuální orientace.“American Psychological Association: Resolution on Appropriate Affirmative Responses to Sexual Orientation Distress and Change Efforts (Rezoluce o vhodných afirmativních reakcích na distres u sexuální orientace a snahy o změnu), 5.8.2009, schválila Rada reprezentantů APA na výročním zasedání Tato shoda je podle Royal College of Psychiatrists, American Psychological Association, National Association of Social Workers a American Academy of Pediatrics postavena na silném vědeckém základě a podložena výsledky výzkumu,Royal College of Psychiatrists: Submission to the Church of England’s Listening Exercise on Human Sexuality. zatímco pro opačné tvrzení neexistuje empirický ani vědecký základ.
Především tzv. ex-gay hnutí přesto prosazují možnost léčení homosexuality. Léčbu homosexuality většinou podstupují lidé mající výrazné konzervativní náboženské přesvědčení.American Psychological Association Task Force on Appropriate Therapeutic Responses to Sexual Orientation: Appropriate Therapeutic Responses to Sexual Orientation Někteří z nich tvrdí, že se své homosexuality zbavili. Americal Psychological Association však konstatuje, že žádné studie neprokázaly úspěšnost ani neúspěšnost metod usilujících o změnu sexuální orientace, některé studie dokonce naznačují rizikovost těchto metod.American Psychological Association: Resolution on Appropriate Affirmative Responses to Sexual Orientation Distress and Change Efforts Významné profesní zdravotnické organizaceRoyal College of Psychiatrists, Australian Psychological Society a American Psychological Association nepodporují pokusy o změnu sexuální orientace a prakticky všechny z nich přijaly prohlášení, jimiž před nimi varují odborníky a veřejnost.Royal College of Psychiatrists: Statement from the Royal College of Psychiatrists’ Gay and Lesbian Mental Health Special Interest Group Australian Psychological Society: Sexual orientation and homosexuality Americká asociace psychologů a Royal College of Psychiatrists před takovými snahami prosazovanými organizacemi jako je NARTH vyjádřily znepokojení s odůvodněním, že nejsou vědecky podložena a vytváří prostředí pro předsudky a diskriminaci.Statement of the American Psychological Association
Snahy o změnu sexuální orientace jsou kontroverzní kvůli napětí mezi hodnotami vyznávanými některými nábožensky založenými organizacemi na jedné straně a hodnotami vyznávanými organizacemi na podporu práv leseb, gayů a bisexuálů a některými profesními i vědeckými organizacemi na straně druhé. Někteří jednotlivci a skupiny považují homosexualitu za symptom vývojového defektu nebo duševní selhání a tvrdí, že snahy o změnu sexuální orientace včetně psychoterapie a náboženství mohou změnit sexuální pocity a chování. Nemožnost změny pak vydávají za osobní a morální selhání jednotlivce.American Psychological Association: Just the Facts about Sexual Orientation & Youth: A Primer for Principals, Educators, & School Personnel Zdá se, že mnoho z těchto jednotlivců a skupin pochází ze širšího kontextu konzervativních náboženských politických hnutí podporujících stigmatizaci homosexuality v politice a náboženství. Spoluzakladatel a další přední představitelé ex-gay hnutí Exodus International se v roce 2007 veřejně formálně omluvili za svou práci a škody, které způsobili lidem, kterým se snažili pomoci.YouTube: Former Ex-Gay Leaders Apologize
Ve vztahu k pojmu zdraví Posouzení, zda homosexualita je poruchou zdraví (například nemocí či poruchou), závisí na použité definici nemoci či zdraví. Samotné neuvedení v diagnostickém a statistickém manuálu ještě neznamená, že nějaký stav poruchou není – pro nemoci či poruchy výslovně neuvedené existují v každé kategorii číselné kódy pro „jiné“ a „nespecifikované“ nemoci a poruchy (zakončení číslicí 8 a 9).The ICD-10. Classification of Mental and Behavioural Disorders. Clinical descriptions and diagnostic guidelines. Geneva, World Health Organization, 1992. Český překlad vydalo Psychiatrické centrum Praha, 2000, , Proto klasifikační manuály obsahují i obecné vymezení pojmu poruchy. Vzhledem k obvyklému použití kódů „jiných“ a „nespecifikovaných“ chorob/poruch však je tato úvaha na homosexualitu aplikovatelná jen velmi problematicky. Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 v úvodu V. kapitoly (Duševní poruchy a poruchy chování, kódy začínající písmenem F) píše: V celé klasifikaci užíváme termín „porucha“, abychom se vyhnuli ještě větším problémům při užívání termínů „nemoc“ a „onemocnění“. „Porucha“ není přesný termín, ale užíváme ho zde pro označení existence klinicky rozpoznatelného souboru příznaků nebo chování, který je ve většině případů spojený s pocitem tísně a narušením funkce. Sociální deviace nebo samotný konflikt bez narušení osobního fungování zde nejsou zahrnuty, protože neodpovídají definici duševní poruchy. (…) Tyto popisy a vodítka nepřinášejí žádné teoretické závěry a nepředstírají, že jsou souhrnnou výpovědí o současném stavu znalostí duševních poruch. Jsou pouze souborem příznaků, na kterých se shodl velký počet poradců a odborníků v mnoha zemích jako na rozumném základu klasifikace psychických poruch.
Základním kritériem, kdy určitá vlastnost je považována za poruchu, tedy podle MKN je, zda je ve většině případů spojená s pocitem tísně nebo narušením funkce. Jde o otázku prvořadě psychologickou se sociologickým a politickým kontextem, nikoliv o otázku biomedicínskou. Z toho důvodu například z Columbia University v New Yorku (USA) ve výroční zprávě roku 2001 zaznělo stanovisko, že klasifikace duševních poruch a otázka zařazení nebo nezařazení jednotlivých položek je z podstaty nevědecká, rozlišení mezi normální osobností, osobnostními rysy a poruchami je arbitrární (náhodné, svévolné, bezobsažné). Hodnocení, zda některá vlastnost je poruchou zdraví je především vyjádřením sociálního postoje vůči osobám, které takovou vlastnost mají. Přiřazení role nemocného mívá podstatné dopady na status osoby (právo na léčbu, soucit a podporu, úlevy od obvyklých nároků a povinností, ale také izolace, povinnost podrobit se mocenské interpretaci a léčbě, někdy též snížení společenské vážnosti, omezení osobních práv a vyřazení z diskuse).
Mezi lékaři se názor, že homosexualita je nemoc, začal masověji prosazovat na přelomu 19. a 20. století. Vědecké výzkumy během několika desítek let v 2. polovině 20. století prokázaly, že homosexualita není duševní porucha ani nemoc, a v rámci uznání těchto důkazů byla homosexualita postupně vyřazena z hlavních klasifikací nemocí a poruch.Sexual Orientation and Mental Health: Examining Identity and Development in Lesbian, Gay, and Bisexual People by Allen M. Omoto and Howard S. Kurtzman (Eds.)Gonsiorek, J. (1991). The empirical basis for the demise of the illness model of homosexuality. In J. C. Gonsiorek & J. D. Weinrich (Eds.), Homosexuality: Research implications for public policy (s. 115–136). Newbury Park, CA: Sage. Americká psychologická asociace a Australská psychologická společnost na svých webech uvádějí, že homosexuální pohlavní orientace není poruchou, že výzkum nezjistil žádnou její spojitost s psychopatologií a že jak heterosexuální tak homosexuální chování jsou normálními aspekty lidské sexuality zdokumentované v mnoha různých kulturách historických obdobích. Navzdory stále přítomným stereotypům představujícím homosexuály jako nevyrovnané osobnosti vedlo několik desítek výzkumů a klinických zkušeností významné zdravotnické, psychologické, psychiatrické a další hlavní odborné organizace k závěru, že se jedná o normální formu lidské zkušenosti a že homosexuální partnerství jsou normálním utvářením citového vztahu. Proto tyto hlavní organizace v druhé polovině 20. století opustily klasifikaci homosexuality jako duševní nemoci.American Psychological Association: Answers to Your Questions For a Better Understanding of Sexual Orientation & HomosexualityAustralian Psychological Society: Sexual orientation and homosexuality
Nejvýznamnější diagnostické klasifikace v současné době neumožňují klasifikovat sexuální orientaci jako poruchu v případě, pokud svému nositeli nepůsobí významné utrpení nebo vztahové problémy, tedy pokud nevykazuje obecné znaky poruchy. Ženevská mezinárodní MKN-10 má zvláštní položku pro egodystonní sexuální orientaci, čínská klasifikace pro egodystonní homosexualitu (stejně jako americká DSM v letech 1980–1987), od roku 1987 DSM zmiňuje problémy se sexuální orientací už jen ve zbytkové položce sexuálních poruch jinde nespecifikovaných.
Ve zdravotnických klasifikacích
Předmoderní doba V nejstarších klasifikačních systémech se objevovala posedlost láskou jako nemoc bez ohledu na orientaci. Například Platón rozlišoval pět druhů šílenství: prorocké, náboženské, poetické, erotické a přirozené. Jejich projevy chápal Platón ambivalentně, jako temnotu šílenství i jako inspirující políbení bohů. První čtyři druhy šílenství pocházely od bohů.
Caelius Aurelianus (4. stol. n. l.), žák Sorana z Efesu, ve své klasifikaci uvádí také satyriasis – zatemnění rozumu silnou sexuální touhou, ale jednou z osmi druhů duševních nemocí byla u něj také jedna, která je dnes překládána jako homosexualita. Rozlišuje však chorý sklon k osobám stejného pohlaví od zdravého sklonu k nim.
U Tomáše Akvinského ani v renesančních klasifikacích nemocí se láska ani homosexualita nijak nápadně neobjevuje, Paul Zacchias (1584–1659) ve spise Úvahy lékařsko-soudní uvádí zamilovanost (nemoc z lásky) jako jeden z druhů chorobné melancholie.
Počátky moderní doby Francois Boissier de Sauvage roku 1733 publikoval Pojednání o třídách chorob, které později rozpracoval Carl Linné. U Sauvageho v 8. třídě (Dementia) ve II. řádu (Poruchy pudové a citové) zahrnuta například nostalgie nebo nymfománie, ve III. řádu (Poruchy intelektového života) melancholie a mánie. Erotománie jako ochoření z lásky je jedním ze čtrnácti druhů melancholie.
B. A. Morel uvádí perverzi instinktů jako jeden z typů dědičného šílenství.
Emil Kraepelin v klasifikaci z roku 1883 uvádí homosexualitu mezi „stavy psychické oslabenosti“ vedle idiocie, kreténismu a slaboduchosti. Ve čtvrtém, výrazně přepracovaném vydání skupinu přejmenoval na „vývojové abnormality“, avšak obsah a nejbližší kontext zůstal stejný. V pátém (1894?) a podobně i v šestém (1899) vydání přeřadil homosexualitu mezi psychopatické stavy (degenerační šílenství), kde spolu s duševním hermafroditismem tvořila jednotku „contrérní sexuální touhy“. Sousedícími nozologickými jednotkami byly konstituční neurastenie, kompulzivní šílenství a impulzivní šílenství.
Podrobnou klasifikaci, která je již podobná dnešnímu pojetí, zavedl Richard von Krafft-Ebing zejména spisem Psychopathia sexualis (1886). V prvním vydání rozdělil „mozkové neurózy“ do čtyř kategorií, z nichž termín paraesthesia zhruba odpovídal dnešní parafilii. Náklonnost ke stejnému pohlaví mezi ně byla zahrnuta pod názvem kontrérní sexuální touhy. Později se začal přiklánět k pojetí, že homosexualita není duševní poruchou, a podpořil Ulrichsovu teorii třetího pohlaví. Ve své vlastní teorii vzniku homosexuality při embryonálním vývoji mozku již v roce 1901 místo slova „anomálie“ začal používat slovo „diferenciace“.
Od poloviny 20. století