Kubánská revoluce () je označení pro svržení diktatury Fulgencia Batisty, který vládl Kubě v letech 1952 až 1958, poté co se chopil moci vojenským státním převratem. Zavedení Batistova režimu vytvořilo různá opoziční a disidentská hnutí. Jedna ze skupin, která se rozhodla čelit režimu ozbrojeným bojem, byla vedena mladým právníkem Fidelem Castrem, členem Strany kubánského lidu – ortodoxní. Castro dne 26. července 1953 se stočlennou skupinou revolucionářů zaútočil na kasárna Moncada. Útok selhal. Polovina revolucionářů při útoku padla, ostatní, včetně Fidela Castra a jeho bratra Raúla, byli zatčeni. Tento den je zpětně považován za začátek revoluce.
Během soudního procesu s revolucionáři se Fidel Castro obhajoval sám a pronesl řeč, která proslula pod názvem Historie mě ospravedlní. Její přepis byl samizdatově šířen po Kubě a využit k revoluční propagandě. Ve vězení revolucionáři formálně utvořili Hnutí 26. července (M-26-7). Castro byl odsouzen k patnácti letům odnětí svobody, nicméně již v květnu 1955 udělil Batista členům hnutí amnestii. Chtěl tím uklidnit rostoucí nepokoje v zemi, které začaly po dalších prezidentských volbách, ve kterých zvítězil bez oponenta. Castro následně odešel do exilu v Mexiku, kde se seznámil s argentinským marxistickým lékařem a revolucionářem Che Guevarou. Společně naplánovali další pokus o revoluci.
V prosinci 1956 se na lodi Granma vylodila skupina 82 revolucionářů v jihovýchodní provincii Oriente (dnes provincie Granma). Krátce poté byla většina z nich zabita ve střetu s kubánskou armádou. Ostatní, včetně všech vůdců, uprchli do nepřístupného pohoří Sierra Maestra. Odtud v dalších letech vedli partyzánskou válkou. Postupně verbovali stále více přívrženců a zaznamenali vítězství v bojích s armádou. Souběžně s působením Hnutí 26. července, které získávalo na popularitě, byla v opozici proti režimu aktivní také Lidová socialistická strana nebo Revoluční direktoriát hnutí 13. března.
V roce 1958 vedli povstalci ofenzívu, kterou zakončili 31. prosince 1958. Fulgencio Batista uprchl ze země a Hnutí 26. července vytvořilo de facto vládu. Krátce poté byl konsolidován Castrův režim. Ačkoliv Castro nebyl v době revoluce komunistou, v realitě studené války a poškození americko-kubánských vztahů znárodňováním podniků se zahraniční účastí, se začal spojovat se Sovětským svazem. Tomu napomáhal i fakt, že jiní vůdci komunisty byli. Che Guevara byl revolučním marxistou a Raúl Castro byl komunistou. Hnutí 26. července přijalo na začátku 60. let ideologii marxismu-leninismu a v roce 1965 se vládnoucí stranou stala Komunistická strana Kuby.https://www.thedialogue.org/wp-content/uploads/2016/06/ROL-Current-History-The-US-Cuba-Thaw-and-Hemispheric-Relations.pdf Z Kuby v době revoluce a Castrova režimu emigrovalo přes milion lidí.
Příčiny revoluce Dějiny kubánské revoluce sahají až do roku 1898, kdy se Kuba po porážce Španělska ve španělsko-americké válce stala formálně nezávislou republikou. V letech 1898–1902 americké ozbrojené síly okupovaly a spravovaly Kubu na základě tvrzení, že existuje potřeba přechodného období, které Kubu připraví na vlastní vládu. Americké jednotky opustily zemi po prvních prezidentských volbách. Následně však USA vojensky intervenovaly na Kubě opět v letech 1906–1909, 1912 a 1917–1922.
náhled|upright|vlevo|Prezident a diktátor Kuby Gerardo Machado (1925–1933) V první třetině 20. století se kubánská politika projevovala řadou korupčních skandálů, úplatkářstvím a podporou koncentrace bohatství v úzké skupině obyvatel. Míra korupce vyvrcholila za vlády prezidenta Alfreda Zayase (1921–1925), kdy se dostala do každého úředního aspektu života. Pro Zayasovu vládu byl navíc charakteristický nepotismus. Po něm do prezidentského úřadu nastoupil Gerardo Machado, který založil svou kampaň na „morálním boji s korupcí“. Machadovi se podařilo bojovat s korupcí na lokální úrovni státní správy, ale vyšší patra politiky pokračovaly v předchozí praxi. Po roce 1928 však Machado přešel k diktátorským praktikám a začal se soustředit na odstraňování kritiků a opozice. V roce 1933 se musel vzdát moci po „diplomatické intervenci“ Spojených států. Prozatímním prezidentem se po něm stal Carlos Manuel de Céspedes y Quesada.
Kubánská ekonomika se orientovala na pěstování a zpracování cukrové třtiny. Velký zájem o cukr vedl k velkým ziskům vlastníků plantáží a cukrovarů. Na počátku 20. století byly hlavním odběratelem Spojené státy. Extrémní zisky zaznamenali kubánští vlastníci v období první světové války, která vyhnala tržní ceny cukru do astronomických výšin. Po válce ovšem ceny cukru začaly, kvůli růstu konkurence, rapidně klesat. V roce 1929 na Kubu tvrdě dopadla velká hospodářská krize. Následující období se vyznačovalo mnoha stávkami – odehrávaly se lokální i celostátní stávky za zvýšení mezd, osmihodinovou pracovní dobu a uznání odborových organizací, byly uspořádány kampaně proti zavedení povinné vojenské služby, odehrály se ohromné demonstrace proti chudobě a vysokým životním nákladům atd. Všechny tyto projevy vzpoury vyvolávaly vládní represe proti radikálním skupinám. Ve stávkách se prolínaly pracovní požadavky s demonstracemi proti režimu Machada. Toto vyvrcholilo v červenci a srpnu 1933 dvoutýdenní generální stávkou, kterou organizovaly odbory a levicové strany.
náhled|Ramón Grau, Sergio Carbó a seržant Fulgencio Batista, lídři vlády vytvořené státním převratem (1933) V srpnu 1933 se stal prozatímním prezidentem Carlos Manuel de Céspedes y Quesada. Avšak již na začátku září byl svržen tzv. „vzpourou seržantů“, vedenou Ramónem Grauem a tehdy neznámým seržantem Fulgencio Batistou y Zaldivar. Ramón Grau byl jmenován prezidentem a zahájil svou stodenní vládu, ve které spolupracoval se socialisty i konzervativní armádou. Socialisté v ní prosadili řadu sociálních reforem. Nicméně v lednu 1934 vládu svrhl Fulgencio Batista, který byl od vzpoury velitelem armády. Převrat byl uznán Spojenými státy americkými, které vítaly zásah proti levicové vládě. V letech 1934 až 1940 zemi vládlo několik prezidentů, ovšem skutečnou moc držel Batista, kterého podporovaly USA. V roce 1940 byla přijata nová ústava a Batista kandidoval na prezidenta. Volby vyhrál.
náhled|Chudinský slum v Havaně, v pozadí reklama blízkého kasina (1954) Během Batistovy první vlády došlo k několika sociálním reformám, ale zejména již nastal příliv amerických investorů, Kuba se stala oblíbenou turistickou destinací Američanů a v zemi se etablovala americká mafie, která například ovládala tamní kasina. Batistův režim byl již v této době prorostlý korupcí a sám Batista bohatl na řadě kontraktů. Batista dosloužil v roce 1944 a odjel se značným obnosem do Spojených států amerických. Prezidentem se po něm stal Ramón Grau. V USA se Batista věnoval rodinnému životu (znovu se oženil) a čas dělil mezi pobytem v hotelu Waldorf-Astoria v New Yorku a ve svém sídle v Daytona Beach na Floridě. V roce 1948 byl Batista na Kubě zvolen senátorem in absentia.
Roku 1947 založil senátor Eduardo Chibás Stranu kubánského lidu – ortodoxní. Její hlavní program byla kritika korupce Batistových struktur. Dále se postavila proti imperialismu, a to zejména proti americkému imperialismu. S tím souvisel také požadavek znárodňování podniků se zahraniční účastí, a to z nacionálních postkoloniálních pozic. Na konci čtyřicátých let do strany vstoupil mladý právník Fidel Castro.
Roku 1948 byl prezidentem zvolen Carlos Prío Socarrás. Další volby se měly konat v roce 1952. Mezitím se ale na Kubu vrátil Batista s tím, že se chce znovu stát prezidentem. Průzkumy ovšem ukazovaly, že jeho předešlá sláva vyprchala a příliš šancí mu nedávaly. Rozhodl se proto jednat a tři měsíce před volbami provedl vojenský státní převrat a chopil se moci.
Kuba během Batistovy diktatury náhled|upright|vlevo|Diktátor Fulgencio Batista a jeho manželka Marta Fernández Miranda (1958) Dne 10. března 1952 Fulgencio Batista provedl státní převrat, zrušil vypsané volby a ustanovil se prezidentem Kuby. Již 27. března 1952 jeho vládu uznaly Spojené státy americké. Batista následně zavedl diktaturu, která vydržela až do konce roku 1958, kdy byla svržena v kubánské revoluci. Za své vlády vedl zkorumpovanou diktaturu, která zahrnovala úzké vazby na organizovaný zločin a omezování občanských svobod Kubánců. Toto období vedlo k tomu, že se Batista zapojil do „sofistikovanějších korupčních praktik“ jak na administrativní, tak na úrovni občanské společnosti. Batista a jeho administrativa se zabývali hlavně ziskem z loterií a nelegálním hazardem. Korupce v občanské společnosti dále vzkvétala prostřednictvím rostoucí policejní korupce, cenzury tisku i médií a vytvářením protikomunistických kampaní, které potlačovaly opozici násilím, mučením a veřejnými popravami. Korupce se dále rozšířila do ekonomického sektoru kvůli stykům, které navázal se zahraničními investory, a kvůli rozšíření nelegálních kasin a zločineckých organizací v hlavním městě Havaně.
Ačkoli byl Batista během svého prvního funkčního období relativně progresivní, během své diktatury se ukázal být mnohem lhostejnější ke strastem veřejnosti.https://www.latinamericanstudies.org/cuba/autentico-party.pdf Zatímco Kubu nadále sužovala vysoká nezaměstnanost a omezená vodní infrastruktura, Batista si znepřátelil obyvatelstvo tím, že navazoval lukrativní vazby na organizovaný zločin a umožňoval americkým společnostem ovládnout kubánskou ekonomiku, zejména plantáže cukrové třtiny a další místní zdroje. Ačkoli USA Batistovu diktaturu vyzbrojovaly a politicky podporovaly, pozdější americký prezident John F. Kennedy uznal její korupci a ospravedlnitelnost jejího odstranění.
Aby potlačil rostoucí nespokojenost obyvatelstva – která se následně projevovala častými studentskými nepokoji a demonstracemi – Batista zavedl přísnější cenzuru médií a zároveň využil svou tajnou policii Úřad pro potlačování komunistické činnosti k provádění rozsáhlého násilí, mučení a veřejných poprav. Tyto vraždy se v roce 1957, kdy se socialistické myšlenky staly vlivnějšími, stupňovaly. Přesná čísla nejsou jasná, odhady počtu obětí připisovaných Batistovi se pohybují od stovek až po 20 000 obětí.
V březnu 1958 USA uvalily zbrojní embargo na Batistův režim, což značilo, že ztratil jejich podporu. Po vítězství Castrovy revoluce v lednu 1959 byly vztahy mezi ním a USA dobré, ovšem jen do představení pozemkové reformy, která měla znárodnit půdu amerických vlastníků kubánských plantáží.
Průběh revoluce Útok na kasárna Moncada (1953) Jedním z hnutí, které se postavilo proti Batistově diktatuře bylo Národní revoluční hnutí (Movimiento Nacional Revolucionario, MNR) založené profesorem filosofie Rafaelem Garcíou Bárcenou. To se utvořilo zejména v městské střední třídě. V březnu 1953 MNR plánovalo zaútočit na kasárna Columbia. Plán však byl prozrazen a všech čtrnáct konspirátorů bylo zatčeno, mučeno a odsouzeno k doživotním trestům.
náhled|vlevo|Fidel Castro zatčen po útoku na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba (červenec 1953) Ve stejném duchu se pro přímou akci rozhodli také Fidel Castro a jeho bratr Raúl. Shromáždili kolem 120 příznivců a vyhlédli si kasárna Moncada v Santiagu a další kasárna ve městě Bayamo. Dne 26. července 1953 zaútočili na kasárna Moncada. Útok se ale ukázal jako nepřipravený a revolucionáři výrazně podcenili počet vojáků v kasárnách. Polovina útočníků přišla o život, další byli zatčeni. Mezi zatčenými byl také tehdejší Castrův zástupce Abel Santamaría. Ten byl po zatčení mučen a téhož dne popraven. Castro a část zbývajících revolucionářů uprchla do blízkých hor, ale krátce poté byli vojáky také zatčeni.