Maxime-Pierre Jules Dethomas (13. října 1867 Garges-lès-Gonesse – 21. ledna 1929 Paříž) byl francouzský malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor a byl také jedním z nejznámějších divadelních a kostýmních návrhářů své doby.Huddleston, s. 126 Jako umělec byl Dethomas svými současníky vysoce ceněn a často vystavoval jak ve Francii, tak v zahraničí. Pravidelně přispíval do Impressionistes et Symbolistes a byl zakládajícím členem Podzimního salonu. V roce 1912 mu byl udělen Řád čestné legie za jeho příspěvek k francouzskému umění.Base Léonore – LH/762/32Vauxcelles, s. 265–283

Během druhé části své kariéry dohlížel na scénografii a kostýmy pro Théâtre des Arts a pařížskou operu. Jeho díla se objevují v mnoha národních sbírkách, včetně Muzea Orsay, Ermitáže a National Gallery of Art ve Washingtonu. Velká sbírka jeho prací souvisejících s divadlem je uložena v Bibliothèque-musée de l'Opéra. Dethomas byl také blízkým přítelem umělce Henriho Toulouse-Lautreca a jeho švagra Ignacia Zuloagy. Je spojován s uměleckou skupinou Les Nabis a dalšími postimpresionistickými a symbolistickými umělci a spisovateli. Zemřel v roce 1929 ve věku 61 let a byl pohřben na pařížském hřbitově Passy.Prade, s. 131

Životopis Maxime Dethomas se narodil na pařížském předměstí Garges-lès-Gonesse v roce 1867 a byl nejstarším ze šesti dětí, včetně čtyř nevlastních sourozenců. Jeho rodina pocházela z dlouhé řady malířů a tiskařů na jedné straně a právníků na straně druhé. Jeho otec Jean-Albert Dethomas (1842–1891) byl pařížským politikem a právníkem. Jeho matka Laure-Elizabeth Antoinette Béchet zemřela ve věku 27 let v roce 1874. Jeho nevlastní matka Marie Louise Thierrée patřila k zámožné střední třídě v Bordeaux.Milhou 1991; Taylor, s. 78

náhled|vlevo|Maxime Dethomas (uprostřed) ve společnosti umělců, asi 1890

V průběhu roku 1885 se Dethomas poprvé setkal s Augustinou Bulteau, osobností pařížské umělecké komunity a manželkou autora a dramatika Julese Ricarda. Augustina Bulteau se stala klíčovou postavou jeho života, pomohla mu orientovat se v obtížném vztahu s jeho otcem, vedla jeho akademické směřování a podporovala jeho umělecký rozvoj. Každý rok si Dethomas dělal delší přestávky na jejích statcích v Léry na Côte-d'Or a podnikal cesty do Benátek. Obrázky z těchto cest se v jeho umění často objevovaly.Milhou 1991, 288–289

V roce 1887 se Dethomas zapsal na École des arts décoratifs (Škola dekorativního umění), kde krátce studoval. Namísto ve škole raději trávil většinu času v knihkupectví Revue Indépendante, oblíbeném místě mladých umělců a spisovatelů vedených Edouardem Dujardinem. Právě zde se poprvé setkal s Louisem Anquetinem a Henri de Toulouse-Lautrecem.Milhou 1991, s. 51 Často se tvrdí, ovšem mylně, že vztah Dethomase k Toulouse-Lautrecovi byl vztahem mistra ke studentovi – přinejmenším ve formálním smyslu tohoto pojmu – ačkoli jejich společné zkušenosti a vzájemná úcta k sobě navzájem jako umělcům byly nepopiratelné.Milhou 1991, s. 63 V dopise z roku 1898 se Dethomas zamyslel nad Toulouse-Lautrecovým uměním:

náhled|Maxime Dethomas (vpravo) s Agustine Bulteau v Léry, Côte-d'Or (asi 1890) náhled|vlevo|Maxime Dethomas a neznámá modelka na pozemcích Bulteau (asi 1900)

Dethomas, nespokojený se zkušenostmi výuky na École des arts décoratifs, začal neformálně vyučovat v soukromé dílně mladého malíře Henriho Gervexe. V roce 1888 začal Gervex působit jako instruktor na l'Académie Libre na rue Verniquet. Dethomas se přihlásil a byl přijat a pokračoval ve formálním vzdělávání pod vedením Gervexe. Během tohoto období se Dethomas spřátelil s kolegou studentem a svým budoucím švagrem Ignaciem Zuloagou. Prostřednictvím Dethomase získal Zuloaga vstup do francouzských uměleckých kruhů; recipročně Zuloaga představil Dethomase dalším španělským umělcům z takzvané katalánské společnosti, jako byli: Santiago Rusiñol, Ramon Casas a Miquel Utrillo.Milhou 1979; 1991

Poslední fáze formálního vzdělávání Dethomase pokračovala od roku 1891 na Académie de La Palette, 104 Boulevard de Clichy, Montmartre, pod vedením Henriho Gervexe, Pierra Puvise de Chavannes a Eugèna Carrièra.Taylor, s. 78; Milhou 1991, s. 289 Zejména Carrière hrál roli na počátku Dethomasovy kariéry umělce a byl blízkým přítelem i jeho rodiny.Milhou 1991

Umění náhled|Autoportrét – Dethomas zaujatý prací ve svém studiu na Montmartru, asi 1895 náhled|Henri de Toulouse-Lautrec a Misia Natanson ve studiu Dethomase, 1895Perruchot, 1960 náhled|Maxime Dethomas: Dáma u zrcadla, asi 1895, pastel (67×47cm), Puškinovo muzeum, Moskva, zakoupeno v roce 1903 od Paula Duranda-Ruela náhled|Maxime Dethomas s perskou kočkou, asi 1900

Dethomasova raná kariéra a osobitý styl nejvíce vděčí vlivu Eugèna Carrièra a Edgara Degase, zatímco pozdější díla směřují spíše k Toulouse-Lautrecovi, Anquetinovi a Jeanu-Louisovi Forainovi.Wvpravo, s. 221 Dethomas tvrdil, že jeho inspiraci řídili umělci předchozích generací, zejména Francisco Goya, Eugène Delacroix a Édouard Manet, ale osobitost jeho stylu zajistila, že „nebyl ve své tvorbě ovlivněn žádnými jinými metodami nebo myšlenkami než svými“.Taylor, s. 78 V roce 1905 vlivný kritik Louis Vauxcelles ocenil Dethomase jako „chytrého a pronikavého pozorovatele“, který zaujal své obdivovatele „mocnou střízlivostí“.Vauxcelles 1905, s. 1

Jeho kresby byly tvořeny s energií, namaloval také několik portrétů olejovými barvami, maloval kavárenské scény a městské scenérie z Itálie a Španělska. Primárně pracoval širokými tahy ve stylu contéconté je kreslicí médium tvořené stlačeným práškovým grafitem nebo dřevěným uhlím smíchaným s hlínou. Vynalezl je v roce 1795 Nicolas-Jacques Conté, který vytvořil kombinaci jílu a grafitu v reakci na nedostatek grafitu způsobený napoleonskými válkami v pastelovém provedení, často vylepšoval své akvarely mistrovským použitím rozstřikovače, s kapkami a spreji kvaše připomínajícími Lautrecovy litografie. Od konce 90. let 19. století čerpal inspiraci z japonských tisků, které mu údajně ukázal Toulouse-Lautrec a vytvořil odvážný xylografický styl.

Stejně jako mnoho jeho současníků vyzkoušel Dethomas různá umělecká média, včetně knižních ilustrací, plakátů a tisku. V roce 1895 navrhoval programy pro dramatika a divadelního režiséra Auréliena-Marie Lugného a jeho Théâtre de l'Œuvre. Navrhoval výstavní a reklamní plakáty pro tiskaře jako Edward Ancourt, Eugène Verneau a Auguste Clot. Rytiny podle jeho kreseb vytvořili Léon Pichon a Emile Gasperini a staly se ilustracemi pro třicet knih od mnoha autorů, včetně Maurice Donnaye a Octava Mirbeaua.

Dethomas si vybíral modely jak ze svého sociálního okruhu, tak i prosté postavy z městského prostředí. Hledal zvláštnosti vzhledu figurek, které zradily sociální podmínky fin de siècle. Poté, co se v roce 1891 přestěhoval se svými buržoazními názory na Montmartre, pokračoval ve stopách svých učitelů, hledajících autentické vyjádření života lidí každodenně bojujících o živobytí v chudinských městských čtvrtích.Milhou 1991, s. 65 „Jeho postavy jsou všichni darebáci,“ vtipkoval Degas. V červnu 1894 se Degasova modelka Suzanne Desprès romanticky zapletla s Dethomasem a několik let se v jeho umění objevovala prominentně, poté se stala slavnou herečkou a manželkou divadelního režiséra Lugné-Poa.Milhou 1991, s. 107–120 Před setkáním s Picassem v roce 1904 byla Fernande Olivier také po jistou dobu Dethomasovou modelkou a její vzpomínky ukazují živý obraz času stráveného v Dethomasově studiu:

Degas, vášnivý zastánce Dethomase, vysoce oceňoval jeho práci a tvrdil, „že má váhu“.Roger-Marx, 140 Philippe Berthelot jej popsal jako „nejlepšího syna Degase“, přesto Dethomas během 90. let 18. století vystavoval poměrně málo.Berthelot 1902, s. 2 Současné zprávy naznačují, že „nadměrná skromnost mu zabránila příliš vystavovat své dílo, ačkoli mu to žádný obchodník s uměním nezakazoval“. V dopise, který Lautrec v létě 1895 napsal Josephovi Riccimu, píše Lautrec o Dethomasovi jako o svém drahém příteli a popisuje ho jako malíře „který o svých obrazech nemluví, což je třeba obdivovat“.Frey, s. 411 Navzdory své počáteční neochotě vystavovat se zúčastnil některých z nejvýznamnějších výstav 90. let 20. století. Jeho první samostatná výstava v roce 1900 znamenala zlom v jeho ochotě akceptovat proslulost, což vedlo ke značnému veřejnému uznání jeho práce.

Dethomasovo umění prošlo rukama mnoha významných obchodníků s uměním, včetně Josa Hessela, Galerie Durand-Ruel a Galerie Druet. Mnoho jeho děl získali vlivní sběratelé včetně Oliviera Sainsèra a Sergeje Ščukina. Je známo, že Dethomas nechával svá díla orámovat rámařem Pierrem Cluzelem (1850–1894) a jeho nástupcem Louisem Vivienem. V roce 1912 byl Dethomas oceněn Řádem čestné legie za jeho příspění k francouzskému umění.

Galerie

Divadlo náhled|vlevo|Théâtre des Arts plakát pro Les dominos sur la musique de Couperin, 1911, kromě plakátu vytvořil Dethomas také kulisy, kostýmy a program

V letech 1910 až 1913 pracoval Dethomas pod vedením Jacquesa Rouchého v „Théâtre des Arts“. Po převzetí vedení divadla získal Rouché několik talentovaných umělců, kteří přispívali do jeho časopisu La Grande Revue, včetně Jacqua Dresa, Reného Piota a Dethomase, z nichž žádný dříve pro divadlo nepracoval.Garafola, s. 86; Milhou 1991, s. 164–171

Jako vedoucí návrhářů dekorací tak Dethomas zahájil novou kariéru trvající po zbytek jeho života. Théâtre des Arts představovalo zásadní odklon od mnohdy bezduchého herectví mělkého obsahu a omalovaných plátěných salónů komerčního divadla. Už první inscenace Le Carnaval des Enfants (1910) byla divadelní revolucí, představení zdůraznily Dethomasovy dekorace zaměřené spíše na linii a barvu než na namalované detaily a množství rekvizit. Proti modré, okrové, šedé a ocelové vytvořily černé kostýmy postav pozoruhodné obrazové kompozice plné světelných efektů, které „se měnily jako skloňování v rozhovoru“.Londre, s. 498; Milhou 1991, s. 175–217

Théâtre des Arts dále uvedlo téměř dvacet divadelních innscenací, včetně adaptace Jacques Copeaua Bratři Karamazovi (1911) a La Tragédie de Salomé (1912), inscenaci slavnou a i kritiky oceňovanou.Garafola, s. 154; Taylor, s. 88 Dethomasova reputace scénografa a návrháře kostýmů byla taková, že počátkem roku 1912 byl pověřen britskou aristokracií, aby navrhl scénu a kostýmy pro londýnský ples v maskách s přibližně dvěma tisíci hosty.Howard, s. 92

Rouché a Dethomas pracovali v roce 1914 jako režisér a dekoratér i pro pařížskou operu. Pokračovali v nových interpretacích starých představení a vnesli nový styl do obehraných scénických konvencí.Londre, s. 498 Do roku 1917 navrhoval Dethomas také kostýmy a dekorace pro Comédie-Française, v roce 1919 pro divadlo Sarah Bernhardtové, v roce 1920 pro Théâtre Femina a Le Trianon, a také pro Opéra-Comique v roce 1926, kdy Opéra-Comique oslavovala 50. narozeniny Manuela de Fally. Na programu skládajícím se z La Vida Breve, El Amor Brujo a loutkového představení hry Petr Pan spolupracovali blízcí přátelé Manuela de Fally. Ignacio Zuloaga a Dethomas se podíleli na návrzích loutek.Agen, s. 150,180; Carson, s. 79; Milhou 1991

Během svých sedmnácti let v divadle byl Dethomas uměleckým designérem více než padesáti her, baletů a oper, kde představil mnoho nejpozoruhodnějších herců, tanečníků, zpěváků, dramatiků a skladatelů této éry, včetně Alberta Roussela, Igora Stravinského a Maurice Ravela.Milhou 1991, s. 292–297 Ve svých barevných schématech použil Dethomas vizuální analogii spárovanou s tematickým záměrem autora hry, „postup každé scény dokonale navazující na postup dramatu“.Taylor, s. 88 Dethomas kdysi napsal, že dekor by měl být především dobrým služebníkem hry a že designér musí překonat „malířské cítění“ něčeho pevnějšího.Cheney, s. 5, 92 Guillaume Apollinaire prohlásil, že Dethomasův vliv na francouzské divadlo „transformoval umění scenérie, kostýmního designu a inscenace.“Apollinaire, s. 221

Přátelství

Henri de Toulouse-Lautrec