Pravicový populismus (občas nazývaný také jako národní populismus nebo pravicový nacionalismus) je politická ideologie, která spojuje pravicovou politiku a populistickou rétoriku a témata. Rétorika často spočívá v antielitářských a antiintelektuálních náladách, odporu k establishmentu a oslovování „obyčejných lidí.“ Jak pravicový, tak levicový populismus se staví proti údajnému ovládání liberálních demokracií elitami; levicový populismus se však staví také proti moci velkých korporací a jejich spojenců, zatímco pravicový populismus obvykle podporuje silnou kontrolu imigrace.Akkerman, Agnes (2003) "Populism and Democracy: Challenge or Pathology?" Acta Politica n.38, s.147–159
V Evropě se termín pravicový populismus používá pro označení skupin, politiků a politických stran, které jsou obecně známé svým odporem k imigraci, zejména z islámského světa, a euroskepticismem. Pravicový populismus je v západním světě obecně spojován s ideologiemi, jako je antiekologismus, nový nacionalismus, antiglobalizace nativismus a protekcionismus. Evropští pravicoví populisté mohou podporovat rozšiřování sociálního státu, ale pouze pro „zasloužilé“; tento koncept bývá označován jako „sociální šovinismus.“
Od 90. let 20. století se v zákonodárných sborech různých demokratických zemí etablovaly pravicově-populistické strany. Ačkoli krajně pravicová hnutí ve Spojených státech (kde jsou obvykle označována jako „radikální pravice“) bývají charakterizována atomisticky, někteří autoři je považují za součást širšího pravicově-populistického fenoménu.
Od velké recese začala růst popularita evropských pravicově-populistických hnutí, jako je Národní sdružení (dříve Národní fronta) ve Francii, Liga v Itálii, Strana pro svobodu a Fórum pro demokracii v Nizozemsku, Strana Finů, Švédští demokraté, Dánská lidová strana, Svobodná strana Rakouska, Strana nezávislosti Spojeného království a Strana brexitu. Z velké části je tomu tak kvůli rostoucímu odporu vůči imigraci z Blízkého východu a Afriky, rostoucímu euroskepticismu a nespokojenosti s hospodářskou politikou Evropské unie. Americký prezident Donald Trump vyhrál v roce 2016 prezidentské volby ve Spojených státech poté, co kandidoval s programem, který zahrnoval pravicově-populistická témata.
Definice Pravicový populismus je ideologie, která se z většiny hlásí k nacionalismu, sociálnímu konzervatismu a ekonomickému nacionalismu.
Cas Mudde tvrdí, že „populistickou radikální pravici“ lze definovat dvěma způsoby: maximálním a minimálním, přičemž „maximální“ skupina je podskupinou „minimální“ skupiny. Minimální definice popisuje to, co Michael Freeden nazval „základním konceptem“Freeden v roce 1996 rozvinul myšlenku, že každá ideologie má „jádro“ a „periferní“ koncepty. V návaznosti na jeho práci Terance Ball (1999) uvedl následující definici: „Jádrový koncept je takový, který je ústřední a zároveň konstitutivní pro určitou ideologii, a tedy pro ideologické společenství, jemuž dává inspiraci a identitu. Například pojem ‚třída‘ (a samozřejmě ‚třídní boj‘) je klíčovým nebo stěžejním pojmem marxismu, stejně jako ‚gender‘ ve feminismu a ‚svoboda‘ (nebo ‚individuální svoboda‘) v liberalismu a tak dále v seznamu hlavních ideologií.“ pravicově-populistické ideologie, tedy konceptem společným všem stranám obecně zařazeným do této rodiny. V hlavní literatuře dochází Mudde k závěru, že základním pojmem pravicového populismu „je bezpochyby ‚národ‘“. „Tento pojem,“ vysvětluje, „jistě funguje také jako ‚věšák na kabáty‘ pro většinu ostatních ideologických rysů. Z toho vyplývá, že minimální definice stranické rodiny by měla vycházet z klíčového pojmu – národa.“ Odmítá však používání pojmu „nacionalismus“ jako „základní ideologie“ pravicového populismu s odůvodněním, že existují i čistě „občanské“ nebo „liberální“ formy nacionalismu, a místo toho dává přednost termínu „nativismus“: xenofobní formě nacionalismu, která tvrdí, že „státy by měly být obývány výhradně příslušníky domácí skupiny (‚národa‘) a že nepůvodní prvky (osoby a ideje) jsou pro homogenní národní stát zásadně ohrožující.“
Mudde dále tvrdí, že „nativismus sice může zahrnovat rasistické argumenty, ale může být i nerasistický (včetně a vylučování na základě kultury nebo dokonce náboženství)“ a že termín nativismus neredukuje strany na pouhé strany s jedním tématem, jako to dělá termín „protiimigrační.“ V maximální definici se k nativismu přidává autoritářství (postoj, který nemusí být nutně antidemokratický nebo automatický, upřednostňující „právo a pořádek“ a podřízení se autoritě)Mudde: autoritářství „je víra v přísně uspořádanou společnost, v níž se porušení autority přísně trestá. V tomto výkladu [zahrnuje] právo a pořádek a ‚trestající konvenční moralismus.‘ Neznamená nutně protidemokratický postoj, ale ani ho nevylučuje. Kromě toho autoritářova podřízenost autoritě, ať už zavedené, nebo ne, ‚není absolutní, automatická ani slepá.‘ Jinými slovy, autoritáři sice budou mít větší sklon přijímat (zavedenou) autoritu než neautoritáři, ale za určitých okolností se mohou vzbouřit a vzbouří se.“ a populismus (ideologie, která považuje společnost v konečném důsledku za rozdělenou na dvě homogenní a antagonistické skupiny, „čistý lid“ versus „zkorumpované elity,“ a která tvrdí, že politika by měla být výrazem „obecné vůle lidu,“ v případě potřeby před lidskými právy nebo ústavními zárukami).„Maximálně“ pravicoví populisté zde dávají přednost état légal – který dává přednost právu vyjádřenému obecnou vůlí prostřednictvím voleb nebo referenda; proti Rechtsstaat – který omezuje moc demokratického státu (většiny) při ochraně práv menšin. Cas Mudde a Cristóbal Rovira Kaltwasser v roce 2017 zopakovali, že v rámci evropského pravicového populismu existuje „sňatek z rozumu“ populismu založeného na „etnické a šovinistické definici národa,“ autoritářství a nativismu. To má za následek, že pravicový populismus má „xenofobní povahu.“
Roger Eatwell, emeritní profesor srovnávací politiky na University of Bath, píše, že „zatímco populismus a fašismus se ideologicky výrazně liší, v praxi si fašismus vypůjčil aspekty populistického diskurzu a stylu a populismus se může zvrhnout v autoritářskou a exkluzivistickou politiku orientovanou na vůdce.“Eatwell, Roger (2017) "Populism and Fascism" in Kaltwasser, Cristóbal Rovira;Taggart, Paul; Espejo, Paulina Ochoa; and Ostiguy, Pierre eds. The Oxford Handbook of Populism K tomu, aby populismus přešel ve fašismus nebo protofašismus, je zapotřebí „nihilistická kultura a neřešitelná krize.“Brown, Drew (31 October 2018) "Where Does ‘Right-Wing Populism’ End, and Fascism Begin?" Vice
Populismus je podobně jako fašismus reakcí na liberální a socialistická vysvětlení politiky. A stejně jako fašismus ani populismus neuznává legitimní politické místo pro opozici, kterou považuje za jednající proti přáním lidu a kterou zároveň obviňuje z tyranie, spiklenectví a antidemokracie. ... Z oponentů dělá veřejné nepřátele, ale pouze rétoricky. Pokud populismus přejde od rétorického nepřátelství k praktikám identifikace a pronásledování nepřítele, můžeme hovořit o jeho přeměně ve fašismus nebo jinou formu diktátorské represe. K tomu už v minulosti došlo ... a bezpochyby by k tomu mohlo dojít i v budoucnosti. Taková morfologie populismu zpět ve fašismus je vždy možná, ale je velmi neobvyklá, a když k ní dojde a populismus se stane plně antidemokratickým, už to není populismus.Federico Finchelstein, Federico (2019) From Fascism to Populism in History Berkeley, California: University of California Press. s. 5–6
Erik Berggren a Andres Neergard v roce 2015 napsali, že „většina výzkumníků se shoduje, že xenofobie, protiimigrační nálady, nativismus a etnonacionalismus jsou různými způsoby ústředními prvky ideologie, politiky a praxe pravicového populismu a krajně pravicových stran.“Berggren, Erik and Neergard, Andres "Populism: Protest, democratic challenge and right wing sxtremism" in Dahlstedt, Magnus and Neergaard, Andres eds. (2015) International Migration and Ethnic Relations: Critical Perspectives/ New York: Routledge. s. 179. Podobně historik Rick Shenkman popisuje ideologii pravicového populismu jako „smrtící směs xenofobie, rasismu a autoritářství.“Shenkman, Rick (8 September 2019) "The Shocking Paper Predicting the End of Democracy" Politico Magazine Tamir Bar-On v roce 2018 také dospěl k závěru, že literatura obecně považuje za základní koncept ideologie „nativismus“ nebo „etnický nacionalismus,“ který „implicitně představuje politicky dominantní skupinu, zatímco menšiny jsou chápány jako hrozba pro národ.“ Je „obecně, ale ne nutně rasistický.“ Například v případě nizozemské Strany pro svobodu „představuje hlavního ‚nepřítele‘ náboženská menšina (tj. muslimové) namísto etnické menšiny.“
Vědci používají nejednotnou terminologii, někdy označují pravicový populismus jako „krajní pravici“ nebo používají jiné termíny, například nový nacionalismus. Pippa Norrisová poznamenala, že „standardní referenční práce používají střídavé typologie a různá označení, která kategorizují strany jako ‚krajní‘ nebo ‚extrémní‘ pravici, ‚novou pravici,‘ ‚protiimigrační‘ nebo ‚neofašistickou,‘ ‚antiestablishmentovou,‘ ‚národně populistickou,‘ ‚protestní,‘ ‚etnickou,‘ ‚autoritářskou,‘ ‚protivládní,‘ ‚antistranickou,‘ ‚ultranacionalistickou,‘ ‚neoliberální,‘ ,pravicově liberální‘ a tak dále.“
Motivace a metody Podle Rogera Eatwella a Matthewa Goodwina „národní populisté upřednostňují kulturu a zájmy národa a slibují, že dají hlas lidu, který má pocit, že je vzdálenými a často zkorumpovanými elitami opomíjen, ba dokonce jimi pohrdá“. Jsou součástí „rostoucí vzpoury proti hlavnímu politickému proudu a liberálním hodnotám“, jak tvrdí Eatwell a Goodwin. „Tato výzva není obecně protidemokratická. Nacionální populisté se spíše staví proti některým aspektům liberální demokracie, jak se vyvinula na Západě. Jejich 'přímé' pojetí demokracie se liší od „liberálního“ pojetí demokracie, které vzkvétalo na celém Západě po porážce fašismu a které postupně získávalo elitářský charakter.“ Kromě toho národní populisté napadají to, co nazývají „erozí národního státu“, „hyperetnickou změnou“ a „schopností rychle absorbovat vysokou míru imigrace“, „vysoce nerovnými společnostmi“ současného ekonomického uspořádání Západu a jsou podezřívaví vůči „kosmopolitním a globalizačním programům“. Populistické strany využívají krizi ve svých domácích vládách k posílení antiglobalistických reakcí; ty zahrnují zdrženlivost vůči obchodu a protiimigrační politiku. Podpora těchto ideologií běžně pochází od lidí, jejichž zaměstnání může mít nízkou profesní mobilitu. Díky tomu je u nich větší pravděpodobnost, že si vytvoří protiimigrační a antiglobalizační mentalitu, která se shoduje s ideály populistické strany.
Jean-Yves Camus a Nicolas Lebourg vidí „národní populismus“ jako pokus o spojení socioekonomických hodnot levice a politických hodnot pravice a podporu referendové republiky, která by obešla tradiční politické rozdělení a instituce. Jelikož usilují o jednotu politického (démos), etnického (etnos) a sociálního (dělnická třída) výkladu „lidu“, národní populisté tvrdí, že hájí „průměrného občana“ a „zdravý rozum“ proti „zradě nevyhnutelně zkorumpovaných elit“. Podle ideologa Národní fronty Françoise Duprata, který se v 70. letech inspiroval tehdejší latinskoamerickou pravicí, je cílem pravicového populismu vytvořit „národní, sociální a lidovou“ ideologii. Jestliže populismus jako takový je společný jak levicovým, tak pravicovým stranám, jejich východiska se skutečně liší v tom, že pravicoví populisté vnímají společnost ve stavu úpadku, z něhož „může národ osvobodit pouze zdravý prostý lid tím, že z různých společenských vrstev vytvoří jednu národní třídu a odvrhne zkorumpované elity“.