Kosatka dravá (Orcinus orca), známá také jako kosatka pravá či kosatka velká, je největším zástupcem čeledi delfínovití. Je všestranným predátorem stojícím na vrcholu mořského potravního řetězce. Požírá ryby, želvy, ptáky, ploutvonožce, žraloky a také jiné kytovce. Kosatka dravá je pravděpodobně souborem více než deseti samostatných kryptických druhů označovaných v současné době jako ekotypy.

Ve světových jazycích občas používaný název „velryba zabiják“ odráží její pověst velkolepého a obávaného mořského savce, jak byla popsána již v Historii naturalis římského filozofa Plinia staršího. Člověka kosatky zpravidla nenapadají, byť bylo zaznamenáno několik málo případů, kdy kosatky napadly člověka či malou loď poté, co si je spletly se svojí oblíbenou kořistí. Po rozpoznání omylu svůj útok vždy okamžitě ukončily. Pouze u kosatek chovaných v zajetí se vyskytlo několik málo případů, kdy kosatky napadly personál mořského akvária. V roce 2020 však bylo zaznamenáno několik evidentně cílených útoků kosatek na lodě v oblasti okolo Gibraltarského průlivu.

Pojmenování Jméno „Orca“ dali tomuto savci již staří Římané, kteří ho odvodili od řeckého slova ὄρυξ (oryx), které se všeobecně přisuzuje velrybám, velkým rybám nebo mořským příšerám. Přídavné jméno Orcino zase znamená démon pocházející z pekla: Orco byl pro Římany bůh podzemí.

České pojmenování kosatka bylo přejato do vědeckého názvosloví z ruštiny a je obecně přijímáno. Složitější je problematika pojmenování kosatky dravé v angličtině.

Od 60. let 20. století se v anglicky mluvících zemích za výrazné podpory vědců prosazuje označení druhu vědeckým jménem orca, které je již populárnější než tradiční jméno killer whale („velryba zabiják“), i když ten je veřejností stále široce používán.

Existuje několik důvodů, proč je (v mnoha ohledech cíleně) prosazována změna názvu. Především je slovo velryba v názvu delfínovitého druhu matoucí. Za druhé je název orca obvyklý v řadě evropských jazyků a mezinárodní spolupráce při výzkumu druhů vytváří významný tlak na sjednocení jmen. Navíc slovo zabiják často vyvolává mylný dojem, že tvor zabíjí lidi. Tuto reputaci je možno napravit jen prosazením odlišného jména, což má usnadnit prosazování ochrany tohoto druhu.

Všeobecně se má za to, že „velryba zabiják“ (killer whale) je špatným překladem jména z 18. století, které zvířeti dali španělští námořníci a který měl být správněji přeložen jako „zabiják velryb“ (whale-killer [ˈweilˌkilə]). Skutečnost, že původní jméno bylo jen špatným překladem, také podpořila snahu o změnu jména.

Naproti tomu velké množství lidí, kteří dávají přednost původnímu názvu, poukazuje na fakt, že kosatky nepochybně zabíjejí mnoho zvířat, včetně jiných kytovců. Zastánci původního názvu argumentují tím, že zabíjení v názvu se nevyskytuje pouze u španělských námořníků. Kmeny Haida v Britské Kolumbii nazývají zvíře skana (zabíjející démon). Japonci je nazývají šači (鯱), jehož kandži znak kombinuje radikály pro rybu (魚) a tygra (虎).

Jiný anglický název pro kosatku je Grampus. Koliduje však s názvem jiného kytovce (Grampus griseus – plískavice šedá) a nyní se používá jen zřídka.

Evoluce V češtině se rodové jméno kosatka používá i pro kosatku černou (Pseudorca crassidens), která však ve skutečnosti nepatří do stejného rodu. V současnosti rod kosatka (Orcinus) čítá pouze jeden druh, a to kosatku dravou (Orcinus orca), je však možné, že jednotlivé ekotypy (viz níže) budou v budoucnu povýšeny na samostatné poddruhy či druhy.

Stejně jako u vorvaňova rodu Physeter, je Orcinus z kladistického pohledu rodem s jedním rozšířeným druhem bez přímých příbuzných, takže paleontologové věří, že kosatka je hlavním kandidátem majícím anagenetickou evoluční historii (tj. že vývoj druhu od předka k potomkovi proběhl bez rozdělení linie). Pokud by měli pravdu, činilo by to z kosatky dravé jeden z nejstarších druhů delfínovitých, i když ne tak starý jako čeleď samotnou, starou přinejmenším 5 miliónů let. Některé objevy dokládají, že evoluce kosatek patrně nesouvisela s evolucí plejtvákovitých kytovců a jejich extrémními rozměry (které byly podle některých badatelů evoluční odpovědí na predaci ze strany kosatek).Giovanni Bianucci, Jonathan H. Geisler, Sara Citron & Alberto Collareta (2022). The origins of the killer whale ecomorph. Current Biology. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2022.02.041

Ekotypy Kosatka dravá se vyskytuje v asi deseti různých ekotypech, které se rozdělují do tří základních skupin podle geografického výskytu. Ekotypy jsou pravděpodobně různými kryptickými druhy, jejich popisu se však dosud žádná taxonomická revize nevěnovala.

Severní Pacifik Mezi ekotypy žijící v Severním Pacifiku patří ekotyp residentní, transientní a ekotyp žijící v šelfových mořích (tzv. offshore).

Residentní typ

Residentní ekotyp je převážně rybožravý, přednostně se živí lososovitými rybami (losos čavyča), loví však i jiné ryby (halibut, hřebeník ad.). Utváří matrilineární stáda, jejichž členové mezi sebou komunikují unikátními dialekty, obecně hodně vokalizuje.

Mezi populace residentního ekotypu patří: jižní residenti (J , K, L stáda), severní residenti (A1, A4, A5, B1, C1, D1, G1, G12, H1, I1, I2, I11, I18, I31, R1, W1 stáda) a aljašští residenti (AB, AB25, AD5, AD8, AD11, AD16, AE, AF5, AF22, AG, AI, AJ, AJ8, AK2, AK6, AN10, AX, AY stáda)

Transientní typ

Transientní (též Biggsův) ekotyp loví mořské savce (tuleně, lachtany, jiné kytovce), tvoří menší stáda, méně vokalizuje (aby na sebe neupoutal pozornost kořisti). Tvoří menší matrilineární stáda do cca 10 jedinců, na rozdíl od residentů někteří v dospělosti opouští mateřské stádo.

Typ "offshore"

Ekotyp žijící v šelfových mořích (offshore) je nejméně prozkoumaný. Nejspíše se živí především lovem ryb a paryb (žraloci, halibut), bohatě vokalizují, vyskytují se ve větších stádech (20–70 jedinců, občas je možné vidět i skupinu čítající okolo 200).

Severní Atlantik V Severním Atlantiku se vyskytují 2 ekotypy, typ 1 a typ 2. Někdy jsou populace kosatek od Gibraltaru a Kanárských ostrovů označovány jako samostatný ekotyp 3.

Typ 1

Typ 1 loví nejspíše ryby i mořské savce, vykazuje značné opotřebování chrupu, patří sem skupiny žijící u pobřeží Norska, Skotska a Islandu.

Typ 2

Typ 2 je větší než typ 1, nejspíše se živí výhradně mořskými savci. náhled|Antarktické typy kosatek

Antarktida Ve vodách Jižního oceánu byly pozorovány 4 (případně 5) ekotypy, typ A, B, C a D. Subtypy typu B jsou pravděpodobně svébytnými ekotypy.

Typ A

Typ A nejspíše loví především plejtváka malého, vyskytuje se více na otevřeném moři mimo pole ledových ker, podobný transientnímu ekotypu.7

Typ B (velký)

Typ B se vyskytuje ve 2 subekotypech, velkém a malém. Velký typ B je menšího vzrůstu než typ A, spíše šedé barvy, usazování rozsivek na kůži zabarvuje bílá místa na těle do hnědožluta, loví především tuleně v ledových polích.

Typ B (malý)

Malý typ B bývá nazýván typem Gerlacheovým, vyskytuje se nejvíce v oblasti Gerlacheovy úžiny, podle pozorování se živí hlavně tučňáky.

Typ C

Typ C, též typ Rossova moře, je šedé barvy, s kůží často pokrytou rozsivkami, nejmenší známý typ kosatky (okolo 6 m). Žije ve východních antarktických vodách v poli ledových ker, byl pozorován při lovu ryby druhu Dissostichus mawsoni.

Typ D

Typ D je snadno odlišitelný podle kulatějšího tvaru hlavy a velmi malého bílého pruhu za okem. Žije v subantarktických vodách, spatřen při lovu ledovky patagonské. Spekuluje se, zdali nejde o samostatný druh.

Ostatní Některé populace kosatek dosud nebyly zařazeny do žádného z uvedených ekotypů, buď kvůli své odlišnosti od popsaných populací nebo kvůli nedostatku dat. Pravděpodobně se jedná o samostatné linie. Jmenovitě se jedná o kostatky z těchto regionů:

Rusko a Japonsko; Papua Nová Guinea; Nový Zéland; Crozetovy ostrovy; ostrov Marion; Punta Norte, Argentina; Gibraltar (snad severoatlantický typ 3).

Popis Zvířata jsou charakteristicky kontrastně zbarvena, s černým hřbetem, bílou hrudí a boky kombinujícími obě barvy (převažuje černá). Bílou skvrnou mají nad očima. Mají těžké a podsadité tělo s velkou hřbetní ploutví. Samci dosahují obvykle délky 6 až 8 metrů, rekordní jedinec měřil 9,8 m.https://www.science.smith.edu/departments/Biology/VHAYSSEN/msi/pdf/i0076-3519-304-01-0001.pdf Samice jsou menší, dosahují délky 5 až 7 metrů, maximálně 8,5 m. Mláďata při narození váží cca 200 kg a jsou 1,8 až 2,5 m dlouhá. Hřbetní ploutev je vysoká 60 až 210 cm, u samců je vyšší a vzpřímenější než u samic. Hmotnost dospělých jedinců se běžně pohybuje od 1,5 do 6 tun, velcí samci mohou být ještě hmotnější, výjimečně mohou vážit snad až 10 tun.

Plavou rychlostí až 55 km/h, průměrně se pohybují rychlostí 10 až 13 km/h.https://www.stoplusjednicka.cz/komu-je-nejvic-do-skoku-nejlepsi-skokani-mezi-zviraty

Dospělí samci kosatky jsou velmi impozantní a jen těžko si je lze splést s nějakým jiným mořským tvorem. Samice a mláďata lze v teplejších vodách na větší vzdálenost zaměnit s jinými podobnými druhy čeledi delfínovití, jako jsou kosatka černá (Pseudorca crassidens) nebo plískavice šedá (Grampus griseus).

Většina historických údajů o kosatkách byla získána z dlouholetých zkušeností obyvatel pobřeží Britské Kolumbie a Washingtonu a pozorováním zajatých velryb. Úplnost studia a zaznamenaná složitá sociální struktura stád v této populaci nasvědčuje tomu, že informace jsou detailní a přesné, nicméně proměnlivé skupiny a skupiny v jiných oceánech mohou mít dost odlišné sociální charakteristiky.

Samice poprvé otěhotní ve věku 15 let. Od té doby procházejí periodami polyestrických cyklů s necyklickými obdobími tří a šesti měsíců. Délka těhotenství kolísá mezi 15 a 18 měsíci. Matky rodí jedno mládě přibližně každých pět let. V analyzovaných stabilních stádech nastává porod v jakoukoliv roční dobu, k nejoblíbenějším měsícům však patří zimní. Úmrtnost nově narozených mláďat je velmi vysoká – podle jednoho průzkumu téměř polovina mláďat nedosáhne věku šesti měsíců. Mláďata vyžadují péči po dva roky, pevnou potravu však přijímají už po roce. Matky je krmí až do věku cca 40 měsíců, což znamená, že v průměru za život vychovají asi 5 mláďat. Samice se obvykle dožívají 50 let, ve výjimečných případech však mohou dosáhnout 80 až 90 let. Samci zahajují sexuální aktivitu ve věku 15 let a průměrně se dožívají 30, výjimečně až 50 let.

Rozšíření Kosatka upřednostňuje nižší teploty a polární regiony. Ačkoliv se kosatky občas potápí do velkých hloubek, obecně dávají přednost pobřežním oblastem před pelagiálním prostředím.

Kosatky jsou relativně velmi početné v oblasti severovýchodního Pacifiku, kde Kanada přechází v Aljašku, při pobřeží Islandu a při pobřeží severního Norska. Pravidelně jsou pozorovány ve vodách Antarktidy u polárního ledovce a má se za to, že se vydávají pod ledový příkrov a přežívají dýchajíce ve vzduchových kapsách podobně jako běluha. Naproti tomu v Arktidě jsou kosatky v zimě pozorovány jen zřídka. Tyto vody probouzejí jejich zájem jen v létě.

Informace z oblastí vzdálených od pobřeží a z tropických vod jsou více kusé, ale dlouhodobá, i když ne častá, pozorování naznačují, že kosatky mohou přežít v téměř všech teplotních pásmech. Neexistuje žádný odhad celkové světové populace.

Lokální odhady udávají 70–80 000 v Antarktidě, 8 000 v tropických vodách Tichého oceánu (kosatky se v tropech vyskytují jen řídce, ovšem rozloha této oblasti je 19 miliónů km², takže tropickou populaci nelze zanedbat), až 2 000 u Japonska, 1 500 v chladnějším severovýchodním Pacifiku a 1 500 u Norska. Pokud přidáme velmi hrubé odhady nesledovaných území, může činit celková populace asi 100 000 jedinců.

Sociální vztahy náhled|Kosatky často zvedají své tělo nad vodu. Toto chování nazýváme pozorovací skoky. V tomto postavení vydrží až 30 s.