Lenka Procházková (* 24. března 1951 Olomouc) je česká prozaička, signatářka Charty 77, novinářka, publicistka a bývalá diplomatka, dcera spisovatele, scenáristy a jednoho z protagonistů Pražského jara Jana Procházky.
Život Lenka Procházková se narodila v Olomouci, ale základní školu již studovala v Praze. Po maturitě na gymnáziu v roce 1969 byla přijata na tehdejší Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, kde studovala necelé čtyři roky obor žurnalistiky. Po předčasné smrti jejího otce Jana Procházky roku 1971 byla z politických důvodů ze školy vyloučena a složila rozdílové zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde promovala v roce 1977.
Atmosféru pohřbu Jana Procházky popisuje ve svém fejetonu Děkovačka pro hrobníka. Po otcově smrti jako nejstarší ze tří dcer zdědila psací stroj. Své první fejetony v novinách uveřejňovala pod pseudonymem Lenka Burianová. V té době již vychovávala dceru Mariu Procházkovou, jejíž otec, kameraman Tomáš Procházka, emigroval do zahraničí v roce 1976. Tento autobiografický příběh Procházková volně zpracovala ve svém románu Oční kapky.
Disent a Charta 77 Po mateřské dovolené nastoupila do zaměstnání jako uklízečka v Národním divadle (v budově Tylova divadla), protože práci v oboru nesměla z politických důvodů vykonávat. V tomto zaměstnání setrvala dvanáct let až do Sametové revoluce roku 1989. Román Růžová dáma nabídla k vydání pod vlastním jménem. V té době však byla již signatářkou Charty 77, a proto kniha nevyšla. Růžová dáma byla poprvé vydána v samizdatové edici Petlice, což mělo pro autorku osudový význam – vznik přátelství se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Ten se stal později (1980 – 1991) jejím životním partnerem a otcem mladší dcery Cecílie Jílkové (za svobodna Vaculíkové) a syna Josefa Vaculíka. Ludvík Vaculík byl společně s Janem Procházkou jedním z hlavních aktérů Pražského jara a po dezinformační kampani StB proti Janu Procházkovi Svědectví od Seiny, kterou vysílala Československá televize, Československý rozhlas a šířily ji deníky Rudé právo a další noviny, upozorňoval v otevřeném dopise generálnímu prokurátorovi na to, že nahrávky nelegálních odposlechů byly upraveny střihem.
Po samizdatovém vydání Růžová dáma vyšla v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a byla oceněna americkou Cenou Egona Hostovského. Brzy na to vyšla též v němčině a švédštině. V zahraničí vyšly také knihy Přijeď ochutnat, Hlídač holubů, Oční kapky a Smolná kniha.
Činnost po Sametové revoluci Po roce 1989 již autorka publikovala oficiálně a kromě reedice starších věcí vydala novelu o Janu Masarykovi Pan Ministr, romaneto Šťastné úmrtí Petra Zacha, sbírku povídek Zvrhlé dny, sbírky fejetonů Dopisy z Bamberku a Jak si stojej nebožtíci, dále předlohy k televizním hrám: O babě hladovéO babě hladové, režie Jitka Němcová, 1990, ČSFD.cz (hrají Bolek Polívka, Dagmar Havlová a Ivana Chýlková), Milá slečno!Milá slečno, režie Jan Kačer, 1993, ČSFD.cz a NavštíveníNavštívení, režie Anna Procházková, 1993, ČSFD.cz a rozhlasové hry: Čtyři ženy Alexandra Makedonského, ExitusExitus (1993), mluveny.panacek.com a Milostiplná.
Stala se členkou Českého PEN klubu, Obce spisovatelů, Syndikátu novinářů, zakládající členkou spolku Šalamoun na podporu nezávislé justice, kde od roku 1994 ve funkci předsedkyně mediálně pokrývala kauzu vlastnického sporu o korunovační katedrálu sv. Víta.
Od jara 1999 strávila rok na tvůrčím stipendiu v Mezinárodním domě umělců v Bamberku, kde napsala historický román Beránek. Následoval román Slunce v úplňku – příběh Jana Palacha, popisující Invazi do Československa v roce 1968 pohledem hlavního hrdiny Jana Palacha.
Kulturní a politické působení po roce 2000 Do roku 2004 byla též členkou Rady Českého rozhlasu a předsedkyní Společnosti Národní knihovny. Od roku 2003 do roku 2007 byla ve funkci kulturní atašé velvyslanců Rudolfa Slánského a Vladimíra Galušky na českém velvyslanectví na Slovensku.
Od října 2008 vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. V roce 2010 byla společně se zakladatelem Nadace Charty 77 Františkem Janouchem zakladatelkou iniciativy Defenestrace 2010, která propagovala používání preferenčních hlasů u parlamentních voleb v roce 2010. Voliči ve volbách rozdali 3,7 milionu preferenčních hlasů a vyřadili tak více než sto poslanců ze Sněmovny.
Boj proti církevním restitucím V roce 2012 byla parlamentem projednávána kontroverzní novela zákona o církevních restitucích,Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), psp.cz proti jejímuž schválení Procházková vystupovala nejen mediálně,Literární noviny: Nárok na církevní restituce je zbudován na lži, autor: Lenka Procházková, uloženo v mezinárodním archivu web.archive.org podle nedostupného originálu na Literarky.cz ale také podala v té souvislosti trestní oznámení Spisovatelka Procházková žaluje vládu kvůli církvím, České noviny, 19. 1. 2012, ČTK na premiéra Petra Nečase a později také na kardinála Dominika Duku. Vyjádřila také názor, že pokud by prezident republiky zákon podepsal, dopustil by se tím velezrady. Ze stejného důvodu také kandidovala ve volbách do Senátu v roce 2012 jako nezávislá s podporou strany Věci veřejné v pražském volebním obvodu 23. Do senátu zvolena nebyla. V druhém kole voleb podpořila komunistického kandidáta Jiřího Dolejše, který měl obdobný program proti církevním restitucím, na rozdíl od kandidátky a poté senátorky Daniely Filipiové z ODS. Založila také web stop-cirkevním-restitucim.cz,Stránky Stop církevním restitucím uložené v mezinárodním archivu webpage.archive z již nedostupného originálu na doméně stop-cirkevnim-restitucim.cz který nabízel širokou knihovnu dokumentů včetně dobových dokumentů, argumentů, ekonomických a právních analýz.
Argumentace Procházkové sestávala z bodů, že:
Majetek měla církev pouze ve správě a měl od doby Josefa II. veřejnoprávní charakter, neměl vlastnické atributy a dispozice s ním byla stále výrazně omezena. Jednotlivé vlastnické subjekty (např. kostely, kongregace, obročí, kapituly, nadace) už od dob Josefa II. nebyly soukromými vlastníky, ale podléhaly státnímu dozoru, zatímco církev jako celek vůbec neměla právní subjektivitu. Proto podle Procházkové přiznání majetku řádům a kongregacím do soukromého vlastnictví v roce 1992 ve skutečnosti nebylo restitucí, nýbrž bylo darem.Lenka Procházková a další: Nárok na církevní restituce je postaven na lži - postupně rozšiřováno! , Vaše věc.cz, 7. 12. 2011 Vycházela přitom z několika analýz včetně právně historické expertizy Univerzity KarlovyPrávně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR, ve zveřejněné verzi nedatována a nepodepsána, zveřejněno např. zde či [jckr.kscm.cz/viewDocument.asp?document=5591 zde], kterou zpracovali z právně historického hlediska Vladimír Kindl a z hlediska ústavního a správního práva Vladimír Mikule, nebo z analýzy JUDr. Karola Hrádely a odborníka na ústavní právo Prof. Václava Pavlíčka. Církev do svých nároků pod heslem "Co bylo ukradeno, musí být vráceno!" odkazujícím na komunistické vyvlastňování zahrnovala i majetky, které jí byly zabaveny již pozemkovou reformou z let 1919 až 1936. Finanční náhradu za nemovitosti nevydatelné odhadovala pouze církev sama a odhady soukromých odhadců byly nadhodnoceny. Stát tyto odhady ani rozsah nevydatelných nemovitostí nijak nekontroloval. Seznam nevydatelných majetků, za něž měly být vyplaceny náhrady, nebyl poslancům před hlasováním o legislativě předložen.
Argumentace vládní strany a církve sestávala z bodů, že:
Expertiza Univerzity Karlovy nepopírala, že církevní subjekty byly vlastníky majetku, ale zdůrazňovala, že nakládací právo bylo podmíněno souhlasem státní správy a užívací právo ke kostelům a kaplím bylo veřejnoprávní povahy, takže vrácení majetku k volné dispozici není restitucí. Analýza Parlamentního institutu uváděla, že posudek byl sice nadepsán jako posudek Univerzity Karlovy, avšak žádné průvodní dokumenty k němu nebyly dodány, podle ústního sdělení dr. Mikuleho kanceláři Poslanecké sněmovny bylo zpracování posudku zadáno Úřadem vlády ČR Univerzitě Karlově, která pověřila jeho vypracováním Právnickou fakultu, avšak text zadání posudku není znám.Odpověď na dotaz: Srovnání posudků týkajících se církevního majetku , Parlamentní institut, srpen 2008, zpracovala JUDr. Jindřiška Syllová, CSc. Podle Daniela Koláře zmínění dva docenti Univerzity Karlovy zpracovali tato svá soukromá stanoviska prý na žádost tehdejšího místopředsedy vlády Pavla Rychetského, avšak neměli žádné zmocnění ze strany univerzity a rovněž Úřad vlády později popřel, že by něco oficiálně objednal. Vláda Mirka Topolánka měla také k dispozici posudky: od právníků a historiků z Univerzity Karlovy v Praze, Masarykovy univerzity v Brně, Západočeské univerzity v Plzni a Historického ústavu Akademie věd ČR, které se shodly na tom, že se o církevní majetek jednalo. Lenka Procházková také sdělila informaci, že kardinál Tomášek měl v srpnu 1991 v děkovné řeči ohledně restitucí říci: „Toto je poslední nárok, který církve vznášejí“. Takový výrok se však nikdy nepodařilo doložit. Spolupracovník Arcibiskupství pražského a současný člen SPD Josef Nerušil uvedl, že prohledal archiv Rudého práva a tematická Radiofóra z té doby, ale nalezl pouze článek z 27. února 1992, kde byl podobný výrok (o tom, že jde o poslední iniciativu vlády ohledně církevních restitucí) přiřčen místopředsedovi federální vlády Jozefu Mikloškovi a článek ze 14. března 1992, který informaci z 27. února dementoval a upravoval. Je tedy možné, že historie údajného výroku vznikla z těchto zpráv.
Výsledek sporu Novela zákona o církevních restitucích byla schválena převahou pouze dvou hlasů, z nichž jeden patřil Romanu Pekárkovi, v České republice vůbec prvnímu zákonodárci, který byl odsouzen během výkonu funkce. Pekárek se stal poslancem jako náhradník poté, co mandát složili tři rebelující poslanci ODS. Následně pomohl koalici schválit reformní zákony i církevní restituce. Po následné kritice pozastavil členství ve straně, mandátu se však vzdát nehodlal. Vrchní státní zastupitelství v Praze došlo k závěru, že přijetí zákona neprovázel žádný trestný čin.Žalobci rozmetali stížnosti na majetek církve, trestný čin se nestal , Eurozprávy.cz, 20. 7. 2013, tl, ČTK Rovněž Ústavní soud v červnu 2013 zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení zákona, avšak odlišné stanovisko uplatnil například předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Průzkum veřejného mínění prováděný pro Českou tiskovou kancelář agenturou SANEP uvedl, že většina respondentů církevní restituce neschvaluje. Prezident Václav Klaus zákon ani nevetoval, ani nepodepsal.
Kritika obnovy Mariánského sloupu v Praze Lenka Procházková se kriticky vyjadřovala k možnosti obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Svůj nesouhlas zdůvodňovala souvislostí stavby původního sloupu s popravou stavovské elity po bitvě na Bílé hoře. Ve svých textech označila sloup za symbol náboženské nesnášenlivosti a symbol utlačovatelského režimu. V souvislosti s přípravou výstavby nového sloupu vyzývala k tomu, aby bylo výstavbě zabráněno, než začne.Výzva z Pražanům, Facebookový profil Lenky Procházkové
Nominace do rady ÚSTR V březnu 2017 navrhl prezident Miloš Zeman Lenku Procházkovou za členku Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Nominaci provázela kritika jejích současných postojů, mimo jiné od pracovníků ÚSTR. Ti poukazovali na to, že „spisovatelka podle nich s hodnocením minulosti nakládá ideologicky a používá propagandistický a demagogický styl”. V polovině dubna 2017 proběhla v Senátu PČR dvě kola tajné volby, ani v jednom však neuspěla.