Sir Harold George Nicolson KCVO CMG (21. listopadu 1886, Teherán, Persie (nyní Írán – 1. května 1968, Kent, Anglie) byl britský politik, diplomat, historik, životopisec, prozaik, lektor, novinář, hlasatel a zahradník. Jeho manželkou byla spisovatelka Vita Sackville-Westová.
Životopis Nicolson se narodil v Teheránu v tehdejší Persii, jako nejmladší syn diplomata Arthura Nicolsona, 1. barona z Carnocku. Dětství prožil na různých místech v Evropě a na Blízkém východě podle diplomatické mise svého otce. Mimo jiné žil v Petrohradě, Konstantinopoli, Madridu, Sofii a Tangeru. Vzdělání získal na "Grange School" ve Folkestone v hrabství Kent, pokračoval na Wellington College v Berkshiru. V roce 1909 absolvoval na Balliol College v Oxfordu. Téhož roku Nicolson nastoupil na ministerstvo zahraničí poté co uspěl ve zkoušce pro diplomatickou a státní službu.
Diplomatická kariéra náhled|Zleva:Harold Nicolson, Vita Sackville-Westová, Rosamund Grosvenor, Lionel Sackville-West
Od února 1909 do září roku 1911 sloužil jako atašé v Madridu a od ledna 1912 do října 1914 jako třetí sekretář v Konstantinopoli. V roce 1913 se Nicolson oženil se spisovatelkou Vitou Sackville-Westovou. Nicolson a jeho manželka praktikovali to, čemu by se nyní říkalo otevřené manželství, přičemž oba měli poměr s osobami stejného pohlaví.
Diplomatická kariéra byla sice v edvardovské Británii čestná a prestižní, ale rodiče Sackville-Westové byli aristokraté, kteří chtěli, aby se jejich dcera provdala za šlechtice ze staré šlechtické rodiny, a tak dali pouze váhavý souhlas s manželstvím.Johnston, Georgia "Counterfeit Perversion: Vita Sackville-West's "Portrait of a Marriage"" s. 124–137 from Journal of Modern Literature Volume 28, Issue # 1, Autumn 2004 s. 125.
Během první světové války sloužil na ministerstvu zahraničí v Londýně. V té době byl povýšen na druhého tajemníka. Jako nejmladší zaměstnanec ministerstva zahraničí v této hodnosti mu 4. srpna 1914 připadla povinnost předat britské revidované vyhlášení války princi Maxu von Lichnowsky, německému velvyslanci v Londýně. V prosinci 1917 musel Nicolson vysvětlit své ženě, že se v důsledku anonymního homosexuálního styku nakazil pohlavní nemocí a že tu jí pravděpodobně i předal. Jak se ukázalo, měl štěstí, nenakazil se. Zúčastnil se pařížské mírové konference v roce 1919. Za svou práci na konferenci byl 1.1. 1920 vyznamenán řádem Sv. Michala a Sv. Jiří (Companion of the Order of St Michael and St George,(CMG).
V roce 1920 povýšen do funkce prvního tajemníka a byl jmenován osobním tajemníkem Sira Erica Drummonda, prvního generálního tajemníka Společnosti národů. V červnu 1920 byl odvolán ministerstvem zahraničí. Ve stejném roce se jeho žena zapletla do vztahu s Violet Trefusis, Aféra téměř zničila jejich manželství. Jak napsal Nicolson do svého deníku: „Sakra! Sakra! Sakra! Violet. Jak ji nenávidím“. Jednou dokonce Nicolson cestoval za manželkou do Francie, kam „utekla“ s Violet aby se jí pokusil získat zpátky.
Ani Nicolsonovi nebyly homosexuální vztahy cizí. Mimo jiné měl dlouhodobý vztah s Raymondem Mortimerem, kterého on i Vita laskavě označovali jako „Tray“. Nicolson a Vita spolu otevřeně diskutovali o svých homosexuálních vztazích,Bristow-Smith, Harold Nicolson s. 164–165, 227, 249–250 přesto zůstali spolu a byli spolu šťastní. Byli velmi oddaní jeden druhému a psali si téměř každý den, když byli rozděleni z důvodu dlouhých diplomatických misí Nicolsona v zahraničí nebo pro toulavou povahu Vity. Nakonec se Nicolson diplomacie vzdal, částečně proto, aby mohli žít společně v Anglii.
V roce 1925 byl povýšen na konzula a byl vyslán do Teheránu jako chargé d'affaires. Ve stejném roce sesadil generál Rezá Šáh Pahlaví posledního šáha, Ahmada Šáha a získal tak symbol císařství "Paví trůn" (angl. Peacock Throne, zdobený figurkami pávů s raritními drahokamy v očích a v ocase, císařskou korunou, množstvím náhrdelníků a dalších šperků a gem s rytými nápisy.)
Přesto že to nebylo úplně vhodné pro manželku zahraničního diplomata, Vita se zúčastnila korunovace Rezy Šáha Pahlaví jako nového šáha. Nicolsonovi se Reza Šáh osobně nelíbil.Ghanī Sīrūs & Ghani, Cyrus Iran and the Rise of the Reza Shah: From Qajar Collapse to Pahlavi Power, London: B. Tauris, 2000 s. 394.
Reza neměl rád britský vliv v Íránu a po korunovaci vydal „kategorickou nótu“, ve které požadoval „propuštění Savarů - indických strážců z Persie,Milani, Abbas The Shah, London: Palgrave Macmillan, 2010 s. 54. ti sloužili jako ostraha britského vyslanectví v Teheránu a dalších konzulátů po celé Persii. Reza Šáh viděl vojska cizí mocnosti projíždějící ulicemi jeho hlavního města jako porušení jeho suverenity. Jako chargé d'affairs měl Nicolson na starosti britské vyslanectví v létě 1926 a po obdržení íránské nóty okamžitě navštívil íránské ministerstvo zahraničí, aby vznesl námitky. Sdělil íránským představitelům, že nóta byla „tak kategorická, až byla téměř urážlivá“ a chtěl aby byla zrušena.Milani, Abbas The Shah, London: Palgrave Macmillan, 2010 s. 54–55. Peršané uvedli, že nótu sepsal Reza Šáh a nelze ji proto stáhnout, ale nakonec byla vypracována příloha, která zmírnila její výhružný tón. Nicméně, ke spokojenosti Rezy Šáha, Britové museli Savary propustit.Milani, Abbas The Shah, London: Palgrave Macmillan, 2010 s. 55.
V létě 1927 byl Nicolson odvolán do Londýna a degradován na prvního tajemníka za kritiku ministra Sira Percy Loraina. V roce 1928 však byl vyslán do Berlína jako chargé d'affaires a znovu povýšen na konzula. V září 1929 diplomacii opustil.
Politická kariéra Od roku 1930 do roku 1931 editoval Nicolson "Londoner's Diary" pro Evening Standard. Neměl rád klepy z vysoké společnosti, proto po roce spolupráci ukončil. V roce 1931 vstoupil do nedávno vytvořené nové strany "New Party" Sira Oswalda Mosleye, známého zejména jako vůdce britského fašismu. Ve všeobecných volbách toho roku Nicolson neúspěšně kandidoval do parlamentu za "Combined English Universities" a editoval stranické noviny Action. Poté co Mosley následující rok založil Britskou unii fašistů, Nicolson Mosleye přestal podporovat.
Do sněmovny vstoupil po volbách 1935 jako labouristický člen parlamentu (MP) za Leicester West. Ve druhé polovině třicátých let byl jedním z relativně mála poslanců, kteří Anglii varovali před hrozbou fašismu. Nicolson, který byl v tomto ohledu spíše následovníkem Anthony Edena než Winstona Churchilla, byl stále Churchillovým přítelem, (ne intimním) a ve sněmovně podporoval Churchillovo úsilí posílit britské odhodlání a podpořit přezbrojení.
Jako frankofil byl Nicolson blízkým přítelem francouzského diplomata v Londýně Charlese Corbina a byl proti jeho appeasementu.Duroselle, Jean-Baptiste France and the Nazi Threat: The Collapse of French Diplomacy 1932–1939, New York: Enigma, 2004 s. 222.
V říjnu 1938 vystoupil Nicolson ve sněmovně proti mnichovské dohodě:
V červnu 1940 se Nicolson setkal s francouzským spisovatelem André Mauroisenem v době, kdy byla Francie na pokraji porážky, což vedlo Nicolsona k zápisu do jeho deníku:
Stal se parlamentním tajemníkem a oficiálním cenzoremAhmed Ali. Twilight in Delhi. Bombay: Oxford University Press, 1966, s. 2. Citace z úvodu knihy, ve kterém její autor vypráví o roli H.N. při jejím vydání v roce 1940. V jeho publikovaných denících není odkaz na práci H.N. v této funkci, pravděpodobně kvůliOfficial Secrets Act. na ministerstvu informací ve Churchillově válečné vládě národní jednoty z roku 1940, sloužil přibližně rok jako člen kabinetu Alfreda Duff Coopera, než byl Churchillem požádán, aby uvolnil svou pozici pro Ernesta Thurtleho, neboť labouristická strana požadovala více svých poslanců ve vládě; Human Smoke: The Beginnings of World War II, the End of Civilization. Nicholson Baker, 2008 poté byl vlivným podporovatelem vlády zejména v otázkách zahraniční politiky vzhledem k jeho diplomatické kariéře. V letech 1941 až 1946 byl také členem rady BBC.
V roce 1944, během bitvy o Monte Cassino Spojenci věřili, že Němci používají italské opatství jako pozorovací stanoviště k přímé palbě na spojenecké síly v údolí a mnozí požadovali, aby bylo opatství bombardováno. Zachránilo by to mnoho životů spojeneckých vojáků, kteří potřebovali vstoupit do údolí, aby se dostali na vrchol k Monte Cassinu, což byl klíčový bod v Gustavově linii. V únoru 1944 vyvolal Nicolson kontroverzi sloupkem v The Spectator: napsal, že umění je nenahraditelné, ale lidský život nahraditelný je. Postavil se proti bombardování opatství a řekl, že opatství samo je skvělé umělecké dílo, které navíc obsahuje mnoho uměleckých děl, jež nelze nikdy nahradit, i když to možná znamená smrt i jeho vlastního syna Nigela Nicolsona, který sloužil v 8. armádě bojující u Monte Cassina. Z morálního hlediska je lepší mít tisíce mrtvých a zraněných, než zničit opatství Monte Cassino.Young, Vernon "The Fine Art Of Name-Dropping: Harold Nicolson" s. 737–744 from The Hudson Review, Volume 21, Issue #4, Winter 1968–1969 s. 737. K velké zlosti Nicolsona bylo opatství zničeno americkým náletem 15. února 1944.
Když Nicolson jako frankofil, navštívil v březnu 1945 poprvé po pěti letech Francii, po přistání políbil francouzskou půdu.Bell, P. M. H. France and Britain, 1940–1994: The Long Separation London: Routledge, 2014 s. 66. Když se jeden z místních zeptal klečícího Nicolsona „Monsieur a laissé tomber quelque?“ („Pane, upustil jste něco?“), Nicolson odpověděl: „Non, j'ai retrouvé quelque“ („Ne, něco se mi vrátilo“). Historka je v Británii málo známá, ale ve Francii si ji dobře pamatují.
Poté co neuspěl ve všeobecných volbách v roce 1945, vstoupil do Labour Party k velkému zděšení své rodiny, skončila tak snaha o získání dědičného šlechtického titulu od Klementa Attleeho; Nicolson kandidoval i v doplňovacích volbách za Croydon North v roce 1948, ale opět prohrál.
V roce 1960 na pařížském summitu Nicolson psal o chování sovětského premiéra Nikity Chruščova a naznačil, že byl „trochu šílený“ a „výměna urážek není nejlepší metodou vedení vztahů mezi suverénními státy“.Young, Vernon, "The Fine Art Of Name-Dropping: Harold Nicolson" s. 737–744, from The Hudson Review, Volume 21, Issue #4, Winter 1968–1969 s. 741.
Nicholson spisovatel náhled|Hrad Sissinghurst Castle Garden, Kent
Povzbuzován ambiciózní manželkou spisovatelkou,Bristow-Smith, Harold Nicolson s. 169–170 vydal Nicolson v roce 1921 biografii francouzského básníka Paula Verlaina, po níž následovaly studie dalších literárních osobností, jako jsou Tennyson, Byron, Swinburne a Sainte-Beuve. V roce 1933 napsal zprávu o mírové konferenci v Paříži 1919.
Nicolson poznamenal: „ačkoli nenávidím antisemitismus, nemám rád Židy“.Kushner, Tony. The Persistence of Prejudice: Antisemitism in British Society during the Second World War. Manchester: Manchester University Press, 1989, s. 2 Ve svých denících vyjádřil znepokojení nad tím, že bude přijímání státního úředníka na ministerstvo zahraničí méně výběrové: „Židé se mnohem více zajímají o mezinárodní život než Angličané. A pokud bychom státní službu otevřeli, mohla by být zaplavena chytrými Židy.“ Tony Kushner tvrdil, že byl typický antisemita, který „veřejně varoval před nebezpečím antisemitismu na jakékoli úrovni, ale soukromě nenáviděl samotnou přítomnost Židů“.Kushner, Tony. The Persistence of Prejudice: Antisemitism in British Society during the Second World War. Manchester: Manchester University Press, 1989, s. 98 Bez důkazů předpokládal ve svých denících v roce 1944, že skupina dívek bavících se s americkými vojáky byly Židovky: "Jsem pro malou promiskuitu. Ale z nymfomanie Židovek z East Endu jen pro peníze se mi dělá špatně."Kushner, Tony. The Persistence of Prejudice: Antisemitism in British Society during the Second World War. Manchester: Manchester University Press, 1989, s. 110
náhled|Pamětní deska na Ebury Street v Londýně Commemorative plaque in Ebury Street, Londýn