Ferdinand Josef Jan Baptista Jan Nepomuk Felix František de Paula hrabě z Colloreda-Mannsfeldu, (30. července 1777 Vídeň – 10. prosince 1848 zámek Stiebar, Gresten, Dolní Rakousy) byl rakouský šlechtic, komandér rakouského císařského Leopoldova řádu, c. k. komoří, major v armádě, komisař dolnorakouského panského stavu, referent dvorní komise pro regulaci berně, vrchní dvorní stavební ředitel, generální ředitel „c. k. privátního Ústavu ku vzájemnému pojištění proti škodám z ohně“, ředitel „První rakouské spořitelny“ ve Vídni a majitel dolnorakouského panství Staatz, Siebenhirten a dvora Rothensee.

Hrabě Ferdinand se narodil jako nejmladší syn Františka Gundakara I. knížete z Colloreda, od roku 1780 knížete z Colloreda-Mannsfeldu a Marie Isabelly, dcery knížete Paula Heinricha von Fondi, hraběte z Mannsfeldu, a po smrti jejího bratra Josefa Václava, posledního knížete z Mannsfeldu, dědičky Mannsfeldovských panství. Jeho staršími bratry byli Rudolf Josef II. kníže z Colloreda-Mannsfeldu, c. k. první vrchní dvorní hofmistr (1772–1843) a Jeroným hrabě z Colloreda-Mannsfeldu, c. k. generální polní zbrojmistr (1775–1822).

U příležitosti pražské korunovace v roce 1836 jej český král Ferdinand V. (císař Ferdinand I.) za jeho zeměpanské a vlastenecké zásluhy vyznamenal komandérským křížem Řádu svatého Štěpána. V začátku revolučního roku 1848 stál jako velitel v čele Akademických legií. V roce 1894 přejmenovalo město Vídeň na jeho počest ulici „Stephaniegasse“ na „Colloredogasse“.

Rodina

Prarodiče

Ferdinandovými prarodiči z otcovy strany byli dědeček Rudolf Josef I. kníže z Colloreda-Waldsee a Melsu (1706–1788) a babička Marie Gabriela, rozená hraběnka ze Starhembergu, která mu porodila 18 dětí (9 synů a 9 dcer), z nichž 5 synů v dětství zemřelo: 1. Rudolf Franz Anton (1733–1737); 2. Johann Nepomuk (1734–1736); dvojčata 3. Franz Xaver Anton a 4. Emanuel Josef (1739–1740) a 5. Emanuel Franz (1747–1752).

Dospělosti se dožili synové: 6. Franz de Paula Gundaccar (1731–1807); 7. Hieronymus Josef (1732–1812), salcburský arcibiskup; 8. Josef Maria (1735–1818), komtur Řádu maltézských rytířů; 9. Václav Josef (1738–1822), komtur Řádu německých rytířů, z nichž poslední tři nezanechali potomky.Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 151-155. V roce 1756 zakoupil Ferdinandův dědeček od hraběte Leopolda ze Schallenbergu panství Sierndorf.

Dědeček z matčiny strany Jindřich Pavel František II. kníže z Mansfeld-Bornstedtu a kníže z Fondi (1712–1780) se v Praze 9. dubna 1741 podruhé oženil s Marií Annou hraběnkou Černínovou z Chudenic (1722–1772). Vedle Ferdinandovy maminky, nejstarší dcery Anny Marie Isabelly (1750–1794), se jim narodilo dalších 10 dětí, z nichž se dospělosti dočkala také prostřední dcera Marie Henrietta (1754–1780), provdaná v roce 1778 za skotsko-rakousko-německého šlechtice – o dvacet let staršího Antona Josefa hraběte z Leslie (1734–1802);Leslie Castle v hrabství Aberdeenshire. a nejmladší dcera Marie Eleonora (1757–1815), která se v roce 1775 provdala za Johanna Adolfa z Kounic (1750–1826). Syn z prvního manželství Josef Václav Nepomuk z Mansfeld-Bornstedtu (1735–1780), jehož chotí se stala v roce 1764 Elisabetha hraběnka z Regalu, zemřel krátce po svém otci při tragické nehodě.

Rodiče a sourozenci Rudolfův syn (otec Ferdinanda) František de Paula Gundakar I. kníže z Colloreda-Mansfeldu se oženil s Annou Marií Isabellou hraběnkou z Mansfeldu, kněžnou z Fondi (1750–1794). Skrze sňatek tak získal hrabství Mansfeld (v jihozápadní části Sasko-Anhaltsko) a v Čechách panství Dobříš, Suchdol, Obořiště, Nusle a klášter Svaté pole. V roce 1786 obdržel uherský inkolát a v roce 1789 právo užívat jméno, erb a titul knížete z Colloreda-Mansfeldu. V roce 1784 zdědil po hraběnce Marii Dominice z Martinic panství Zelená hora, Nepomuk a Prádlo. V Německu koupil v roce 1803 od kněžny Hohenlohe-Bartenstein balivát Gröningen Řádu německých rytířů, jež patřil k panství Limburg (1827 přenechal Koruně Württemberk). Druhou chotí Františka de Paula Gundakara I. byla od roku 1797 Marie Josefa hraběnka ze Schrattenbachu, vdova po hraběti Josefu Khevenhüller-Metsch, s kterou neměl žádné potomky.

Z prvního manželství pocházeli Ferdinandovi bratři: 1. Rudolf Josef II. /3. kníže (1772–1843), vrchní dvorní maršálek a rytíř Řádu zvěstování, jež se oženil s Philippinou Carolinou hraběnkou z Oettingen-Katzenstein-Baldernu a jeho manželství zůstalo bezdětné; 2. Hieronymus V. (1775–1822), rakouský polní zbrojmistr a komtur Vojenského řádu Marie Terezie a Řádu Alexandra Něvského, ženatý s Vilemínou hraběnkou z Valdštejna-Vartemberka (* 24. února, která mu porodila syna Františka Gundakara II. / 4. knížete (* 2. listopadu 1802), generálmajora v Terstu, ženatého od 25. září 1825 s Kristinou hraběnkou z Clam-Gallasu. Z manželství pošla jen dcera Vilemína (* 16. července 1826) a ta se 29. dubna 1845 provdala za Vincenta Karla knížete z Auerspergu.

Ferdinandova rodina Ferdinand I. z Colloreda-Mannsfeldu byl třetím a nejmladším synem Františka de Paula Gundakara I. a hraběnky Marie Josefy ze Schrattenbachu. První manželství uzavřel 4. listopadu 1801 s baronesou Groschlag (r. 1809 anulováno); druhé manželství 30. listopadu 1810 s Marií Margarethou von Ziegler (* 10. dubna 1779, † 23. dubna 1840) a třetí manželský svazek 9. října 1842 s Emilií svobodnou paní von Metzburg (* 23. srpna 1807), vdovou po c. k. státním radovi Josefu sv. pánovi von Knorr (* 21. duben 1782; † 21. prosinec 1839). Emilie měla s Josefem von Knorr tři dcery, které zdědily po otci v regionu Mostviertel panství Stiebar u Grestenu (Gresten – Schloss Stiebar).

Z manželství Ferdinanda I. a Marie Margarethy pošly dvě děti: 1. syn Josef František Jeroným (5. kníže) a 2. dcera Ida (* 13. února 1816), která se 10. května 1840 provdala za Alfonse hraběte z Collalta a San Salvatoru (* 19. července 1814), syna Antonína Oktaviána knížete z Collalta a San Salvatoru a majitele fideikomisu Brtnice a Uherčic (* 5. srpna 1783, † 23. listopadu 1854). Hraběnka Ida svému choti porodila: 1. dceru Margarethu Julianu (* 29. květen 1841), 2. syna Octaviana Antona Salvatora (* 5. květen 1842).Gothaisches genealogisches Taschenbuch nebst diplomatisch-statistischem Jahrbuch: 1853, Bayerische Staatsbibliothek, s. 105-106.

Ferdinandův prvorozený syn Josef František Jeroným (5. kníže) se 27. května 1841 v Praze oženil s Terezou (Theresia) von Lebzeltern. Z manželství pošly děti: 1. hrabě Jeroným Ferdinand Rudolf (* 20. července 1842), jehož chotí byla Aglaia Festeticsová hraběnka z Tolny; 2. hraběnka Carolina Wilhemina (* 24. únor 1844), provdaná ve Vídni 25. listopadu 1872 za Josefa svobodného pána z Gudenusu; 3. hraběnka Ida Magdalena Sofia (* 23. srpna 1845), provdaná ve Vídni 21. srpna 1877 za Leopolda svobodného pána z Gudenusu; 4. hrabě František de Paula Ferdinand Gundakar (* 1. srpna 1847), jež se oženil poprvé v Praze 24. ledna 1874 s Marií Felicií svobodnou paní Lexa z Aehrenthalu, dcerou Jana Fridricha Baptisty svobodného pána Lexa z Aehrenthalu (* 1817; † 1898); podruhé 6. září 1844 s Eliškou Janou Leopoldinou svobodnou paní Lexa z Aehrenthalu, druhou dcerou Jana Fridricha Baptisty svobodného pána Lexa z Aehrenthalu (obě manželky byly sestrami hraběte Aloise Leopolda Johanna Baptisty Lexa z Aehrenthalu).

Vzhledem k tomu, že 4. kníže z Colloreda-Mannsfeldu František de Paula Gundakar II. zemřel 28. května 1852 a zanechal po sobě pouze jednu dceru Vilemínu kněžnu z Auerspergu, 10. prosince 1848 zemřel i třetí syn Františka de Paula Gundakara I. hrabě Ferdinand, připadl knížecí titul Ferdinandovu prvorozenému synovi hraběti Josefovi Františku Jeronýmovi, který se tímto stal 5. knížetem z Colloreda-Mannsfeldu.

Josef František Jeroným 5. kníže z Colloreda-Mannsfeldu se stal dědicem bývalých zeměpanských lén Staatz a Siebenhirten, což mu 25. května 1852 potvrdil také nový císař František Josef I. Se svolením svých synů 1. Jeronýma Ferdinanda Rudolfa hraběte z Mannsfeldu, právního zástupce svého nezletilého syna Josefa hraběte z Colloreda-Mannsfeldu, a 2. syna Františka de Paula Ferdinanda Gundakara hraběte z Colloreda-Mannsfeldu (všichni bytem ve Vídni) zažádal o zrušení lenního svazku Staatz-Siebenhirten a zároveň o pravomoc k rozdělení tohoto majetku, což mu bylo v roce 1871 povoleno.

Životopis Ferdinand hrabě von Colloredo-Mannsfeld se narodil ve Vídni 30. července 1777. V šestnácti letech se započal svým vysokoškolským studiem komorních věd (Kameralwissenschaften) na Univerzitě ve Würzburgu připravovat na dráhu dvorského správního úředníka a další dva roky pokračoval studiem říšského práva (Reichsstaatsrecht) na Univerzitě Georga Augusta v Göttingenu (Georgia Augusta), koncipované na principu osvícenství s filozofickou, teologickou, právnickou a lékařskou fakultou. Univerzita v té době disponovala stupňovitou anatomickou posluchárnou (Theatrum Anatomicum), vlastní porodní klinikou (Accouchierhaus), botanickou zahradou (Hortus Botanicus), obzervatoří, Akademií věd a univerzitní knihovnou. Právě studijní pobyt v Německu a kontakt s několika tamními spisovateli, zejména s velkým humanistou Herderem, nasměroval Ferdinandovo smýšlení a vnímání světa, které se později odráželo v jeho činech.

Diplomatické zastupování Po ukončení studia v roce 1789 nastoupil diplomatickou dráhu; v roce 1801 působil jako vyslanec Koruny české na sněmu Svaté říše římské v Řezně a český delegát deputace v letech 1802-1803 během jednání o sekuralizaci katolických klášterů a mediatizaci svobodných říšských měst, následně jako vyslanec v Neapoli a nakonec v Palermu, kam následoval vystěhovaný dvůr. Po úmrtí jeho matky v roce 1805 vystoupil hrabě Ferdinand ze státní služby a převzal správu zděděného panství Staatz a Sierndorf v Dolních Rakousích. Svoji pozornost zaměřil hlavně na hospodářské dvory, které podědil v zanedbaném stavu.

Napoleonské bitvy S vypuknutím války proti Francii byla patentem z 9. června 1808 ustavena zeměbrana a vyhlášena branná povinnost. Hrabě Ferdinand patřil k úplně prvním dobrovolníkům, kteří se k domobraně přihlásili hned po zveřejnění patentu. Následně převzal jako major velení praporu zeměbrany (Landwehru), v jehož čele se účastnil válečných tažení v roce 1809; bitvy u Schwarze Lacke (Jedlesee), bitvy u Wagramu a bitvy u Aspernu, kde byl u poslední jmenované zraněn a převezen do Prahy. Na návrh arcivévody Karla Ludvíka mu byl za jeho hrdinství na bitevním poli udělen záslužný rakouský císařský Leopoldův řád v hodnosti komandér. Po Napoleonově návratu z Elby byl přivelen ke štábu polního maršála knížete Schwarzenberga, odkud byl vyslán do Švýcarska jako pozorovatel formování Švýcarské gardy na ochranu habsburského dvora.

Státní a dvorní úřady