Bratislavský hrad je soubor staveb v historickém areálu, který zabírá vrchol návrší na jihozápadním ostrohu malokarpatského hřebenu na levém břehu Dunaje v Bratislavě. Hradu dominuje monumentální stavba bývalého královského paláce tvořící neodmyslitelné panorama hlavního města Slovenska. Svojí úlohou v dějinách Velké Moravy, Uherska, Československa a moderního Slovenska představuje Bratislavský hrad významnou památku společensko-historického vývoje v této oblasti.
Bratislavský hrad byl roku 1961 vyhlášen Národní kulturní památkou Slovenské republiky.
Etymologie názvu Dnešní jméno hradu a města pod ním vychází z pojmenování, které se v různých podobách uvádělo v historických dokumentech pocházejících z nejčasnějších dob existence zdejšího sídla. První známé pojmenování Brezalauspurch uváděny v Salcburských letopisech pochází z roku 907. V dalších záznamech se jméno měnilo, např. v dokumentu Henri-Manni Augiensis Chronicon z roku 1042 se vzpomíná pojmenování Brezezburg, v tzv. Altaišských análech z r. 1052 Preslavvaspurch, v roce 1108 Bresburg, z čehož vzniklo dnešní německé pojmenování Pressburg.
Všechny tyto názvy mají svůj původ v osobním jménem slovanského zakladatele nebo majitele hradiště na vyvýšenině nad Dunajem. Podle některých badatelů toto jméno bylo Braslav, resp. Preslav. Ve velkomoravském období se setkáváme se dvěma nositeli tohoto jména. Prvním byl chorvatský kníže, Kocelův nástupce v Blatenském knížectví, druhým jistý poutník zapsán v tzv. Evangeliarum Cividalense. Jelikož první zmiňovaný spravoval pouze dolní Panonii, do které Bratislava nepatřila, v úvahu připadá druhý jmenovaný. Předpokládá se, že mohl být členem významné slovanské (slovanské) velmožské rodiny, a jako takovému mu mohl patřit hrad, tj. Breslavgrad, Breslavov hrad.
Německý historik Aventinus uvádí pojmenování Wratisslaburgium, podle jistého Vratislava, který dal hrad opravit v roce 805. Kořenový základ tohoto pojmenování, z něhož vycházelo i označení nápisem RESLAVA CIV na mincích, ražených v 11. století, předznamenává dnešní název města.
Jiné pojmenování se objevilo o století později. Castrum Bosan, někde jako Bassan nebo Possen, později změněno na Posoni, Posonium, dalo zřejmě vzniknout maďarské formě jména Pozsony.
Současný název se ujal až před polovinou 19. století zásluhou štúrovců.
Stavební dějiny Hradiště nad dunajským brodem, později hrad na křižovatce důležitých obchodních cest, podhradí a město jsou svědky tohoto, již od starověku významného místa v prostoru vyústění Karpatsko-alpské brány.
Nejstarší osídlení náhled|Rekonstrukce základů velkomoravských staveb z 9. až 12. století Výšinná akropole byla odnepaměti strategicky významným místem, čehož důkazem jsou stopy jejího nejstaršího osídlení staré 4 500 let, pocházející z období eneolitu (bolerázská skupina). Přestože se zde předpokládá existence opevněného sídliště, přímé důkazy o jeho opevnění se nepodařilo doložit.
Méně intenzivní bylo osídlení v halštatské době (kalenderberská kultura), které se podle dosavadních zjištění rozprostíralo ve východní části vrchu, ale jeho rozsah přesně neznáme. Podařilo se identifikovat stopy příbytků se základy zahloubenými do skalního podloží (tzv. zemnic). Je pravděpodobné, že již v tomto období byl hradní kopec akropolí rozsáhlého sídlištního útvaru.
Další nárůst osídlování nastal v laténské době v době rozkvětu keltské civilizace, jejímž pozůstatkem jsou stopy důležitého oppida na území dnešního města. Dokladem toho jsou nálezy laténských objektů, jakož i kolekce keltských mincí typu Biatec.
Při výzkumných pracích v letech 1965–1966 se při prohledávání základů zaniklých sakrálních staveb z 9. a 11. století na východní terase hradu objevil poměrně početný stavební materiál pocházející z římských dob – opracované kameny, fragmenty nápisů a zbytky cihel označených kolky XIV. římské legie. Množství tohoto materiálu se sekundárně použilo při výstavbě pozdějších objektů.
Uvedené nálezy dokazují přítomnost římského etnika na hradní akropoli v období 2.–3. století. Vycházeje z historických daností není pochyb o významu hradní vyvýšeniny a jejím využití v římské době. Je jisté, že to bylo ze strategického hlediska výjimečné místo a pro umístění vojenské posádky (původní stavby byly pravděpodobně součástí vojenské stanice) mělo nesmírný význam, zejména v období římsko-germánských vojenských kontaktů (např. markomanských válek).
Slovanské hradiště Přelom 5. a 6. století znamenal začátek slovanského osidlování této lokality. První obyvatelé nejdříve obsadili místa, na nichž se výrazně rýsovaly pozůstatky starších obydlí a opevnění. Akropoli hradního vrchu jakož i nedaleko ležící vrch hradní skály nad dnešním Devínem zajistili soustavami opevněných sídlišť. Ze zpráv vojenského charakteru se dozvídáme o pojmenování obou soustav -Dowina a Brezalauspurch. Poloha sídliště na bratislavském hradním vrchu kontrolujícího křižující se obchodní cesty a dunajský brod byla velmi výhodná. Lze říci, že od první poloviny 9. století zde existovalo dobře opevněné středisko se srubovými obydlími, palácem (šlo o dvouprostorový objekt postavený na vrcholové plošině areálu hradiště), předrománskou trojlodní bazilikou, hřbitovem, jakož i s hospodářskými objekty. Opevnění, ještě dřevozemní (doložená šířka hradby 4,5 m, výška 1,6–2 m), vymezovalo území o rozměrech asi 300×200 metrů a s několika nezbytnými úpravami vydrželo v této podobě až do konce 14. století, kdy ho nahradily kamenné gotické hradby.
náhled|vlevo|Opevnění Bratislavy na okraji tzv. albertinského plánu Vídně z let 1438–1455
Výsledky archeologického průzkumu s četnými doklady vyspělé velkomoravské materiální kultury (knoflíky, ozdoby, keramika) svědčí o tom, že toto slovanské hradiště svou architekturou a funkcí převyšovalo charakter pohraniční pevnosti.
K nesporně nejvýznamnějším nálezům z velkomoravského období patří zbytky církevní stavby z 9. století na východní terase hradu. Že šlo o sakrální stavbu dokládá její samotná dispozice; východní orientace a pohřebiště, které se v její blízkosti nacházelo.
Na základě uvedených nálezů můžeme Bratislavský hrad v 9. století považovat za významnou velkomoravskou pevnost – církevní i světské centrum širšího území. Sídlila v něm knížecí družina i církevní hodnostář. Významné postavení hradiště se odráží i v tom, že jeho název Brezalauspurch se objevil v tzv. Salcburských letopisech z roku 907 v souvislosti s bitvou 4. července 907, v níž došlo k porážce bavorských vojsk starými Maďary. Už předtím však zanikla původní funkce hradiště v rámci správní struktury Velké Moravy. Významné postavení získal hrad opět v 11. století, kdy se stal komitátním hradem a sídlem královské rodiny.
V období středověku Na slovanské osídlení hradního vrchu navázalo hradiště za vlády prvního uherského krále Štěpána I., když se existující hrad stal součástí linie opevnění, chránících hranice mladého státu. Již v tomto období se musel nejednou bránit před útoky nepřátel, což se odrazilo na stavu budov. V letech 1073–1074 za vlády krále Šalamouna prošlo rekonstrukcí opevnění – zejména západního úseku. Na nádvoří paláce přibyla cisterna.
Do počátku 11. století lze datovat vznik trojlodního kostela nejsvětějšího Spasitele (Salvátora), postaveného částečně na základech velkomoravské baziliky, a s ním sousedícího pohřebiště na východním okraji výšiny. Kostel s velkou obdélníkovou svatyní byl do té doby největší sakrální stavbou postavenou na území dnešního Slovenska. O jeho existenci se dochoval historický záznam v tzv. Kolomanových dekretech z období kolem roku 1100. Později byla přistavěna k východní části kostela budova proboštství Bratislavské kapituly. Převorství bylo z pohledu církevní organizace jistě velmi významné, protože plnilo funkci tzv. Hodnověrného místa, kde přepisovali, vydávali a ověřovali právoplatné listiny.
Kromě toho se areál hradu ve 12. století obohatil o další palác postavený v románském slohu. Předpokládá se, že byl jednopatrový. Komplex budov se v takové podobě zachoval do počátku 13. století.
náhled|Pohled na Bratislavu s hradem na vyobrazení z roku 1593 od F. Hogenberga
Existence kostela v areálu hradu však způsobovala problémy při zajištění jeho bezpečnosti. Navzdory existenci kaple v podhradí měšťané navštěvovali bohoslužby na hradě, kde sídlila kapitula i převorství. Když už návštěvy začaly být neúnosné a ohrožovaly bezpečnost hradního sídla, požádal král Emerich v roce 1204 papeže Inocence III. o souhlas s přestěhováním proboštství do podhradí. Po proboštství se v roce 1221, na základě souhlasu papeže Honoria III., přestěhoval do podhradí i kostel. Tím se prakticky skončil církevní život na hradě a kostel i s hřbitovem zanikly.
Nový impuls stavební činnosti přinesla druhá polovina 13. století. Období tatarských nájezdů poukázalo na nutnost zabezpečení účinnější obrany území země. Přestože hrad nájezdům Tatarů v roce 1241 odolal, král Béla IV. po jejich odchodu podporoval šlechtu v budování nových pevností a zdokonalení opevnění existujícího. V roce 1245 vznikla na hradě nová obranná věž. Šlo o třípodlažní stavbu v interiéru členěnou dřevěnou konstrukcí. Z obranného hlediska ještě významnější stavbou se stala nárožní pětipodlažní věž nového zděného opevnění hradní akropole, na základech níž v první polovině 15. století vyrostla dnešní tzv. Korunní věž. Nová podoba hradu přetrvala až do počátku 14. století.
Opevnění hradu doplnila i tzv. Vodní věž na jeho úpatí, která se poprvé vzpomíná v listině krále Bély IV. z roku 1254.
Přestavba za Zikmunda Lucemburského V březnu roku 1387 nastoupil na uherský trůn Zikmund Lucemburský, během jehož vlády začala významná etapa stavebního vývoje Bratislavského hradu. Z důvodu narůstajícího husitského ohrožení jako jeden z prvních kroků přikázal Zikmund zlepšit obranu na uhersko-moravských hranicích. Příkaz se týkal několika staveb v pohraničí a přímo i Bratislavského hradu a města pod ním. Bratislavský župan Štefan Rozgoň dal na severozápadní straně v intencích soudobých opevňovacích prací odstranit zemní valové opevnění a nahradit jej kamenným. Jeho obranyschopnost dal ještě posílit výstavbou vysunutých dělových bašt.
Jedním z významných Zikmundových vnitropolitických rozhodnutí bylo ustanovení Bratislavy jako nového sídla země. Po původně velkolepě budované královské rezidenci v Budíně se Zikmundův zájem ve dvacátých letech 15. století zaměřil na Bratislavu. Zřejmou příčinou bylo získání koruny římskoněmeckého císaře v roce 1410 a výhodnější poloha Bratislavy z hlediska dostupnosti k říši. Potřeba reprezentativnějšího sídla tak měla přímý dopad na stavební činnost na hradě.
náhled|vlevo|Zikmundova brána pochází z doby přestavby hradu v první polovině 15. století. Je krásným příkladem gotického stavebního slohu.
Důsledkem přímého Zikmundova zájmu o Bratislavu jako o důležitý opěrný bod byla po roce 1423 přestavba hradu ve formě pravidelného čtyřhranného kastelu a rozsáhlé opevňovací práce na hradní akropoli. Do roku 1431 se klade začátek výstavby hradního paláce. Realizace výstavby si vyžádala velké finanční náklady a tak byla vícero královským městům vyměřena daň na stavbu. Královým záměrem bylo postavení paláce, který měl překonat dosavadní stavby nejen svou rozlohou, ale i velkolepostí a současně měl vytvořit optimální architektonickou dispozici hradu. Jeho představy měli naplnit kameničtí mistři povolaní z blízkého okolí (Budín, Bratislava), ale i ze vzdálenějších zemí – z Francie, Čech a Bavorska. Z výtvarných poznatků právě bavorských stavebních mistrů vycházel vedoucí stavebních prací Konrád z Erlingu. O významu, který přestavbě hradu král věnoval svědčí mimo jiné i počet dělníků pracujících na stavbě – podle dochovaných listin jejich denní počet dosahoval 220–240.