Archeologie je věda, zabývající se studiem lidské minulosti prostřednictvím archeologických pramenů. Ty zahrnují movité i nemovité artefakty (včetně částečně nebo zcela zaniklé architektury), ekofakty (včetně kulturní krajiny) a přírodní prameny (např. pylová zrna, jezerní sedimenty). Tyto prameny vydávají svědectví o kultuře minulých lidských populací, ale i o jejich životním prostředí.
Rozvoj oboru archeologie má společné kořeny s historií. Mezi první osoby projevující zájem o studium minulosti, patřili panovníci, kteří chtěli ukázat slávu svých národů a podpořit své mocenské ambice. Řecký historik Hérodotos žijící v 5. století př. n. l. byl prvním učencem, který systematicky studoval minulost a možná byl první, kdo zkoumal artefakty. V říši Sung (960–1279) v období císařské Číny, čínští učenci a úřednicí objevovali, studovali a katalogizovali starověké artefakty. V 15. a 16. století došlo v renesanční Evropě k vzestupu antikvářství, tedy sběru starožitností. Postupem času se převážně soukromé sbírky pod vlivem nacionalismu měnily v národní muzea a první archeologické výzkumy reagovaly na hledání počátků jednotlivých národů. Na konci 19. století se archeologie vyvinula v mnohem systematičtější disciplínu a ve 20. století se stala samostatným oborem s vlastní metodikou a řešenými tématy. Během tohoto období také došlo k významnému pokroku v používaných technikách.
Slovo archeolog (v anglické verzi archaelogist) bylo poprvé použito v roce 1824 v Oxford English Dictionary.
Počátky náhled|Popis v klínovém písmu o výzkumech babylonského krále Nabonida Již Chamuaset, syn Ramesse II., byl znám svým velkým zájmem o identifikaci a obnovu památek egyptské minulosti, například Džoserovy pyramidy z 27. století př. n. l. Díky své činnosti je někdy označován za „prvního egyptologa“.
Dalším starověkým vládcem, který se zajímal o minulost byl novobabylonský král Nabonid, který panoval v 6. století př. n. l. Ten se zabýval dávnou historií Mezopotámie, zejména objevil a analyzoval pozůstatky Akkadské říše z doby vlády krále Narám-Sína. Nejenže Nabonid vedl první vykopávky, které měly najít základy chrámu boha slunce Šamaše, chrámu bohyně bojovnice Anunit (oba se nacházely v Sipparu) a svatyni, kterou nechal Narám-Sín postavit bohu měsíce, která se nacházela v Harranu. Také nechal tato místa obnovit do jejich dřívější podoby. Byl také prvním, kdo se pokusil o dataci archeologického artefaktu při svém pokusu o dataci chrámu. I když se ve svém odhadu zmýlil přibližně o 1500 let, stále to byl velmi dobrý odhad s ohledem na tehdejší nedostatek přesné datovací technologie.
Raný systematický výzkum a historiografii lze vysledovat až k řeckému historikovi Hérodotovi, který žil v 5. století př. n. l. Byl prvním evropským učencem, který systematicky sbíral artefakty a zkoumal jejich vlastnosti. Byl také prvním, kdo poutavě psal o minulosti. Napsal soubor devíti knih s názvem Dějiny, ve kterých zaznamenal vše, co se dozvěděl o různých oblastech. Ve svém díle mimo jiné diskutoval o příčinách a důsledcích řecko-perských válek. Prozkoumal také Nil a Delfy. Novodobí vědci však v jeho záznamech objevili chyby, a proto předpokládají, že zřejmě necestoval po Nilu tak hluboko do vnitrozemí, jak ve svém díle uvádí.
Rovněž v literatuře ze starověkého Říma lze zachytit známky zájmu o díla minulosti, příkladem může být diskuze Tita Livia o starověkých římských památkách v jeho díle Ab urbe condita.
Antikvářství náhled|Ou-jang Siou (1007 – 1072) Archeologickými prameny se později ve větší míře zabývali antikváři. Ti studovali dějiny se zvláštním zřetelem na starověké artefakty a rukopisy a také na historické lokality. Obvykle to byli bohatí lidé, kteří sbírali artefakty a vystavovali je v kabinetech kuriozit. Zaměřovali se také na empirické důkazy, pomocí kterých se snažili o pochopení minulosti. Sir Richard Colt Hoare, antikvář žijící v 18. století, zastával heslo „mluvíme z faktů, nikoliv z teorií“. náhled|Láokoón a jeho synové, starověké řecké sousoší nalezené v Římě v roce 1506 datované do 1. století př. n. l., Vatikánská muzeaVelký zájem o starobylé artefakty lze pozorovat mezi čínskými učenci. Během období říše Sung (960–1279) se čínská vzdělaná šlechta začala zajímat o antikvářství a sběratelství umění.Fairbank, John King; Goldman, Merle (2006) , China: A New History (2nd enlarged ed.). Cambridge; London: The Belknap Press of Harvard University Press. s. 33 Neokonfuciánští učenci a úředníci se obecně zabývali archeologickými aktivitami, aby oživili používání starověkých relikvií z období Šang, dynastie Čou a dynastie Chan během státních rituálů. Tento jejich postoj ve svých esejích z roku 1088 kritizoval polyhistor Šen Kua. Ten zastával myšlenku, že starověké materiály by měly být studovány z hlediska jejich funkčnosti a jako zdroj pro studium starověkých výrobních technik.Fraser, Julius Thomas; Haber, Francis C. (1986), Time, Science, and Society in China and the West. Amherst: University of Massachusetts Press. s. 227 I když takto smýšlejících čínských antikvářů byla menšina, existovali i jiní, kteří tuto disciplínu brali stejně vážně jako Šen Kua. Například úředník, historik, básník a esejista Ou-jang Siou (1007–1072) sestavil analytický katalog s překresbami reliéfů ze starověkých kamenných a bronzových artefaktů.Ebrey, Patricia Buckley (1999). The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge: Cambridge University Press. s. 148 Clunas, Craig. (2004). Superfluous Things: Material Culture and Social Status in Early Modern China. Honolulu: University of Hawaii Press. s. 95 Čao Ming-čcheng (1081–1129) zdůraznil důležitost používání starověkých nápisů k nápravě nesrovnalostí a chyb v pozdějších historických textech pojednávajících o dávných událostech.Trigger, Bruce G. (2006). A History of Archaeological Thought: Second Edition. New York: Cambridge University Press. s. 74 Antikvářské studie z období říše Jüan (1279–1368) a říše Ming (1368–1644) téměř chybí. Oživeny byly v období říše Čching (1644–1912), ale nikdy se nevyvinuly v samostatnou a systematickou disciplínu archeologie, nezávislé na čínské historiografii.Trigger (2006). s. 74–76Clunas (2004). s. 97
V Evropě se fenomén aktikvářství a kabinetů kuriozit objevuje až v závěru středověku a s počátkem renesance.El Daly, Okasha (2004). Egyptology: The Missing Millennium : Ancient Egypt in Medieval Arabic Writings. Routledge. s. 35. Italský humanista, Flavio Biondo (1392 – 1463), sepsal na počátku 15. století systematického průvodce ruinami a topografií starověkého Říma. Proto je nazýván raným zakladatelem archeologie.(J.A.White(ed),Biondo Flavio: Italy Illuminated (Cambridge, MA, 2005) Italský obchodník a humanista Ciriaco de' Pizzicolli (1391 – asi 1455) cestoval po Řecku a východním Středomoří a poznatky ze svých cest, mezi nimi i nálezy starověkých budov a předmětů, zaznamenával ve svém deníku Commentaria, který měl nakonec šest svazků.
Angličtí antikváři 16. století včetně Johna Lelanda a Williama Camdena prováděli topografické průzkumy anglického venkova a kreslili, popisovali i interpretovali památky, na které během svého výzkumu narazili. Tito jedinci byli často duchovními. Mnoho vikářů zaznamenávalo místní památky, ležící v jejich farnostech, detaily krajiny i starověké památky, jako byly například menhiry, přestože někdy plně nechápali význam těchto artefaktů. V Čechách před polovinou 16. století popsal některá hradiště (např. Tetín) Václav Hájek z Libočan, na Moravě zachytil první archeologické nálezy v Předmostí Jan Blahoslav. Iniciátorem prvních archeologických průzkumů v Čechách a na Moravě byl i císař Rudolf II.
První archeologické vykopávky náhled|Pohled na Stonehenge, červenec 1877|vlevo Počáteční kroky k systematizaci archeologie jako vědy proběhly v Evropě v době osvícenství v 17. a 18. století. Mezi prvními archeologickými lokalitami, kde proběhl archeologický průzkum, byl Stonehenge a další megalitické památky v Anglii. První známé vykopávky ve Stonehenge provedli William Harvey a Gilbert North na počátku 17. století. Krátce poté tam kopali i Inigo Jones a vévoda z Buckinghamu.
John Aubrey byl průkopnický archeolog, který zaznamenal řadu megalitických a dalších nemovitých památek v jižní Anglii. Zmapoval také neolitické henge Avebury. Na konci 17. století napsal dílo Monumenta Britannica, ve kterém se zabýval průzkumem raných městských a vojenských lokalit, včetně římských měst, táborů a pevností a v němž také uvedl přehled archeologických pozůstatků, včetně hrobů, silnic, mincí a uren. Svou dobu předběhl i v analýze nálezů. Pokusil se zmapovat chronologický stylistický vývoj rukopisů, středověké architektury, oblečení a tvaru štítů.Hunter, Michael (1975). John Aubrey and the Realm of Learning. London: Duckworth. pp. 156–157, 162–166 a 181.
William Stukeley byl dalším antikvářem, který se zasloužil o raný rozvoj archeologie na počátku 18. století. Také on zkoumal prehistorické památky Stonehenge a Avebury.Hutton, Ronald (2009). Blood and Mistletoe: The History of the Druids in Britain. New Haven: Yale University Press. s. 86 Byl jedním z prvních, kteří se pokusili datovat megality, o nichž tvrdil, že jsou to pozůstatky předrománského druidského kultu. náhled|Pohled na Pompeje s Vesuv v pozadí, 1900 Archeologické vykopávky byly prováděny i v Pompejích a Herculaneu. Obě města byla pokryta vrstvou popela při erupci Vesuvu v roce 79. Odkryvy započaly roku 1738 v Herculaneu pod záštitou neapolského krále Karla III. Španělského, vykopávky v Pompejích byly zahájeny v roce 1748. V roce 1768 bylo v Herculaneu objeveno divadlo, bazilika a Vila papyrů (Vila Papyri). Tento objev komplexně zachovalých měst včetně fresek a předmětů každodenní potřeby i zachovaných dutin po lidských tělech měl velký dopad na celou Evropu.
Velmi vlivnou postavou v rozvoji teoretického a systematického studia minulosti prostřednictvím fyzických pozůstatků (hmotné kultury) byl Johann Joachim Winckelmann.Daniel J. Boorstin, The Discoverers, s. 584, Random House (New York, 1983). Winckelmann je považován za zakladatele moderní vědecké archeologie i dějin umění díky tomu, že jako první systematicky kategorizoval klasické (řecké a římské) umění a architekturu podle stylu. Jeho původní přístup byl založen na podrobném empirickém zkoumání artefaktů, ze kterých bylo možné vyvodit závěry a vypracovat teorie o starověkých kulturách.
V Americe Thomas Jefferson, možná inspirovaný svými zkušenostmi z Evropy, dohlížel v roce 1784 na systematické vykopávky indiánského pohřebiště s mohylami ve Virginii. Přestože jeho výzkumné metody předběhly dobu, byly podle novodobých měřítek primitivní. vlevo|náhled|Obraz Léona Cognieta zobrazující Napoleonovu egyptskou expedici Napoleonova armáda prováděla vykopávky během svého egyptského tažení v letech 1798 až 1801. Jednalo se o první velkou mimoevropskou archeologickou expedici. Napoleon do Egypta přivedl na 500 civilních vědců, specializujících se na biologii, chemii i jazyky, aby provedli důkladné studium starověké egyptské civilizace. Zásadní význam pro egyptology měla práce Jeana-Françoise Champolliona, který díky rosettské desce rozluštil starověké hieroglyfy.Cole, Juan (2007). Napoleon's Egypt: Invading the Middle East. Palgrave Macmillan.
I přes význam některých objevů v počátcích archeologie byly vykopávky spíše náhodné a před vývojem moderních technik zcela přehlížely důležitost konceptů jako je stratifikace nebo kontext nálezu. Zcela v duchu antikvářství se práce soustředily jen na získání nemovitých a zejména movitých artefaktů. Například v roce 1803 byl kritizován Thomas Bruce, 7. hrabě z Elginu za odstranění Elginových mramorů z Parthenónu v Athénách. Samotné mramorové sochy byly oceňovány pouze pro svou estetickou kvalitu, nikoliv jako zdroj informací o starověké řecké civilizaci.Dorothy King, The Elgin Marbles (Hutchinson, January 2006)
Posun k nacionalismu