1. československý armádní sbor (zejména v komunistické historiografii někdy také neoficiálně známý jako Svobodova armáda) byl svazek československé zahraniční armády bojující ve druhé světové válce na východní frontě po boku Rudé armády. Udává se, že v něm sloužilo 60 000 mužů a žen;http://vojenstvi.cz/vasedotazy_101.htm osvobozovacích bojů se přímo účastnilo okolo 22 000 vojáků ve 3 pěších, tankové a výsadkové brigádě. Počátkem září 1944 před bitvou v Dukelském průsmyku tvořili vojáci české národnosti, narození na území ČSR, jen 5,6 %. Nejvíce bylo volyňských Čechů 42 %, Rusínů a Ukrajinců 24 %, Slováků 20%. Bojové ztráty byly doplňovány mobilizací na osvobozených územích. Při přechodu na Moravu počátkem května 1945 měl sbor asi 18-20 tisíc vojáků.

Vznik vojenské jednotky náhled|vlevo|Podoba lícové strany praporu Československé vojenské jednotky v SSSR. Zástava byla původně předána 27. ledna 1943 Heliodorem Píkou 1. čsl. samostatnému praporu v SSSR, a později sloužila jako prapor následujících československých formací na východní frontě. V současnosti je součástí sbírek VHÚ.Vojenský historický ústav Praha: Prapor Československé vojenské jednotky v SSSR, 1943 Vznik vojenské jednotky v Sovětském svazu za druhé světové války má svůj prapůvod již v roce 1939, kdy po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského státu odešlo několik stovek vlastenců ilegálně do Polska. Zde však byli přijati chladně, postoj polské vlády k nim se změnil až po napadení Polska nacistickým Německem. Československý legion byl nasazen až v závěrečné fázi bojů a po porážce Polska ustoupil do SSSR. Tam byli internováni a část se ocitla dokonce v sovětských gulazích. Díky intervenci exilové vlády v Londýně se podařilo část československých vojáků přemístit roku 1940 do Francie, kde měli bojovat proti Němcům. V druhé polovině roku 1941 po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se začala situace zbylých vojáků měnit. Českoslovenští komunisté, kteří byli v sovětském azylu, i samotné vedení legionu pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody, přesvědčili sovětskou vládu, aby schválila vznik československého zahraničního vojska na svém území.

Počátkem roku 1942 se v uralském městě Buzuluku začala formovat jednotka, která měla být základem nové československé armády. Kromě vojáků z československého legionu se do ní hlásili českoslovenští občané, kteří byli po přechodu hranic SSSR vězněni v táborech Gulag. Malou část tvořili občané žijící v SSSR, slovenští zajatci a přeběhlíci, původně bojující v slovenské armádě proti SSSR, později i volyňští Češi. Málo se již ví o tom, že většina z prvních 900 vojáků, kteří se do útvaru přihlásili, byli českoslovenští Židé (např. Arnošt Steiner a další). Jednotka formálně podléhala čs. vojenské misi pod velením plukovníka (později generála) Heliodora Píky, ale celou dobu války byla předmětem politického boje mezi exilovou londýnskou vládou a exilovým vedením KSČ, jejímž představitelem byl Klement Gottwald.

1. čs. samostatný polní prapor V polovině července roku 1942 již byl 1. československý samostatný polní prapor zformován. Dne 28. srpna 1942 se podplukovník Ludvík Svoboda obrátil s dopisem ke Stalinovi, v němž žádal o nasazení útvaru na frontu, za což sklidil kritiku vlády Československa v exilu. Stalin žádosti vyhověl a přikázal jednotku o síle 979 mužů a 38 žen vyzbrojit. Prapor obdržel 553 samonabíjecích pušek SVT-40, 192 opakovacích pušek Mosin-Nagant, 10 odstřelovacích pušek, 47 samopalů (převážně PPŠ-41), 47 pistolí a revolverů, 40 lehkých kulometů DP, 12 těžkých kulometů Maxim 1910, 16 protitankových pušek PTRS-41, 2 protitankové kanóny ráže 45 mm, 9 minometů ráže 50 mm a 9 minometů ráže 82 mm. Vojáci byli obléknuti do stejnokrojů britského původu.

Dne 30. ledna 1943 odjel v počtu 974 mužů a žen na frontu do prostoru Charkova. 8. března prošel prvním bojovým křtem, když bránil svěřený 15 km široký úsek podél řeky Mže proti útoku německého pluku zesíleného tankovým praporem 4. tankové armády. Vzhledem k tomu, že nedisponoval těžkými zbraněmi, byl posílen o bojové prostředky Rudé armády. Plukovníku Svobodovi byl přidělen sovětský gardový raketometný oddíl, dva dělostřelecké oddíly a v průběhu bojů další protitankové dělostřelecké palebné síly. V bitvě u Sokolova padl při obraně obce velitel 1. roty nadporučík Otakar Jaroš, který byl posmrtně povýšen na kapitána a jako prvnímu cizinci mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Českoslovenští vojáci u Sokolova nepustili Němce za linii řeky Mže a způsobili Němcům citelné ztráty, ačkoliv původně udávaných 19 tanků, 5 samohybných děl a 300-400 vojáků jsou podle některých historiků přehnaná čísla.http://technet.idnes.cz/sokolovo-odvracena-tvar-legendy-dop-/vojenstvi.aspx?c=A130312_174630_vojenstvi_kuzV průběhu března se prapor stahoval vzhledem k pokračující německé protiofenzivě a hrozbě obklíčení až na linii řeky Severní Doněc, kde se podařilo frontu stabilizovat. Celkem za dobu svého bojového zasazení prapor ztratil 304 vojáků, z nichž 5 padlo do německého zajetí.

Boje na území SSSR Po bitvě u Sokolova se čs. vojáci přemístili do Novochoperska, kam dorazili 9. května 1943. Zde byla jednotka postupně doplňována o nové příslušníky a vznikla z ní 1. československá samostatná brigáda, která čítala 3 517 vojáků. Část z nich prošla výcvikem v tankové škole v Tambově, aby se snížila závislost čs. vojáků na sovětské podpoře těžkými zbraněmi. V září 1943 čítala výzbroj čs. brigády 10 tanků T-34/76, 10 lehkých tanků T-70, 10 obrněných aut BA-64, 212 automobilů, 62 motocyklů (např. M-72), 6 houfnic ráže 122 mm, 12 kanónů ráže 76 mm, 10 protitankových kanónů ráže 45 mm, 30 minometů, 99 kulometů, 512 samopalů a 2158 automatických pušek.

Začátkem října 1943 odjeli čs. vojáci na frontu, kde byli nasazeni do bitvy o Kyjev. Zde vedli hlavní útok, přičemž dosáhli skvělého vítězství, když se 6. listopadu 1943 probili do severní části města, kde se jim podařilo přetnout nepříteli ústupovou cestu. Tři velitelé – Antonín Sochor, Richard Tesařík a Josef Buršík – obdrželi titul Hrdiny Sovětského svazu, brigáda byla vyznamenána Suvorovovým řádem 2. stupně.

Další střety s německým protivníkem se udály na ukrajinském území v rámci závěrečné fáze boje o Dněpr a v Žytomyrsko-berdyčevské a Korsuň-ševčenkovské operaci u Čerchaňova, Vasilkova, Bílé Cerekve, Žaškova a Ostrožan. Českoslovenští vojáci v nich na různých úsecích fronty odráželi německé pokusy o protiútok a v pozdější fázi počátkem roku 1944 pomáhali zajišťovat vnější obkličovací kruh kolem 6 německých divizí v prostoru Korsuně Ševčenkovského.

Poté, co Rudá armáda osvobodila území Volyně, kde žila asi třicetitisícová česká menšina, byla brigáda stažena do zázemí k doplnění o brance z řad volyňských Čechů a k rozšíření na armádní sbor. Za své úspěšné nasazení v těžkých bojích si brigáda vysloužila uznání nejen v Sovětském svazu.

Vznik 1. čs. armádního sboru V březnu 1944 byla brigáda přemístěna na žádost Ludvíka Svobody do Rovna, které bylo střediskem volyňských Čechů. Zde byl vyhlášen nábor, do kterého se přihlásilo přes 12 tisíc dobrovolníků, z toho na 600 žen. V dubnu 1944 zhlédli její příslušníci ruiny Českého Malína, jehož české obyvatelstvo bylo zmasakrováno rok předtím. Českoslovenští vojáci tento nacistický zločin zdokumentovali a dle názvu obce byl pojmenován jeden z čs. tanků. 10. dubna 1944 schválil generální štáb Rudé armády vznik armádního sboru. Koncem dubna se brigáda s dobrovolníky přemístila do prostoru Černovic, kde probíhal intenzívní výcvik. Zařazením nováčků do armády tak vznikl První československý armádní sbor v SSSR, který byl doplněn jednak o dobrovolníky z Volyně a z Podkarpatské Rusi, jednak o čs. občany, kteří se již zotavili po propuštění ze sovětských gulagů. Před nasazením do Karpatsko-dukelské operace čítal sbor 16 451 vojáků. Nejvíce 6 927 volyňských Čechů, 4 030 Ukrajinců a Rusínů, 3 326 Slováků, 925 Čechů a Moravanů, 1 243 různých národů a národnostních menšin.https://www.klubvtn.info/pdf_soubory/1.csaz-3.pdf

V létě 1944 se 1. československý armádní sbor skládal z 1. a 3. pěší brigády, 2. paradesantní brigády, 1.tankové brigády, pěti dělostřeleckých pluků (z toho dvou smíšených pluků o jednom oddíle houfnic a dvou oddílech těžkých minometů, dvou motorizovaných protitankových pluků a 5. sborového pluku těžkého dělostřelectva) a podpůrných jednotek: protiletadlových oddílů, 3 ženijních praporů, 4 spojovacích praporů, jezdecké čety a jednotek týlového zabezpečení. Jeho velitelem se stal generál Jan Kratochvíl, kterého jmenovala čs. vláda ve Velké Británii.

Jádrem sboru byla 1. brigáda, jejímž velitelem zůstal generál Ludvík Svoboda. Brigáda se skládala ze 2 pěších praporů, praporu samopalníků a podpůrných jednotek. 2. paradesantní brigáda byla vycvičena v Jefremově a její mužstvo tvořili převážně bývalí příslušníci První slovenské pěší divize, která bojovala proti SSSR, avšak v říjnu 1943 přešla k Rudé armádě.

Neshody mezi velením a čs. exilovou vládou v Londýně pokračovaly, a to dokonce i kvůli takovým malichernostem, jakou bylo např. převléknutí čs. vojáků do nových uniforem. Podstatnější spor se vedl o to, zda se na osvobozeném území má vyhlásit všeobecná mobilizace do čs. armády, nebo se má z nově odvedených vojáků doplňovat a případně rozšiřovat stávající armádní sbor, případně vytvářet zcela novou vojenskou organizaci podřízenou Slovenské národní radě.

Vstup na území Československa 29. srpna 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání. Čs. vláda rozhodla učinit všechny kroky na jeho podporu. 17. září přistál na Slovensku 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk, jehož velitelem byl František Fajtl, od 26. září byla na Slovensko přepravována 2. paradesantní brigáda. Zároveň se narychlo připravovala Karpatsko-dukelská operace, při níž měl čs. armádní sbor rychle proniknout na Slovensko. Situace se však vzhledem k silné německé obraně a včasnému odzbrojení dvou slovenských divizí, které měly podle plánů přejít na stranu povstalců a usnadnit průchod československých a sovětských vojsk karpatskými průsmyky, vyvíjela naprosto jinak. Tato operace, při níž se po velkých ztrátách podařilo po 80 dnech přejít čs. vojskům na území Slovenska, vyvolává dodnes dohady historiků. Jelikož operace byla, přes změnu situace, o níž byli informováni, sovětským velením zahájena podle původních plánů a sbor utrpěl v prvních dnech velké ztráty, odvolal sovětský maršál Koněv generála Kratochvíla z funkce a velením sboru pověřil generála Svobodu.Pravomoc rozhodovat o obsazení velitelských funkcí v 1. československém armádním sboru v SSSR příslušela výhradně československé exilové vládě, zastupované v Moskvě vojenskou misí u sovětské vlády pod velením generála Píky. Z politických důvodů však československým orgánům nezbylo než Koněvův protiprávní postup strpět.

Těžké boje s oboustranně vysokými ztrátami trvaly až do 6. října 1944, kdy čs. vojáci vítězně vstoupili na území Československa. Ještě v průběhu operace 6. října padl i velitel 1. pěší brigády sboru brigádní generál Jaroslav Vedral-Sázavský, když jeho automobil najel, již na československém území, na minu. V té době probíhala i Východokarpatská operace 4. ukrajinského frontu, při níž došlo od 6. do 28. října 1944 k osvobození Podkarpatské Rusi a severovýchodních okresů Slovenska, poté následovala Východoslovenská operace, při které bylo dobyto území východně od Košic a Prešova. Čs. armádní sbor po ztrátách utrpěných na Dukle (z 16 500 příslušníků sboru zůstalo přibližně 9 700) nutně potřeboval bojovou přestávku a tak přešel až do první poloviny ledna 1945 do obrany na horním toku řeky Ondavy.

Boje na Slovensku