thumb|upright=1.0|Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, renesanční mág a obhájce konceptu magie naturalis
Magia naturalis, latinsky „přirozená magie“ či „přírodní magie“, je magie založená na poznatcích o okultních vlastnostech různých přírodnin, často chápaná jako aplikovaná přírodní filozofie a splývají s různými formami středověké a raně novověké protovědy. Koncept magie naturalis byl ve velké míře užíván renesančními mágy k obhajobě svého bádání a odvrácení podezření z praktikování magie, která měla být závislá na zásahu duchovních bytostí, typicky démonů. Na základě toho je od magie naturalis odlišovaná obřadní magie, nazývaná také magia supernaturalis (nadpřirozená magie) nebo magia innaturalis (nepřirozená magie).
Dějiny
Koncept magie a příbuzných jevů založených na přirozených příčinách se objevil již ve starověku. Stoikové vysvětlovali účinnost věšteb skrze své učení o univerzálních sympatiích a na stejném principu vysvětloval ve 3. století působení magie, modliteb a náboženských obřadů novoplatonik Plótínos. V jeho pojetí byla magie v zásadě totožná s kosmickými silami přitažlivosti a odporu. Znovuobjevení Plótínových Ennead inspirovalo vznik konceptu přirozené magie a na konci 19. století, nejspíše nepřímo, i koncepci sympatetické magie antropologa Jamese Frazera. Koncept podobný magii naturalis se objevuje i v díle novopythagorejce Bola z Mendesu, který působil také ve 3. století.
Středověká magie naturalis je spojena s vlnou latinských překladů arabských děl, která proběhla ve 12. a 13. století, převážně v souvislosti s toledskou překladatelskou školou. Tato díla se často zaobírala alchymií, astrologií a zvláštní druhem magie, která bývá nazývána astrální či magií obrazů. K nejvýznamnějším patřilo al-Kindího De radiis stellarum („O vyzařování hvězd“), podle kterého jsou slova a obrazce naplněny přirozenou astrální mocí, a velmi oblíbené Secretum secretorum, které se zaobírá celou škálou magických umění. Kromě původních arabských děl do Evropy ve stejné době proudila řecká „technická hermetika“. Nejvýznamnějším z nich byl Kyranides, přeložený nejspíše roku 1169, který se zabýval léčivými a magickými vlastnostmi kamenů, rostlin a zvířat, nebo Liber de triginta sex decanis, přeložený již v 8. století, který se zaobíral astrologií.
K prvním učencům, u kterých se objevuje nový náhled na magii, patřil Dominic Gundissalinus, který ve svém De divisione scienciarum („O rozdělení věd“, cca 1160), navazujícím na Al-Fárábího, pod „fyziku“ kromě optiky, navigace, lékařství a agronomie řadí také astrologii, alchymii a astrální magii, a dokonce i „přirozenou nekromantii“. Ve 13. století se začali významní učenci, jako Michael Scotus, Vilém z Auvergne, Albert Veliký nebo Tomáš Akvinský, dělit magii na přirozenou, potažmo povolenou, a démonickou, tedy nepovolenou. Zatímco Scotus považoval astrální magii, která využívala zvláštních obrazců, za přirozenou, tak zbylí autořiAlbert Veliký byl svých starších dílech poměrně blízko Scotovi, později ale tuto liberální pozici opustil. se domnívali, že takové symboly svědčí o zapojení démonů. Tomáš Akvinský tak například ve své Sumě proti pohanům z 60. let 13. století uznal možnost astrálních vlivů, potažmo přirozené magie, ale jmenoval řadu praktik a jevů, které podle něj přirozený původ mít nemohou. Patří mezi ně především různá vidění a slyšení, „oživování soch“, zaklínadla a vůbec veškerá magie slov, i magické obrazce.Tomáš Akvinský, Suma proti pohanům, Kniha III, kapitola 104–107.
Největšího rozvoje dosáhl koncept magie naturalis v renesanční magii, kde ho lze spojit s jmény jako Paracelsus, Giambattista della Porta, Giordano Bruno nebo Agrippa von Nettesheim. V Agrippově díle De occulta philosophia, sepsaném v letech 1509 a 1510, se hovoří o trojnosti světa, který se dělí následovně:
elementalis, odpovídající sublunární sféře, spojený s přirozenou magií coelestis, odpovídající nebeským tělesům, spojený s nebeskou magií intellectualis, odpovídající lidské mysli a duši, andělům, démonům a Bohu, spojený s obřadní magií
Přirozená magie v Agrippově pojetí nejvyšší formou přírodní filozofie, zatímco zbylé dvě magie odpovídají matematické filozofií, tedy astrologii, a teologické filozofii. Jako vysokou formu přirozené magie, nikoliv jako pouhou přírodní historii, chápal na počátku 17. století svoji experimentální vědu Francis Bacon.
Magia naturalis se objevuje také v osvícenské Encyklopedii z let 1751 až 1772, kde se o ní hovoří jako o hlubším studiu přírody, které je součástí mnoha věd, jako je fyzika, lékařství nebo mechanika. Takový druh magie měl být rozvíjen především ve starověku: za příklad je uváděn řecký oheň, Archimédovo mechanické planetárium a různé starověké automaty. Autoři uznávali, že v jejich době znalosti takovýchto zázraků přírodní magie upadlyPodobně se autoři domnívali že jiný chvályhodný druh „magie“, tedy magia divina (božská magie) je záležitostí dávné minulosti., ale zároveň poukazovali na objevy své doby týkající se elektřiny nebo chemie. Také se domnívali, že kdyby Evropa znovu upadla do barbarství, že budoucí barbaři budou považovat osvícenské vědce. V zásadě tak formulovali pozdější třetí Clarkův zákon, který zní, že „Dostatečně pokročilou technologii nelze odlišit od magie.“
V pojetí Encyklopedie však došlo k posunutí hranic toho, co se nazývalo přirozenou magií – mnohé, co by mezi ní bylo v předchozích dobách řazeno se stalo pro osvícence zavrženíhodnou a pověrečnou magií nepřirozenou. Přívrženci magie tak následně začali hovořit o „vyšší vědě“, která překonává limity vědy hlavního proudu a je založena na znalosti okultních, tedy skrytých sil. Termín magie se z těchto důvodů také objevuje například v německé romantické Naturphilosophii.
Díla
Magia naturalis nebo De magia naturalis je název také několik děl:
Giambattista della Porta, Magia naturalis, 1558 Giordano Bruno, De magia naturalis, cca 1589–1590 Friedrich Christoph Oetinger, Magia naturalis, 1765 Prokop Diviš, Magia naturalis, čili traktát theoretický o atmosférické elektřině
Odkazy
Poznámky
Reference
Kategorie:Magie Kategorie:Dějiny vědy