Jan Šusta (16. květen 1902 Praha – 16. července 1985) byl československý konstruktér automobilů a leteckých motorů Walter. V letech 1924–1945 byl zaměstnán u akciové společnosti Walter. Byl výkonným členem výborů autoklubu a aeroklubu, amatérským pilotem.
Mládí, studia, soutěže na vozech Walter Jan Šusta se narodil 16. května 1902 v Praze. Jeho otcem byl Prof. PhDr. Josef Šusta, profesor všeobecných dějin Univerzity Karlovy (1910), děkan filozofické fakulty (1916), 2. čs. ministr školství a národní osvěty (1920–1921) a prezident České akademie věd a umění (1939–1945). Matkou mu byla Leopoldina roz. Mouralová. V době jeho narození bydleli Šustovi na Malé Straně čp. 588 (dnes Plaská 588/9).
Jako mladý byl vášnivým vodním skautem (sídlo měli v Jachtklubu a vůdce jim dělal syn Josefa Rösslera - Ořovského) a byl také členem veslařského klubu Slavie – na osmě Slávie závodil také na slavných Primátorkách.
Jeho otec chtěl, aby studoval humanitní vědy, ale on ze sexty reálného gymnásia utekl na reálku (udělal to otci naschvál). Protože šel na gymnásium ze čtvrté třídy, a protože přestupem na reálku "uspořil" rok, tak na technice promoval již v jedenadvaceti letech. Jan Šusta vystudoval strojní a elektrotechnické inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Spolužákem mu byl Antonín Kumpera, pozdější generální ředitel A.S. Walter. V neděli 28. září 1924 byla slavnostně otevřena rybářská škola ve Vodňanech na počest významného rybníkáře Josefa Šusty. Na slavnosti také promluvil jeho vnuk, čerstvý inženýr Jan Šusta.
Od roku 1922 jel jako student techniky řadu vytrvalostních závodů v automobilech Walter, při nichž se osvědčil jako mechanik – spolujezdec. Již v červenci 1922 absolvoval s A. Kumperou svoji první automobilovou soutěž. Byl to III. ročník mezinárodního Závodu lázeňských míst po trase Karlovy Vary-Bečov-Mariánské Lázně-Falknov (Sokolov)-Loket a zpět do Karlových Varů. V referátu o závodu bylo uvedeno, že Kumpera jun. na voze Walter, který jel velmi dobře až do Lokte, byl potom (necelých 20 km před cílem) stižen poruchou. V celkových výsledcích posádka Kumpera-Šusta nebyla zmíněna. Do cíle dojelo jen 5 automobilů, zvítězil František Svoboda s automobilem Laurin & Klement RK/M. náhled|Kumpera (za volantem)-Šusta (stojící vedle vozu vpravo) na III. ročníku mezinárodního Závodu lázeňských míst (1922) V září 1922 (4.–10. září) se konal II. ročník jízdy spolehlivosti Kolem republiky, nazvané jako II. mezinárodní soutěž spolehlivosti Československem. Trať byla, oproti I. ročníku, prodloužena o 400 km na 2400 km a rozšířena o jednu etapu na Podkarpatskou Rus. Nejúspěšnějšími „beztrestnými“ jezdci a současně nejmladšími v poli závodníků, se stali studenti techniky Ing.C Antonín Kumpera (pozdější generální ředitel Walter) a jeho spolujezdec Ing.C Jan Šusta (pozdější úspěšný konstruktér a jeden z ředitelů továrny Walter) na soukromě přihlášeném Waltru WIZI (st. č. 7). Kumpera se Šustou získali Cenu Autoklubu Republiky Československé (AKRČs) pro amatéry, Cenu Klubu Slovenských automobilistov (KSA) pro nejslabší „beztrestný“ vůz, Cenu místopředsedy KSA pana továrníka Jána Lipperta pro nejmladšího jezdce, který projede Slovensko bez tr. bodů atd. Zkušenosti ze soutěže Jan Šusta zpracoval do článku uveřejněném v magazínu Auto pod názvem Na sedmičce. náhled|Na sedmičce (Kumpera-Šusta, 1922) V červnu 1923 obdržel „závodní“ licenci, která mu byla vydána na základě § 31 Řádů Sportovní komise AKRČs. Celkem v tomto „kole“ bylo uděleno 82 licencí, mezi nimiž byli i elitní automobiloví závodníci 20. let. jako Čeněk Junek, Miloš Havel, Hugo Urban Emmerich, Rychard Müttermüller, Josef Veřmiřovský, Karel Klabazňa, Arnošt Mahla, Oldřich Ferdinand Kinský, Vincenc Desenský, kpt. Karel Böhm atd. Ve III. ročníku mezinárodní soutěže spolehlivosti cestovních automobilů Československem uspořádanou AKRČs, která se jela ve dnech 25. června – 1. července 1923, dojely oba zúčastněné Waltry WIZI 8/25 HP s upraveným motorem o objemu 1998 cm3 posádek ing.C A. Kumpera – ing.C J. Šusta (st. č. 1) a kpt. Karel Böhm – rotm. Emanuel Stošek (st. č. 20), jak se již stalo v této soutěži tradicí, opět bez trestných bodů. Trasa bylo shodná s loňským ročníkem, tj. 2400 km rozdělených do 6 etap. V soutěži o Státní mezinárodní putovní cenu pro týmy obsadil dvoučlenný tým Walter (Kumpera, Böhm) 2. místo. Tentokráte zkušenosti ze soutěže posádky Kumpera-Šusta popsal pro magazín Auto přímo Ing.C Ant. Kumpera. "Hrst dojmů ze soutěže spolehlivosti" připojil do magazínu Auto i otec Jana Šusty, prof. dr. Josef Šusta, rovněž člen Autoklubu. náhled|Šusta mění duše v Českých Budějovicích (1923) náhled|Walter WIZI, rodinný tým Kumperů na soutěži spolehlivosti KSA (1923) Ing. Šusta osobní zážitky z podobné soutěže, která se jela v srpnu 1923 (15.-19.8.) na Slovensku a ve které startoval rodinný tým Kumperů se třemi vozy Walter WIZI (8/25 HP), uveřejnil v časopise Auto „Opět na Slovensku“. Šusta soutěž absolvoval s Antonínem Kumperou jako mechanik-spolujezdec (st. č. 7). Ve čtyřetapové Soutěži spolehlivosti automobilů Klubu slovenských automobilistov a Cizineckého svazu pro Slovensko zvítězil "rodinný" tým Walter (st. č. 7-9). Soutěž v délce 920 km se jela na trase Bratislava – Sliač – Tatranská Lomnica – Trenčianské Teplice – Bratislava za stejně těžkých podmínek jako soutěž spolehlivosti Kolem republiky AKRČs. Pozdější konstruktér továrny Walter, tehdy Ing.C. Jan Šusta k soutěži na stránkách časopisu Auto napsal: "Dík starostlivosti p. továrníka Kumpery měly všechny vozy své desky na veškeré dokumenty soutěže se týkající; zavazadla všech soustředěna v jediném voze, nadbytečná reservní kola ve druhém. V pořadu vozů na cestě panovala příslovečná disciplína. Vůdcem celého teamu byl Toník Kumpera na sedmičce, za ním jel p. továrník na osmičce a průvod uzavíral nejmladší Víťa se svým mohutným mechanikem továrníkem Masnerem, který dík svým 112 kg živé váhy zvedne i waltrovku, za které kolo chcete a jemuž se pro jeho znalost španělštiny neříkalo cestou jinak než »cuñado« (švagr). Do všech etapních cílů vjíždí tato trojice v sevřeném šiku a staví se jeden vedle druhého na cílové pásce. Jeden jako druhý řidič oblečen v černý plášť a oranžovou čapku." Tým Walter Ing.C Antonín Kumpera (22)-Ing. C Jan Šusta, Vítězslav Kumpera st. (47)-Růžena Anna Kumperová (manželka), JUC. Vítězslav Kumpera ml. (19)-Liboslav Masner (syn nedávno zesnulého Jana Masnera, majitele továrny na usně – koželužna v Novém Kníně, městský radní a posléze starosta dobříšského okresu, který zemřel 29. srpna 1922, a od roku 1912 společníka Vítězslava Kumpery st., velkoobchod s kůžemi) dojel soutěž bez trestných bodů.
Byl i vášnivým lyžařem, výborným plavcem, vyhledávaný tanečník a velmi oblíbený společník. Hrál na kytaru a skládal si písničky. Lingvisticky byl mimořádně vybavený, uměl německy, francouzsky, anglicky, italsky, srbochorvatsky, latinsky, španělsky a částečně i rusky. Toho později využíval při své profesní kariéře ve Walter a.s. Napřed ale po promoci začal pracovat ve Škodovce v konstrukci automobilů. Pracoval tam asi rok, z toho asi čtyři měsíce v Plzni, zbytek pak v Mladé Boleslavi. Poté byl dva roky na vojně (sloužil u letectva, ale protože byl barvoslepý, tak dělal pozorovatele).
K důležité změně v jeho osobním životě došlo v roce 1937, kdy se oženil se starší dcerou JUDr. Bohumila Vlasáka (1871–1945, ekonoma, ministerského úředníka a také krátkodobě pověřeného ministra financí ČSR) Zdeňkou, promovanou doktorkou filosofie. V manželství měl dvě dcery Zdenku a Zoru. Ing. Jan Šusta bydlel s rodinou nedaleko továrny Walter na Smíchově č. p. 1877, v rohovém domě Na Cihlářce 1877/1 resp. U Mrázovky 1877/18 (tehdy Mozartova). Není bez zajímavosti, že tento dům spoluvlastnil jeho kamarád ing. Antonín Kumpera, kterému byl (jako dalších 5 nemovitostí) konfiskován dle dekretu č. 108/45 Sb. ze dne 25. října 1945, avšak až vyhláškou č. XIV-10.386/2-1948, kterou vydala rada Zemského národního výboru v Praze a vlastní rukou ji podepsal referent Dr. Hötzl. Tato vyhláška se vztahovala i na nemovitý majetek vlastněný jeho otcem Vítězslavem Kumperou st. a jeho bratrem JUDr. Vítězslavem Kumperou ml.HÖTZL, JUDr. Vyhláška o konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/45 Sb.. č. XIV-10.386/2-1948. vyd. Praha: Rada Zemského národního výboru, 1948. 2 s. S. 1–2. In: Státní oblastní archiv v Praze, Archivní 4, 149 00 Praha 4, Fond Walter, a.s., č. NAD 1914
Veřejná činnost (Autoklub a Aeroklub Republiky Československé) V roce 1928 byl Autoklubem Republiky Československé (nyní Autoklub České republiky) přijat na výborové schůzi konané 27. ledna za člena Motosekce AKRČs. Na XVIII. Výroční valné hromadě Aeroklubu Republiky Československé (1931) byl ing. Jan Šusta zvolen členem výboru Aeroklubu. Za továrnu Walter ve výboru ještě byl ing. Barvitius, ing. A. Kumpera a ing. Josef Kurzweil. Místopředsedou Aeroklubu byl zvolen již po několikáté Vítězslav Kumpera st.
V neděli 5. července 1931 se uskutečnila Velká šumavská soutěž spolehlivosti (III. ročník) na 385 km za pořadatelství Západočeského Autoklubu. Soutěž startovala v Plzni v 7 hodin ráno za pěkného počasí a za účasti 74 soutěžících. Vedla nejkrásnějšími partiemi Pošumaví, ze kterých však účastníci mnoho neměli, protože akci nepřálo počasí. Už do prvé kontroly v Strakonicích vjížděli konkurenti v dešti, jenž sice ustal u Vimperka, ale vracel se téměř po celý den. Silnice tím byly proměněny v moře bláta, na nichž i řízení vozů v žádaném tempu vyžadovalo pevných nervů a umění. Není divu, že za těchto okolností dobrá třetina konkurentů dojela sice v předepsané době od 17.–19. hod. zpět do Plzně, ale s nabouranými "vehikly". Mezi "bezvadnými" vozy dorazil k cíli na Waltru 6-B i Ing. Jan Šusta.
Aktivní Jihočeský Autoklub z Českých Budějovic uspořádal v sobotu a v neděli (20.–21. září 1931) již 5. ročník oblíbené vytrvalostní soutěže. Vyjma soboty odpoledne, kdy se konaly zkoušky akcelerace a brzdění, téměř po celou dobu soutěže vytrvale pršelo. Proto museli účastníci na proslule špatných šumavských silnicích vynaložit veškeré úsilí, aby udrželi vozy na rozblácených cestách. Trať soutěže měřila 460 km a jelo se čtyřikrát na tom samém okruhu. V posledním okruhu byla doplněna rychlostní zkouškou do vrchu z Rudolfova na Hlincovu horu. Pozlacené plakety (vítězná trofej) obdrželi za svůj výkon ing. Jan Šusta, Rudolf Hansa a ing. Vl. Vlček (všichni na vozech Walter Super 6, st. č. 34–36), současně vítěznou trofej obdržel i celý tým Walter.
Dnem 1. ledna 1932 byl ing. Jan Šusta povýšen Ministerstvem národní obrany do hodnosti nadporučíka v záloze a byl veden u leteckého pluku 2. V prosinci 1932 bylo oznámeno, že ing. Šusta a ing. Husník byli za Aeroklub RČs. delegováni do Československého všesportovního výboru (ČVV). Ten vznikl v březnu 1928 a koordinoval činnost sportovních svazů i ve vazbě na Československý olympijský výbor. Poprvé se českoslovenští letci zúčastnili doprovodného programu XI. olympijských her v Berlíně 1936. Prap. Petr Široký skončil druhý, por. František Novák získal třetí místo a Ján Ambruš (všichni na strojích Avia B-122) tam získal 8. místo během soutěže v letecké akrobacii v rámci doprovodného programu u příležitosti konání XI. olympijských her. V hvězdicovém letu k olympiádě obsadili první a druhé místo škpt. Václav Fuksa a kpt. Jaroslav Polma (oba na letounech Praga E-114 Air Baby).
V prosinci 1935 byli zapsáni do čs. rejstříku letců noví, turističtí letci. Mezi těmi, kteří toto oprávnění získali a bylo jim tímto prodlouženo do 30. listopadu 1936, byl i ing. Jan Šusta. Automobilovému závodníku waltrovky Jindřichu Knappovi bylo oprávnění prodlouženo od ledna 1936 do 31. 12. 1936. Na XXIII. valné hromadě (1936) zvolen členem správního výboru Aeroklubu RČs a o rok později na XXIV. Valné hromadě byl za člena správního výboru opětovně zvolen.