náhled|upright=1.6|Serbien muss sterbien! (Srbsko musí zemřít!) Rakouská karikatura z roku 1914 ukazující Srba s dýkou a bombou, kterého drtí rakouská pěst|alt=Černobílá karikatura zobrazuje obří ruku s nápisem „Osterr.“ (Rakousko), která pěstí drtí malou postavu v orientálním oděvu s výraznými rysy a rozcuchanými vlasy, jež drží bombu a z ruky jí padá nůž. Dole je německý text „...Serbien muss sterbien!“, tedy „Srbsko musí zemřít!“. Červencová krize byla vážná mezinárodní krize roku 1914, kterou vyvolal atentát srbských nacionalistů na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este dne 28. června 1914. Následující krize trvala asi měsíc a skončila vypuknutím první světové války. Nejdříve probíhalo vyšetřování vraždy, poté Rakousko-Uhersko s podporou Německa ultimátem požadovalo na Srbsku vydání spoluviníků atentátu a řadu dalších ústupků. Souběžně s tím se konala diplomatická jednání mezi různými evropskými státy, reagujícími na vzniklý konflikt.
Po atentátu na následníka trůnu Rakousko-Uhersko na základě vyšetřování obvinilo ze spoluodpovědnosti za útok některé srbské vojáky a úředníky. Německo, přesvědčené, že dokáže zabránit rozšíření konfliktu, poté naléhalo na svého rakousko-uherského spojence, aby co nejdříve zaútočil na Srbsko. Pouze Velká Británie předložila návrh na svolání mezinárodní konference, který však nebyl přijat, zatímco ostatní evropské národy se pomalu připravovaly na konflikt.
Necelý měsíc po atentátu na následníka trůnu Rakousko-Uhersko zaslalo Srbsku tvrdé ultimátum, které bylo zčásti odmítnuto. Rakousko-Uhersko pak v poledne 28. července vyhlásilo Srbskému království válku, což způsobilo nevratné prohloubení krize. Evropské mocnosti postupně mobilizovaly a uplatňovala se spojenectví mezi různými státy. Jako další v pořadí mobilizovalo Rusko, a to ve jménu etnického a ekonomického přátelství se Srbskem. Německo, znepokojené mobilizací Ruska, mu 1. srpna 1914 vyhlásilo válku a podle Schlieffenova plánu o dva dny později zaútočilo na Francii. Po německé invazi do Belgie vyhlásila Velká Británie 4. srpna válku Německu. Diplomacie tak ustoupila zbraním.
Pozadí a historický kontext náhled|upright=1.7| Situace v Evropě v roce 1914: |alt=Mapa Evropy s barevně vyznačenými aliancemi Trojspolek (Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie), Trojdohoda (Francie, Velká Británie a Rusko) a ruskými spojenci (Srbsko a Černá Hora) V roce 1878 byli Turci po mnoha staletích vyhnáni z Bosny a Hercegoviny a Rakousko díky Berlínské smlouvě převzalo její správu. Roku 1908, po změně kurzu ve své zahraniční politice, ji Rakousko anektovalo, čímž zasadilo ránu srbským nacionalistickým ambicím. Anexe vyvolala tzv. bosenskou krizi, během níž se Rakousko a Německo na jedné straně a Rusko a Srbsko na straně druhé nebezpečně střetly ohledně oprávněnosti postupu Vídně. Konflikt se však po německé hrozbě válkou vyřešil uznáním rakouské anexe Ruskem a závazkem Srbska udržovat s Rakouskem přátelské vztahy.
Po bosenské krizi a předtím dohodnutých aliancích byla Evropa v roce 1914 rozdělena na dva bloky. První, ve středu kontinentu, tvořilo Německo a Rakousko, které udržovaly těsné spojenectví a které pojilo slabší pouto Trojspolku s Itálií. Druhý blok vytvořilo Rusko, jež bylo spojeno jednak se Srbskem přátelstvím založeným na společném slovanství, tak s Francií dvojdohodou z roku 1894. Velká Británie, oficiálně bez spojeneckých vazeb, následkem německého zbrojení odstranila veškeré důvody sporů s Ruskem (dohoda o Asii z roku 1907) i s Francií (Srdečná dohoda z roku 1904), a proto mohla být také považována za součást tohoto bloku. V důsledku toho byly rakouská a německá říše téměř úplně obklopeny potenciálně nepřátelskými národy: Srbskem na jihovýchodě, Ruskem na východě, Francií na západě a Velkou Británií na severozápadě. náhled| Dragutin Dimitrijević (vpravo), vůdce organizace Černá ruka, se dvěma dalšími důstojníky srbské armády.|alt=Černobílá fotografie tří mužů v důstojnických uniformách, kteří se soustředěně dívají kupředu dolů, snad na stůl před nimi, který však na fotografii není ukázán. Důsledkem rakouské anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 byl vznik a upevnění několika revolučních slovanských politických hnutí včetně Mladé Bosny, srbské organizace tvořené převážně intelektuály. K jejím členům patřil i Gavrilo Princip, Srb původem z Bosny. Když se tento devatenáctiletý mladík v březnu 1914 dozvěděl, že následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand se chystá navštívit Bosnu, napadlo ho spáchat na arcivévodu atentát. Princip zapojil do spiknutí několik přátel a získal důležitou pomoc od majora srbské armády Voijslava Tankošiće, významné osobnosti organizace známé jako Černá ruka. Toto hnutí, vzniklé v roce 1911, neslo oficiální název Sjednocení nebo smrt (srbsky Ujedinjenje ili smrte) a jeho cílem bylo připojení Bosny k Srbsku.
Černá ruka měla mnoho členů v srbských ozbrojených silách a její vůdce Dragutin Dimitrijević nechal už v roce 1903 zavraždit krále Alexandra I., jemuž zazlíval příliš prorakouskou politiku. Dimitrijević měl také ostrý konflikt s premiérem Nikolou Pašićem, jenž byl stejně jako on nacionalistou, ale opatrnějším. Pašić se s největší pravděpodobností dozvěděl, že ozbrojení srbští revolucionáři odešli do Bosny. Vždy však popíral, že by znal skutečný cíl akce.
Vznik a první týdny krize
Sarajevský atentát (28. června) vlevo|náhled|upright=1.4|František Ferdinand d’Este a jeho žena Žofie jdou krátce před atentátem ke svému automobilu (Sarajevo 28. června 1914)|alt=Černobílá fotografie manželů d’Este sestupujících po schodech; arcivévoda v generálské uniformě napravo, vévodkyně v bílých šatech se širokým kloboukem nalevo. Kolem špalír přihlížejících. V neděli 28. června 1914 se bosenskému Srbu Gavrilovi Principovi podařil v Sarajevu úspěšný atentát na následníka trůnu Rakouska-Uherska arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii z Hohenbergu. Po činu byl okamžitě zatčen.
Reakce v Evropě byly většinou poměrně vlažné. Francouzský prezident Raymond Poincaré po obdržení zprávy ani neopustil dostihy, kterým přihlížel. V Rakousku vzhledem k arcivévodovým protimaďarským názorům zpráva dokonce v některých kruzích vyvolala úlevu. V Londýně akciové trhy otevřely poklesem, ale pak se zotavily, když se ukázalo, že ostatní evropské burzy se drží dobře. Britský velvyslanec v Římě oznámil, že italský tisk zločin oficiálně odsoudil, ale „lidé považují odstranění zesnulého arcivévody téměř za zásah prozřetelnosti“. Rozhořčení nad incidentem a obavy ze srbského spiknutí však podnítily násilné protisrbské demonstrace ve Vídni a v Brně. Z Budapešti přišla od britského generálního konzula zpráva: „Zemí se přehnala vlna slepé nenávisti k Srbům a ke všemu srbskému.“
V následujících dnech napětí narůstalo: rakouský ministr zahraničí Leopold Berchtold a náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf viděli v atentátu příležitost zaútočit na Srbsko. Ještě si nebyli jisti, zda připojit celé Srbsko, nebo jeho část, anebo ho vojensky porazit a místo půdy požadovat vysoké odškodnění. František Josef naopak váhal: obával se, že do války se zapojí další mocnosti, zejména Rusko, které by se cítilo povinno přijít ve jménu panslavismu Srbsku na pomoc. Stejně váhavý byl i maďarský premiér István Tisza, o němž si Conrad 1. července poznamenal: „Tisza je proti válce se Srbskem; má obavy, bojí se, že nás Rusko napadne a Německo nás nechá na holičkách.“
Naproti tomu německý císař Vilém II., přítel zavražděného arcivévody, reagoval zpočátku bojovně. V minulosti si představoval, že po smrti starého Františka Josefa bude osudy Evropy řídit společně s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem. Císař se vrátil do Berlína z Kielu, kde se zprávu o atentátu dozvěděl během účasti na jachtařské regatě. Na okraji telegramu, který mu poslali 30. června, napsal: „Se Srby je třeba se vypořádat jednou provždy a hned!“
Německý „bianko šek“ (5.–6. července) náhled|upright=0.9| Rakousko-uherský ministr zahraničí Leopold Berchtold|alt=Černobílá fotografie muže sedícího na proutěném křesle v elegantním postoji. Muž má tmavý oblek a bílou košili. Na kolenou má položený klobouk, který přidržuje rukou. Vedle něho je stolek. Pozadí obrazu je neostré, ale jsou na něm patrné listy rostliny a okno. Muž má upravený knír a výraz jeho obličeje je seriózní a soustředěný. Vztahy mezi Vídní a Bělehradem byly už léta velmi napjaté, zvláště po balkánských válkách. Navíc mylná představa, že Francie a Rusko by váhaly jít kvůli Srbsku do války, vedla některé představitele Německa a Rakouska-Uherska k tomu, aby počátkem července začali vážně uvažovat o možnosti potrestat a ponížit Srbsko bez nutnosti nést následky.
Dne 5. července 1914 se vyslanec rakouského ministra zahraničí Leopolda Berchtolda, hrabě Alexander Hoyos, setkal v Berlíně s vysokým představitelem německého ministerstva zahraničí Arthurem Zimmermannem. Při té příležitosti Hoyos výslovně hovořil o válce, o odstranění Srbska z mapy a o rozdělení jeho pozůstatků mezi sousední země. Jeho názory byly přijaty s velkou pozorností.
Mezitím v Postupimi předal rakouský velvyslanec v Berlíně, Ladislaus Szögyény-Marich, Vilémovi II. podklady přijaté od Hoyose. Skládaly se ze dvou dokumentů: bylo zde memorandum mírného obsahu od premiéra Maďarska Istvána Tiszy, napsané před 28. červnem, ke kterému však Berchtold přidal velmi agresivní dovětek namířený proti Srbsku; a dále tvrdý dopis od císaře Františka Josefa psaný jeho vlastní rukou, který se přímo obracel na Viléma II. a doufal v odstranění Srbska „jako politického faktoru Balkánu“.
V úvodní fázi jednání Vilém zůstal neutrální, ale po naléhání rakouského velvyslance, aby zaujal stanovisko, prohlásil, že akce proti Srbsku by se neměla odkládat, že Rusko zůstane nepřátelské a že i kdyby došlo k válce mezi Rakouskem a Ruskem, Německo by se postavilo na stranu svého spojence. Dodal však, že Rusko není připraveno na válku a bude dlouho váhat, než se uchýlí ke zbrani. Z toho důvodu je potřeba jednat okamžitě.
Následující den, 6. července, se ukázalo, že toto Vilémovo prohlášení je také oficiálním názorem Německa: Rakousko má rychle porazit Srbsko, aby postavilo Evropu před hotovou věc. To byl takzvaný „bianko šek“, který Německo vystavilo Rakousku.
Tiszův odpor ve Vídni Po získání souhlasu a dokonce i podpory Německa k útoku na Srbsko se 7. července sešlo osm členů rakousko-uherského válečného kabinetu, aby prozkoumali nabídku pomoci ze strany císaře Viléma II. Berchtold, který schůzi předsedal, navrhl okamžitě zaútočit na Srbsko, dokonce bez vyhlášení války.
Mezi členy exekutivy převládala orientace na vojenskou intervenci a územní zmenšení Srbska, jež by se dostalo pod nadvládu Rakouska. Jediný, kdo protestoval, byl István Tisza, který následujícího dne poslal svému císaři dopis, v němž objasnil, že intervence proti Srbsku může vyvolat světovou válku a přinutit nejen Rusko, ale i Rumunsko, aby se postavilo proti Rakousku. Podle Tiszy měla Vídeň místo toho připravit seznam přijatelných požadavků, jež by, pokud by jim Srbsko nevyhovělo, vedly k ultimátu. Tisza měl právo veta a na své pozici setrval týden. Poté ze strachu, že by Německo mohlo Rakousko opustit, přijal myšlenku okamžitého ultimáta.
Britský optimismus (9.–23. července) vlevo|náhled|upright=0.8 |Náčelník rakouského generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf (obraz Hermanna Torgglera)|alt=Portrét prostovlasého postaršího muže v generálské uniformě s vojenskými vyznamenáními. Muž má výrazný šedivý knír a pevně se dívá před sebe.