Hierarchie katolické církve

Hierarchii katolické církve tvoří biskupové, kněží a jáhni.„Říká-li někdo, že v katolické církvi není božským svěcením ustanovena hierarchie sestávající z biskupů, kněží a služebníků, ať je vyobcován (anathemován).“ (Tridentský koncil, XXIII. zasedání, VI. kánon o svátosti svěcení). V ekleziologickém smyslu slova „hierarchie“ znamená přísně vzato „svaté uspořádání“ církve, Kristova těla, aby byla respektována různost darů a služeb, která je nezbytná pro skutečnou jednotu.

V kanonickém a obecném užití označuje ty, kdo v katolické církvi požívají autoritu. V katolické církvi mají autoritu především biskupové, zatímco kněží a jáhni slouží jako jejich asistenti, spolupracovníci nebo pomocníci. V souladu s tím se „hierarchie katolické církve“ používá i pro označení samotných biskupů. Termín „papež“ se až do 6. století používal ještě volně, občas ho přejímali i ostatní biskupové. Termín „hierarchie“ se stal populárním až v 6. století díky spisům Pseudo-Dionýsia. V souvislosti s tím se vžil i termín „hierarchie“.

K 31. prosinci 2020 se katolická církev skládala z 2903 diecézí nebo rovnocenných jurisdikcí,Vatican, Annuario Pontificio 2021, s. 1103. z nichž na každou dohlížel biskup. Diecéze se dělí na jednotlivá společenství zvaná farnosti, z nichž každá je personálně obsazena jedním nebo více kněžími, jáhny nebo laickými osobami, obvykle je péče o farnost svěřena knězi, i když existují výjimky. Přibližně 22 % všech farností nemá stálého faráře a 3485 farností na celém světě je (po materiální stránce) svěřeno jáhnovi nebo laikovi.

Všichni duchovní, biskupové, kněží i jáhni, mohou kázat, vyučovat, křtít, být svědky při uzavírání manželství (jáhen může být svědkem manželství pouze v římskokatolické církvi) a vést pohřební liturgie. Pouze kněží a biskupové mohou vysluhovat svátosti eucharistie (ačkoli ostatní mohou být mimořádnými udělovateli svatého přijímání),„Služebník, který je schopen vysluhovat svátost eucharistie v osobě Krista, je pouze platně vysvěcený kněz.“ (Kodex kanonického práva, kánon 900 §1). Zatímco v anglickém jazyce slovo „priest“ obvykle znamená někoho, kdo byl přijat do druhého ze tří svěcení (nazývaného také presbyterát), ale nikoli do nejvyššího, tedy biskupského, latinský text, z něhož toto tvrzení vychází, používá latinský termín sacerdos, který zahrnuje jak biskupy, tak v běžném anglickém smyslu kněze. Pro označení výhradně kněží v běžnějším anglickém smyslu používá latina slovo presbyter. Viz Dennis Chester Smolarski, The General Instruction of the Roman Missal, 1969-2002: (Liturgical Press 2003, ISBN 978-0-8146-2936-9), s. 24. pokání (smíření, zpověď), biřmování (v římskokatolické církvi však kněží udělují biřmování jen ve výjimečných případech) a pomazání nemocných.Kodex kanonického práva, CIC (1983), kán. 42.CIC (1983), kán. 375. Pouze biskupové mohou udělovat svátost svěcení, kterou jsou muži vysvěceni na biskupy, kněze nebo jáhny.Barry, s. 114. Ženy jsou z hierarchie duchovních vyloučeny.

200pxSv. Petr přebírá klíče od Krista

Biskup

Biskupové, kteří mají plnost svěcení, a tedy plnost kněžství i diakonátu, jsou jako sbor (kolegium biskupů) považováni za nástupce apoštolůKodex kánonů východních církví (CCEO), kán. 42. a jsou „ustanovení nástupci apoštolů skrze Ducha svatého, který jim byl dán, jsou v církvi pastýři, a jako takoví jsou učitelé víry, kněží posvátné služby a služebníci řízení církve“ a „reprezentují církev“.Instruction on the Ecclesial Vocation of Theologian, 19 Člen biskupského kolegia na základě svého svátostného svěcení a hierarchického společenství reprezentuje svou církev, stejně jako všichni biskupové ve spojení s papežem reprezentují univerzální církev ve svazku míru, lásky, jednoty a pravdy. V roce 2012 bylo 5133 katolických biskupů; na konci roku 2014 jich bylo 5237. Papež sám je biskupem (římským) a tradičně používá titul „ctihodný bratr“, když píše formálně jinému biskupovi.

Typickou úlohou biskupa je zajišťovat pastorační správu diecéze. Biskupové, kteří plní tuto funkci, se nazývají diecézní ordináři, protože mají to, co kanonické právo nazývá vlastní (tj. nedelegovanou) pravomoc pro diecézi. Tito biskupové mohou být ve východních katolických církvích známí jako hierarchové. Jiní biskupové mohou být jmenováni jako pomocní ordináři (pomocní biskupové a biskupové koadjutoři) nebo mohou vykonávat funkci v širší oblasti služby církvi, jako je například jmenování papežským nunciem nebo úředníkem Římské kurie.

Biskupové dané země nebo regionu mohou vytvořit biskupskou konferenci a pravidelně se scházet k projednávání aktuálních problémů. Rozhodnutí v některých oblastech, zejména v liturgii, spadají do výlučné pravomoci těchto konferencí. Rozhodnutí konferencí jsou pro jednotlivé biskupy závazná pouze v případě, že s nimi souhlasí nejméně dvě třetiny členů a jsou potvrzena Svatým stolcem.

Biskupové jsou obvykle vysvěceni na biskupy nejméně třemi dalšími biskupy, ačkoli k platnosti je zapotřebí pouze jedenCIC (1983), kán. 1014. a je vyžadováno mandát od Svatého stolce.CIC (1983), kán. 1013. Vysvěcení na biskupy je považováno za završení svátosti svěcení; i když biskup odejde z aktivní služby, zůstává biskupem, protože ontologický účinek svěcení je trvalý. Na druhé straně tituly jako arcibiskup nebo patriarcha neznamenají žádnou ontologickou změnu a stávající biskupové, kteří do těchto úřadů povýší, nepotřebují další svěcení.

Ze svátostného hlediska jsou si všichni biskupové rovni. Podle jurisdikce, úřadu a výsad se však rozlišují různé hodnosti, jak je uvedeno níže. Všichni biskupové jsou „vikáři Kristovi.“Lumen gentium. Katolická církev, čl. 27.

Papež (římský biskup)

Papež je římský biskup. Z titulu tohoto úřadu je také:

náměstek Ježíše Krista, nástupce Knížete apoštolů, nejvyšší pontifik univerzální církve, patriarcha latinské církve, primas italský, arcibiskup a metropolita římské provincie, svrchovaná hlava státu (městského státu Vatikán), služebník služebníků Božích.Annuario Pontificio, vyd. Libreria Editrice Vaticana, s. 23. ISBN 978-88-209-8722-0. vlevo|náhled|Papež Lev XIV., římský biskup od roku 2025

Úřady a tituly „Papež“ je zájmenné oslovení, nikoli úřad nebo titul, což znamená „otec“ (společné oslovení pro všechny duchovní). Honorifikát „papež“ se od počátku 3. století používal pro jakéhokoli biskupa na Západě a v řečtině je znám již z Homérovy Odyssey (6,57). Na Východě je „papež“ až do současnosti běžnou formou oslovení duchovních v Bulharské pravoslavné církvi a Ruské pravoslavné církvi a je to styl oslovení alexandrijského biskupa. Papež Marcellinus (zemřel roku 304) je prvním římským biskupem, o němž je v pramenech doloženo, že se o něm používal titul „papež“. Od 6. století si císařská kancelář v Konstantinopoli toto označení běžně vyhrazovala pro římského biskupa. Od počátku 6. století se na Západě začalo omezovat na římského biskupa, přičemž tato praxe se pevně ustálila do 11. století, kdy papež Řehoř VII. prohlásil, že je vyhrazeno římskému biskupovi.

Jako biskup římské církve je nástupcem spolupatronů této místní církve, svatého Petra a svatého Pavla. Jako takový měl římský kostel a jeho biskup v katolickém společenství vždy významné postavení a alespoň do jisté míry primát mezi svými vrstevníky, ostatními biskupy,CIC (1983), kán. 331. podobně jako měl Petr jistý primát mezi svými vrstevníky, ostatními apoštoly.CIC (1983), kán. 330. Přesná povaha tohoto primátu je jednou z nejvýznamnějších ekumenických otázek doby a vyvíjela se jako doktrína po celé dějiny církve.

Katechismus katolické církve, který cituje dokument II. vatikánského koncilu Lumen gentium, uvádí: „V tomto případě se jedná o primát: Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, 'je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících'.“ Společenství s římským biskupem se stalo tak významným identifikátorem katolické identity, že se někdy katolická církev celá označovala jako „římskokatolická“, ačkoli to je v katolické teologii (ekleziologii) nepřesné.CIC (1983), kán. 336.

Další tři papežovy úřady přímo vyplývají z jeho úřadu biskupa římské církve. Protože latinská církev vděčí za svou identitu a vývoj svému původu v liturgickém, právním a teologickém dědictví Říma, je římský biskup de facto patriarchou latinské církve. Podle Benedikta XVI. došlo k velkému „zmatení“ mezi primátem papeže jako patriarchy západní církve a jeho primátem prvního patriarchy mezi rovnými, že toto „nerozlišování“ mezi rolemi a odpovědností těchto dvou odlišných pozic vedlo časem k „extrémní centralizaci katolické církve“ a ke schizmatu mezi Východem a Západem.

Jako první místní církev Itálie je římský biskup primasem Itálie a je oprávněn jmenovat předsedu Italské biskupské konference.

Římská církev je také hlavní církví Římské provincie, takže římský biskup je metropolitním arcibiskupem Římské provincie.

Jako biskup je papež označován za Kristova náměstka. Tento titul byl společný všem biskupům od čtvrtého do dvanáctého století, od dvanáctého do počátku dvacátého století byl vyhrazen římskému biskupovi a na Druhém vatikánském koncilu byl obnoven všem biskupům.II. vatikánský koncil, Lumen gentium, § 27.

Papež sídlí ve Vatikánu, nezávislém státě v rámci města Říma, který byl zřízen Lateránskými smlouvami mezi Svatým stolcem a Itálií v roce 1929. Stejně jako byli papežové panovníky papežských států (754–1870), tak od roku 1929 vykonávají absolutní občanskou moc v mikrostátě Vatikán.

Velvyslanci nejsou akreditováni pro Vatikánský městský stát, ale pro Svatý stolec, který podléhal mezinárodnímu právu ještě před vznikem státu. Sbor úředníků, kteří pomáhají papeži při řízení církve jako celku, se nazývá římská kurie. Termín „Svatý stolec“ (tj. Řím) se obecně používá pouze pro papeže a kurii, protože Kodex kanonického práva, který se týká správy latinské církve jako celku, a nikoli vnitřních záležitostí samotného římského stolce (diecéze), nutně používá tento termín v tomto technickém smyslu.

A konečně titul „služebník služebníků Božích“ byl dodatkem papeže Řehoře Velikého, který připomíná, že v křesťanství jde při vedení vždy o službu/služebnost (diakonii).

Oficiální oslovení římského biskupa je „Vaše Svatosti“ („Jeho Svatost“).

Volba Současná pravidla, jimiž se řídí volba papeže, se nacházejí v apoštolské konstituci Universi Dominici Gregis, která pojednává o pravomocích kardinálů a oddělení římské kurie od smrti papeže až do vyhlášení volby jeho nástupce, o pohřebních opatřeních pro zemřelého papeže a o místě, době a způsobu hlasování na setkání kardinálů volitelů, tedy na setkání známém jako konkláve. Toto slovo je odvozeno z latinského com- (společně) a clavis (klíč) a odkazuje na uzamčení účastníků před vnějšími vlivy, což bylo opatření, které bylo zavedeno nejprve jako prostředek, místo aby je donutilo k rozhodnutí.

Stejně jako všichni biskupové má i papež možnost rezignovat, i když na rozdíl od ostatních biskupů to není povinné. Nejznámější jsou případy papeže Celestýna V. z roku 1294, papeže Řehoře XII. z roku 1415 a Benedikta XVI. z roku 2013. Přibližně 10 % všech papežů odešlo z úřadu nebo bylo z něj odvoláno před smrtí.

Východní patriarchové Hlavy některých autonomních (lat. sui iuris) partikulárních církví sestávajících z několika místních církví (diecézí) mají titul patriarchy.CCEO, kán. 55.

Papež jako patriarcha latinské církve je hlavou jediné církve sui iuris na Západě, což vedlo k relativně krátce trvajícímu titulu patriarcha Západu (v užívání 1863-2006). Východní patriarchové jsou voleni synodou biskupů své konkrétní církve.CCEO, kán. 63.

Patriarchové, kteří stojí v čele autonomních partikulárních církví, jsou: Koptský katolický patriarcha v Alexandrii (Koptská katolická církev) Melchitský řeckokatolický patriarcha antiochijský (Melchitská řeckokatolická církev)Roberson, The Melkite Catholic Church. Maronitský patriarcha antiochijský (maronitská církev)Roberson, The Maronite Catholic Church. Syrský katolický patriarcha Antiochie (Syrská katolická církev)Roberson, The Syrian Catholic Church.