náhled|490x490pixelů|Místní časy ve velkých městech po celých Spojených státech, jak byly zveřejněny v roce 1857; v dokumentu se uvádí, že „ve Spojených státech nebo Kanadě neexistuje na železnici žádný standardní čas“ Mezinárodní meridiánová konference, oficiálně Mezinárodní konference konaná ve Washingtonu za účelem stanovení hlavního poledníku a univerzálního dne (), byla konference, která doporučila greenwichský poledník jako základní poledník pro mezinárodní standard určování zeměpisné délky. Konala se v říjnu 1884 ve Washingtonu, ve Spojených státech, na žádost amerického prezidenta Chestera A. Arthura.
Pozadí V 70. letech 19. století byl tlak jak na vytvoření hlavního poledníku pro celosvětové navigační účely, tak na sjednocení místních časů pro jízdní řády železnic. První Mezinárodní geografický kongres, který se konal v Antverpách v roce 1871, schválil návrh používat Greenwichský poledník na námořních mapách menšího měřítka s tím, že by se měl stát závazným do 15 let.
V době svolání konference byl už čas v některých oblastech standardizován. V Británii se začal čas standardizovat na železnici počínaje rokem 1840 a od roku 1848, kdy tento jednotný čas zveřejnil Bradshawův železniční průvodce, se téměř všechny železniční společnosti na ostrově Velká Británie řídily dle greenwichského středního času (GMT). Od roku 1868 platil standardní čas na Novém Zélandu, a to hodnotou definovanou pro oba hlavní ostrovy jako GMT+11½ hodiny a pro Chathamské ostrovy jako GMT+12¼. Na ruských železnicích byl výnosem z 26. ledna 1857 zaveden jednotný „Petrohradský čas“ GMT+02:01:18,7. Tento čas platil na železnici v celém Rusku bez ohledu na to, kde se příslušná lokalita nacházela.Jinak ovšem v carském Rusku ke standardizaci času nikdy nedošlo a používal se místní střední sluneční čas.
V Severní Americe byly problémy mnohem závažnější, protože existovalo mnoho železničních společností. Standardizaci času významně posunuly návrhy Sandforda Fleminga, které publikoval mezi roky 1876 a 1879. Podle obdobného návrhu Americké metrologické společnosti za podpory Clevelanda Abbeho přijala organizace amerických železnic, která sdružovala provozovatele železnic ve Spojených státech a Kanadě, 11. října 1883 v Chicagu dohodu o sjednocení železničního času založeného na greenwichském středním čase. Tento čas rozdělený na čtyři zóny s hodinovým posunem byl zaveden 18. listopadu 1883.
Ve vědecké komunitě se však tyto návrhy nesetkávaly se všeobecným souhlasem a byl oponován Johnem Rodgersem, superintendantem námořní observatoře ve Washingtonu a britským královským astronomem Georgem Airym, protože založili telegrafní služby podporující místní čas v různých městech. Námořní observatoř také zmařila další přenos signálu Greenwichského času z Harvardu, kde byl přijímán přes transatlantický kabel a používán k měření času v Bostonu.
Konference navazovala na třetí mezinárodní geografický kongres konaný v Benátkách v roce 1881, který měl stanovení univerzálního nultého poledníku a jednotného standardu času na pořadu dne. Sedmá mezinárodní geodetická konference v Římě v říjnu 1883 obešla většinu technických detailů a nechala diplomatické dohody na pozdější konferenci. Konferenci svolal americký prezident Chester A. Arthur podle zákona z 3. srpna 1882, který zmocňuje prezidenta svolat mezinárodní konferenci, aby stanovila společný hlavní poledník pro čas a délku na celém světě. Pozvánky na washingtonskou konferenci byly dne 1. prosince 1883 zaslány všem státům, se kterými USA udržovaly diplomatické styky. Jejich rozeslání provázelo u Abbeho, Fleminga a AllenaWilliam Frederick Allen, tajemník Všeobecné časové konvence amerických železnic a šéfredaktor uspokojení z dokončeného díla.
Účastníci Na pozvání reagovalo 26 zemí, které delegovaly 41 zástupců. Na zahájení konference 1. října 1884 byla situace následující: Stát zástupce titul, funkce poznámka BrazílieLuís CrulsDr., ředitel Císařské observatoře v Riu de Janeiropřítomen Britské impérium 22px Britská Indie KanadaF. J. O. EvansSir, kapitán Royal NavypřítomenJ. C. Adamsprof., ředitel Cambridgeské observatořepřítomenRichard Stracheygenerálporučík, člen Indické radypřítomenSandford Flemingzástupce Kanadského dominiapřítomenCarl Steen Andersen de Billeministr resident a generální konzulnepřítomenA. Lefaivrezplnomocněný ministr a generální konzulpřítomenPierre Janssenředitel Pařížské fyzikální observatořepřítomenMiles Rockpředseda hraniční komisepřítomen Havajské království W. D. AlexanderHon., vrchní geodetpřítomenLuther AholoHon., soukromý radapřítomenFrancisco Vidal Gormazředitel Hydrografického úřadunepřítomenAlavaro Bianchi Tupperasistent ředitelenepřítomen ItálieAlberto De Forestahrabě, první legační radapřítomenDairoku Kikučiprof., děkan vědeckého oddělení Tokijské univezitypřítomenS. R. Franklinkomodor U.S. Navy, superintendant Americké námořní observatořepřítomen KostarikaJuan Francisco Echeverriastavební inženýrpřítomenWilliam Coppingergenerální konzulnepřítomen MexikoLeandro Fernandezstavební inženýrpřítomenAngel Anguianoředitel Mexické národní observatořepřítomen NěmeckoH. von Alvenslebenbaron, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministrpřítomenHinckeldeynatašé německé legacenepřítomenG. de Weckherlinmimořádný vyslanec a zplnomocněný ministrnepřítomen Osmanská říšeAhmet Rüstem Beylegační tajemníknepřítomen ParaguayJohn Stewartkapitán, generální konzulpřítomen Rakousko-UherskoIgnatz von Schäfferbaron, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministrpřítomenKiril Vasiljevič Struveuveden jako C. de Struvemimořádný vyslanec a zplnomocněný ministrpřítomenIeronim Ivanovič Stěbnickijuveden jako Stebnitzkigenerálmajor ruského carského štábupřítomenJ. Kologrivovuveden jako J. de Kologrivoffstátní radapřítomen SalvadorAntonio Batresmimořádný vyslanec a zplnomocněný ministrpřítomen Spojené státy americkéC. R. P. Rodgerskontradmirál U.S. NavypřítomenLewis Morris Rutherfurd přítomenW. F. Allentajemník Všeobecné časové konvence amerických železnicpřítomenW. T. Sampsonkomandér U.S. NavypřítomenCleveland Abbeprofesor, Americký úřad spojůpřítomen ŠpanělskoJuan Valeramimořádný vyslanec a zplnomocněný ministrpřítomenEmilio Ruiz del Arbolnámořní atašé španělské legacepřítomenJuan Pastorindůstojník španělského námořnictvapřítomen ŠvédskoCarl Lewenhaupthrabě, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministrpřítomenEmil Freyplukovník, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministrpřítomen Venezuela A. M. SoteldoDr., chargé d'affairespřítomen
Jednání Předsedajícím byl jednomyslně zvolen admirál Rodgers. Jednání bylo stenografováno a na žádost konzula Lefaivra byl zápis překládán do francoužštiny. Na začátku se probíraly procedurální otázky. Diskuse se vedla o funkci sekretářů konference, kterými byli druhý den zvoleni pánové Strachey, Janssen a Cruls. Značný čas zabralo jednání ohledně možnosti přizvat na konferenci vědce momentálně přítomné ve Washingtonu. Nakonec dostal předsedající právo požádat se souhlasem delegátů přizvané odborníky o vyjádření. Dále se řešilo, zda se bude hlasovat podle zemí, nebo přítomných. Společné stanovisko nebylo nalezeno, a tak předsedající rozhodl držet se tradičního hlasování podle zemí.
O hlavním poledníkuV zápisu je uváděn jako , , , . se začalo jednat hned druhý den. Byl to klíčový bod, jehož projednávání zabralo většinu času, nicméně velice záhy se delegáti jednomyslně shodli na usnesení, které má v konečné redakci číslo 1.Znění je uvedeno v konečné redakci níže.
Francouzi požadovali, aby měl hlavní poledník přísně neutrální charakter, stejně jako je metr neutrální jednotkou. Protiargumenty byly vesměs praktického rázu: Je žádoucí, aby hlavní poledník procházel nějakou observatoří, nejlépe již zřízenou, a v takovém případě není neutralita možná. Není žádoucí, aby datová čára, která je hlavnímu poledníku protilehlá, procházela civilizovanými oblastmi. To byla reakce na Flemingův návrh, aby se zvolil poledník protilehlý Greenwichi, který oponovala především britská delegace. Většina mezinárodních námořních map vychází z greenwichského poledníku. Měnit tento stav by bylo náročné a nepraktické. Jako podpůrné argumenty byly předloženy údaje o množství lodí a příslušné tonáže zboží vyložené v největších přístavech setříděných podle dosud používaných nulových poledníků; grenwichskému poledníku tak připadly ⅔ lodí a 72 % nákladu.
Současně diskutovanou, avšak méně důležitou otázkou bylo, jak se má zeměpisná délka počítat. Podle redakci usnesení z Říma se mělo počítat od 0° do 360°, což podporovala americká i britská delegace a také to byl názor Fleminga. Vyslanec Struve navrhl, aby se počítala od nultého poledníku do 180° oběma směry. Námitky, že to bude komplikovat výpočty a že to rozdělí svět na východní a západní polokouli, postupně utichly a výsledek se odrazil v usnesení číslo 3.
Významné diskuse probíhaly ohledně času. Stanovení univerzálního dne bylo druhým cílem konference a vycházelo z neoddělitelnosti zeměpisné délky a času. Vycházelo se ze závěrů konference v Římě, kde byl univerzální den definován shodně s astronomickým dnem. Stanovisko, že univerzální den má být shodný s běžným dnem podporoval Sandford Fleming a byl to rovněž názor ruské delegace. Jiní delegáti oponovali s tím, že stanovení místních regulací je mimo působnost konference. Aby nedošlo k zablokování, navrhl předsedající rozdělit problematiku do dvou bodů, takže ani jeden z krajních návrhů nebyl předložen k hlasování. Zatímco k definici univerzálního dne, kterou uvádí usnesení číslo 5, zavládla shoda s výjimkou toho, zda se v ní má explicitně jmenovat greenwichský poledník, ohledně místních časů se dále diskutovalo i hlasovalo. S nejmenším odporem se setkala vágní definice přijatá jako usnesení číslo 4, která výslovně vyjímá místní čas z univerzálního dne a bez dalšího vysvětlení používá termín standardní čas.
Bez větších kontroverzí se projednal návrh, aby astronomické a námořní dny začínaly o půlnoci. Tímto způsobem byl den definován už v některých státech, například Velká Británie posunula začátek námořního dne z poledne na půlnoc během bitvy u Trafalgaru v roce 1805.
O doporučení ohledně místních časů se jednalo znovu na konci konference. Základem byl Flemingův návrh zavést 24 standardních časů, posunutých oproti univerzálnímu času o celé násobky hodiny, který v poněkud pozměněné formě navrhl tajemník Allen. Allenovo vystoupení vycházelo ze závěrů Clevelandského zasedání Komise pro standardizaci času a hlavního poledníku, které se konalo v červnu 1884. Zmiňuje se v něm standardní čas, který je uvažován ve formě pásem jako čas posunutý o celé násobky hodiny oproti univerzálnímu času. Tím došlo ke smíšení pojmů standardního a pásmového času, což se projevilo v následující diskusi, kde padly návrhy na nastavení pásem tak malých, jako je 10 minut (2½°) (tedy 10 minut času, nikoli 10 minut obloukové míry). Nedosáhlo se žádného pokroku, protože se nevědělo, podle čeho se má rozhodovat. Také se vyskytly obavy, že jde o příliš velkou změnu týkající se běžných obyvatel, kteří jsou zvyklí měřit poledne podle Slunce, a že zavedení univerzálního dne poskytuje odborníkům dostatečný základ pro unifikaci času. Nakonec převážily námitky vznesené na předchozích jednáních, že konference je kompetentní pouze v mezinárodní úrovni, a nedošlo ani k hlasování o jednotlivých návrzích.
Hlasování probíhalo 13., 14. a 20. října 1884, což byl čtvrtý, pátý a šestý jednací den. Mezi jednotlivými hlasováním se ještě diskutovalo, ale spíše k předkládaným návrhům než obecně. Kromě toho přesedající seznámil účastníky s korespondencí, kterou konference obdržela; byly to jednak návrhy, který poledník zvolit za základní, jednak usnesení z různých lokálních odborných jednání. Nejdříve se hlasovalo o doporučení hlavního poledníku, které figuruje v konečné redakci jako usnesení číslo 2, a to podle francouzského návrhu: