Ploutvonožci (Pinnipedia) jsou značně rozšířená skupina masožravých savců uzpůsobených k životu ve vodě. Moderní taxonomie je považuje za nezařazený klad v řádu šelem (Carnivora) a podřádu psotvární (Caniformia). K ploutvonožcům patří tři současné čeledi: tuleňovití (Phocidae), mrožovití (Odobenidae; s jediným žijícím zástupcem mrožem ledním) a lachtanovití (Otariidae). Počet druhů ploutvonožců se pohybuje kolem 33–36 v závislosti na tom, zda jsou některé taxony uznány za samostatný druh či nikoliv. Je známo více než 50 fosilních druhů. Ploutvonožci se oddělili od ostatních psotvárných asi před 50 miliony let; k nejstarším známým prapředkům patří Enaliarctos a Puijila.
Ploutvonožci mají hydrodynamická těla s končetinami přeměněnými v ploutve. Mrož a lachtanovití dokážou podsunout zadní ploutve pod tělo, což jim pomáhá při pohybu na souši. K pohybu ve vodě používají hlavně přední ploutve. Tuleňovití nemohou zadní ploutve podsunout pod tělo, takže jejich pohyb na souši je nemotorný a pomalý; ve vodě jsou však obratnější než lachtani. Tuleni používají k pohybu ve vodě hlavně zadní ploutve a střídavé pohyby zadní části těla. Zatímco lachtani mají ušní boltce, u tuleňů a mrožů boltce chybí. Velikost a váha ploutvonožců se pohybuje od cca 1,1 m a 55 kg (tuleň bajkalský) až po cca 6 m a 4 tuny (rypouš sloní). Rypouš sloní je nejen největší ploutvonožec, ale i největší zástupce řádu šelem na světě. Smysly ploutvonožců jsou dobře vyvinuty. Jejich sluch a zrak je výborně přizpůsoben pobytu ve vodě i na souši a jejich vibrisy jim umožňují vnímat ve vodě i nepatrné vibrace, což jim pomáhá hlavně při pronásledování kořisti a patrně i v navigaci. Všichni ploutvonožci se umí potápět, některé druhy i na dobu přesahující hodinu a do hloubek přes jeden kilometr (rypouš sloní byl dokonce zaznamenán při ponoru přesahujícím 2 kilometry; pod vodou dokáže strávit až 2 hodiny). Všichni ploutvonožci jsou vybaveni vrstvou podkožního tuku, která slouží jako termoizolace. Většina druhů má tělo pokryté hustou srstí, jen mroži mají holou kůži s velmi řídkým ochlupením. Mroži jako jediní z ploutvonožců mají kly dlouhé až 1 m.
I když jsou ploutvonožci široce rozšíření, většina druhů žije v chladných vodách jižní a severní polokoule. Většinu času tráví ve vodě a na souš vystupují pouze kvůli páření, vrhům a výchově mláďat, během línání či na útěku před predátory, jimiž jsou žraloci a kosatky. Loví převážně bezobratlé živočichy, ryby, hlavonožce, některé agresivnější druhy jako tuleň leopardí loví i tučňáky či jiné ploutvonožce. Mroži se specializují na sběr mlžů z mořského dna. Většina ploutvonožců je polygynní, míra polygynie však závisí na druhu. Samci ploutvonožců, kteří se páří na souši, mívají větší počet samic než druhy, které se páří na ledu. Největší počet samic na jednoho samce se vyskytuje u rypoušů, jejichž samice se shlukují v početných harémech. Reprodukční strategie samců se liší podle druhu a zahrnují lekový systém, obranu konkrétních samic před ostatními samci a obranu konkrétních teritorií před soky téhož druhu. Mláďata se rodí v jarních a letních měsících a jejich výchově se věnují pouze samice. Samice některých druhů se během laktace postí a jejich mláďata se osamostatňují poměrně brzy (již v řádu dnů), zatímco samice jiných druhů podnikají během laktace výpravy na moře za potravou a osamostatnění jejich mláďat tak trvá déle (až několik týdnů). Mrožice kojí i vychovávají svá mláďata na moři. Ploutvonožci dokáží vydávat řadu zvuků od hlasitého štěkotu (lachtani) přes zvuky připomínající gong (mroži) až po táhlé komplikované zvuky doplněné o ultrazvukovou frekvenci (tuleni Weddellovi).
Ploutvonožci byli loveni lidmi již od doby kamenné. Zvláště arktické národy dodnes ploutvonožce loví pro jejich maso, tuk i srst. V 18. a 19. století byla řada druhů komerčně lovena na pokraj vyhynutí. Tuleň karibský a lachtan japonský byli zcela vyhubeni. Ve 20. století byla zahájena ochrana těchto mořských savců na národní i mezinárodní úrovni. Jedním z vrcholů mezinárodních ochranářských snah byla Úmluva o zachování antarktických tuleňů z roku 1972. Některé domorodé arktické národy (zejména na území Kanady) v lovu ploutvonožců pokračují i ve 21. století. K hlavním novodobým hrozbám pro tyto šelmy vedle lovu patří lidské aktivity a jejich důsledky, např. komerční rybolov, znečištění oceánů, těžba nerostných surovin a současné klimatické změny.
Vědecká systematika Taxonomie náhled|Jedno z raných vyobrazení rypouše sloního (Aloys Zötl, c 1879)|vlevo K prvním popisům ploutvonožců došlo již v první polovině 18. století. První vědecké popisy druhů byly uveřejněny v roce 1758 v 10. vydání Systema naturae švédského přírodopisce Carla Linného, který popsal mj. lachtana medvědího (Callorhinus ursinus), mrože ledního (Odobenus rosmarus), rypouše sloního (Mirounga leonina) či tuleně obecného (Phoca vitulina). Linné nejdříve zařadil popsané druhy ploutvonožců do rodu Phoca a řádu Ferae, který v jeho pojetí zahrnoval masožravé šelmy (v moderním pojetí jsou do této skupiny řazeni vedle šelem ještě luskouni). V pozdějších letech (1766) patrně pod vlivem francouzského přírodovědce Mathurina Jacquese Brissona však Linné přeřadil mrože do skupiny mořských krav Trichechus (kapustňák) a řádu Bruta, který podle Linného zahrnoval slony, lenochody a mravenečníky. V následujících desetiletích byli mroži i další ploutvonožci spojováni vedle zmíněných skupin živočichů hlavně se sirénami. Johann Friedrich Blumenbach mezi lety cca 1788–1825 řadil mrože a sirény do rodu Trichechus, který v jeho taxonomii společně s ptakopysky (Ornithorhynchus) utvářel řád Palmata.
Prvním, kdo rozpoznal ploutvonožce jako samostatnou taxonomickou jednotku, byl německý přírodovědec Johann Karl Wilhelm Illiger, který v roce 1811 přiřadil jméno Pinnipedia nově vytvořenému řádu i čeledi těchto mořských savců. Vědecké jméno Pinnipedia je odvozeno z latinského pinna (ploutev) a pes (noha), genitiv pedis. Podobně i český název „ploutvonožci“ má základ ve slovech „ploutev“ a „noha“. Illigerův přínos spočíval zejména v tom, že rozdělil ploutvonožce a sirény do samostatných skupin (do té doby se obě tyto skupiny často řadily k sobě). Illigerovo zařazení ploutvonožců nicméně nebylo akceptováno všemi taxonomy a taxonomické debaty o zařazení ploutvonožců se vedou i ve 21. století.
Americký zoolog Joel Asaph Allen v roce 1880 publikoval knihu Historie severoamerických ploutvonožců (celý název v originále zní ), ve které provedl revizi dosavadního poznání těchto šelem. Allen rozebral biologické znaky čeledí a rodů, podrobně popsal severoamerické ploutvonožce a sestavil přehled všech ostatních známých ploutvonožců. Allen nahlížel na ploutvonožce jako na podřád skupiny Ferae.
Podobné přeřazování pokračovalo v průběhu konce 19. a 20. století. Skupina Pinnipedia byla klasifikována jako řád savců, podřád řádu šelem či jednoduše se název používal jako lidové označení jedné či více čeledí mořských šelem z arktických či antarktických oblastí. Ve velké taxonomické revizi savců zpracované americkým paleontologem Georgem Gaylordem Simpsonem z roku 1945 se řád šelem dělil do tří skupin, a sice podřádů Creodonta, Fissipedia (suchozemské šelmy) a Pinnipedia (ploutvonožci).
V roce 1989 tým vědců v čele s americkou paleontoložkou Annalisou Bertou navrhl vytvoření blíže nezařazeného kladu Pinnipedimorpha, který by zahrnoval i fosilní rod Enaliarctos. Berta později přišla s tím, že sesterskou skupinou Enaliarctos je klad Pinnipediformes, který se dále dělí na Pteronarctos a Pinnipedia.
Společnost pro mořskou mammalogii () hodnotí Pinnipedia k roku 2021 jako „nezařazenou taxonomickou jednotku“. K tomu se přiklání i většina moderních fylogenetických studií z 21. století, které o ploutvonožcích píší jako o „skupině“ či „kladu“ bez přiřazení konkrétní taxonomické kategorie. Prakticky všechny moderní fylogenetické studie potvrzují monofyletický původ skupiny Pinnipedia.
Klad Pinnipedia je řazen do řádu šelem (Carnivora) a podřádu psotvární (Caniformia). Řada autorů řadí Pinnipedia do infrařádu Arctoidea, kam se vedle ploutvonožců řadí ještě Ursoidea a Musteloidea. Klad Pinnipedia (tzn. moderní ploutvonožci) zahrnuje tři čeledi: Otariidae (lachtanovité), Odobenidae (mrožovité) a Phocidae (tuleňovité). Lachtanovití a mrožovití tvoří nadčeleď Otarioidea (která je nicméně patrně parafyletickáBerta, Annalisa. „Pinnipedia, overview“, s. 1148–1152. In Perrin, Würsig a Thewissen 2009.) a tuleňovití tvoří samostatnou nadčeleď Phocoidea.
V roce 2012 zoologové Annalisa Berta a Morgan Churchill na základě morfologických studií a výsledků genetických výzkumů vytvořili fylogenetický strom ploutvonožců. Podle autorů existuje 33 recentních druhů ploutvonožců a 29 poddruhů (nicméně 5 z těchto poddruhů postrádá dostatečné podklady k tomu, aby mohly být jednoznačně identifikovány za poddruhy). Berta a Churchill dále navrhli, aby rod Arctocephalus zahrnoval pouze lachtana jihoafrického a ostatní lachtani tohoto rodu se přesunuli do nově vytvořeného rodu Arctophoca. I přes řadu rozsáhlých genetických studií se přesné fylogenetické vztahy ploutvonožců ve vědecké komunitě nadále diskutují. Lze se setkat i s větším množstvím rozeznávaných druhů (např. Berta, Sumich a Kovacs v roce 2006 rozeznávali 34–36 druhů, IUCN k roku 2021 rozeznává 36 druhů včetně dvou vyhynulých.
K roku 2003 bylo popsáno více než 50 fosilních druhů ploutvonožců.
Seznam druhů Počet rozeznávaných druhů ploutvonožců se pohybuje kolem cca 33–36. Problematický je hlavně rod Arctocephalus a jeho rozdělení do druhů a poddruhů, což je předmětem neutuchajících vědeckých debat. Níže je uveden seznam 35 druhů uváděných na webu Společnosti pro mořskou mammalogii:
čeleď Phocidae (tuleňovití) podčeleď Monachinae tribus Monachini rod Monachus tuleň středomořský (Monachus monachus) rod Neomonachus tuleň havajský (Neomonachus schauinslandi) tuleň karibský (Neomonachus tropicalis) tribus Miroungini rod Mirounga rypouš severní (Mirounga angustirostris) rypouš sloní (Mirounga leonina) tribus Lobodontini rod Ommatophoca tuleň Rossův (Ommatophoca rossi) rod Lobodon tuleň krabožravý (Lobodon carcinophagus) rod Hydrurga tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx) rod Leptonychotes tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii) počeleď Phocinae tribus Cystophorini rod Cystophora čepcol hřebenatý (Cystophora cristata) tribus Erignathini rod Erignathus tuleň vousatý (Erignathus barbatus) tribus Phocini rod Phoca tuleň obecný (Phoca vitulina) tuleň pacifický (Phoca largha) rod Pusa tuleň kroužkovaný (Pusa hispida) tuleň bajkalský (Pusa sibirica) tuleň kaspický (Pusa caspica) rod Pagophilus tuleň grónský (Pagophilus groenlandicus) rod Histriophoca tuleň pruhovaný (Histriophoca fasciata) rod Halichoerus tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus) čeleď Otariidae (lachtanovití) rod Arctocephalus lachtan jihoamerický (Arctocephalus australis) lachtan Forsterův (Arctocephalus forsteri) lachtan galapážský (Arctocephalus galapagoensis) lachtan antarktický (Arctocephalus gazella) lachtan ostrovní (Arctocephalus philippii) lachtan jihoafrický (Arctocephalus pusillus) lachtan jižní (Arctocephalus tropicalis) rod Callorhinus lachtan medvědí (Callorhinus ursinus) rod Eumetopias lachtan ušatý (Eumetopias jubatus) rod Neophoca lachtan šedý (Neophoca cinerea) rod Otaria lachtan hřivnatý (Otaria flavescens) rod Phocarctos lachtan novozélandský (Phocarctos hookeri) rod Zalophus lachtan tmavý (Zalophus californianus) lachtan japonský (Zalophus japonicus) lachtan mořský (Zalophus wollebaeki) čeleď Odobenidae (mrožovití) rod Odobenus mrož lední (Odobenus rosmarus)
Charakteristika recentních čeledí Lachtanovití (Otariidae) jsou typičtí přítomností ušních boltců. Ve vodě se pohybují pomocí dobře vyvinutých předních ploutví. Zadní ploutve jsou ohebné dopředu a lachtani je při pohybu po souši podsouvají pod sebou a mají tak funkci jakýchsi „zadních noh“. Tradičně se lachtanovití dělí do dvou podčeledí, a sice: