náhled|upright=1.2|„Už žádný gender“: demonstranti z Con mis hijos no te metas během protipotratového pochodu v Limě, 2018|alt=Anti-gender march in Lima, Peru náhled|upright=1.2|„Gender je smrt - zabíjí identitu, duši i tělo“: shromáždění proti „genderové ideologii“ ve Varšavě, 2014|alt=Anti–gender protest in Warsaw, Poland Antigenderové hnutí (anti-gender movement) je mezinárodní hnutí, které se staví proti tomu, co označuje jako genderovou ideologii, genderovou teorii nebo genderismus. Tyto pojmy však nemají ucelenou definici a zahrnují celou řadu otázek. Myšlenka genderové ideologie (představa, že existuje tajné spiknutí, které chce rozvrátit společnost) je vědci označována za morální paniku nebo konspirační teorii.
Stoupenci antigenderového hnutí vystupují proti některým reprodukčním právům, zejména proti potratům, a také proti některým právům LGBT (zejména proti manželství osob stejného pohlaví) a některým kampaním proti sexuálnímu násilí. Kromě toho se také staví proti sexuální výchově ve školách, výuce genderových studií a programům zaměřených proti šikaně.
Antigenderové hnutí začalo v 90. letech 20. století a vychází z katolické teologie. Protesty, které na něj široce upozornily, však začaly až někdy v letech 2012–2013. Zpráva Evropského parlamentu spojila vzestup tohoto hnutí v Evropě s dezinformačními kampaněmi, které z velké části sponzoruje Rusko.
Terminologie Výraz antigenderové (anti-gender) se v anglicky mluvících komunitách používá zřídka. Používá se především v jiných jazycích, aby zastánci antigenderového hnutí zdůraznili „cizost“ progresivní politiky spojené s genderem, sexualitou nebo reprodukčními právy.
Pojem genderové ideologie nemá ucelenou definici a zahrnuje celou řadu otázek; z tohoto důvodu jej akademičky Stefanie Mayerová a Birgit Sauerová označily za „prázdné označení“ nebo souhrnný termín „pro vše, čím konzervativní katolíci pohrdají“. Termín genderová ideologie a příbuzné termíny genderová teorie a genderismus, které se používají zaměnitelně, nejsou ekvivalentem akademické disciplíny genderová studia, v jejímž rámci existují značné kontroverze a neshody. Zastánci antigenderového hnutí si těchto debat a neshod často nejsou vědomi.
Elizabeth Corredorová píše, že „genderová ideologie slouží jako politický i epistemologický protimluv k emancipačním koncepcím genderu, pohlaví a sexuality“. Dodává, že antigenderové hnutí kombinuje rétoriku „genderové ideologie“ s pokusy o využití existujících rozporů v rámci LGBT a feministických hnutí. Hnutí obviňuje různé aktéry z toho, že jsou nositeli „genderové ideologie“, včetně „liberálních, zelených nebo levicových politiků, aktivistů za práva žen, LGBT aktivistů, úředníků veřejné správy odpovědných za genderovou politiku a vědců zabývajících se genderovými studii“.
Teorie vzniku Existují různé teorie o tom, kdy a kde vzniklo antigenderové hnutí, přičemž nejčastěji se považuje za katolickou reakci na mezinárodní konference v polovině 90. let 20. století.
Katolická reakce na mezinárodní konference v polovině 90. let 20. století Většina vědců zabývajících se antigenderovým hnutím datuje jeho vznik do 90. let 20. století, kdy se v katolické církvi vedly diskuse proti výsledkům Mezinárodní konference OSN o populaci a rozvoji z roku 1994 a Světové konference o ženách z roku 1995, po nichž OSN začala uznávat sexuální a reprodukční práva. Svatý stolec se obával, že toto uznání povede k potratům jako lidskému právu, delegitimizaci mateřství a normalizaci homosexuality. Pojem gender pak Svatý stolec chápal jako „strategický prostředek k útoku na přirozenou rodinu a její destabilizaci“. V roce 1997 napsal americký protipotratový novinář Dale O'Leary knihu s názvem The Gender Agenda: „Genderová agenda vplouvá do společenství nikoli jako vysoká loď, ale jako ponorka, odhodlaná odhalit ze sebe co nejméně“. V katolickém myšlení se pojem genderové ideologie vynořil z teologie těla Jana Pavla II., v níž jsou pohlaví považována za odlišná a vzájemně se doplňující. Ačkoli myšlenky antigenderového hnutí byly rozvinuty do roku 2003, protesty s ním spojené se poprvé objevily ve většině evropských zemí kolem roku 2012-2013. Ačkoli je stále prosazováno katolickými aktéry, do roku 2019 se antigenderové hnutí rozšířilo obecněji v celé pravici.
Církevní původ v 80. letech 20. století Alternativně se antigenderové hnutí datuje do počátku 80. let, kdy si kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., všiml, že feministické knihy, které tvrdí, že pohlaví je sociálně konstruované, jsou v Německu bestsellery, a všiml si změn v německých zákonech, které umožňují trans lidem legálně změnit pohlaví. Výzkumnice Mary Anne Caseová proto tvrdí, že „nároky na práva trans lidí byly tedy spolu s feministickými nároky základním prvkem, nikoliv nedávným přírůstkem do sféry zájmu Vatikánu o 'gender' a zaměření tohoto zájmu na vývoj světského práva“.
Pozdější vývoj Pearce et al. uvádí, že koncept genderové ideologie se začal používat přibližně od roku 2016 také v trans-exkluzivním radikálním feministickém (TERF) diskurzu.
Zpráva, kterou si nechal vypracovat Evropský parlament, zjistila, že antigenderové aktivity v Evropě jsou z velké části financovány ruskými a americkými subjekty.
Ústřední postavy a problémy Mezi hlavní zastánce antigenderového hnutí patří Dale O'Leary, Michel Schooyans, Tony Anatrella, Gabriele Kuby a Marguerite Peeters. Podle Łukasze Wawrowského není možné vést vědecký diskurz mezi vědci zabývajícími se genderovými studii a zastánci antigenderového hnutí. Pro genderová studia je totiž gender vědecký koncept, který lze zkoumat a falzifikovat, zatímco zastánci antigenderového hnutí odvozují své argumenty z transcendentních pravd předaných Bohem, které nepodléhají empirickému ověření.
Zastánci antigenderového hnutí vystupují proti některým reprodukčním právům, zejména proti potratům, a také proti některým právům LGBT (zejména proti manželství osob stejného pohlaví) a některým kampaním proti sexuálnímu násilí. Kromě toho se také staví proti sexuální výchově ve školách, výuce genderových studií a programům zaměřených proti šikaně. Podle Kovátse ne všechna hnutí spadající pod označení „anti-gender“ (tím, že se staví proti „genderu“ nebo „genderové ideologii“) jsou otevřeně antifeministická nebo anti-LGBT. Uvádí, že antigenderové hnutí je nový fenomén odlišný od dřívějšího antifeminismu a homofobie. Antigenderové hnutí není synonymem pro krajní pravici, neboť ne všechna krajně pravicová hnutí zastávají antigenderové názory a antigenderová témata přesahují rámec krajní pravice.
„Genderová ideologie“ Antigenderové hnutí často používá termín „genderová ideologie“. Antigenderoví aktivisté mohou líčit EU a mezinárodní organizace jako manipulované lobbisty, například americkými miliardáři, svobodnými zednáři, feministkami nebo Židy. Aby podpořili myšlenku, že gender je cizí pojem vnucený zkorumpovanými elitami, často používají anglické slovo gender, nikoli překlad do domácího jazyka.
Zastánci antigenderového hnutí se prezentují jako obránci svobody slova, myšlení a svědomí proti „genderové ideologii“, kterou označují za „totalitní“.
Někteří stoupenci antigenderového hnutí považují „genderovou ideologii“ za totalitní ideologii, horší než komunismus nebo nacismus. Údajně ji prosazuje tajné spiknutí nebo nadnárodní subjekty (například Evropská unie, Světová zdravotnická organizace nebo OSN) s cílem oslabit, podkopat nebo zničit rodiny, katolickou církev, národ nebo západní civilizaci.
Související koncepty Podle sociologů Romana Kuhara a Davida Paternotta „vynález 'genderové ideologie' úzce souvisí s debatami v katolické církvi“. Papež František prohlásil, že „genderová ideologie“ by podkopala postoj katolické církve k otázce komplementarity pohlaví, přirovnal ji k jaderným zbraním a řekl, že je to jeden z „Herodů, kteří ničí, kteří spřádají plány smrti, kteří znetvořují tvář muže a ženy a ničí stvoření“. V roce 2019 vydala katolická církev první významný dokument zabývající se konkrétně „genderovou ideologií“, podle níž existují pouze dvě biologicky určená pohlaví.Podle Corredora, perspektiva Svatého stolce hluboce závisí na stabilním a předvídatelném korelačním vztahu mezi biologickým pohlavím, genderovou identitou a heterosexuální orientací, která je v církevním pojetí vyjádřena jako jediná přirozená jednota mysli, těla a duše. Protože se věří, že tato jednota je zakořeněna v přirozeném a božském zákoně - jako přímé Boží stvoření -, přesahuje politické, historické a společenské uspořádání utvářené člověkem.
Antigenderové hnutí je úzce spjato s pravicovým populismem, nacionalismem a křesťanskou pravicí. Podle Kuhara a Paternotta „antigenderové kampaně [nejsou] přímým důsledkem pravicově populistické vlny, ale posun k pravici tyto kampaně posiluje a poskytuje jim nové příznivce, kteří převzali koncept 'genderové ideologie', který sdílí některé ideologické struktury s pravicově populistickou ideologií“. V souladu s jejich populistickým rámováním jsou referenda často využívána k zajištění výsledků, které si antigenderové hnutí přeje.
Analýzy a reakce Je sporné, do jaké míry je antigenderové hnutí reakcí na události a jiná hnutí, nebo proaktivním hnutím snažícím se o společenskou změnu.
Podle Marty Rawłuszko je antigenderové hnutí částečně zpětnou reakcí (v sociologii nazývané backlash) na přenesení moci z demokraticky zvolených národních vlád na nevolené orgány pro rovnost a mezinárodní organizace, jako je Evropská unie, které požadují změny. Protože tyto politiky neschvalují voliči ani jejich volení zástupci, vytvářejí demokratický deficit. Autorka konstatuje, že „politiky rovnosti žen a mužů jsou prováděny bez zapojení širšího publika nebo veřejné diskuse“. Paternotte však odmítá, že by antigenderové hnutí bylo zpětnou reakcí, a píše, že tato myšlenka je „koncepčně chybná, empiricky slabá a politicky problematická“, protože srovnávací výzkumy ukázaly, že v různých zemích je antigenderový aktivismus „vyvolán velmi odlišnými problémy“.
Vznik a úspěch antigenderových hnutí považuje politoložka Eszter Kovátsová za symptom hlubší socioekonomické, politické a kulturní krize liberální demokracie a reakci na neoliberalismus. Podobně politoložka Birgit Sauerová označuje tato hnutí mimo jiné za reakci na deregulaci, prekarizaci práce, erozi sociálního státu a prohlubování rozdílů mezi bohatými a chudými. Socioložka Weronika Grzebalska a politoložky Eszter Kováts a Andrea Pető v časopise LuXemburg z roku 2018 analyzují pojem gender jako „symbolické lepidlo“ antigenderových hnutí, které spojuje různé politické a náboženské aktéry, kteří by jinak vzájemně nespolupracovali. „Genderovou ideologii“, proti níž se tito aktéři mobilizují, považují za metaforu nejistoty a nespravedlnosti, kterou produkuje neoliberální socioekonomický řád.
Ti, kteří podporují genderovou ideologii, jsou delegitimizováni, popírají pluralismus a podkopávají liberální demokracii podobně jako krajní pravice. Lorena Sosa, odborná asistentka Nizozemského institutu pro lidská práva (SIM), uvádí, že anti-genderové hnutí zpochybňuje lidská práva, jako je ochrana před násilím na ženách, a přispívá k erozi demokracie.
Pető tvrdí, že toto hnutí „je prosyceno nenávistí“ a odkazuje na internetové obtěžování výzkumníků v oblasti genderu. V roce 2021 filozofka Judith Butlerová označila antigenderové hnutí za fašistický směr a varovala samozvané feministky před spojenectvím s takovými hnutími, která se zaměřují na trans, nebinární a genderqueer osoby. V článku z roku 2019 Butlerová tvrdila, že „zmatení diskurzů je součástí toho, co tvoří fašistickou strukturu a přitažlivost přinejmenším některých z těchto [antigenderových] hnutí. Lze se postavit proti genderu jako kulturnímu importu ze Severu a zároveň lze právě tento odpor vnímat jako sociální hnutí proti další kolonizaci Jihu. Výsledkem není obrat k levici, ale přijetí etnonacionalismu“.