náhled|upright=1.0|Uniformy rakousko-uherské armády kolem 1900 náhled|"Alarm im Feldquartier" ("Poplach v polním ležení") náhled|Medaile Signum Laudis náhled|Přilba rakousko-uherského dragounského důstojníka Rakousko-uherská armáda (, ) bylo označení pozemních vojsk Rakousko-Uherska, součásti ozbrojených sil Rakouska-Uherska. Vznikla v roce 1867 spolu se vznikem Rakousko-Uherska v důsledku rakousko-uherského vyrovnání a zanikla v roce 1918 spolu se zánikem Rakouska-Uherska.
V roce 1914 bylo Rakousko-Uhersko schopno postavit na 32 divizí, což představovalo na 1 300 000 důstojníků a vojáků + 1 000 000 příslušníků rakouské i uherské zeměbrany. Mírový stav armády byl 450 000 mužů (z toho 36 000 důstojníků), takže bylo nutno povolat záložníky. Protože monarchie povolávala do zbraně pouze 29 % schopných mužů, byly záložní divize složeny ze starších odvedenců (třicátníci a čtyřicátníci).
Tradiční, letité bílé pěchotní uniformy byly v druhé polovině 19. století nahrazeny tmavě modrými tuniky, které byly postupně nahrazeny uniformami v barvě štičí šedi (Hechtgrau), používané v počátečních fázích první světové války. Od roku 1915 se začalo přecházet na uniformy polní šedi (Feldgrau).
Organizace náhled|Vojenské jednoty v rámci Rakousko-Uherska Skládala se ze Společné armády, Císařsko-královské zeměbrany a Královské uherské zeměbrany. Společná armáda spadala pod Ministerstvo války Rakousko-Uherska, Císařsko-královská zeměbrana spadala pod ministerstvo zemské obrany Rakouska a Královská uherská zeměbrana spadala pod ministerstvo zemské obrany Uherska.
Císař a král jako vrchní velitel měli na svém dvoře k dispozici vojenskou kancelář, jejímž úkolem bylo udržovat styk s jednotlivými ministerstvy. Náčelník generálního štábu, formálně podřízený ministru války, měl přímý přístup k panovníkovi.
Struktura rakousko-uherské armády v srpnu 1914 Pěchota: 49 pěších divizí 76 pěších brigád a 14 horských brigád 102 pěších pluků a 4 pluky bosensko-hercegovinské pěchoty 4 pluky horských (tyrolských) myslivců a 26 praporů polních myslivců Jezdectvo: 8 jízdních divizí 16 jízdních brigád 42 jízdních pluků (15 dragounských, 16 husarských a 11 hulánských) Dělostřelectvo: 42 polních (divizních) dělostřeleckých pluků 11 horských dělostřeleckých praporů a 11 horských dělostřeleckých pluků 14 sborových dělostřeleckých pluků 6 pluků a 3 prapory pevnostního dělostřelectva Ostatní: 16 dopravních praporů 23 ženijních praporů, mostní prapor, železniční pluk a telegrafní pluk To vše soustředěno do 16 armádních sborů.
Velitelé armádních sborů Armádní sbor, sídlo velitelství Velitel I. armádní sbor Krakov Eduard von Böhm-Ermolli (1856–1941), generál jezdectva II. armádní sbor Vídeň Alfred von Ziegler (1854–1921), generál pěchoty III. armádní sbor Štýrský Hradec Emil Colerus von Geldern (1856–1919), generál pěchoty IV. armádní sbor Budapešť Karl Tersztyánszky von Nádas (1854–1921), generál jezdectva V. armádní sbor Prešpurk Paul Puhallo von Brlog (1856–1926), polní zbrojmistr VI. armádní sbor Košice Svetozar Borojević von Bojna (1856–1920), generál pěchoty VII. armádní sbor Temešvár Otto Meixner von Zweienstamm (1858–1946), generál pěchoty VIII. armádní sbor Praha Arthur Giesl von Gieslingen (1857–1935), generál pěchoty IX. armádní sbor Litoměřice Lothar von Hortstein (1855–1944), generál pěchoty X. armádní sbor Přemyšl Hugo Meixner von Zweienstamm (1858–1951), generál pěchoty XI. armádní sbor Lvov Dezsö Kolossváry von Kolosvár (1854–1919), generál jezdectva XII. armádní sbor Sibiu Hermann Kövess von Kövessháza (1854–1924), generál pěchoty XIII. armádní sbor Záhřeb Adolf Rhemen zu Barensfeld (1855–1932), polní podmaršál XIV. armádní sbor Innsbruck Viktor Dankl (1854–1941), generál jezdectva XV. armádní sbor Sarajevo Michael von Appel (1856–1915), generál pěchoty XVI. armádní sbor Dubrovník Blasius von Schemua (1856–1920), generál pěchoty
Nejvyšší velení rakousko-uherské armády v roce 1914 Následující přehled vrchního velení rakousko-uherské armády zachycuje stav na začátku roku 1914.Schematismus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914 dostupné online K řadě personálních změn došlo krátce poté. Jeden z nejvyšších představitelů armády, následník trůnu František Ferdinand d'Este, byl zavražděn 28. června 1914 v Sarajevu a tento atentát byl ostatně jedním z impulsů k vyvolání první světové války. Hned v prvním roce války bylo kvůli neúspěchům na východní frontě odvoláno několik sborových velitelů (například Emil Colerus von Geldern, bývalý uherský ministr zeměbrany Dezsö Kolossváry nebo bratři dvojčata Otto Meixner a Hugo Meixner). Naopak jiní sboroví velitelé byli aktivní i v dalších letech války a patřili k předním vojevůdcům rakousko-uherské armády až do zániku monarchie (Kövess, Boroević, Dankl)
Vrchní velení rakousko-uherské armády 1914 Generální inspektor ozbrojených sil: arcivévoda František Ferdinand d’Este (1863–1914), generál pěchoty, následník trůnu Vrchní velitel pozemní armády: Bedřich Rakousko-Těšínský (1856–1936), polní maršál Náčelník generálního štábu: Franz svobodný pán Conrad von Hötzendorf (1852–1925), polní zbrojmistr Generální inspektor jezdectva: Rudolf von Brudermann (1851–1941), generál jezdectva Generální inspektor pěchoty: Liborius von Frank (1848–1935), generál pěchoty
Ministři Ministr války Rakouska-Uherska: Alexander von Krobatin (1849–1933), polní zbrojmistr Ministr zeměbrany Předlitavska: Friedrich von Georgi (1852–1922), generál pěchoty Ministr zeměbrany Uherského království: baron Samuel Hazai (1851–1942), polní podmaršál
Druhy vojska
Pěší pluky náhled|Pěchota, 1898 Stejně jako u všech ostatních armád tvořila srdce rakousko-uherské armády pěchota, která vedla vojenské operace. Císařský a královský voják se oblékal do modro-šedivé uniformy vz. 1908 (štičí šeď) se stojatým límcem s výložkami v plukovní barvě, okovanými botami a polní čapkou s mosaznou kokardou a iniciálami FJI – František Josef I. (v listopadu 1916 nahrazen iniciálou K – Karel I.). Výstroj tvořil opasek a řemení z hnědé kůže, ve čtyřech sumkách se nacházelo 40 nábojů. Na zádech voják nesl tlumok z telecí kůže, ve kterém byla: náhradní košile, náhradní sada spodního prádla, souprava stanu (celta, část tyče, kolíky), pár lehké obuvi, šátek, onuce, řemínky na kabát, kapesník, dva výstrojní řemínky, balíček první pomoci a 80 dalších nábojů do pušky. Nahoře na tlumoku byl upevněn stočený kabát, zavěšená polní lopatka a jídelní miska s obalem. Na levém boku se nacházel bodák, zavěšený koženým pouzdrem na opasku a chlebník, ve kterém byla příborová sada, plná polní láhev a souprava na čištění pušky.
V roce 1915 přibyla plynová maska v ocelovém pouzdře. V druhé polovině roku 1916 nahradila tradiční látkovou čapku ocelová přilba. Rakousko-uherská armáda používala dva typy přileb, tuzemské přilby Berndorfer vz. 1916 (400 000 kusů) a německé přilby vz. 1917. Těch bylo z Německa dovezeno mezi lety 1917–1918 na 1 485 000 kusů. Tyto přilby byly vysoce ceněny zvláště na jižní frontě, kde prokázaly svou vysokou účinnost a spolehlivost.
Zatímco vojáci a poddůstojníci dostávali uniformy a vybavení na státní útraty, důstojníci si museli vše hradit ze svého.
Standardní zbraní pěchoty byla pětiranná opakovací puška Mannlicher vz. 1895 s přímo taženým závěrem ráže 8 mm, přičemž upravená karabina stejného vzoru se nacházela ve výzbroji jezdectva, horských a technických jednotek. Protože armáda měla z dřívějších let velké zásoby pušek Mannlicher starších typů (vz. 1888/1890 a 1890) byly jimi vyzbrojeny jednotky domobrany a používaly se u náhradních jednotek ke střeleckému výcviku. Kromě toho Rakousko-Uhersko vyrábělo v licenci německé pušky Mauser vz. 1898 ráže 7,92 mm, které byly v létě 1914 zařazeny do výzbroje. Během války bylo také využito velkého množství ukořistěných ruských pušek Mosin-Nagant ráže 7,62 mm.
Ruční palné zbraně nosili hlavně důstojníci. Ti mohli před válkou nakupovat jak z armádních skladů, tak na volném trhu. Nejběžnějšími typy byly revolvery Rast-Gasser vz. 1898, samonabíjecí pistole Roth-Krnka vz. 1907 a Steyr vz. 1912 ráže 8 mm. Zvláště velké oblibě se těšila německá pistole Mauser vz. 1896 jejíž dřevěné pouzdro se dalo použít jako ramenní opěrka. Lze obecně uvést, že za války bylo možné u jednotek c. a k. armády objevit téměř jakýkoliv typ ruční palné zbraně, pocházející buď z domácích zdrojů nebo z kořisti.
Těžké pěchotní zbraně byly na počátku války reprezentovány standardním těžkým kulometem Schwarzlose vz. 1907/1912 ráže 8 mm, ovšem během války jej doplnily kořistní těžké kulomety, jimiž byly např. italský Fiat-Revelli vz. 1914 ráže 6,5 mm nebo ruský Maxim vz. 1910 ráže 7,62 mm. Koncem roku 1915 se standardní zákopovou zbraní staly minomety, přičemž jejich ráže sahaly od 9 cm až do 26 cm. Běžně byly používány minové vrhače vz. 1915 a 1916 ráže 9 cm. V roce 1916 přibyly zákopové kanóny Škoda vz. 1915 a 1916 ráže 3,7 cm, které bylo možné přenášet v rozloženém stavu. Ve výzbroji se také objevily ruční granáty. Dva typy ručních granátů se objevily v rakousko-uherských jednotkách už v březnu 1915 a to tzv. vajíčkové granáty a granáty systému Rohr, které byly nakonec nahrazeny německým granátem Stielhandgr. 24 se dřevěnou rukojetí.
Zvláštní zbraně, jimiž byly plamenomety a prostředky chemické války, byly zařazeny do výzbroje speciálních ženijních jednotek.
Organizační struktura pěchoty zahrnovala celkem 110 pluků: 102 pěších pluků (Infanterieregiment) 4 pluky tyrolských císařských myslivců (Tiroler Kaiser-Jägerregiment) 4 bosensko-hercegovinské pěší pluky (Bosnien-herzegovinisches Infanterieregiment) 26 praporů polních myslivců (Feldjägerbataillon) 1 bosensko-hercegovinský prapor polních myslivců (Bosnien-herzegovinisches Feldjägerbataillon) 6 rot hraničářských myslivců (Grenzjägerkompanie) 37 zeměbraneckých pěších pluků (Landwehr-Infanterieregiment) 3 pluky tyrolských zemských střelců (Tiroler Landschützenregiment) 32 pluků uherské zeměbrany (Honvédség-Gyalogezred) 40 pluků rakouské domobrany (Landsturmregiment) 32 pluků uherské domobrany (Milíciákezred)
V srpnu 1914 měl pěší pluk na úplných válečných stavech celkem 4 600 vojáků všech hodností. Tvořilo jej: velitelství pluku, zákopnická četa, čtyři pěší prapory po čtyřech rotách (v každé rotě 5 důstojníků, 250 poddůstojníků a vojáků) se čtyřmi četami (v každé četě 1 důstojník, 36 poddůstojníků a vojáků a 2 těžké kulomety). Zeměbranecké pluky měly oproti regulérní armádě pouze třu prapory. U praporů polních myslivců bylo: velitelství praporu, zákopnická četa, čtyři myslivecké roty po čtyřech četách a jedna kulometná četa.
Pěší pluky se administrativně dělily na dvě části – na tzv. německé pluky (včetně haličských, českých, moravských, italských atd.) a tzv. uherské pluky (včetně chorvatských a sedmihradských). Příslušníky uherských pluků bylo možno na začátku války jednoznačně identifikovat podle kalhot s vyšíváním na stehnech. Zajímavý stejnokrojový prvek měli příslušníci bosensko-hercegovských pěší pluků a praporu polních myslivců. Byla jím obvyklá muslimská pokrývka hlavy – fez, která ale nebyla povinná pro křesťanské příslušníky důstojnického sboru, sloužících u těchto útvarů (drtivá většina důstojníků tento fez stejně nosila, aby ukázala svůj kladný poměr k mužstvu).
Jezdectvo náhled|Jezdectvo, 1898 Jezdectvo bylo zbraní rakouskou-uherské branné moci, v níž se v maximální míře udržel tradicionalismus a konzervativismus. Historii několika jezdeckých pluků bylo možno sledovat až do doby třicetileté války (podobnou historii však mělo také několik pluků pěchoty). Reforma z roku 1867 přinesla v organizaci jezdectva několik změn. Tou největší změnou bylo rozpuštění kyrysníků, čímž zmizely rozdíly mezi těžkým a lehkým jezdectvem. Zbývající jednotky dragounů, husarů a hulánů zůstaly zachovány, ale jejich výzbroj byla modernizována, takže původně rozmanitá se redukovala na šavle, pistole, revolvery a karabiny.