Hugo Haas (19. února 1901 Brno – 1. prosince 1968 Vídeň) byl československý divadelní i filmový režisér a herec židovského původu, známý z prvorepublikové kinematografie. Za druhé světové války emigroval do Spojených států amerických, koncem 50. let se vrátil do Evropy, nikoli však do vlasti. Zůstal ve Vídni, kde i zemřel.
Biografie Narodil se v domě č. 5 v Bezručově ulici v Brně v rodině židovského majitele obchodu s obuví U Zajíce Lipmanna (Zikmunda) Haase a jeho manželky Elky (Olgy), rozené Epsteinové, která emigrovala z Oděsy. Strýc z matčiny strany byl hercem ve Vídni. Hugův o dva roky starší bratr Pavel Haas se stal hudebním skladatelem. Rodina se brzy přestěhovala do nově postaveného bytového domu v Biskupské ulici č. 8, který byl v secesním slohu postaven v letech 1907–1909 architektem Maximem Johannem Monterem. Židovská rodina se proti tehdejším zvykům hlásila k českému prostředí. Hugo spolu s bratrem studoval zpěv na brněnské konzervatoři (mj. také fonetiku u Leoše Janáčka).
Dne 27. září 1938 se v Praze oženil s Marií Magdalenou Bibikoffovou (1917–2009), s níž měl syna Ivana (1939–1969). Jeho žena hrála také v epizodních rolích ve filmech, které režíroval.
Divadlo Po absolvování konzervatoře v roce 1920 mu ředitel brněnského Národního divadla Václav Štech nabídl místo a zde působil dva roky. Následovalo angažmá v Národním divadle v Ostravě a v divadle v Olomouci (sezóna 1923/1924). V roce 1924 odešel do pražského Divadla komedie. Odtud jej angažoval Jaroslav Kvapil v roce 1924Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 192, do Divadla na Vinohradech. Zde působil do roku 1929. V roce 1930Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 128 jej Karel Hugo Hilar přijal do souboru činohry Národního divadla v Praze, kde působil do roku 1939. V Národním divadle hrál např. v inscenacích Karla Hugo Hilara, Jiřího Frejky a Karla Dostala (Sokrates v Nezvalových Milencích z kiosku). Mezi nejvýznamnější role patřil doktor Galén v Bílé nemoci, kterou pro něj napsal přítel Karel Čapek. Jeho poslední rolí v Národním divadle byla v roce 1939 postava ředitele Busmana v Čapkově R.U.R.
Film V němém filmu si poprvé zahrál roli notáře Voborského v adaptaci divadelní veselohry Františka Ferdinanda Šamberka Jedenácté přikázání v roce 1923. (O dvanáct let později tuto úlohu ztvárnil znovu v již zvukovém stejnojmenném filmu režírovaném Martinem Fričem.) S příchodem zvukového filmu mohl uplatnit svůj komediální talent hned v roce 1931 ve filmu Muži v offsidu, který natočil Svatopluk Innemann. Do roku 1938 hrál asi ve třiceti filmech. V roce 1936 poprvé režíroval spolu s Otakarem Vávrou film Velbloud uchem jehly. Později ještě režíroval snímky Kvočna (hudbu pro film složil bratr Pavel Haas), Děvčata, nedejte se!, Bílá nemoc a Co se šeptá. Naposled hrál v komedii Miroslava Cikána Andula vyhrála, která byla do kin uvedena 2. prosince 1938. Film byl natočen podle povídky Olgy Scheinpflugové.
Emigrace V únoru roku 1939 dostal z Národního divadla výpověď kvůli židovskému původu. Manželům bylo jasné, že musí emigrovat. Jejich syna Ivana se ujal Hugův bratr Pavel Haas s manželkou. Otec Lipmann (Zikmund) umřel v květnu 1944 v Terezíně ve věku 73 let a bratr Pavel byl v Osvětimi zavražděn den po svém příjezdu, 17. října 1944, ve věku pětačtyřiceti let. V dubnu 1939 Hugo uprchl s manželkou Bibi do Francie a poté do Portugalska. Zde hledali možnosti, jak se dostat do USA. Bibi se podařilo vyjednat cestu ponorkou, ovšem kapitán je odmítl přepravit s jejich třemi psy, takže z dohody sešlo. Pro Haasovy to bylo štěstí, protože ponorka se po nárazu na minu potopila. Do USA se jim nakonec odjet podařilo. Do roku 1942 hrál Hugo divadlo v anglickém jazyce (spolupráce s Erwinem Piscatorem a Bertoltem Brechtem, např. role Galilea), vyučoval v herecké škole Actor's Laboratory. Prosadil se i v Hollywoodu – nejen jako herec, ale i jako scenárista, režisér a producent. Koncem 50. let se vrátil do Evropy. Po krátkém pobytu v Itálii se roku 1961 usadil ve Vídni, kde občas účinkoval v televizi.
V roce 1963 přijal pozvání českých kolegů na oslavy 80 let od znovuotevření Národního divadla. V sobotu 16. listopadu 1963 odpoledne přijel do Prahy z Vídně mezinárodním expresem Vindobona a dostalo se mu slavnostního uvítání přímo na Hlavním nádraží, za přítomnosti desítek herců, funkcionářů a reportérů. Z jeho týdenního pobytu v Praze, včetně besed v Národním divadle, bylo pořízeno několik filmových a zvukových záznamů. Byla to však jeho první a poslední návštěva Československa od emigrace, na slibované další návštěvy nedošlo kvůli jeho těžkému astmatu a srdečním problémům.
Zemřel doma ve svém bytě ve Vídni 1. prosince 1968 – jako astmatikovi se mu stalo osudným nadechnutí se kouře ze spálených vajíček. Jeho urna byla uložena do rodinného hrobu na Židovském hřbitově v Brně vedle jeho matky Olgy, syna Ivana Michaela a Sofie (Soni) (manželky bratra Pavla).
Hugo Haas a lidé náhled|vpravo|150px|Hrob s kenotafem Huga Haase na brněnském Židovském hřbitově S mnoha umělci jej spojovalo dlouholeté přátelství, společní známí i podobný způsob nazírání na divadelní tvorbu. Díky podobnému smýšlení mu nechal Karel Čapek velký prostor při ztvárnění doktora Galéna, hlavního hrdiny hry Bílá nemoc a dokonce ani nezasahoval do zfilmování dramatu, kterého se Hugo ujal jako režisér. Haase se hluboce dotkla smrt Karla Čapka, stejně jako jejich společného přítele Karla Poláčka. Mezi důvěrné přátele, s kterými udržoval písemnou korespondenci i po svém nuceném odchodu do exilu, patřila i Čapkova manželka, herečka Olga Scheinpflugová.
Jeho nejčastějšími hereckými partnerkami byly na pražských scénách Vinohradského a Národního divadla herečky Andula Sedláčková, Jiřina Šejbalová a Olga Scheinpflugová.
Jako režisér a hlavní herec si mohl své partnerky ve filmu vybírat, ale samozřejmě tomu tak nebylo vždy. Mnohokrát se mu stala filmovou partnerkou Adina Mandlová (Ať žije nebožtík, Děvčata nedejte se!, Mazlíček, Život je pes). Po jeho boku se objevila rovněž Věra Ferbasová (jako jeho nemanželská dcera ve snímku Mravnost nade vše a nevěsta v komedii Andula vyhrála). Ve filmech Velbloud uchem jehly a Okénko si zahrál manžela Antonie Nedošinské. Jako Haasovy partnerky se představily také Suzanne Marwille (Sestra Angelika), Lída Baarová (Madla z cihelny, Okénko) a Jiřina Štěpničková (Jedenácté přikázání, Velbloud uchem jehly – role dcery).
Divadelní role (výběr) 1925 – Pierre Corneille: Lhář, titul. role, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor 1925 – August Strindberg: Velikonoce, Eliáš, Divadlo na Vinohradech, režie Bohuš Stejskal 1926 – Jan Bartoš: Hrdinové naší doby, Talský, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor 1926 – J. K. Tyl: Jan Hus, Král Václav IV., Divadlo na Vinohradech, režie Bohuš Stejskal 1927 – Z. Štěpánek, B. Vrbský: Transport č. 20, Věštec, Divadlo na Vinohradech, režie Bohuš Stejskal 1928 – F. M. Dostojevskij: Zločin a trest, Lužin, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor 1928 – A. Dumas: Dáma s kaméliemi, Armand Duval, Divadlo na Vinohradech, režie Bohuš Stejskal 1928 – Edouard Bourdet: Spoutaný, Filip Darthez, Divadlo na Vinohradech, režie G. Schmoranz j.h. 1928 – Henrik Ibsen: Divoká kachna, Gregers Werle, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor 1928 – Arnošt Dvořák: Kalich, Papež Jan XXIII., Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor 1930 – Edwin Burke: Čemu se říká láska, Normie de Witt, Stavovské divadlo, režie Gabriel Hart 1931 – William Shakespeare: Kupec benátský, Bassanio, Národní divadlo, režie Karel Dostal 1931 – Ferdinand Bruckner: Alžběta Anglická, Bacon, Národní divadlo, režie K. H. Hilar 1931 – Olga Scheinpflugová: Okénko, Jakub Johánek, Stavovské divadlo, režie Jiří Frejka 1931 – Marcel Pagnol: Malajský šíp, Panisse, Stavovské divadlo, režie Vojta Novák 1932 – J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Ondřej Jammerweil, Národní divadlo, režie K. H. Hilar 1932 – Marcel Archard: Domino, Crémone, Stavovské divadlo, režie Vojta Novák 1933 – Jacques Deval: Továryš, Karel Arbeziat, Stavovské divadlo, režie Vojta Novák 1933 – Jan Klokoč: Aladin, Pavel Vydal, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal 1933 – Marcel Archard: Dáma v bílém, Ramon Zara, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal 1934 – William Shakespeare: Cokoli chcete čili Večer tříkrálový, Malvolio, Národní divadlo, režie K. H. Hilar 1935 – Joža Götzová: Marie Antoinetta, Kardinál Rohan, Stavovské divadlo, režie K. H. Hilar 1935 – F. X. Svoboda: Poslední muž, Kohout, Stavovské divadlo, režie Milan Svoboda 1935 – Frank Tetauer: Veřejný nepřítel, Něgorelov, Stavovské divadlo, režie Jiří Frejka 1936 – G. B. Shaw: Milionářka, Alastair Fitzfassenden, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal 1937 – Karel Čapek: Bílá nemoc, Doktor Galén, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal 1937 – Edmond Konrád: Kde se nežebrá, Antonín Dostal, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal 1938 – Karel Čapek: Loupežník, Šefl, Stavovské divadlo, režie Jiří Frejka 1939 – Karel Čapek: R.U.R., Konsul Busman, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal (Poslední představení Hugo Haase v angažmá v Národním divadle dne 27. února 1939 )
Filmografie
Film
V Československu
V USA
Televize
V USA 1949 Your Show Time (seriál) 1953 The Ford Television Theatre (seriál 1953–1954) 1956 Telephone Time (seriál 1956–1957)
V Rakousku 1965 Příběh s pianolou (Pianola Story) – role: stárnoucí chudý muž 1966 Soused (Der Nachbar) – hlavní role, námět, scénář, režie 1967 Bláznivý nápad (Verrückt) – filmový režisér, námět, scénář, režie
Galerie
Odkazy
Reference
Literatura Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 12, 24 B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 76, 81, 95–6, 102, 106, 161, 173, 176–8, 182–3, 219, 237–240, 275 Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 17, 23, 34, 39, 68, 75, 78–9, 112–3, 133, 136–7, 146–7, 184, 201, foto 16, 31, 60, 75, 160, 161, 189–194, 196, 283, 287–290, 342–3, 368–370, 372–3 František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 14–6, 280, 308, 324, 357–8, 397, 405 František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 61, 73, 105, 115, 123, 135, 143, 152, 159, 179, 191, 213–4, 218–9, 225, 230, 237, 296, 330, 333 František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 252, 259, Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 113, 211, 322–324, 338. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 139 Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 99, Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. . S. 333–335. Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 38, 46–8 Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 117, 433, 449, Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 29, 143, 145, 171, 248, 250, 254, 340, 352, 357, 463, 566–7, 597, 610, 636–7, 647, 651, 657 Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 128–9 Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 216, 218–9, 226, 395
Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 37–9, 42, V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 179 Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 374–377.