náhled|vpravo|Titulní stránka ukrajinského ženského almanachu z roku 1887 náhled|Účastníci sjezdu ukrajinských spisovatelů u příležitosti 100. výročí vydání „Aeneida“ od Ivana Petrovyče Kotljarevského, Lvov. Žena uprostřed je Natalija Kobrynska. náhled|Natalija Kobrynska, 1900 náhled|Hrob N. Kobrynské, 1920 náhled|Obálka věnovaná 160. výročí Natalie Kobrynské
Natalija Ivanivna Kobrynska, ukrajinsky Наталія Іванівна Kобринська (8. června 1855 Beleluja, Rakouské císařství [nyní Snjatin, Ukrajina] – 22. ledna 1920 Bolechiv, Ukrajinská SSR) byla ukrajinská spisovatelka, feministka, aktivistka a organizátorka ukrajinského ženského hnutí.
Život
Rodinný původ Natalija Ozarkevič se narodila jako dcera kněze ukrajinské řeckokatolické církve Ivana Ozarkeviče a Teofilie Okunevske, ve vesnici Beleluja (Ivanofrankivská oblast) v Haliči. Otec byl poslancem haličského sněmu a v V. až VII. volebním období (1873–1891) členem rakouského parlamentu.
Rodina Ozarkevičů byla v regionu známá: její bratr Jevhen založil ve Lvově Národní nemocnici (Narodna Lichnycja) pod patronací metropolity Andreje Šeptického, strýc z matčiny strany Jaroslav Okunevskij byl námořním admirálem v Rakousku-Uhersku, její sestřenice Sofia Okunevska byla první ženou–lékařkou taktéž v Rakousku-Uhersku a výraznou stopu v dějinách Haliče zanechala i řada dalších jejích příbuzných.
Studia Ve druhé polovině 19. století nebylo v Rakousku-Uhersku mladým ženám umožňováno další studium na gymnáziích a univerzitách. (A právě této problematice zasvětila Natalija Ozarkevič svůj život.) Když nemohla studovat (nad rámec základního vzdělání), tak se především učila sama doma od svého otce němčinu, francouzštinu, polštinu a ruštinu. Také četla díla světové (zahraniční) literatury, která její bratři přinášeli ze školy.
Manželství V roce 1871 se provdala za Theofila Kobrynskeho (1848–1882). Po jeho smrti se vrátila do Bolechivu ke svým rodičům. Podle zákona si tehdejší žena nemohla libovolně určit svůj osud a pokud její manžel neřekl, co má dělat, převzal tyto povinnosti její otec.
Kontakty ve Vídni Ve Vídni, kam Kobrynska odjela s otcem, se seznámila s ukrajinským velvyslancem. Největší dojem na ni udělal Ostap Terlecky, který ji přesvědčil, aby začala psát. Ve Vídni se seznámila s ukrajinským básníkem, spisovatelem, sociálním a literárním kritikem, novinářem, ekonomem a politickým aktivistou Ivanem Jakovyčem Frankem (1856–1916). Ten nejen její literární tvorbu chválil, ale povzbuzoval a utvrzoval ji v jejím úsilí o zrovnoprávnění žen s muži. Ve Vídni se také seznámila s ukrajinským historikem a politickým myslitelem Mychajlem Petrovyčem Drahomanovem (1841–1895), bratrem ukrajinské spisovatelky, novinářky a etnoložky Oleny Pčilky, která ji také povzbuzovala v jejích aktivitách směřujících k zrovnoprávnění ukrajinských žen. Nakonec Kobrynska odjela spolu se svojí sestřenicí, aktivistkou a feministkou Sofií Okunevskou (1865–1926) do Švýcarska, kde se zapsala na ekonomickou fakultu Curyšské univerzity.
Aktivistkou Dne 8. prosince 1884 Kobrynska založila a organizovala ve Stanislavově spolek s názvem Товариство руських жінок (Spolek ruských žen), který se zabýval vzděláváním žen, seznamoval je s literaturou a podporoval diskuse o ženských právech. Den 8. prosinec 1884 se tak stal výchozím bodem v dějinách ukrajinského ženského hnutí. Kobrynska považovala u žen za zásadní nejen otázku vzdělání, ale i problém přístupu Rusínek (Ukrajinek) k vlastenectví. Zastávala názor, že jsou to právě ženy, kdo při výchově dětí jim vštěpují vedle prvotních morálních vzorců i lásku k vlasti a rodné zemi.
V roce 1890 byla Kobrynska členkou delegace, která lobbovala u ministra školství, aby bylo ženám umožněno studovat na univerzitě. Situace se změnila až v roce 1897, kdy bylo rozhodnuto o otevření ženských gymnázií a přijetí žen na univerzity. Zasazovala se také o všeobecné volební právo, denní péči o děti a společné kuchyně. V 90. letech 19. století chtěla založit ženskou odnož první ukrajinské politické strany, ale tento cíl ji nakonec rozmluvili Ivan Jakovyč Franko a politik a spisovatel Mychajlo Pavlyk (1853–1915). A tak se její zbraní v boji o emancipaci ukrajinských žen stala literatura. Povídky, které napsala, vyšly v několika sbírkách, zabývaly se ženami, sociálními problémy a psychologickými tématy, lidovou vírou a první světovou válkou.
Tvorba V roce 1883 vydala povídku „Шумінська“ (později pod názvem „Дух часу“) a o rok později román „Задля кусника хліба“. Tehdy si Natalija Kobrynska uvědomila, že smyslem jejího života je realizovat feministické myšlenky prostřednictvím literárních děl. Ivan Franko Kobrynske opakovaně zdůrazňoval, že její novinářská tvorba nemůže sloužit rozvoji ženského ducha tak účinně jako její beletrie.
V červnu 1887 vydala první feministický almanach. Tato sbírka děl ukrajinských autorek se nazývala Перший вінок (První věnec) a Kobrinska ji publikovala spolu s ukrajinskou nakladatelkou, spisovatelkou, etnografkou, tlumočnicí a občanskou aktivistkou Olenou Pčilkovou (1849–1930). Almanach byl první dílo v Haliči a na Ukrajině, které se zabývalo tzv. „ženskou otázkou“ – kromě beletristických děl a etnografických výzkumů obsahovalo řadu feministických článků, zejména o postavení žen na Ukrajině a ve světě. Sestavovatelkami a autorkami almanachu Перший вінок byly výhradně ženy z Haliče a z Dněprské Ukrajiny.
V letech 1893–1896 se Natalija věnovala nakladatelské činnosti. V jejím nakladatelství Жіноча справа vyšly tři čísla almanachu Наша доля (Náš osud). Za účelem zavedení efektivnějšího vydávání knih se přestěhovala do Lvova, kde našla lepší podmínky pro prosazování feministických myšlenek. Třetí almanach byl vydán v roce 1907 a jmenoval se Žinocha dolia (Osud žen)
Závěr Kobrynska nikdy nabyla organizátorkou protestů a skandálů. Jen svojí inspirativní a vytrvalou prací v oblasti vzdělávání žen pomohla zavést významné kvalitativní změny do života žen na počátku 20. století (a to nejen ve Lvově).
Už se podruhé neprovdala a cele se věnovala společenským aktivitám. Přes 30 let žila v Bolechivu, kde 22. ledna 1920 ve věku 64 let zemřela na tyfus. Dům, ve kterém bydlela, se nedochoval, ale na jeho místě byla instalována pamětní cedule. V roce 2005 bylo v Bolechově otevřeno muzeum Natalije Kobrynske.
Připomenutí
31. ledna 2020 byla ve městě Ivano-Frankivsk odhalena pamětní deska věnovaná Nataliji Kobrynske V Bolechivu jí byl postaven pomník Ve městech Ukrajiny je ulice Natalija Kobrynska
Dílo
Peršyj vìnok – Žìnočyj al‘manach vydanyj koštom ì zachodom Natalìì Kobryns‘koì ì Oleny Pčìlky. (První věnec – Ženský almanach vydaný nákladem Natalijí Kobrynskou a Olenou Pchilkovou.) L‘vìv: [s. n.], 1887. ; 464 stran Vìdpovìd‘ na krytyku žìnočoho al‘manacha v Zorì z r. 1887. (Odpověď na kritiku ženského almanachu z roku 1887.) Černìvcì: koštom ì zachodom K. Tryl‘ovskoho, 1888. 16 stran Pro „Noru“ Ìbzena. (O Ibsenově „Noře“.) L‘viv: (s. n.), 1900; 28 stran Duch času: opovidanja. (Duch času: příběhy.) L‘viv: Spilka, 1903?; 123 stran Kazky (Pohádky) – Natalìja Kobryns‘ka z Ozarkevyčìv; Peredne slovo (napysav) Denys Lukìjanovyč. Černìvcji: Nakladem vlastním, 1904. XIX, 104 stran Jadzja ì Katrusja ta yn‘šì opovìdanja. (Katyino jídlo a další příběhy.) L‘vìv: Spìlka, 1904. 156 stran Кобринська Н. Виборець / Наталя Кобринська – Київ: Рух, 1926 – C. 44 Кобринська Н. Оповідання / Наталя Кобринська; ред. й передм. А. Березинського – Харків: Рух, 1929 – 425, C. 7 Оповідання / Н. І. Кобринська. / Ред. І передм. Березинського – Х.: Рух, 1929 – C. 427 Vybranì opovìdannja. (Vybrané příběhy.) L'vìv: Knyžkovo-žurnal'ne vydav., 1954. 215 stran Kobryns'ka, Natalìja, Vybranì tvory – Vporjadkuvannja, pìdhotovka tekstìv, vstupna stattja ta prymìtky O. M. Moroza. (Vybrané texty – Uspořádání, příprava textu, úvodní slovo a poznámky O. M. Moroza.) Kyjiv: Deržlìtvydav Ukrajiny, 1958. 19 stran Вибрані твори / Н. І. Кобринська. – К.: Держ. Вид-во худож. л-ри, 1958 – C. 417 – 4 арк. Фотогр., портр. Kobryns'ka, Natalìja, Vybranì tvory – Uporjadkuvannja, pìdhotovka tekstìv, vstupna stattja j prymìtky: Ìvan O. Denysjuk ta Kateryna A. Krìl. (Vybrané texty – Uspořádaní, příprava textu, úvodní slovo a poznámky Ìvan Ovksentìjovyč Denysjuk a Kateryna A. Krìl.) Kyjiv: Dnìpro, 1980. 448 stran Дух часу: Оповідання, повість / Н. І. Кобринська. — Львів: Каменяр, 90 – C. 352
Česká vydání Duch času – in: 1000 nejkrásnějších novel č. 101; úvod František Sekanina; přeložil Karel Handzel. Praha: J. R. Vilímek, 1916
Galerie
Odkazy
Reference
Literatura
Гундорова Т. І.: Кобринська Наталія Іванівна [Архівовано // Енциклопедія сучасної України / ред. кол.: І. М. Дзюба [та ін.]; НАН України, НТШ – К.: Інститут енциклопедичних досліджень НАН України, 2013 – Т. 13: Київ – Кок – С. 422 Гупало С.: Піонерка українського фемінізму // День Гупало С.: Феміністка // Дзеркало тижня – № 9. – 8 березня 2008
Кізченко В. І.: Кобринська Наталія Іванівна // Енциклопедія історії України: у 10 т. / редкол.: В. А. Смолій (голова) та ін.; Інститут історії України НАН України – К.: Наукова думка, 2007 – Т. 4: Ка – Ком. – С. 373 Книш Ірена.: Смолоскип у темряві. Наталія Кобринська й український жіночий рух / передмова Олени Кисілевської –Вінніпеґ: Новий Шлях, 1957 – C. 302 Мельник О.: Старість і старіння у практиці письма Наталії Кобринської // Україна Модерна – 23. 9. 2016 Денисюк І.: Поборниця прогрессу /І. Денисюк; К. Кріль // Кобринська Н. І. Вибр. твори / Н. І Кобринська – К., 1980 – С. 5–20 Жовтуля І.: Від літератури до фемінізму / І. Жовтуля // Сучасність, 2002 – № 11 – С. 84–89 Качкан В. А.: Верховинна естетика: Штрихи до портр. Наталії Кобринської // Качкан В. А. Українське народознавство в іменах: У 2 ч. / За ред. А. З. Москаленка / В. А. Качкан – К., 1994 – С. 143–151 Погребенник Ф.: Три фотопортрети Наталії Кобринської // Сл. І час – 1995 – № 5/6 – С. 31–32 Кобринська Наталія Іванівна: (8.У1.1855–22. 1. 1920) // Українська літературна енциклопедія: У 5 т. / Редкол.: І. О. Дзеверін (відп.ред.) – К., 1990 – Т. 2 – С. 505–506 Кобринська Наталія Іванівна (8. 6. 1855–22. 1. 1920) // Українська Журналістика в іменах // За ред. М. М. Романюка; Передм. В.Качкана – Л., 1994 – Вип. 1. С. 95–97
Алла Швець. Жінка з хистом Аріадни: Життєвий світ Наталії Кобринської в генераційному, світоглядному і творчому вимірах – Львів, 2018 – C. 752
Віра Агеєва, Ірина Борисюк, Оксана Пашко, Олена Пелешенко, Ольга Полюхович, Оксана Щур. Бунтарки: нові жінки і модерна нація – Київ, 2020 – C. 368
Související články Ivan Ozarkevyč Ivan Jakovyč Franko Mychajlo Petrovyč Drahomanov Sofia Okunevska Olena Pčilka
Externí odkazy
Kategorie:Narození 8. června Kategorie:Narození v roce 1855 Kategorie:Narození v Ivanofrankivské oblasti Kategorie:Feministky Kategorie:Spisovatelky 19. století Kategorie:Spisovatelky 20. století Kategorie:Nakladatelé Kategorie:Aktivisté Kategorie:Úmrtí 22. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1920 Kategorie:Úmrtí v Ivanofrankivské oblasti Kategorie:Ženy