thumb|Japonský voják stíná čínského zajatce
Nankingský masakr nebo znásilnění Nankingu[Dále jen Changová 2010] byl válečný zločin spáchaný Japonskou císařskou armádou během druhé čínsko-japonské války. K události došlo v průběhu přibližně sedmi týdnů po 13. prosinci 1937, kdy byl dobyt Nanking, od roku 1928 hlavní město Čínské republiky.Changová (2010), s. 73.Changová (2010), s. 82. Ve městě byli hromadně popravováni zajatí čínští vojáci, masakrováni civilisté, mučeny a znásilňovány desetitisíce osob. Rozšířené bylo rabování a žhářství. Během několika prvních týdnů zničila armáda ohněm třetinu celého města a tři čtvrtiny všech obchodů.Changová (2010), s. 175. Přesný počet obětí masakru není znám. Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ (IMTFE) odhadl jejich počet na 260 000 civilistů, jiné odhady ale hovoří až o 430 000.Changová (2010), s. 112. Počet znásilněných je odhadován na 20 000 až 80 000.Changová (2010), s. 13.
Předehra thumb|Japonští vojáci v jedné z městských bran thumb|Generál Macui Iwane triumfálně vjíždí do města
Válka vypukla v červenci 1937 po incidentu na mostě Marca Pola. Proti japonské císařské armádě stála sice početnější, ale špatně vyzbrojená a organizovaná armáda Kuomintangu (a partyzáni z řad čínských komunistů). Japonci brzy dobyli Peking, zatímco Šanghaj padla teprve v listopadu 1937 po tříměsíčních těžkých bojích.Changová (2010), s. 44. Japonci poté začali ohrožovat čínské hlavní město. Vrchním velitelem japonských sil u Nankingu byl jmenován princ Asaka Jasuhiko, strýc císaře Hirohita.Changová (2010), s. 47. Čínský generál Čankajšek se rozhodl posílit obranu města, zároveň z něj ale evakuoval vládní úřady. Obranou města pověřil generála Tchang Šeng-ča.Changová (2010), s. 78. V polovině listopadu posílilo obranu města 50 000 čínských vojáků, přičemž budování obrany bylo v plném proudu.Changová (2010), s. 80. Na druhé straně město opouštěly davy civilistů a 8. prosince z něj odletěl rovněž generál Čankajšek s manželkou.Changová (2010), s. 81.
Japonská císařská armáda při svém postupu na Nanking ničila a plenila okolní města a vesnice,Changová (2010), s. 176. mezi kterými bylo i město Su-čou přezdívané čínské Benátky. 7. prosince byl Nanking definitivně obklíčen. Přestože měly čínské jednotky velkou početní převahu, japonská císařská armáda ho dobyla za pouhé čtyři dny. Číňané trpěli nedostatkem dopravních prostředků, spojovací techniky, morálky a navíc se jednotky z různých částí země mezi sebou nedomluvily kvůli odlišnému jazyku. Dne 11. prosince generál Čankajšek rozhodl, že se generál Tchang musí přepravit na druhou stranu řeky Jang-c’-ťiang do města Pchu-kchou a odtud řídit evakuaci čínských jednotek z Nankingu. Evakuace začala 12. prosince.
Čínská obrana byla pod velkým japonským tlakem, například hrozilo prolomení bran do města, evakuace však vnesla do jejich řad chaos.Changová (2010), s. 88. Únik byl možný pouze ze severního přístavu přes Jang-c'-ťiang. Veškeré komunikace směrem k přístavu byly beznadějně ucpány a nemalé ztráty na životech byly způsobeny přetížením lodí, které se v řece převrhávaly a potápěly.Changová (2010), s. 90. Dne 13. prosince Japonci prolomili hradby města a Nanking plně ovládli. Jednotky, které ve městě zůstaly, se víceméně rozpadly a jejich vojáci se zoufale snažili sehnat nějaké civilní oblečení. Vyčerpaní Číňané se však pod příslibem slušného zacházení vzdali. Přispěl k tomu fakt, že vojenský velitel armády v oblasti centrální Číny, generál Iwane Macui, před časem vydal rozkaz k pokojném vstupu do města a nedrancování. Právě nahrazení Macuiho princem Asakou však znamenalo zásadní přehodnocení tohoto rozkazu.
Válečné zločiny
thumb|left|Novinový článek informující o soutěži ve stínání hlav mezi dvěma japonskými důstojníky. Po válce byli oba aktéři soutěže — podporučíci Takeši Nodo a Tošiaki Mukai, předáni Číně a odsouzeni k trestu smrti.Changová (2010), s. 186. thumb|left|Čínští civilisté jsou pohřbíváni zaživa
Mnoho měst a vesnic bylo Japonci srovnáno se zemí cestou k Nankingu. Velké množství čínských vojáků na předměstí bylo zajato a popraveno ještě předtím, než císařská armáda do města vůbec vkročila. Teprve poté začalo zabíjení civilistů. Důvodem poprav čínských vojáků byla mimo jiné jejich početní převaha nad Japonci, kteří čínské vojáky nechtěli živit. Z hlediska japonského vojenského kodexu cti navíc neměl život zajatce žádnou hodnotu. Před i po pádu města Japonci zatýkali muže, o kterých se domnívali, že mohou být čínští vojáci — de facto všechny muže určitého věku. Zajatci byli obvykle rozděleni do menších skupin a zastřeleni, setnuti či pohřbeni zaživa.Changová (2010), s. 98. Velké množství mladých mužů bylo zmasakrováno na březích řeky Jang-c’-ťiang a jejich těla řeka odnesla pryč. To znesnadnilo pozdější odhady počtu obětí. Podle odhadu tehdejšího japonského majora Óty Hisaa bylo do řeky naházeno na 150 000 těl.Changová (2010), s. 114. Popravováni byli též ranění lidé zajatí v nankingských nemocnicích.Changová (2010), s. 140.
Po likvidaci zajatců vnikli Japonci do města a začali zabíjet civilisty, které v ulicích města či při rabování domů potkali. Běžně přitom používali bodáky a meče, zatímco jindy byly oběti upáleny zaživa, použity pro výcvik útoku na bodáky či usmrceny psy. Japonští vojáci též pořádali soutěže ve stínání hlav, o kterých byly psány reportáže do japonských periodik. Vraždy obecně provázelo mučení, mrzačení a znásilňování.
Podle Brownmillerové bylo hromadné znásilňování svým měřítkem druhé nejhorší v historii, hned za znásilňováním bengálských žen pákistánskými vojáky během Indo-pákistánské války v roce 1971. Podle Iris Changové je srovnatelné se situací během občanské války v Jugoslávii.Changová (2010), s. 100. Odhady počtu znásilněných žen se pohybují mezi 20 000 a 80 000. Cílem útoků se staly ženy všech věkových skupin (včetně malých dětí) i povolání, buddhistické mnišky nevyjímaje.Changová (2010), s. 101. Znásilnění mnohdy probíhala brutálním způsobem před zraky rodiny či za vynucené účasti jejích členů, přičemž znásilněné ženy a jejich příbuzní byli poté často zabiti.Changová (2010), s. 103. Ženy byly též odvlékány do zajetí a zavírány do armádních nevěstinců.
Nankingská bezpečnostní zóna
V Nankingu žilo před jeho pádem mnoho cizinců. Po pádu města jich zde zůstalo 22 a krátce též několik žurnalistů, kteří odešli za několik dní po pádu města, aby podali první zprávy o masakrech. Když se Japonci v polovině listopadu blížili k Nankingu, skupina znepokojených cizinců vytvořila Mezinárodní výbor pro nankingskou bezpečnost, aby stanovil bezpečnostní zónu, která by chránila uprchlíky. Předsedou výboru a šéfem bezpečnostní zóny byl zvolen John Rabe, německý obchodník a vedoucí nankingské pobočky NSDAP (páska se svastikou na paži a příslušnost k Třetí říši, japonskému spojenci, mu pomáhaly při intervencích ve jménu uprchlíkůChangová (2010), s. 131.).Changová (2010), s. 123. Mezi další členy výboru patřili inženýr Christian Kroger, zástupce YMCA George Ashmore Fitch, lékař Robert O. Wilson, lékař Richard Brady, unitářský misionář James McCallum, děkanka ginlingské univerzity Wilhelmina Vautrinová, profesor sociologie na ginlingské univerzitě Lewis S.C. Smythe či presbytariánský misionář W. Plumer Mills. Členové výboru mimo ochrany uprchlíků rovněž vedli podrobné záznamy o průběhu masakru, které přispěly k získání mezinárodní publicity, a po válce svědčili před mezinárodním tribunálem.
thumb|left|Generál Tchang Šeng-č, řídil neúspěšnou obranu Nankingu
Vznik zóny inspiroval francouzský kněz Jacquinot de Bessage, který zřídil podobné neutrální pásmo pro 450 000 uprchlíků v průběhu bitvy o Šanghaj.Changová (2010), s. 119. Zóna měla rozlohu 2,5 čtvereční míle (6,47 km2) a nacházela se západně od centra města. Zahrnovala nankingskou univerzitu, nemocnici Nankingské univerzity, Ginlingskou univerzitní školu pro ženy, americký diplomatický úřad a řadu čínských vládních budov. Po pádu města se v zóně ukryly statisíce lidí. Japonci přitom odmítli akceptovat samotný vznik zóny a později se ji několikrát pokusili zrušit. Po pádu města sice byli v zóně mnohem zdrženlivější, ale i zde často pátrali po mladých mužích, kterých tisíce popravili, či ženách, které odvlékali do nevěstinců. Uprchlíky tak ohrožovali neustále.Changová (2010), s. 150. Cizinci museli uprchlíky týdny střežit a jen jejich přítomnost či osobní intervence mnohdy zabránila nejhoršímu. Mezi další problémy zóny patřilo přelidnění, nedostatek jídla, léků a katastrofální hygienické podmínky.
Přes velice obtížné podmínky však zóna svůj účel splnila. Po pádu města se do zóny postupně stáhlo na 300 000 uprchlíků, tedy až polovina obyvatel města. V zóně většina z nich úspěšně přečkala trvání masakru. Jak uvádí Changová: „Jestliže na vrcholu masakru uprchla do bezpečnostní zóny polovina nankingského obyvatelstva, pak druhá polovina – téměř všichni, kterým se nepodařilo do zóny dostat – zahynula v rukou Japonců“.Changová (2010), s. 156.
Počet obětí Před vypuknutím války měl Nanking okolo jednoho miliónu obyvatel. V době jeho pádu již téměř polovina stálých obyvatel město opustila, bylo v něm však mnoho uprchlíků a vojáků.Changová (2010), s. 92. Ve městě mohlo být přibližně 600 000-700 000 osob.Changová (2010), s. 113. Přesný počet obětí masakru není znám. Například Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ (IMTFE) jejich počet odhadl na 260 000 civilistů, jiné odhady ale hovoří až o 430 000 (historik Liu Fang-ču). Naopak někteří japonští autoři udávají 3000, což však jednoznačně vyvracejí dobové prameny. Japonská vláda k dnešnímu dni tvrdí, že tyto počty jsou přehnané. Někteří politikové dokonce prohlašovali, že celý masakr je výmysl. Masakr je především cílem kritiky japonských nacionalistů a revizionistů.
Mezinárodní ohlas thumb|Dům Johna Rabeho se stal útočištěm pro mnoho uprchlíků thumb|Propagandistická fotografie měla navodit dojem přátelství mezi dětmi z dobytého města a japonskými vojáky.
Nankingský masakr se dostal do povědomí mezinárodní veřejnosti nedlouho po jeho vypuknutí. Už předtím reportéři psali o postupu japonské císařské armády k městu, o jeho bombardování armádním letectvem a o vytvoření bezpečnostní zóny. V prvních dnech masakru o něm dokonce podrobně, včetně fotografií, referoval japonský tisk. Japonci totiž byli hrdí na dobytí města a teprve po rozhořčené reakci světové veřejnosti na probíhající masakry začali události tajit, likvidovat důkazy o masakru a rovněž zahájili širokou, leč neúspěšnou, propagandistickou kampaň.Changová (2010), s. 157. O masakru jako první informovali američtí zahraniční dopisovatelé, Frank Tillman Durdin z The New York Times, Archibald Steele z The Chicago Daily News a C. Yates McDaniel z tiskové agentury Associated Press.Changová (2010), s. 158. Všichni tři strávili v Nankingu několik prvních dní po jeho pádu a poté odcestovali do USA. Japonci následně město pro novináře zcela uzavřeli a dlouhodobě bránili též návratu zahraničních diplomatů.Changová (2010), s. 162. Členům Mezinárodního výboru pro nankingskou bezpečnost se přesto podařilo předat novinám obsáhlou dokumentaci a dokonce i několik filmových pásů se záběry masakrů.Changová (2010), s. 171.
Poválečné vyrovnání Po skončení války Spojenci zorganizovali tribunály pro souzení japonských válečných zločinů. Hlavním byl Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ v Tokiu, známý též jako Tokijský proces. Proces byl zahájen 3. května 1946 a trval celkem dva a půl roku. Tribunál soudil 28 japonských vysokých vojenských a politických činitelů, označených jako zločinci kategorie A.Changová (2010), s. 187. Tribunál došel k závěru, že nankingský masakr nebyl nahodilý, nýbrž plánovaný akt, o kterém politici v Tokiu věděli.Changová (2010), s. 189. Hlavním viníkem byl označen generál Iwane Macui, velitel japonské armády v oblasti centrální Číny, odsouzený k trestu smrti.Changová (2010), s. 191.