Likud ( Ha-Likud, doslova „konsolidace“), oficiálním názvem Likud – Národně liberální hnutí ( Ha-Likud – Tnu'ah Leumit Liberalit), je hlavní pravicová izraelská politická strana. Byla založena v roce 1973 jako aliance několika pravicových a liberálních stran.
Vítězství Likudu v parlamentních volbách do Knesetu v roce 1977 byl největší zvrat v politické historii Izraele a bylo to rovněž poprvé, kdy v tomto státě zvítězila pravicová politická strana. Strana následně stála v čele izraelských vlád až do roku 1992, a poté přerušovaně v letech 1996 až 1999 a 2001 až 2006. V roce 2005 se rozštěpila, když ji opustil její tehdejší předseda Ariel Šaron a založil novou stranu Kadima, s níž vyhrál následující volby v roce 2006. Od roku 2009 stojí Likud pod vedením Benjamina Netanjahua v čele izraelských vlád.
Historie Založení a éra Menachema Begina (1977–1983) náhled|vlevo|upright|Menachem Begin (1978) Likud byl založen 11. září 1973 sloučením několika pravicových stran před volbami do Knesetu téhož roku. Šlo o sekulární volební koalici, kterou vedl bývalý vůdce paramilitární organizace Irgun Menachem Begin, ze strany Cherut. Likud byl koalicí až do roku 1988, kdy se jednotlivé frakce rozpustily a sloučily se v jednu politickou stranu. Název Likud, tj. konsolidace, vzešel právě z účelu „konsolidace pravicových sil“. Od svého založení se Likud těšil široké podpoře sefardských pracujících, kteří se za vlády levicové koalice Ma'arach cítili být diskriminováni.
Prvním premiérem za stranu Likud byl právě Menachem Begin, který stranu vedl k vítězství ve volbách v roce 1977, což bylo vůbec poprvé v izraelských politických dějinách, co levice nesestavila vládu. Likud vládl s podporou náboženských stran, což dalo vzniknout tzv. národnímu táboru. Begin během své vlády podepsal Dohody z Camp Davidu (1978) a Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu (1979). Ve volbách roku 1981 opět zvítězili a sestavili vládu na stejném půdorysu. Volby zdůraznily rozpory mezi populistickým křídlem Likudu v čele s Davidem Levym z Cherutu a liberálním křídlem, které zastupovalo politickou agendu sekulárního městského obyvatelstva.
Éra Jicchaka Šamira (1983–1993) náhled|upright|Jicchak Šamir (1980) Druhým premiérem za Likud byl Jicchak Šamir, který se poprvé stal premiérem v říjnu 1983 po Beginově rezignaci. Šamir, který byl bývalým vůdcem radikální podzemní organizace Lechi, která byla označována za teroristickou, byl vnímán jako zastánce tvrdší linie než Begin. Odmítal Dohody z Camp Davidu a ukončení první libanonské války. Volby roku 1984 dopadly vyrovnaně a vůdčí strany se dohodly na střídání ve vládě. Období zahájila vláda Šimona Perese ze strany Ma'arach, v polovině období se vystřídali a začal vládnout Šamir. Volby roku 1988 dopadly obdobně, ale Šamir tentokrát vládl s tolerancí Ma'arach. V roce 1990 Peres stáhl svoji toleranci a vyvolal hlasování o nedůvěře vládě. Šamir však sestavil novou vládu s pomocí náboženských stran. Za jeho vlády byli přivedeni do Izraele Židé z Ruska a Etiopie a na Západním břehu a v Pásmu Gazy se rozrůstaly židovské osady.
V roce 1992 Likud prohrál volby proti Izraelské straně práce a Šamir v březnu 1993 rezignoval na post předsedy strany.
První éra Benjamina Netanjahua (1993–1999) Po rezignaci Šamira pořádala strana své historicky první primárky ke zvolení předsedy. Uspěl v nich bývalý velvyslanec v OSN, Benjamin Netanjahu. V roce 1995 byl v důsledku mírového procesu v izraelsko-palestinském konfliktu zavražděn premiér Jicchak Rabin, a to radikálním sionistou Jig'alem Amirem. V roce 1996 se proto konaly předčasné volby, ve kterých se sice Likud umístil těsně druhý, ale díky přímé volbě premiéra zvítězil Netanjahu.https://web.archive.org/web/20201026044634/http://www.nrg.co.il/online/1/ART/977/618.html Ačkoliv Netanjahu během předvolební kampaně hlasitě kritizoval mírový proces, během své vlády podepsal jeho další část – Memorandum od Wye River (1998). To vedlo radikální křídlo Likudu ke kritice a poté i odtržení a založení strany Cherut – Národní hnutí. Novou stranu podpořil také Šamir, který byl z Netanjahua zklamán. Pod tíhou kritiky se Netanjahuova vláda v roce 1999 zhroutila. Ve volbách byl následně poražen Ehudem Barakem a rezignoval na svou funkci předsedy strany.
Éra Ariela Šarona (1999–2005) náhled|vlevo|upright|Ariel Šaron (2001) Ve stranických primárkách na předsedu zvítězil armádní důstojník a ministr obrany Ariel Šaron. Ten například velel Jednotce 101, která s ním v roce 1953 spáchala Kibíjský masakr. Později byl součástí velení během první libanonské války, přičemž byl shledán Kahanovou komisí jako nepřímo odpovědný za masakr v Sabře a Šatíle. Po zveřejnění zprávy byl nucen odejít z postu ministra obrany.
Roku 2000 se zhroutil mírový proces, jehož posledním výbojem byl Summit v Camp Davidu. Spolu s ním padla také izraelská vláda Ehuda Baraka. V roce 2001 se konaly předčasné volby premiéra, ve kterých Šaron zvítězil s 62 % hlasů. Roku 2002 se konaly další primárky na stranické vedení v Likudu, které vyvolal Netanjahu, nicméně v nich prohrál. Současně vypukla druhá intifáda a Izrael a Palestina se ponořily do nového kola násilí. Ačkoliv Šaron působil jako konzervativní vůdce, v roce 2005 prosadil plán jednostranného stažení izraelských osadníků a armády z okupovaného Pásma Gazy, což vedlo k dalšímu rozkolu ve straně. Pravicovější nacionalistické křídlo strany začalo podkopávat vládu Šarona. Ke kritikům se brzy přidal i Netanjahu, který ve vládě vykonával funkci ministra financí.
V listopadu 2005 Šaron veřejně oznámil, že hodlá odejít z Likudu a založit centristickou stranu Kadima. Na rok 2006 také vyhlásil další volby. Mezitím se o post předsedy Likudu utkalo sedm kandidátů. Zvítězil Netanjahu.
Druhá éra Benjamina Netanjahua (od 2006) náhled|upright|Benjamin Netanjahu (2024) Volební průzkumy po zbytek roku 2005 ukazovaly drtivou porážku Likudu a velkou podporu pro Šaronovu stranu Kadima. V lednu 2006 však Šaron utrpěl hemoragickou cévní mozkovou příhodu, po které zůstal ve vegetativním stavu. V čele Kadimy ho nahradil Ehud Olmert, který stranu dovedl k volebnímu vítězství. Likud skončil až na čtvrtém místě s 9 % hlasů. Netanjahu však v roce 2007 obhájil funkci předsedy strany.
V roce 2008 Olmert podal demisi kvůli svému kriminálnímu vyšetřování. To vedlo k předčasným volbám v únoru 2009. Likud nyní skončil těsně na druhém místě, nicméně se mu podařilo sestavit vládu s dalšími spojenci z národního tábora – stranami Jisra'el bejtenu, Strana práce, Šas a Židovský domov. Strana práce koalici opustila v roce 2011. V roce 2012 Netanjahu ve stranických primárkách opět porazil Mošeho Feiglina a byl potvrzen předsedou strany.
V roce 2013 se konaly další předčasné volby. Pro volby sestavil Netanjahu společnou kandidátní listinu se stranou Jisra'el bejtenu Avigdora Liebermana. V červenci 2014 však strany přestaly spolupracovat. Netanjahu složil svou třetí vládu, která však vládla jen dva roky. V roce 2015 se konaly další předčasné volby, ve kterých Likud opět zvítězil a byla sestavena vláda na půdorysu národního tábora s náboženskými stranami. Další volby se konaly v roce 2019. Do nich Netanjahu domluvil koalici radikálních pravicových stran Unie pravicových stran, aby si zajistil spojence pro sestavení vlády. Do Likudu také přešli členové čerstvě rozpuštěné strany Kulanu.
Roku 2020 vyzval Netanjahua ve stranických primárkách na předsedu strany Gid'on Sa'ar, nicméně prohrál. Krátce poté Sa'ar Likud opustil a založil stranu Nová naděje. V březnu 2025 Sa'ar podepsal dohodu o splynutí své strany Nová naděje zpět do Likudu, s účinností při následujících volbách. V srpnu 2025 byl ústředním výborem Likudu schválen Sa'arův návrat do strany.
Před volbami 2021 se do Likudu sloučila strana Gešer. Ve volbách 2021 se na kandidátní listině strany Likud poprvé v historii objevil muslim.
Před volbami v roce 2022 Netanjahu sestavil koalici s podporou radikálních až extremistických stran hájících zájmy zejména izraelských osadníků Náboženský sionismus, Židovská síla a No'am. Opět, aby měl koaličního partnera. Po vítězných volbách Netanjahu sestavil jednu z nejvíce nacionálně radikálních izraelských vlád s členstvím náboženských stran a krajní pravicí. Během této vlády se v roce 2023 odehrál teroristický útok Hamásu na Izrael a vypukla válka v Pásmu Gazy. Mezinárodní trestní soud v roce 2024 vydal zatykače na Netanjahua coby premiéra a Jo'ava Galanta coby ministra obrany. Byli obviněni z odpovědnosti za páchání válečných zločinů. Mezitím Mezinárodní soudní dvůr v Haagu projednával obvinění z páchání genocidy vůči Palestincům.
Ideologie a program V původním programu strany z roku 1977 bylo uvedeno, že právo židovského národa na Zemi izraelskou (Erec Jisra'el) je „věčné a nesporné“. Bylo vymezeno, že Judea a Samaří (tj. Západní břeh Jordánu) jsou součástí Izraele a že „mezi mořem a řekou Jordán bude pouze izraelská suverenita“. Podle programu by případný „vznik státu Palestina ohrozil existenci státu Izrael“. K otázce izraelských osad na okupovaných palestinských území program uváděl: „Osadnictví, městské i venkovské, ve všech částech Země izraelské je ústředním bodem sionistického úsilí o vykoupení země“. Strana slíbila osadníkům podporu a propagaci osadnictví mezi mládeží. Orgnizaci pro osvobození Palestiny označoval za teroristickou organizaci konající v zájmu sovětského imperialismu.
V programu z roku 1999, který reagoval na mírový proces v izraelsko-palestinském konfliktu, bylo uvedeno, že Likud bude považovat vyhlášení státu Palestina za porušení dohod. Uznání státu Palestina vysloveně odmítli. Za trvalou východní hranici státu Izrael v programu označili řeku Jordán. K otázce osadnictví uváděl: „Židovské komunity v Judeji, Samaří a Gaze jsou ztělesněním sionistických hodnot. Osídlení země je jasným vyjádřením nedotknutelného práva židovského lidu na Zemi izraelskou.“ Strana slibovala jejich další rozvoj a rozšiřování. O Jeruzalémě, jehož východní část Izrael dříve nezákonně anektoval, program stanovil: „Jeruzalém je věčné, sjednocené hlavní město Státu Izrael a pouze Izraele.“ V programu Likud také potvrdil, že podporuje anexi Golanských výšin a šíření tamních izraelských osad.
Strana tvrdí, že podporuje volnotržní kapitalistický a ekonomicky liberální program, ačkoli v praxi většinou přijala smíšenou hospodářskou politiku. Likud prosadil legislativu, která výrazně snížila daň z přidané hodnoty (DPH), daň z příjmu a daň z příjmu právnických osob, a také cla. Stejně tak zavedli volný obchod (zejména s Evropskou unií a Spojenými státy) a zrušili některé monopoly. Kromě toho privatizovali řadu státních společností (např. El Al a Banku Le'umi) a přistoupili k privatizaci pozemků v Izraeli, které dosud symbolicky držel stát „jménem židovského lidu“. Likud dlouhodobě drží poměrně fiskálně konzervativní ekonomický postoj. Kritizují také odbory Histadrut.
Od 90. let Likud zastává nekompromisní postoj vůči Íránu a jeho zástupným milicím, jako je libanonský Hizballáh. Premiéři strany Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu se obvykle snaží zlepšit vztahy s Ruskem. Od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 je však Likud rozdělený, přičemž předseda strany Netanjahu se snaží udržovat pracovní vztahy s Ruskem a Vladimirem Putinem a vyhnout se zapojení do konfliktu. Vlády strany udržovaly úzké vazby s Republikánskou stranou ve Spojených státech, což vedlo k vnímání preference republikánů před konkurenční Demokratickou stranou.