Sevlievo () je město v Bulharsku. Nachází se v Gabrovské oblasti pod hřebeny středního Předbalkánu, 180 km od Sofie. Žije v něm obyvatel. Město je správním střediskem stejnojmenné obštiny.
Městem protéká řeka Rosica a vede přes ni most, který projektoval Kolju Fičeto. Na Rosici nedaleko Sevlieva byla vybudována Přehrada Alexandra Stambolijského, která slouží k rekreaci. Místními pamětihodnostmi jsou hodinová věž, chrám proroka Eliáše a socha svobody z roku 1894, kterou vytvořil Arnaldo Zocchi. V nedaleké vesnici Batoševo se nacházejí dva monastýry.
Název Dříve se tvrdilo, že se název Sevlievo vyvinul z původního Servi, což odkazovalo na domnělý srbský původ obyvatel.
Nověji se usuzuje, že název města je odvozen od tureckého názvu osady, která podle osmanských daňových dokumentů nesla jména jako: (město Selvi, patřící Hotaliči), Servi (hovorově Selvi) a další. Turecké slovo je odvozeno z perského a znamená cypřiš. Slovy nebo nazývali Turci pyramidální topol (), který roste ve velkém množství podél řeky Rosica. Následně bylo turecké Selvi, případně Selviova transformováno místním bulharským obyvatelstvem na Sevlievo. Slovo Hotaliç vymizelo z názvu teprve ve druhé polovině 19. století.
Historie Pravěk a starověk Místo je osídleno od neolitu a chalkolitu (6. až 3. tisíciletí př. n. l.), jak dokládají archeologické nálezy. Prvními známými zdejšímu obyvateli byli Thrákové, kteří zde žili dlouhodobě a zanechali mnoho stop po své kultuře: pevnosti, osady, svatyně, pohřební mohyly a další. Na nedalekém strmém jižním svahu pohoří, kde řeka Rosica tvoří hlubokou rokli postavili Thrákové pevnost, která je podle nálezů datována do 8. století př. n. l. Další nálezy jsou jihovýchodně od města a jedná se o mohylovou nekropoli z římské doby, kde byly nalezeny fragmenty plavidel a neporušená amfora.
Po rozdělení Římské říše se zdejší země staly součástí Byzance. Někdy mezi 4. a 6. stoletím postavili Byzantinci nad soutěskou řeky Rosica silnou pevnost a usadili se poněkud výše nad ní. Pevnost se jednak stala součástí opevňovacího systému severních svahů balkánských hor postaveného k zastavení invazí barbarů ze severu, jednak sloužila k ochraně jedné z hlavních silnic vedoucí od Nicopolis ad Istrum podél řeky Rosica k průsmykům na jihu provincie Moesie. Pevnost a její přilehlé osídlení byly zničeny v 6. století během vpádu Avarů a Slovanů, jejichž přítomnost je doložena vykopanou keramikou.
Středověk náhled|vlevo|Pozůstatky pevnosti Chotel, Sevlievo v pozadí Později, během první bulharské říše (9. – 10. století), postavili Bulhaři na byzantské pevnosti vnitřní pevnost (citadelu), u níž následně vznikla osada. Opevnění se postupně rozrostlo do pevnostního města se správní a ekonomickou funkcí pro okolní oblast. Město mělo pět čtvrtí, tři kostely a tři nekropole, dílny pro zpracování kovů a keramiky atp. Ze stejného období pochází křesťanská nekropole na jižním konci města, kde bylo v roce 1968 objeveno třináct koster a s nimi skleněné korálky z náhrdelníku, 7 náušnic, 1 nůž, 1 diadém, na některých z nichž je znázorněn kříž jako křesťanský symbol.
Během druhé bulharské říše (12. – 14. století) náležel zdejší kraj k okolí hlavního města Trnova, které bylo obepnuto řetězem pevností střežících silnice vedoucí říčními údolími do průsmyků Staré planiny. Klíčové místo mezi nimi zaujímalo město Chotel mající funkci hlavního opěrného bodu na přístupu do hlavního města. Na to, aby bylo spojováno s určitou archeologickou památkou, jsou středověké prameny mimořádně vzácné a nedostatečné. Prvním písemným pramenem týkajícím se onoho města je malý kamenný nápis ze 13. století nalezený při výkopových pracích poblíž kláštera Batoševo. Na něm čteme: „Tento chrám postavil Geno z Chotelu a Petr Trnov“. Současné archeologické průzkumy, které jsou systematicky vedeny od roku 1980, odhalují, že městská pevnost byla po městech Pliska, Preslav a Trnovo čtvrtá největší v oblasti, a usuzuje se, že předchůdce dnešního Sevlieva zvaný později Hotaliç (Hotalič) je totožný se zmiňovaným městem Chotel. Tři zdejší kostely a přítomnost kláštera v okolí naznačují, že bylo jak obchodním, tak duchovním centrem, které obývali zemědělci, pastevci, řemeslníci a obchodníci.
Osmanská nadvláda Pozůstatky města nesou stopy velkého požáru, který je spojován s tatarskými invazemi ve 13. století. Další rány přišly během osmanské invaze na konci 14. století, v důsledku nichž se město vylidnilo. Byla to především vojenská tažení Osmanů proti blízkému hlavnímu městu Trnovu v letech 1395 a 1396, která přispěla ke ztrátě funkce této osady, ale také pokus Maďarů osvobodit Trnovo v roce 1403, vnitřní boje mezi syny Bájezída na počátku 15. století a tažení Vladislava Varnenčika v roce 1444. Poté byl osud města podobný jiným středověkým městům, která byla zničena, vylidněna a nebyla zahrnuta do nové administrativy jako její střediska. Úpadek tohoto významného města lze vysvětlit i tím, že bezprostředně po dobytí neměli noví vládci dostatek lidských zdrojů k provedení kolonizace turkickým obyvatelstvem na všech klíčových místech. Kromě toho se pozemek města nacházel na strmém svahu a noví příchozí upřednostňovali osídlení úrodných plání severního Bulharska.
Následně, pravděpodobně kolem poloviny 15. století, vznikla na troskách pevnostního města malá vesnice s nejasným počtem obyvatel. První osmanský dokument, který dává představu o stavu osídlení zdejší oblasti, je krátký soupis zdaněných majetků v Nikopolském sandžaku z roku 1479. V něm najdeme 30 osad, z nichž většina dnes existuje, a mezi nimi je Hotalič, který je uveden bez stálého obyvatelstva. Ze zápisu se usuzuje, že nová osada nebyla osídlená. Úřady se snažily přeměnit dobyté země na obydlené a lukrativní území, takže na začátku osmdesátých let měla vesnice již stálé obyvatele: 9 muslimských rodin a 2 svobodné. V krátkém rejstříku z roku 1485 je důležitý dodatek k názvu obce, který znamená, že v té době tu už sídlil bej. Stejně jako v dřívějším rejstříku je zaznamenáno, že obec spadá do Trnovské kazy. Z osmanských pramenů vyplývá, že v té době probíhal proces obnovy administrativních funkcí obnovené a rostoucí vesnice Hotalič.
náhled|Stará hodinová věž (1779) Do 16. století byly v bezprostředním okolí z vojenských důvodů udržovány dva pevnostní body: a , tj. dolní a horní pevnost, což dokládá soupis z roku 1550. Podle Rumena Kovačeva pevnost Hisarbey-i zir, ležící na kopci , obývali osmanští dobyvatelé až do 15. – 16. století a měla charakter opevněného sídla. V podrobném rejstříku z roku 1516 se mezi obcemi Trnovské kazy kromě Hotaliče poprvé objevuje také název obce Selvi. Šlo o malou muslimskou vesnici v prudkém ohybu řeky Rosici, v současnosti na severovýchodní části Sevlieva, a uvádělo se o ní: „Nachází se uprostřed pole tam, kde se slévá pět potoků a kříží pět cest.“ Po oživení Hotaliče na počátku 16. století v něm byla zřízena nahije, čímž bylo obnoveno staré územní dělení z doby bulharského středověku, a název feudální a administrativní oblasti byl zachován osmanskou správou po celé osmanské období. Na vrcholu své existence v polovině 16. století zde žilo 20 až 26 domácností. Nicméně dědina Hotalič zůstala sídlem nahije jen asi tři desetiletí, protože nemohla odolat konkurenci nově vzniklého sídla Selvi, které se rychle rozrůstalo a v rejstříku z roku 1580 je označeno jako středisko nahije Hotalič, ve kterém jsou dvě čtvrti, mešita s imámem a trh a žije zde 49 domácností. Podle nedávno přeložených osmanských dokumentů se Selvi stalo centrem kazy kolem roku 1570 poté, co sem byl vyslán kádí. Současně s tím začal Hotalič upadat a zcela zanikl na počátku 17. století.
Hranice zdejší kazy byly vymezeny povodími řek Rosica (horní a střední tok), Vidima a Boazka. Na severu a východě hraničila s městem Trnovo, na západě s Lovčí a jižní hranice vedla po hřebeni Staré planiny. Podle matrik ze 16., 17. a 18. století k ní spadalo 36 až 39 vesnic. Centrum získávalo stále více městský charakter; jeho populace se zvýšila a začali se v něm usazovat janičáři a postupně mezi muslimským obyvatelstvem převážili, takže v polovině 18. století jejich podíl činil 70 %. Tehdy ve městě žilo více než 301 domácností (asi 1 500 obyvatel), stály tu dvě mešity a kostel. Zvýšené sebevědomí občanů Sevlieva a jeho vládců je patrné ze stavby další veřejné budovy – věže s hodinami z roku 1779, která dodnes stojí v centru města. Na konci 18. a počátku 19. století se zdejší oblast stala cílem nájezdů krdžalijů. Přestože Selvi bylo v oné době opevněno širokým a hlubokým příkopem, kilometr a půl dlouhým, naplněným vodou a palisádou na jeho břehu, krdžalijové město v roce 1798 dobyli. Nicméně i během tohoto období se počet obyvatel města nadále zvyšoval díky přesídlování obyvatel ze sousedních vesnic. V důsledku této migrace se ve městě měnil podíl křesťanské populace z 10 % v roce 1580 na 17 % (1642) a 13 % (1751). Období od poloviny 18. do poloviny 19. století bylo poznamenáno pěti válkami mezi Osmanskou říší a Ruskem, ve kterých osmanská armáda utrpěla vážné ztráty. Během těchto válek bylo Sevlievo třikrát dobyto a následně obsazeno ruskými vojsky: 1810 na 5 dní, 1811 na 23 dní a v roce 1829. Dalším nepříznivým faktorem pro rozvoj města byly morové epidemie, které vypukly v letech 1836 – 1838. Ami Boué napsal o epidemii následující: „Jedna stanice od Lovče – Sevlievo, město s 6 až 8 000 obyvateli, bylo zcela vylidněno a přišlo o tolik obyvatel, že hřbitov, tak silně páchnoucí, připomínal rozryté pole… Na vedlejším vršku v bídných chatrčích z větví přebývalo několik set obyvatel.“
Bulharské obrození náhled|vlevo|Kostel svatého proroka Elijáše Postupně zvětšující se křesťanská komunita ve městě získala někdy na počátku 18. století starý kostel svatého proroka Elijáše a v polovině téhož století byli ve městě čtyři kněží. V kostele byly také dva konventy a při jednom z nich vznikla první klášterní škola, ve které athoské duchovenstvo učilo místní bulharské děti základní gramotnosti. Vznik bulharského národního obrození je v Sevlievu spojen s osobou Stojana Nikolova, který se zde usadil v roce 1800 a na bazaru otevřel svůj obchod s pantoflemi. Za čtyři roky se vypracoval na velkoobchodníka a prostředníka při prodeji veškeré produkce cechu. Podporoval zřízení bulharské školy při kostelu svatého proroka Elijáše, která byla pod vedením učitele Nikifora, mnicha z Rilského kláštera, otevřena mezi lety 1810 až 1815 v domě kněze Neďa. V roce 1820 byla z prostředků městské církevní obce na dvoře kostela postavena městská klášterní škola pro více než sto dětí. Jak tvrdí ruský historik Vasilij Konobejev, měla na vzrůst sebevědomí Bulharů vliv série tureckých vojenských neúspěchů a opakovaná ruská vojenská přítomnost. Podle něj pesimisticky nastavila muslimskou populaci, která začala ztrácet víru v budoucnost a stále více věřit, že konečné vítězství bude náležet křesťanům.
V roce 1834 se podařilo získat písemné povolení sultána Mehmeda II. k přestavbě kostela svatého proroka Elijáše. Nová budova se třemi loděmi a majestátní kupolí byla postavena s podporou Stojana Nikolova a také místních tureckých prominentů. O dva roky později byl na základě sultánova firmanu obnoven středověký mužský klášter Nanebevzetí v Batoševu. V roce 1842 zahájil podle svého nápadu Stojan Nikolov stavbu světské školy, kterou hradil ze svých prostředků, a poté se ujal její údržby. Tato škola patří mezi prvních deset bulharských světských škol. Mimo to finančně podporoval klášter v blízkém Batoševu a vzdálený Rilský klášter. Ve své závěti daroval obci 60 000 grošů, za které v letech 1857 – 1858 postavil Kolju Fičeto dodnes zachovaný most přes Rosicu. V roce 1859 byla při kostelu svatého proroka Elijáše otevřena dívčí vzájemná škola. V letech 1865 – 1870 byl postaven další chrám – kostel svaté Trojice, který převzal funkci hlavního městského kostela. V roce 1870 byla založena knihovna Rosica a v roce 1872 byl v Batoševu založen ženský klášter Uvedení Bohorodice.