náhled|Paul Weinberg: Nucené stěhování během apartheidu, Mogopa, Západní Transvaal, únor 1984. Část sbírky tvořící fotografickou knihu Travelling Light. Kniha a její snímky zachycují začátky fotografů v ulicích Johannesburgu na konci 70. let 20. století a zavedou diváky do současné krajiny jihoafrického venkova. náhled|Paul Weinberg: oficiální fotografie Nelsona Mandely odevzdávajícího svůj hlas ve volbách v roce 1994. Bylo to poprvé, co Mandela mohl ve svém životě volit. Olange School, Inanda, Durban, duben 1994.
Fotografie v Jihoafrické republice je spojena s živou kulturou s mnoha odborníky uznávanými i na mezinárodní úrovni. Od doby, co byla fotografie poprvé zavedena do Kapské kolonie prostřednictvím kolonizačních mocností, byla fotografie různě využívána jako zbraň koloniální kontroly, legitimizační prostředek pro režim apartheidu a v poslední době jako mechanismus pro vytvoření nového Jihu. Africká identita ve věku demokracie, svobody a rovnosti.
Raná fotografie Fotografie se do Jižní Afriky dostala s britskými a nizozemskými kolonisty v 19. století. Raná etnografická fotografie, vedená především antropology a misionáři, dokumentovala původní obyvatelstvo. Sbírky z této doby jsou často kritizovány jako vykořisťovatelské projekty koloniální nadvlády, esencializující původní obyvatelstvo Khoikhoiů a Křováků na Kapsku, aby legitimizovaly ideologie rasových hierarchií, které byly základem koloniálního úsilí.
Fotografie odporu Fotografové hráli během apartheidu klíčovou roli při dokumentování osvobozeneckého boje vnějšímu světu. Termín fotografie odporu vznikl k popisu práce, která zpochybňovala přesvědčení, politiku nebo činy vlády apartheidu. Apartheid, násilný systém tvrdě vynucované rasové segregace, který charakterizoval jihoafrickou společnost v letech 1948–1994, byl legitimován historicky přijatým diskursem založeným na náboženských, rasových, etnických a sociálních základech. Vizuální kultura jako populární prostředek vyjádření byla postavena tak, aby tyto diskurzy buď posilovala, nebo rozvracela. Fotografie odporu narušila tuto konsensuálně ověřenou rétorickou konstrukci tím, že prezentovala lidskost nebělošských rasových skupin způsobem, který odporuje rasistickým ideologiím státu apartheidu.
David Goldblatt (1930–2018) byl jihoafrický fotograf, jehož práce se zaměřovala na dokumentování Jihoafrické republiky během období apartheidu a jeho fotografie zachycují struktury, lidi a krajiny země od roku 1948. Zájem o Goldblattovu práci výrazně vzrostl po výstavě jeho 51 let práce (Barcelona, 2001) a jedenácté výstavě Documenta (Kassel, 2002). Na první z nich, která se konala v AXA Gallery v New Yorku v roce 2001, byl představen přehled Goldblattova fotografického díla z let 1948 až 1999. Na Documenta byly představeny dva projekty. Goldblattova práce ovlivnila práci fotografa Santu Mofokenga, se kterým studoval během apartheidu. Společně pomohli znovuobjevit dokumentární a konceptuální módy fotografie, což vedlo k jejich významu a vlivu v rámci dokumentární fotografie.
Současná fotografie Fotografie v současné Jižní Africe se vyvinula v živé a rozvíjející se kulturní hnutí, které od roku 1994 explodovalo v demokratizovanou a dostupnou formu uměleckého vyjádření. Váha jeho minulosti apartheidu bezpochyby silně ovlivňuje jeho současnost a dědictví odbojové fotografie se proměnilo v trvalé zaměření na přetrvávající sociální problémy, kterým čelí nová Jižní Afrika. Mezi oblíbená témata patří HIV/AIDS, rasismus a sociální nerovnost, demokratický přechod a přetrvávající nespravedlnosti v Jižní Africe po apartheidu.
Bang-Bang Club byl název spojovaný především se skupinou čtyř fotografů činných v oblasti Jižní Afriky v období apartheidu, zejména mezi roky 1990 a 1994, než byl po volbách v roce 1994 zvolen prvním černým prezidentem Jihoafrické republiky Nelson Mandela. Zatímco řada fotografů a fotoreportérů s Bang Bang Clubem pracovala (například James Nachtwey nebo Gary Bernard), byli to především čtyři muži, kteří byli s tímto klubem spojeni: Kevin Carter, Greg Marinovich, Ken Oosterbroek a João Silva.
Výstava Graema Williamse nazvaná The Edge of Town je paradigmatem tohoto nového hnutí a zkoumá liminální prostory neformálních sídel na okrajích příměstských oblastí současných metropolí, jako je Johannesburg, Kapské Město nebo Durban. Prostřednictvím zachycení těchto životních prostorů Williams personalizuje problémy, které se příliš často dehumanizují. Antropolog Johannes Fabian naznačuje, že v africkém kontextu takové popkulturní projevy představují „okamžiky svobody“, které umožňují konceptualizaci a kultivaci alternativních způsobů bytí, které osvobozují jednotlivce, i když v pomíjivých, soupeřivých a konfliktních prostorech. Mnoho jihoafrických fotografií, podobné snímkům Williamse, ztělesňuje Fabianovu představu o „chvílích svobody“, zobrazující životy omezené, ale ne zcela uzavřené drsnou realitou života.
Jedinečný status Jižní Afriky jako afrického národa s neuvěřitelným bohatstvím a neuvěřitelnou chudobou navíc poskytuje úrodnou půdu pro náročné diskurzy afro-pesimismu a neokolonialistických postojů k Africe. Výstavy, jako je Afrika je skvělá země (Africa is a Great Country, 2013) švédského fotografa Jense Assura, se snaží rozbít esencialistické představy o Africe jako bídou a válkou zmítaném kontinentu, čerpajíce z podnětů africké renesance, promítají obrazy každodenního života, kontinentu skutečných a normálních lidí, jejichž životy jsou stejně bohaté a rozmanité jako ostatní. Jako vlivný hlas na kontinentu hraje umělecká tvorba Jižní Afriky klíčovou roli při vytváření nových způsobů představování Afriky, které komplikují zažité představy o „bojujícím“ kontinentu. Fotoesej Paula Weinberga Durban: Portrét afrického města je příkladem tohoto nového proudu tvorby, který odmítá omezit zapojení do afrického umění na téma chudoby a násilí, místo toho zobrazuje dynamiku a pestrost života na kontinentu.
Jihoafrické fotografky náhled|Neo Ntsoma (* 1972)