Osmanská říše (zastarale též Otomanská říše, nebo , možno psát i malé písmeno), oficiálně Vznešený osmanský stát (دولت عالیه عثمانیه, ), v (západní) Evropě také označovaná jako Turecká říše"The Ottoman Empire-also known in Europe as the Turkish Empire" (nebo jednoduše Turecko) byla historicky jedna z největších a nejmocnějších říší v prostoru Středomoří. Existovala od středověku až do 20. století, zasahovala na tři světadíly – Asii, Evropu a Afriku. Do značné míry byla územním nástupcem Byzantské říše. Zanikla po první světové válce transformací do Turecké republiky.
Byla založena na sklonku 13. století v severozápadní Anatolii ve městě Söğüt (dnešní provincie Bilecik) oghuzským kmenovým vůdcem Osmanem I., po jehož dynastii získala název. Po roce 1354 se Osmané dostali do Evropy a s dobýváním území na Balkáně byly osmanské bejliky přeměněny na transkontinentální impérium. V roce 1453 Osmané pod vedením Mehmeda II. dobyli Konstantinopol, čímž ukončili existenci Byzantské říše.
Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Během 16. a 17. století, na vrcholu své moci pod vládou Sulejmana I., byla Osmanská říše mnohonárodnostní, mnohojazyčná říše, která ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, části střední Evropy (jejich moc zasahovala až na dnešní Slovensko), západní Asie (Levanta, Mezopotámie, Zakavkazsko), části východní Evropy (oblast Černého moře), severní Afriky (středomořské pobřeží) a také Africký roh. Na počátku 17. století se říše skládala z 32 provincií a četných vazalských států. Některé z nich byly později absorbovány do Osmanské říše, zatímco jiným se v průběhu staletí dostalo různých stupňů autonomie.
Díky své poloze byla Osmanská říše mostem mezi evropským a asijským kontinentem. S Konstantinopolí (Istanbulem) jako hlavním městem a kontrolou zemí podél Středozemního moře byla osmanská říše po dobu šesti století v centru interakcí mezi východním a západním světem. Zatímco v říši panoval názor, že po smrti Sulejmana vstoupila do období úpadku, není tento názor většinou akademických historiků podporován.* * Říše si v průběhu 17. a 18. století nadále udržovala pružnou a silnou ekonomiku, společnost a armádu. Během dlouhého období míru v letech 1740 až 1768 však osmanský vojenský systém zaostával za svými evropskými soupeři – Rakouskem a Ruskem. Osmani následně koncem 18. a počátkem 19. století utrpěli těžké vojenské porážky, což je podnítilo k zahájení komplexního procesu reforem a modernizace, známých jako Tanzimat. Během devatenáctého století se osmanský stát, i přes další územní ztráty, zejména na Balkáně, kde se objevilo několik nových států, stal mnohem silnějším a organizovanějším. Osmanská říše uzavřela na počátku 20. století spojenectví s Německem, od čehož si slibovala, že unikne diplomatické izolaci, která přispěla k nedávným územním ztrátám, a tak vstoupila do první světové války na straně Ústředních mocností. Zatímco se Říše během konfliktu do značné míry držela, bojovala vnitřními nepokoji, zejména s Arabskou revoltou v arabských provinciích. V tomto období také páchala brutální zvěrstva proti Arménům, Asyřanům a pontským Řekům.
Porážka říše a následná okupace části jejího území spojeneckými silami po skončení první světové války vedla k jejímu rozdělení a ztrátě jejího území na Středním východě, které bylo rozděleno mezi Spojené království a Francii. Pro Turecko úspěšná válka za nezávislost proti okupačním silám vedla ke vzniku Turecké republiky v srdci malé Asie a ke zrušení osmanské monarchie.
Historie Situace před vznikem osmanského státu
náhled|upright=0.5|vlevo|Osman, zakladatel Osmanské říše Malá Asie a oblasti na východ od ní představovaly již od arabské expanze v 7. století místo střetu mezi Byzantskou říší a jejími muslimskými sousedy (umajjovský a abbásovský chalífát, Seldžucká říše). V letech následujících po bitvě u Mantzikertu získali vnitrozemí tohoto poloostrova Seldžukové a zřídili zde Ikonyjský nebo též Rúmský sultanát. Byzantští císaři se sice pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po prohrané bitvě u Myriokefala a po čtvrté křížové výpravě roku 1204, která dobyla Konstantinopol, nebyla Byzanc dostatečně silná, aby obnovila svou vládu v Malé Asii. Přestože hlavní město Konstantinopol dobyl nazpět císař Michael VIII. Palaiologos, obnovená Byzantská říše se již nikdy nepovznesla na mocenskou úroveň, již měla v předchozích staletích.
Počátkem 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozmach,Tauer, str. 164 avšak v pozdějších letech nastal vlivem mongolské invaze úpadek. Sultanát se v pozdějších letech dostal pod vliv mongolských Ílchánů, kteří neváhali zasahovat do vnitřních poměrů státu a udržovali nad sultány svoji svrchovanost. Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimy (tedy nejčastěji s Araby a Seldžuky) existovaly při hranicích mezi oběma soupeři oblasti osazené vojenskými jednotkami, které podnikaly proti území nepřítele občasné nájezdy, a to jak v době míru, tak války. Před mongolským vpádem uteklo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo mimo jiné i v její západní části, a to právě na hranicích s Byzancí. Kočovné kmeny přicházející z východu zde vytvářely tak jako v předchozích staletích nárazníková pásma, marky, ze kterých podnikaly výpady na byzantské území. Spolu s úpadkem moci Ílchánů a byzantských císařů zavládla v těchto oblastech anarchie a záhy se zde vytvořilo více než dvacet malých nezávislých státečků.Tauer, str. 167
Založení státu náhled|upright=0.7|vlevo|Osmanská říše za vlády Orhana I. V druhé polovině 13. století přitáhly do Malé Asie nové turecké kmeny, které tlak Mongolů přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů Oguzů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříve islám a znali arabskou kulturu. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník kmene Oguzů Ertogrul vstoupil do služeb ikonyjského sultána proti Byzanci a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považován Osman I. Gází (1299–1326), který začal svěřené území rychle rozšiřovat ve výboji proti Byzanci a roku 1299 se prohlásil za samostatného vládce. V roce 1303 zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovy Egejského moře (například roku 1308 vyplenili byzantský Chios).
Osmani se rychle zmocňovali byzantských držav v Malé Asii, neboť byzantské vojsko nebylo schopno jejich nápor zastavit. Roku 1326 dobyl Osmanův syn Orhan I. (1326–1359) byzantské město Bursu, která se poté stala rezidencí osmanských vládců. Ti nyní přijali titul sultán. Po bitvě u Pelekanu v roce 1329 byla mezi Turky a Byzancí uzavřena mírová smlouva, v níž si vítězný Orhan I. vymínil placení ročního tributu za zbylá byzantská území v Malé Asii. Roku 1331 padla do rukou Osmanů Nikáia, 1337 Nikomédie.
Osmanské zisky na Balkánském poloostrově
náhled|upright=0.7|vlevo|Mapa území říše za vlády Murada I. Roku 1354 dobyli osmanští Turci byzantskou přístavní pevnost Gallipoli (na poloostrově se zachytili již 1352, kdy získali pevnost Cimpe), a definitivně tak zakotvili na evropském území. Jeden ze spolucísařů, Jan VI. Kantakuzenos, se sice pokoušel vykoupit ji nazpět, ale neuspěl. Z Gallipole zahájili Osmani dobývání Balkánu. Jejich první útoky vedly do údolí řeky Marici v Thrákii, a staly se největší zátěží pro Bulharsko. Již tehdy docházelo k velkému úbytku domácího obyvatelstva, které buď zahynulo v bojích, bylo odvlékáno do Malé Asie nebo prodáváno do otroctví (navzdory zákazům křesťanské církve kupovali zajatce od Turků především obchodníci z Benátek a Dubrovníku). Roku 1355 uzavřel bulharský car Ivan Alexandr s byzantským císařem Janem V. (Jan VI. Kantakuzenos byl 1354 přinucen abdikovat) defenzívní spolek proti Turkům. Staletí trvající boje o balkánské území a o hegemonii v tomto prostoru však spojencům nedovolily překonat vzájemné rozpory a nedůvěru, zkoordinovat vojenské akce a postavit se turecké expanzi účinně na odpor. Ze stejných důvodů nepřistoupilo k bulharsko-byzantskému spolku Srbsko. Počátkem 60. let se spojenectví rozpadlo a roku 1364 došlo dokonce mezi Bulharskem a Byzancí k válce o černomořské pobřeží. Bulharský car zareagoval dohodou se sultánem Muradem I., kterému přiznal území, jež Turci dobyli v Thrákii. náhled|upright=0.7|vlevo|Osmanský postup po bitvě u řeky Marica To vše nepochybně vytvářelo podmínky pro další turecké úspěchy. Po nástupu sultána Murada I. (1359–1389) se významně změnil charakter výbojů na Balkánském poloostrově. Dříve převážně kořistnické nájezdy vystřídala systematická válka o dobytí a osídlení nových území. Již roku 1359 oblehla turecká vojska poprvé Konstantinopol, 1361 získali Osmani Dimotiku a poté i Adrianopolis (dnes Edirne) a přenesli sem, na evropské území, svoji rezidenci. Pro Byzanc nastala poslední fáze boje s islámem, v níž šlo tentokrát již o samu existenci státu. Ohrožena na nejvyšší míru však nebyla pouze upadající starobylá východořímská říše, živořící na zlomku svých bývalých území a rozpadající se na poloautonomní provincie. Turecká expanze představovala nanejvýše aktuální nebezpečí také pro decentralizující se státy srbský a bulharský, které samy ještě nedávno budovaly na Balkáně svoje mocenské postavení. Balkánské země nedokázaly vytvořit proti osmanským výbojům jednotnou obrannou frontu, na případnou pomoc západních křesťanů nemohly spoléhat vůbec. Naléhavost turecké hrozby pro Evropu na Západě do poslední chvíle podceňovali a někteří vládcové dokonce neváhali využít Osmany v intencích svých politických zájmů. Pokus sjednotit křesťanský Východ a Západ proti muslimským Turkům na základě církevní unie ztroskotal na náboženských protikladech mezi ortodoxními a Latiny i na partikulárních politických zájmech.
Vazalským státem osmanské říše se po roce 1371, kdy se odehrála bitva na řece Marici, stala také Byzanc, jejíž panství bylo v podstatě omezeno na okolí Konstantinopole. Císař byl nucen platit tribut a poskytovat vojenské kontingenty vlastnímu nepříteli. Pomoci sultánu Muradovi I. musel například během výpravy proti zbylým seldžuckým emirátům v Malé Asii. Jeho syn Manuél se roku 1391 zúčastnil jako rukojmí tažení proti pevnosti Filadelfeia, která byla jednou z posledních maloasijských byzantských držav. Osmanští panovníci si kromě toho osobovali právo zasahovat do obsazování císařského trůnu. Murad I. začal přidělovat na dobytých územích půdu svým vojákům a usídlovat je v Evropě, zatímco zdejší obyvatelstvo bylo přesídlováno do Malé Asie. Navzdory těmto tíživým okolnostem získal byzantský státeček relativně klid, neboť turecká armáda se na svých taženích Konstantinopoli, která získala pověst nedobytného města, raději vyhýbala. V popředí zájmu Osmanů stálo nyní především bulharské, srbské a chorvatské území.
náhled|upright=0.7|Bitva u Nikopole, 1396 Již roku 1380 se Muradovi bojovníci vypravili proti trnovskému carství, kde se jim o něco později vzdala Sofie (1382). Roku 1385 porazili vládce srbské Zety a poté zaútočili na Srbsko, kde padla Niš (1386). Současně získali zbývající severní část Makedonie, západní Albánii, pohraničí Thesálie a dočasně také Soluň (1387). Ohroženi tureckou expanzí uzavřeli slovanští vládci kníže Lazar Hrebeljanović, který po 1371 významně upevnil své postavení v centrálním Srbsku, bosenský král Tvrtko I. a bulharský car Ivan Šišman roku 1387 protitureckou koalici. Vzápětí porazili Srbové a Bosňané (bulharské oddíly nestačily dorazit) Osmany u Pločniku nad Toplicí. Podle tureckého svědectví to prý byla právě tato porážka, co přimělo Murada I. k mohutné ofenzívě proti Srbsku.