náhled|Primární a sekundární kořeny náhled|Trvalý preparát příčného řezu kořenem náhled|Kořen cibule kuchyňské (Allium cepa); 1. xylém 2. metaxylém 3. protoxylém 4. floém 5. perikambium 6. endodermis 7. primární kůra náhled|vpravo|Řez kořenovou špičkou Kořen (radix) je rostlinný vegetativní orgán, který není dělený na uzliny a internodia s pupeny a nevytváří listy ani šupiny. Zpravidla je podzemní a heterotrofní, tzn. neprovozující fotosyntézu. Je jedním ze tří základních orgánů rostlinného těla spolu se stonkem a listem.
Existence kořenu je spolehlivě doložena již v siluru.RETALLACK, G. J. The fossil record of soils. In: WRIGHT, Paul V., ed. Paleosols: their recognition and interpretation. 1st ed. Oxford: Blackwell, ©1986. ISBN 0-632-01336-2. Dostupné také z: https://www.researchgate.net/publication/213774172_The_fossil_record_of_soils
Kořen vyrůstá buď z opačného pólu embrya než stonek, nebo vyrůstá přídatně (adventivně) ze stonků rostliny.KLIMEŠOVÁ, Jitka. Kořen jako základní morfologická kategorie?. Živa. 2005, roč. 53, č. 4, s. 153. ISSN 0044-4812. Dostupné také z: https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/je-koren-zakladni-morfologicka-kategorie.pdf Nevětví se pravidelně, nemá zákonitě postavené pupeny a nikdy nenese listy. Dorůstá vegetačním vrcholem, který je kryt čepičkou (calyptra). Roste pozitivně geotropicky a negativně fototropicky, nemá chlorofyl a průduchy, větví se endogenně (má endogenní původ). Primární cévní svazky jsou radiální (paprsčité), druhotným tloustnutím se zdánlivě stávají kolaterálními (bočnými). Tyto původní znaky se mohou změnit (metamorfovat) vlivem změny funkce kořene.OSVAČILOVÁ, [Věra]. Kořen. In: MAREČEK, František, ed. Zahradnický slovník naučný. 3, CH–M. Praha: ÚZPI, 1994, s. 209. ISBN 80-85120-62-3.
Kořenem čerpá rostlina z půdy vodu s rozpuštěnými minerálními živinami a upevňuje rostlinu v půdě. Druhotně se kořen uplatňuje jako zásobní orgán, orgán vegetativního rozmnožování a při symbióze s jinými rostlinami.Základní slovník rostlinné anatomie. In: Anatomie rostlin [online]. Přírodovědecká fakulta UK, Katedra experimentální biologie rostlin, ©2018 [cit. 25. 1. 2024]. Dostupné z: http://kfrserver.natur.cuni.cz/studium/prednasky/anatomie/slovnik/slovnik.htm
Kořen se vyskytuje u většiny vyšších rostlin. Funkčně obdobnými orgány jsou například rhizoidy mechů a hub či rhiziny lišejníků.
Bez kořenů jsou bublinatky. Tyto masožravé rostliny volně plavou nebo jsou ukotveny v mokrém substrátu pomocí nezelých prýtů s lapacími orgány – lapacími měchýřky.STUDNIČKA, Miloslav. Masožravé rostliny rodu Utricularia I. Živa. 1990, č. 1, s. 18–23. ISSN 0044-4812. Dostupné také z: https://www.masozravky.com/ostatni/originalni-clanky-ziva/mr-rodu-utricularia-1.php
Kořenový systém rostlin je dynamická struktura ovlivňovaná geneticky i environmentálně.ŠNAJDROVÁ, Tereza. Postranní kořeny a kořenové hlízky – podobnosti a rozdíly. Praha, 2012, s. 6. Bakalářská práce. Ved. práce RNDr. Aleš Soukup, PhD. Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Katedra experimentální biologie rostlin. Přístup také z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/44876
Biomasa kořenů může tvořit 15–90 % celkové biomasy rostlin. V temperátních a tropických lesích může dosahovat přes 100 tun na jeden hektar. Podíl biomasy kořenů na celkové biomase různých porostů a plodin je následující: v jehličnatém lese 60–73 %, v listnatém (topol) 40 %, v porostech lebedy a bělostníku 65–66 %, v porostu travin v prérii 50–85; podíl biomasy kořenů pícnin a plodin, například vojtěšky je 37 %, kostřavy 31 %, nehnojeného ječmene 23 % a hnojeného ječmene 16 %.ŠIMEK, Miloslav a kol. Živá půda 8. Interakce půdních organismů a rostlin. Živa: časopis pro popularizaci biologie. 2021, č. 3, s. 127, 128. ISSN 0044-4812. [Kolektiv autorů: Dana Elhottová, Alica Chroňáková, Eva Kaštovská, Jitka Klimešová.] Dostupné také z: https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/ziva-puda-8-interakce-pudnich-organismu-a-rostlin.pdf
Dva hlavní typy kořenového systému jsou: allorhizie – hlavní kořen a postranní kořeny jsou zachovány i v dospělosti; homorhizie – po vyklíčení rostliny zakrní hlavní kořen i postranní kořeny a místo nich se vytvoří svazek víceméně stejných nevětvených kořenů adventivních, pomocných, označovaných jako kořeny svazčité (radices fibrillosae); vyskytuje se u kapradin a jednoděložných rostlin (např. česnek, trávy) a některých dvouděložných (např. jahodník).
Stavba Mladé kořeny jsou tenké a vyznačují se tzv. primární stavbou. Na příčném řezu obsahuje rhizodermis, primární kůru (exodermis, mezodermis, endodermis) a zcela uprostřed je střední válec (stélé) s pericyklem a radiálními cévními svazky. Později však kořeny nahosemenných či například dvouděložných dřevnatých rostlin potřebují tloustnout – takový kořen označujeme jako sekundární. Sekundární kořen má jiný typ cévního svazku (viz stélé). Vzniká v něm sekundární dřevo a sekundární lýko a – což je nejdůležitější – mezi dřevem a lýkem vzniká dělivé pletivo kambium, jehož činností dřevo a lýko přirůstá. Krycím pletivem se stává druhotná kůra neschopná přijímat živiny. Odumřelá povrchová vrstva druhotně ztloustlého kořene je borka – stejně jako odumřelá povrchová vrstva druhotně ztloustlého stonku (kmene).
Růst a vývin Růst kořene je většinou pozitivně geotropický, neboť roste směrem dolů díky vnímání gravitace. Jen vzácně se objevuje negativní geotropismus (kořeny mangrove). Typický pozitivně geotropický růst způsobují škrobová zrna v kořenových buňkách, tzv. statolity. Tato zrna se ukládají (sedimentují) vlivem gravitace na nejnižším místě buňky a navozují zde řízené vylučování hormonu auxinu.
Kořen dorůstá tzv. vzrostným vrcholem krytým čepičkou (calyptra, kalyptra). Za nimi se u většiny rostlin nacházejí tzv. kořenové vlásky sloužící k sání vody a získávání živin. Jejich životnost je poměrně krátká a jsou nahrazovány novými, nacházejícími se dále vpředu, a to v důsledku pokračujícího růstu kořenů.
Kořen má proto obvykle na konci viditelné tři zóny. První je složena z dělivých pletiv a neustále se dělí. Druhá vzniká z té první a nachází se poněkud výše na kořeni – na ní dochází k prodlužování buněk. Třetí zóna je diferenciační, dochází v ní zejména ke vzniku kořenového vlášení.
Funkce Kořen má zejména tyto funkce: primárně přivádí rostlině vodu a rozpuštěné minerální látky; upevňuje rostlinu v půdě; druhotně komunikuje s kořenovým systémem jiných rostlin (symbióza, alelopatie aj.) je orgánem vegetativního rozmnožování; slouží jako zásobní orgán.
Komunikace Kořeny každé rostliny komunikují pomocí různých sekundárních metabolitů s kořenovým systémem jiných rostlin společenstva. Metabolity mohou ovlivňovat růst okolních rostlin pozitivně nebo negativně (alelopatie). To má vliv na celkové složení vegetace. Sekundární metabolity produkované kořeny jsou také signálem ke klíčení semen a k tvorbě haustorií parazitických rostlin.ŠIMEK, Miloslav a kol. Živá půda 8. Interakce půdních organismů a rostlin. Živa: časopis pro popularizaci biologie. 2021, č. 3, s. 128, 129. ISSN 0044-4812. [Kolektiv autorů: Dana Elhottová, Alica Chroňáková, Eva Kaštovská, Jitka Klimešová.] Dostupné také z: https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/ziva-puda-8-interakce-pudnich-organismu-a-rostlin.pdf
náhled|Prorůstání hyf ke kořenům rostliny Zelená haustoria poloparazitů jsou napojena na dřevo (xylém) hostitele, ze kterého získávají vodu a minerální látky. Příkladem je jmelí (Viscum album, V. abietis, V. laxum), ochmet evropský (Loranthus europaeus), černýš (Melampyrum), kokrhel (Rhinanthus), světlík (Euphrasia)… Nezelená haustoria parazitů jsou napojena současně na dřevo i lýko (floém) hostitele. Z lýka přijímají asimiláty (cukry), ze dřeva vodu a minerální látky; příkladem je kokotice evropská (Cuscuta europaea).
Nejrozšířenějším symbiotickým vztahem v půdním prostředí je asociace mezi kořeny a mykorhizními houbami.ŠIMEK, Miloslav a kol. Živá půda 8. Interakce půdních organismů a rostlin. Živa: časopis pro popularizaci biologie. 2021, č. 3, s. 130. ISSN 0044-4812. [Kolektiv autorů: Dana Elhottová, Alica Chroňáková, Eva Kaštovská, Jitka Klimešová.] Dostupné také z: https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/ziva-puda-8-interakce-pudnich-organismu-a-rostlin.pdf Ekologie mikroorganismů. 7, Rostliny a mikroorganismy [online]. [Brno: Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, 2018] [cit 26. 2. 2024]. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/sci/jaro2018/Bi8420/um/EKOLOGIE_MIKROORGANISMU_7_2018.pdf Je-li mykorhiza mutualistická, rostlina poskytuje houbě produkty fotosyntézy (sacharidy) a houba rostlině vodu s rozpuštěnými minerálními látkami. Při mykorhizní symbióze nikdy nezasahuje podhoubí (mycelium) do středního válce kořenu rostliny.
Rhizosféra Kořeny rostlin uvolňují do půdy v těsné blízkosti (v tzv. rhizosféře) aktivně i pasivně množství organických látek a také ionty, např. fosforečné. Tyto rhizodepozice zahrnují například sliz produkovaný kořenovou čepičkou (tvořený převážně polysacharidy), odlupující se vnější vrstvu kořenů a kořenové exsudáty. Na produkci kořenových výměšků reagují i rostlinné patogeny přítomné v půdě.
náhled|Korálovité kořeny cykasu indického (Cycas circinalis) jsou velmi křehké; vyrůstají na povrch kolem rostliny Rhizosféra je zóna převážně komensálních a mutualistických vztahů mezi rostlinami a mikroorganismy.
V půdě se u kořenů vyskytuje množství mikroorganismů. Ve vzdálenosti 0–1 mm je to 120 miliard bakterií v jednom centimetru krychlovém půdy. Ve vzdálenosti 1–5 mm 96 miliard bakterií, ve vzdálenosti 5–10 mm 41 miliard bakterií, ve vzdálenosti 10–15 mm 34 miliard a ve vzdálenosti 15–20 „pouhých“ 13 miliard bakterií v 1 cm³ půdy. U kořene je tedy zhruba 10× více bakterií než ve vzdálenosti dvou centimetrů od jeho povrchu.
Na kořenech některých rostlin (motýlokvěté, olše, cykasy, rakytník řešetlákový, voskovník obecný aj.) vytvářejí bakterie hlízovité a korálovité výrůstky. Takzvané kořenové hlízky slouží příjmu dusíku ze vzduchu a při rozpadu obohacují půdu vázaným dusíkem.
Rozlišování kořenů náhled|Kořenový systém Celý rozvětvený kořen se nazývá kořenový systém, kořenová soustava nebo kořání. Rozlišit lze: kořen hlavní (primární, radix primaria) – vyvíjí se z klíčící rostliny; dorůstá většínou pozitivně geotropicky; později bývá tlustý, zužující se; větví se z něho kořeny postranní; kořeny postranní (sekundární) – vyrůstají z hlavního kořene, rostou horizontálně nebo šikmo dolů, příp. geotropicky. Kořeny třetího řádu vyrůstají všestranně, bez geotropické orientace. Podle původu se kořeny dělí na: embryonální – kořen, který vznikl z kořenového pólu embrya (z radikuly); je označován také jako hlavní nebo primární; adventivní (přídatný) – jakýkoli kořen kromě kořene embryonálního nebo postranního; vyrůstá z jakkékoli části rostliny kromě hlavního kořene – z kmene, větve (např. fíkovník banyán), stonku (např. kukuřice), oddenku, listu. Podle charakteru kostry kořenového systému v jeho centrální části: kůlový kořenový systém – s jedním silně vyvinutým dřevnatějícím hlavním kůlovým kořenem (radix palaris) vnikajícím hluboko do země a dobře upevňujícím rostlinu; kůlový kořen je geotropicky orientovaný; z postranních kořenů ve vyšším věku vyrůstají kořeny kotevní (např. dub, jedle, borovice lesní; mladé stromky se těžko dobývají, špatně snášejí přesazování, hůře se ujímají; z bylin mrkev, petržel, černý kořen aj., nesnášejí přepichování a přesazování); srdčitý kořenový systém – kořenový systém s více šikmými tlustými kořeny; kůlový (hlavní) kořen v systému chybí nebo je málo vyvinutý – růst kůlového kořene s věkem stromu slábne, takže ho tlusté vedlejší kořeny dorostou (např. buk lesní, modřín evropský, javor, lípa, tis);