Alexandr Alexejevič Kist (19. ledna 1937 Praha – 29. listopadu 2018 Ulugbek, Taškent) byl rusko-uzbekistánský jaderný fyzik, univerzitní profesor, zástupce ředitele Ústavu jaderné fyziky Akademie věd Uzbekistánu.

Původ a mládí Narodil se v Praze v rodině ruských emigrantů Alexeje Alexandroviče Kista (22. ledna 1901 – 20. března 1966) a Jekatěriny Nikolajevny Kistové (11. ledna 1901 – 11. února 1989), kteří se poznali v pražském exilu. Jeho otec, který pocházel z Drozdova, bojoval na straně Bělogvardějců-Drozdovců proti bolševické Rudé armádě a uprchl do Evropy přes Sevastopol a Turecko.

Jeho matka Jekatěrina Reitlingerová se narodila v rodině právníka a ekonoma Nikolaje Reitlingera a byla vnučkou generálů Alexandra Reitlingera z otcovy strany a Nikolaje Ganěckého z matčiny strany. Její sestra jeptiška Joanna Reitlingerová, známá jako Julia Nikolajevna Reitlingerová, byla malířkou ikon, duchovně inspirována ruským filozofem a teologem Sergejem Nikolajevičem Bulgakovem. Během občanské války obě sestry spolu se svým otcem uprchly do Varšavy a později do Prahy. Dvě další matčiny sestry a babička Alexandra Kista zemřely na Krymu na tyfus.

Alexandrova matka Jekatěrina a její sestra Joanna měly na Alexandra Kista velký vliv, celý život na ně uchovával památku a vytvořil o nich několik diafilmů.

Alexandr Kist vyrůstal s celou rodinou v Praze na Žižkově. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1955, když bylo celé rodině nabídnuto občanství Sovětského svazu, Československo opustili a v rámci sovětského programu osídlování Střední Asie byla celá rodina vystěhována do Taškentu, kde poté studoval na Chemické fakultě Středoasijské státní univerzity. Do Prahy se chtěl vrátit. Alexandr Kist v rozhovorech uváděl, že Prahu tehdy opustit nechtěl: "V Praze, kde jsem vystudoval ruské gymnázium, jsme si hodně povídali s ruskými emigranty - se Zavadovskými, se Savickými - byl to velmi zajímavý a přátelský kroužek a nechtěli tam žít, všichni chtěli jít dychtivě do Sovětského svazu. Měl jsem palčivou touhu zůstat, ale rodiče mi to nedovolili. Měli velmi rádi Rusko, ačkoli Kistové byli původem Holanďané a Reitlingerové byli původem Němci. […] Příjmení Kist patřilo mému předkovi, tesaři Gerritu Kistovi, v jehož domě žil Petr I. Veliký v holandském Zaandamu. Ruský car pak pozval Gerrita do Ruska a dal mu půdu na Krymu. V Sevastopolu dodnes stojí budova bývalého hotelu Kistа."

Život a dílo Po vysokoškolských studiích začal v roce 1960 působit jako laborant v Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ve vesničce Ulugbek nedaleko Taškentu, ve které byl krátce předtím spuštěn první jaderný reaktor ve Střední Asii, na jehož výstavbě se podíleli i čeští vědci.

Alexandr Kist byl průkopníkem sovětské vědecké školy v oblasti radioanalytické chemie. Postupně se vypracoval z laboranta na vedoucího laboratoře aktivační analýzy. V rámci Sovětského svazu byl koordinátorem prací na aktivační analýze. V roce 1970 získal hodnost doktora věd na Leningradské státní univerzitě. V roce 1974 byl jmenován profesorem analytické chemie. V roce 1975 byl jmenován zástupcem ředitele Ústavu jaderné fyziky se sídlem v Ulugbeku nedaleko Taškentu. V této pozici působil 26 let až do roku 2001, kdy měl odejít do starobního důchodu. V Ústavu však zůstal a v letech 2001–2007 v něm působil ve funkci poradce ředitele Ústavu.

Po rozpadu Sovětského svazu se v roce 1992 stal členem-korespondentem nevládní Ruské akademie přírodních věd. Ve stejném roce se stal členem Mezinárodní společnosti pro výzkum stopových prvků u lidí (The International Society for Trace Element Research in Humans).

Spolupracoval se závody v Uzbekistánu, především s Almalykským hornicko-metalurgickým kombinátem, který se zařadil mezi 30 největších výrobců mědi na světě a desítku největších producentů stříbra a zlata, s Navoiským hornicko-metalurgickým kombinátem, a uranu. Spolupracoval také s Uzbeckým kombinátem žáruvzdorných a tepluodolných kovů i představiteli medicínských zařízení, institucí ochrany přírody a životního prostředí, geology a s představiteli policejních a dalších právo chránících orgánů.

Napsal přes 500 vědeckých prací z oblasti analytické chemie, radiochemie, aplikované jaderné fyziky, ekologie, biochemie, geochemie, důlních a hutních technologií. Mezi nejvýznamnější díla patří jeho dvě monografie "Biologická role chemických prvků a periodický zákon" z roku 1973 a "Fenomenologie biochemie a bio-neorganické chemie" z roku 1987, obě vydané vydavatelstvím FAN v Taškentu. Stal se také autorem prací o složení lidské krve a vlasů a jeho příspěvků k lékařskému a ekologickému hodnocení stavu životního prostředí na území Uzbekistánu a některých dalších oblastech bývalého. Byl autorem 12 patentů.

Byl vedoucím více než 40 kandidátských a 9 doktorandských dizertačních prací. Jeho studenti působili v Bělorusku, Kazachstánu, Rusku, Tádžikistánu, USA a Uzbekistánu.

Byl jedním z organizátorů a kurátorem výroby izotopů ve státním podniku Radiopreparat, vyrábějícím produkty s radioaktivními izotopy pro lékařství a vědu, exportovaných do USA, Velké Británie, Německa, Finska a dalších zemí.

Účastnil se řady programů pořádaných na mezinárodní úrovni, včetně mezinárodních organizací, jako je Mezinárodní agentura pro atomovou energii, programu Copernicus, WHO, INTAS, UNIDO, STCU, ale také na bilaterální úrovni, zejména ve spolupráci s USA, Ruskem, Polskem, Českem, Brazílií, Peru, Švédskem, Indií a dalšími zeměmi. V České republice spolupracoval s Ústavem jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, který se podílel na odvozech použitého jaderného paliva z Uzbekistánu.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii jej nominovala do různých misí jako svého experta.

V Uzbekistánu se účastnil programů pro zlepšení jaderné a radiační bezpečnosti země. Spolu s partnery ze Spojených států amerických se věnoval ochraně jaderných a radioaktivních materiálů v Ústavu jaderné fyziky Akademie věd Republiky Uzbekistán, v Ústavu genetiky, Ústavu veterinární vědy v Samarkandu a v onkologických centrech kontroly šíření jaderných a radioaktivních materiálů ve Střední Asii. alt=Hrob rodiny Kistů na Křesťanském hřbitově č. 1 města Čirčiku|náhled|Náhrobek na Církevním hřbitově č. 1 města Čirčik u Taškentu

Aktivní byl také v komunitní práci. Byl členem uzbecké Mezirezortní vědecké rady pro radiochemii, místopředsedou Vědecké rady Akademie věd pro aplikaci metod jaderné fyziky v příbuzných oborech. Byl expertem Vyšší atestační komise Republiky Uzbekistán a členem národních i mezinárodních akademií věd, Akademických rad, organizačních výborů konferencí a vědeckých společností. Po otevření velvyslanectví České republiky v Taškentu udržoval kontakt s českými pracovníky velvyslanectví.

Zemřel 29. listopadu 2018 ve svém domově v Ulugbeku u Taškentu, pohřben je společně s jeho rodiči na Křesťanském hřbitově č. 1 města Čirčik v Taškentské oblasti.

Rodina V roce 1960 se oženil se studentkou Fyzikální fakulty Středoasijské státní univerzity v Taškentu Světlanou Marufovnou Mamedovovou a měl s ní dvě děti Andreje Kista a Jekatěrinu Kistovou. Oba pracovali společně v Ústavu jaderného výzkumu v Ulugbeku u Taškentu, jeho žena poté z Ústavu odešla a pracovala u Taškentského automobilového a silničního institutu. Jejich manželství skončilo rozvodem.

Dne 20. listopadu 1999 se podruhé oženil s uzbeckou výtvarnici Alexandrou Ranovou (rodné jméno Rano Anvarovna Mirahmedovová), jejíž otec byl biochemik, profesor a doktor věd, a matka, Ljubov Karimova, byla bioložka. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Alexandra Kistová působila jako restaurátorka historických objektů, zejména kostelů pravoslavné církve na území Uzbekistánu. Pokračovala tak v tradici malování náboženských ikon, kterou započala její matka Alexandra Kista a zejména sestra Joanna.

Ocenění Za dlouholetou práci mu byla v roce 1983 udělena Beruniho státní cena v oblasti vědy a techniky a v roce 1986 Řád rudého praporu práce. Později mu byly uděleny sovětské státní medaile „Za statečnou práci“ a "Veterán práce“. Po rozpadu Sovětského svazu získal čestné uznání uzbecké vlády. V roce 2000 mu za jeho přispění rozvoje vědy Mezinárodní biografické centrum Univerzity v Cambridgi udělilo titul "Mezinárodní člověk tisíciletí" (International Man of the Millenium). V roce 2002 obdržel čestné uznání Ministerstva energetiky USA a Národního úřadu pro jadernou bezpečnost USA za přínos k posílení bezpečnosti Republiky Uzbekistán, Spojených států amerických a mezinárodního společenství. V roce 2002 obdržel i medaili Jana Marka Marci z Kronlandu, udělovanou od roku 1977 českou Spektroskopickou společností Jana Marka Marciho. V roce 2004 obdržel uzbecké státní vyznamenání řád "Za nezištnou službu".

Odkazy Reference

Externí odkazy

Kategorie:Jaderní fyzici Kategorie:Uzbekistánští vědci Kategorie:Ruští fyzici Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Narození v roce 1937 Kategorie:Narození 19. ledna Kategorie:Úmrtí v Taškentu Kategorie:Úmrtí v roce 2018 Kategorie:Úmrtí 29. listopadu Kategorie:Muži