náhled|Evencký dřevěný čum; z etnografického muzea v Ulan Ude (Burjatsko) náhled|Země předků Evenků – severovýchodní Čína (Mandžusko) náhled|Rozšíření Evenků Evenkové (), též zvaní Tunguzové, jsou z části kočovný národ čítající asi 67 000 osob (2009) v Rusku, Číně a Mongolsku. Žijí na střední a východní Sibiři, hlavně mezi řekami Jenisej a Lena, ale i kolem Amuru a Ochotského moře a na Sachalinu. Nejvíce jich je soustředěno v bývalém Evenckém autonomním okruhu, od roku 2007 součásti Krasnojarského kraje. Zhruba polovina Evenků žije v Číně, malá část i v Mongolsku.
Historie náhled|Evencký lovec a šamanka v roce 1862 náhled|Evenkové v roce 1912 Za nejstarší předky Evenků jsou pokládáni nositelé Glazkovské kultury, žijící v 2. tisíciletí př. n. l. východně od Bajkalu a na horním toku Amuru. Během 1. tisíciletí př. n. l. migrovali na sever, kde asimilovali a částečně vytlačovali starší jukagirské a částečně i jenisejské obyvatelstvo. Právě v této době si předkové Evenků osvojili chov sobů. Na přelomu 1. a 2. tisíciletí do etnogeze Evenků zasáhli předkové Jakutů, migrující na sever povodím Leny. Jakuti a Evenkové na sebe vzájemně působili přebíráním prvků kultury i jazyka. Poněkud jinak probíhal vývoj jižních a východních Evenků. Jejich předkové byli podmaněni svými vzdálenými příbuznými, Džürčeny, kteří v 8. století v povodí Amuru a Ussuri vytvořili království Bochaj. Džürčeni se živili chovem dobytka a prasat, pěstováním pšenice a prosa. Předkové Evenků byli vazaly džurčenských vládců, věnovali se sběru ženšenu, říčních perel a lovu kožešinové zvěře, což byl hlavní artikl obchodu mezi Džürčeny a Čínou. Roku 1115 dokonce Džürčeni ovládli Peking a založili v severní Číně císařskou dynastii Ťin. V polovině 12. století se Džürčeni dostali do sporu s Mongoly, jejichž chána Ambagaje roku 1156 zavraždili. Jeho prasynovec Čingischán v letech 1215–1234 říši Džürčenů dobyl. Evenky si však Mongolové nikdy nepodmanili. Přímými potomky Džürčenů jsou Mandžuové, podíleli se také na etnogenezi Nanajců a spolu s nivchskými kmeny také Oročů a Ulčů. Džürčeni však ovlivnili i kulturu jižních a východních Evenků, kteří pod jejich vlivem začali chovat dobytek, koně a obdělávat půdu. Od počátku 17. století na území Evenků ze západu pronikali ruští kozáci, kteří od Evenků vybírali jasak – daň placenou ve formě kožešin. Zároveň na jihu usilovali o podmanění Evenků Mandžuové, což vyvolalo neúspěšné povstání náčelníka Bombogora. Ten sice dokázal sjednotit kmeny jižních a východních Evenků, byl však mandžuským vojskem poražen a roku 1640 zabit. V 19. století byla část Evenků formálně obrácena na pravoslavné křesťanství, ve skutečnosti ale dál zůstali šamanisty. Za sovětské éry v Rusku byli Evenkové nuceni se vzdát svého tradičního způsobu života a pracovat v kolchozech a sovchozech. Sovětská vláda potlačovala jazyk a většinu tradic.
Dnešní situace Po zániku Sovětského svazu dostali Evenkové možnost obnovit svou kulturu a tradice, včetně šamanství a chovu sobů. Velkým problémem zůstává alkoholismus. Na území Ruska je častá asimilace s Rusy. Na území Mongolska a Číny je situace podobná, zejména co se týče asimilace s majoritním etnikem.
Jazyk Jazykem Evenků je evenčtina z tunguzo-mandžuské skupiny altajské jazykové rodiny. Ovládá ji ještě přibližně 30 000 osob. Hlavním jazykem je však pouze pro necelých 16 000 Evenků, ti ostatní používají v každodenní komunikaci spíše ruštinu nebo čínštinu. Evenčtina se dělí na tři skupiny dialektů: severozápadní, jimiž se hovoří severně od Nižní Tunguzky, jihozápadní mezi Jenisejem a Vitimem a východní mezi Vitimem a Ochotským mořem. Dialekty se rozlišují výslovností sykavek, hlásce s ve východních dialektech odpovídá na severozápadě h a na jihozápadě š.Vasiljevič, G., F.: Evenki. Leningrad: Akademija Nauk SSSR, 1968, s. 8
Náboženství a mytologie Z jejich jazyka se vžilo do mezinárodního povědomí hlavně slovo šaman, které už v 17. století uvedl do literatury ruský kněz protopop Avvakum, který se s šamany Evenků setkal během svého vyhnanství na Sibiři. Dodnes si mnozí Evenkové udržují tradiční šamanistické náboženství, i když byli ovlivnění pravoslavným křesťanstvím. Nejvyšší evencký bůh se nazývá Ekšarí – bůh tajgy. Mezi další důležitá božstva patří Dilača – sluneční božstvo nebo zlý duch Chargi.
Evenkové věří, že dříve zde byla pouze voda, země málo a člověk neměl kde kočovat a proto se člověku rozhodl pomoci Choli, jak Evenkové nazývali mamuta, a svými kly vytáhl z vody velký kus země, na kterém se usídlili všichni lidé.
Tradiční způsob života Evenky můžeme rozdělit podle tradičního způsobu života do tří skupin. Jižní Evenkové žijí na území Mongolska, severovýchodní Číny a jihovýchodní Sibiře na východ od řeky Zeji – tito Evenkové se tradičně živí chovem koní, skotu, velbloudů, ovcí a koz. Tradičním obydlím je jurta podobná mongolské, také oděv je ovlivněn mongolskou kulturou, kromě šamanismu vyznávají Často i buddhismus. Východní Evenkové někdy označovaní i jako Oročeni žijí na jihovýchodě Sibiře mezi řekami Udou a Amguní, ale i na nejzazším severovýchodě Číny. Kočují podél řek. Chovají soby a koně. věnují se i zemědělství a rybolovu, méně lovu. Severní Evenkové jsou majoritní skupinou, živící se tradičně kočovným chovem sobů, dále pak lovem, rybolovem a sběračstvím. Tradičním obydlím je čum – kuželovitý stan s dřevěnou konstrukcí potažený kůžemi nebo kůrou.
Evencký kalendář Tak jako jiné přírodní národy si i Evenkové vytvořili kalendář, v němž jsou jednotlivé měsíce nazvány podle typických činností nebo dění v přírodě. Názvy měsíců jsou obdobné jako u kalendářních systémů severoamerických indiánů, některé názvy si přímo odpovídají, např. březen – měsíc vran, červen – měsíc trávy. Evenkové slaví příchod nového roku v období zimního slunovratu. Názvy měsíců jsou následující:Vasiljevič, G., F.: Evenki. Leningrad: Akademija Nauk SSSR, 1968, s. 43-44 Ingileche "Měsíc mrazu" nebo Giravun "měsíc chůze v prachovém sněhu" – leden Ektenkire "Měsíc sněhu na větvích" – únor Turaan "Měsíc vran" – březen Sonkan "Měsíc sobích kolouchů" nebo Tyglan "Měsíc rozmrzání vody" – duben Čukalacha "Měsíc trávy" – květen Mučun "Měsíc rašících modřínů" nebo Ilkun "Měsíc jahod" – červen Irkin "Měsíc parohů v lýčí" nebo Nganman "Měsíc komárů" – červenec Gor guolacha "Měsíc pelichání hus a kachen" – srpen Orokon "Měsíc říje" – září Sigeleche "Měsíc zamrzání vody" – říjen Govdiön "Měsíc lovu kožešin" – listopad Mudan "Měsíc konce" nebo Choron "měsíc vrcholu" – prosinec Folklór Mezi folklór řadíme ústní tradice (písně, příběhy), tradiční odívání, tradiční kuchyni a jiné. Evenkové mají folklór podobný hlavně folklóru etnických skupin Sibiře tunguzo-mandžuské jazykové větve altajské rodiny – Evenové, Oročové, Nanajci.
Hudební a taneční tradice K důležitým prvkům evenckého folklóru patří zpěv, při kterém se napodobují zvuky zvířat (hlavně ptáků) a kruhové tance. Kruhové tance, tzv. chora spočívají v tom, že lidé v kruhu tancují rychleji nebo pomaleji podle rychlosti písně, kterou zpívají. Zde je evencká píseň:
Tradiční kuchyně Mezi nejdůležitější složky evencké kuchyně patří produkty ze soba, tedy maso, mléko a vnitřnosti. Kromě masa ze sobů používají Evenkové maso z ryb a jiných zvířat žijících v tajze. Evenkové konzervují maso tak, že ho usuší. Usušené a na plátky nakrájené maso se nazývá chulikta. Chybějící vitamíny Evenkové doplňují různými lesními plody, jako například brusinkami. K dalším tradičním pokrmům evencké kuchyně patří óma – chlebová placka z nekvašeného těsta. K tradičním nápojům patří sobí mléko a brága (kvas) – nízkoalkoholický nápoj z cukru, vody a chlebového droždí.
Fotogalerie
Odkazy
Reference
Literatura Pavlína Brzáková: Až odejdu za horu, Praha: Eminent, 2004. . 287 s.
Související články Džürčeni
Externí odkazy
Evenkové Evenkský kruhový tanec – choro Zpívající evencké ženy Buda music: Siberia: Ritual Songs Of The Nomadic Taiga People – krátké tracky tradiční evencké hudby
Kategorie:Etnické skupiny v Rusku Kategorie:Původní malé národy Severu, Sibiře a Dálného východu Ruské federace Kategorie:Tunguzské národy Kategorie:Novověcí kočovníci Kategorie:Etnické skupiny v Číně