Jaderná elektrárna Atucha () je jaderná elektrárna v Argentině. Nachází se poblíž města Zárate v provincii Buenos Aires. Leží na západním přehu řeky Rio Paraná a stala se první jadernou elektrárnou v Argentině. Dva bloky elektrárny mají celkový hrubý výkon 1102 MW.
Historie a technické informace
Počátky V roce 1965 zadala Comision Nacional de Energia Atomica de la Republica Argentina studii proveditelnosti realizace první jaderné elektrárny v Argentině. Jako typ reaktoru byl preferován francouzský návrh reaktoru, který mohl pracovat s přírodním uranem. Důvodem, proč by měla být elektrárna postavena v Buenos Aires, bylo to, že kvůli růstu bude do šesti let potřeba kolem 1300 MW nové výrobní kapacity. CNEA předpokládalo, že jaderná elektrárna bude realizována do čtyř let, aby mohla v roce 1971 vyrábět elektřinu. Tento předpoklad však nezahrnoval, jaký typ reaktoru se pro elektrárnu předpokládá, ani kdo získá zakázku na elektrárnu. Počítalo se však s tím, že až 45 % kontraktu splní argentinské společnosti. CNEA předpokládala cenu 196 až 200 milionů dolarů za elektrárnu o výkonu 500 MW.
Blok 1 Pro výběrové řízení na první jadernou elektrárnu byla otevřena varianta nabídky lehkovodního reaktoru nebo těžkovodního reaktoru, která byla zvýhodněna z důvodu možného využití přírodního uranu. V roce 1965 bylo vyhlášeno veřejné výběrové řízení na projekt. Do července 1967 bylo předloženo celkem 17 nabídek, z nichž pouze pět mělo skutečně potenciál být vybráno. Velká Británie, Francie a Spojené státy americké nabízely každý lehkovodní reaktor, zatímco západní Německo a Kanada nabízely těžkovodní reaktory. V oblasti těžkovodních reaktorů je třeba zmínit, že Siemens tentýž rok předložil identický model ve třídě 600 MW do tendru v Rumunsku, ale tendr prohrál.
Německá nabídka na blok 335 MW od KWU se však zdála přesvědčivá. Již v roce 1966 tyto finanční podmínky, které zahrnovaly půjčku, která by pokryla celých 280 milionů německých marek (s 25letým obdobím splatnosti), které měly práce stát, vedly CNEA k předložení žádosti vládě o přijetí německé nabídky od firmy KWU. V roce 1968 bylo rozhodnuto přijmout nabídku od společnosti Siemens-KWU. Smlouva o výstavbě byla podepsána 31. května 1968. Stavba elektrárny měla být na klíč. Atucha se tímto stala první exportní zakázkou německého jaderného průmyslu a první jadernou elektrárnou v Jižní Americe.
Výstavba vlevo|náhled|220x220pixelů|Pokládání kopule kontejnmentu prvního bloku Výstavba bloku byla oficiálně zahájena 1. června 1968. Speciálním technickým zařízením na stavbě jaderné elektrárny Atucha byl montážní jeřáb. Byl speciálně vyvinut pro konstrukci jaderné elektrárny Atucha a měl výložník o délce 95 metrů. Nosnost se pohybovala mezi 25 a 380 tunami v závislosti na vysunutí výložníku. Jeřáb byl vyroben firmou Pohlig-Heckel-Bleichert Vereinigte Maschinenfabriken AG v Kolíně nad Rýnem. Jeřáb byl prodán společnosti Interatom poté, co byla stavba dokončena a byl používán v jaderné elektrárně Kalkar.
Vzhledem k velikosti tlakové nádoby o hmotnosti 471 tun, největší tlakové nádoby, která kdy byla v Německu vyrobena pro jadernou elektrárnu, musela firma Rheinstahl zahájit speciální výrobní postupy. Krycí příruba byla kovaná ze dvou částí a teprve později byly obě části svařeny dohromady. V polovině května 1969 byla spodní část kulové kontejnmentové nádoby přivezena na stavbu elektrárny, vyrovnána a zvednuta přímo na místo. To umožnilo zahájit stavbu reaktorové budovy. Současně byly zahájeny stavební práce na budově pomocného zařízení reaktoru, strojovny a výstavba čerpadel. Hrubá stavba nad úrovní terénu tak mohla pokračovat až do poloviny července 1969. Přibližně ve stejné době byly ve výstavbě hlavní součásti elektrárny, včetně reaktoru, čerpadel chladiva a parogenerátorů. Kvůli dlouhým dodacím lhůtám je Siemens objednal s předstihem. Vzhledem k tomu, že stavba postupovala velmi rychle, dalo se očekávat, že tlaková zkouška kontejnmentu mohla být dokončena do poloviny roku 1970. Počátkem roku 1970 by měla začít montáž prstencového prostoru a budovy pomocného reaktoru. Pokud by bylo zachováno tempo prací, montážní práce mohly začít počátkem roku 1971, což by umožnilo uvedení bloku do zkušebního provozu v květnu 1971, po němž by následovaly zkoušky v říjnu a listopadu 1971. Poté bylo naplánováno spuštění bloku a komerční provoz v roce 1972. náhled|226x226pixelů|Velín prvního bloku
Spuštění 105členný provozní personál elektrárny byl vyškolen v západním Německu, a to jak v konvenčních elektrárnách, tak ve víceúčelovém výzkumném reaktoru v Karlsruhe, víceméně prototypu reaktoru používaného v elektrárně Atucha. Školení jedné osoby trvalo 2,5 roku. To umožnilo, aby celé zprovoznění bloku provedl argentinský personál sám, bez západoněmeckých operátorů. Dne 13. ledna 1974 v 06:38 místního času se začala snižovat koncentrace boru v primárním okruhu, čímž byl zahájen náběh kritičnosti bloku. Ve stejný den dosáhl reaktor kritického stavu. Poté byly zahájeny výkonnostní testy, takže koncem února 1974 mohl blok běžet na 30 % výkonu. 17. března 1974 generátor poprvé dodal elektřinu a 19. března 1974 byl synchronizován s elektrickou sítí. 20. března se tehdejší argentinský prezident Juan Perón, zúčastnil oficiálního spuštění jaderné elektrárny. Bylo to jedno z jeho posledních velkých veřejných vystoupení, prezident krátce poté zemřel. 24. června 1974 přešel blok do komerčního provozu. Brzy se však ukázalo, že blok vzhledem k nízkému výkonu nemůže konkurovat běžným systémům.
Incident roku 1988 vlevo|náhled|218x218pixelů|Porovnání tlakových nádob prvního a druhého bloku Dne 2. srpna 1988 došlo na bloku k incidentu, kdy byl zjištěn náhlý pokles tepelného výkonu reaktoru. V této době byl blok v plném zatížení. Kvůli klesajícímu výkonu turbíny zabrala bloková ochrana a turbínu vypnula. Systém spustil do reaktoru několik dalších řídicích tyčí, ale zasáhl operátor a reaktor úplně odstavil. Blok byl za tepla odstaven a následně bylo zahájeno vyšetřování příčiny. Data však ukázala, že pokles zůstal nevysvětlený, protože do reaktoru nebyly přidány žádné další absorpční materiály a ani žádná z regulačních tyčí. Blok měl být znovu spuštěn 13. srpna s výkonem 70 %. Po opětovném dosažení kritického stavu reaktoru však došlo k poklesu tlaku v primárním okruhu a poklesu provozní teploty. Současně byla detekována abnormální změna toku neutronů, zaměřená na specifický kanál, což ukazuje na únik v jednom z palivových kanálů. Jediným způsobem, jak kanál prohlédnout, byla speciální endoskopická kamera, která však musela být vyvinuta právě pro tento účel a jedinečnému typu reaktoru. Vzhledem k rozsahu práce to trvalo 5 měsíců. Bylo zjištěno, že jeden z kanálů byl porušen a vedlejší kanál byla také poškozen. Malá část palivového pláště lehce poškodila tlakovou nádobu. Pro opravu bloku a odstranění úlomků kanálů a palivových článků byly vyvinuty speciální technické prostředky, které byly jedinečné, stejně jako dekontaminace. Oprava trvala 16 měsíců. V roce 1989 tedy blok nebyl v provozu. V rámci toho probíhaly různé modernizace i na samotném reaktoru. Odstavení Atucha-1 mělo za následek jeden z nejhorších nedostatků energie v Argentině od druhé světové války.
Blok 2 V roce 1973 Argentina zvažovala výstavbu druhého bloku elektrárny, třetího bloku v zemi. Na základě předpovědí spotřeby by do roku 1980 byl potřeba blok o výkonu 1000 MW. V rámci dalšího programu výstavby však bylo v roce 1974 rozhodnuto o rozšíření jaderné elektrárny Atucha o další blok o výkonu 600 MW. Měl to být blok o zhruba stejné kapacitě jako tehdy budovaná jaderná elektrárna Embalse v provincii Córdoba. O elektrárně s méně než 600 MW se již neuvažovalo, protože již první blok elektrárny prokázal, že nemůže konkurovat klasickým elektrárnám. Další dvě místa byla vyhrazena pro blok 1000 MW v Bahía Blanca a v Ezeiza v provincii Buenos Aires. Výběrové řízení na Atucha 2 bylo naplánováno na začátek roku 1978. Ačkoli toto rozhodnutí zadala vláda, vzhledem k rostoucí nezávislosti CNEA se dalo předvídat, že poslední slovo bude mít úřad. Stejně jako u prvního bloku má část systémů dodávat sama argentinská strana. Zatímco do Embalse již dodal 50 % komponentů, v Atucha 2 usiluje o 60% podíl na dodávkách s cílem dodávat v budoucnu téměř 90 % vybavení. Poté, co se CNEA v roce 1977 stala nezávislou na vládě, se výběrové řízení nekonalo, takže v roce 1977 byl KWU pověřen plánováním a výstavbou bloku. Atucha 2 měl být prvním krokem ve velkém stavebním programu s rozpočtem 1,5 miliardy dolarů. Krátce předtím však vláda upřednostnila Kanadu jako dodavatele bloku.
Výstavba náhled|227x227pixelů|Výstavba druhého bloku Stavba bloku byla oficiálně zahájena 14. července 1981. 15. července položil Roberto Eduardo Viola základní kámen bloku. Do roku 1983 bylo dokončeno pouze 27,5 % stavebních prací na bloku. Důvodem byla společnost Argentine Nuclear Power Plant Company (ENACE), která byla rovněž pověřena vedením stavebních prací a zpozdila se ve výrobě různých komponentů v Argentině. Společnost Argentine Nuclear Power Plant Company byla založena v listopadu 1980 jako architekt jaderných elektráren argentinskou vládou a sama držela v bloku 75% podíl. Závod proto nebyl postaven jako projekt na klíč. V roce 1983 obdržela argentinská skupina IMPSA zakázku na výrobu parogenerátoru. V roce 1984 došlo k dalšímu šestiměsíčnímu zpoždění kvůli škrtu ve financování bloku, stejně jako dalším zpožděním z jiných důvodů, což způsobilo zpoždění výstavby přibližně tři roky. Kvůli těmto zpožděním se před rokem 1989 nepředpokládalo uvedení do provozu. Kromě toho se náklady na blok zvýšily z odhadovaných 2,5–3 miliard USD v lednu 1984 na 4,2 miliardy USD do konce roku. Původně bylo vyjednáno s Kraftwerk Union, že samotný blok by měl stát 1,584 miliardy USD. To by činilo 6 000 dolarů za instalovaný kilowatt – rekordní částka ve výstavbě jaderných elektráren v té době. S těmito náklady by se Atucha-2 stala nejdražším blokem jaderné elektrárny na světě. vlevo|náhled|221x221pixelů|Druhý blok v roce 2007 12. dubna 1989 byl uzavřen kontejnment bloku. Při této příležitosti přijel do areálu závodu prezident republiky Raúl Alfonsín spolu s vedením CNEA. Uzavření kontejnmentu umožnilo pokračovat v instalaci reaktorového systému. Podle plánu v té době měl být reaktor uveden do provozu do roku 1994. 5. července 1990 však došlo k nařízení, které projekt ohrozilo. Vzhledem k extrémně vysokým stavebním nákladům bloku byla možnost prodat blok, který byl nyní z 60 % dokončen, soukromým vlastníkům. Alternativně dala vláda možnost pozastavit výstavbu až do odvolání, protože Argentina neměla finanční rezervy ve výši 1,4 miliardy dolarů na dokončení bloku. Třetí možností by bylo částečný prodej bloku soukromým investorům a ponechání CNEA provoz bloku. Náklady na blok byly v té době odhadovány na 3,5 miliardy dolarů, čímž se náklady na instalovaný kilowatt pohybovaly kolem 5 014 dolarů. Půjčka ve výši 16 milionů dolarů vyjednaná s německými bankami a Siemensem v roce 1988, která dosud nebyla schválena, by také nestačila na dokončení závodu. V případě možné částečné privatizace by však tyto prostředky byly k dispozici okamžitě, pokud by se 100 % této sumy přeměnilo v práci. K tomu byl v roce 1989 vypracován finanční plán. Jeden z nejkontroverznějších návrhů přišel v roce 1992 od ministra hospodářství Dominga Cavalla s návrhem prodat Atucha-1 a Embalse pro dokončení Atucha-2. Zaměstnanci jaderných elektráren i CNEA odmítli tyto bloky prodat. Částečně existovala i obava, že soukromí vlastníci nebudou schopni udržet úroveň bezpečnosti.