náhled|vpravo|360px|Oltářní obraz Sedm svátostí od Rogiera van der Weydena, kolem roku 1448 Katolická církev má sedm svátostí, které podle katolické teologie ustanovil Ježíš a svěřil je církvi. Svátosti jsou viditelné obřady chápané jako znamení a účinné prostředky neviditelné Boží milosti pro všechny, kdo je přijímají s náležitou dispozicí.

Sedm svátostí katolické církve bývá často rozdělováno do tří kategorií: tři svátosti iniciační, které uvádějí do křesťanského života (do církve, Kristova těla): 1. křest, 2. biřmování a 3. eucharistie; dvě svátosti uzdravující, které tvoří: 4. svátost smíření a 5. svátost pomazání nemocných; a dvě svátosti sociální k službě společenství (nazývané též služebné svátosti): 6. svátost kněžství a 7. svátost manželství.Katechismus katolické církve (KKC), §1211.

Výčet

Historie Počet svátostí v rané církvi byl proměnlivý a neurčitý; například Petr Damián jich uvedl jedenáct, včetně svěcení králů, Hugo od svatého Viktora jich vyjmenoval téměř třicet, i když na první místo se zvláštním významem postavil křest a svaté přijímání. Současných sedm svátostí stanovil v Sentencích Petr Lombardský a těchto sedm potvrdil čtvrtý lateránský koncil v roce 1215.

Současnost náhled|vpravo|Sedm svátostí katolické církve Katechismus katolické církve uvádí následující seznam svátostí: „Celý liturgický život se soustřeďuje okolo eucharistické oběti a svátostí. V církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, kněžství a manželství.“KKC, §1113.

Seznam sedmi svátostí, který již uvedl Florentský koncil (1439), potvrdil Tridentský koncil (1545–1563), který uvedl:

KÁNON I. – Říká-li někdo, že svátosti Nového zákona nebyly všechny ustanoveny Ježíšem Kristem, naším Pánem, nebo že jich je více nebo méně než sedm, totiž křest, biřmování, eucharistie, pokání, svátost pomazání, kněžství a manželství, nebo dokonce že některá z těchto sedmi svátostí není pravá a správná, ať je anathemován.

KÁNON IV. – Říká-li někdo, že svátosti Nového zákona nejsou nutné ke spáse, nýbrž zbytečné, a že bez nich nebo bez touhy po nich lidé získávají od Boha pouhou vírou milost ospravedlnění, – ačkoli všechny (svátosti) nejsou nutné pro každého jednotlivce, ať je anathemován.

Dogmatické aspekty „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jeden posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi.“ „V liturgii, především v liturgii svátostí, je část neměnná, část, která je Bohem ustanovená a jejíž strážkyní je církev, a části, které se mohou měnit a které má církev moc a příležitostně i povinnost přizpůsobovat kulturám nedávno evangelizovaných národů.“KKC, §1205. Křest nelze změnit tak, aby umožňoval jinou než trinitární formuli. „Každý, kdo si je vědom těžkého hříchu, musí před přistoupením k přijímání přijmout svátost smíření.“KKC, §1385. Pokud jde o manželství, „opírajíc se o Písmo svaté, které homosexuální jednání představuje jako jednání těžké zkaženosti, tradice vždy prohlašovala, že ,homosexuální jednání je vnitřně neuspořádané' [...] odporuje přirozenému zákonu.“KKC, §2357. „Kněžské svěcení žen není možné.“KKC, Svátost kněžství, §1536–§1599.

Účinnost svátostí nezávisí na tom, zda je celebrant ve stavu milosti. Jejich moc nepochází od celebranta ani od příjemce, ale od Boha. Působí v nich sám Kristus. Skutečné účinky („plody“) svátosti však závisí také na dispozicích příjemce:KKC, §1128. „aby liturgie mohla mít plné účinky, je třeba, aby k ní věřící přistupovali s náležitými dispozicemi, aby jejich mysl byla naladěna na její hlas a aby spolupracovali s Boží milostí, aby ji nepřijímali nadarmo“.

Víra a milost náhled|Rozdělování Božích milostí církví prostřednictvím svátostí. Uprostřed personifikovaná Ecclesia s (papežskou) tiárou; nad ní křest, z něhož vytékají proudy milostí; vpravo manželství, eucharistie, zpověď; vlevo pomazání nemocných, kněžské svěcení, biřmování (Johannes Hopffe, Wrisbergův epitaf, Hildesheim, před rokem 1615). Katolická církev učí, že svátosti jsou „účinná znamení milosti, ustavená Kristem a svěřená církvi, jimiž se nám uděluje božský život“.KKC, §1131. Církev učí, že účinek svátosti přichází ex opere operato, samotným faktem jejího udělení, bez ohledu na osobní svatost služebníka, který ji uděluje. Nicméně nedostatek správné dispozice příjemce přijmout předávanou milost může zablokovat účinnost svátosti v jeho osobě. „Svátosti víru nejen předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují.“Sacrosanctum Concilium, 59; citováno v KKC, §1123.

Zatímco církev sama je univerzální svátostí spásy,KKC, Církev – všeobecná svátost spásy, §774–§776. svátosti katolické církve v užším slova smysluKKC, §1117. představují sedm svátostí, které „se dotýkají všech etap a všech důležitých okamžiků křesťanského života: dávají vznik a růst, uzdravení a poslání křesťanskému životu z víry“.KKC, §1210. „Církev potvrzuje, že pro věřící jsou svátosti Nové smlouvy nezbytné ke spáse“, i když ne všechny jsou nezbytné pro každého jednotlivce.KKC, §1129.

Iniciační svátosti Hlavní článek: Iniciační svátosti#Křesťanské iniciační rituály Kompendium Katechismu katolické církve uvádí: „Křesťanská iniciace se uskutečňuje prostřednictvím svátostí, které vytvářejí základy křesťanského života. Věřící znovuzrození křtem jsou posilováni biřmováním a poté živeni eucharistií“."

Křest Hlavní článek: Křest#V křesťanství

vpravo|náhled|Vitráž se scénou udělování křtu, poslední čtvrtina 12. století,Sainte-Chapelle, Paříž Římskokatolická církev považuje křest za první a základní svátost křesťanské iniciace.KKC, §1212. V západní neboli latinské církvi se dnes křest obvykle uděluje tak, že se přijímajícímu třikrát vylije voda na hlavu a zároveň uděloval křtu pronese křestní formuli: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“; srov. . Ve východních katolických církvích byzantského obřadu se používá potopení nebo ponoření a formule zní: „Boží služebník N. je křtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“KKC, §1239–§1240. Ačkoli lití se obvykle nepoužívá, jeho platnost se uznává, pokud voda stéká po kůži, protože jinak se nejedná o omytí.

Biřmování Hlavní článek: Biřmování v katolické církvi Biřmování neboli pomazání křižmem je druhou svátostí křesťanské iniciace. „Nazývá se křižmo (ve východních církvích: pomazání svatým myronem nebo chrismem), protože základním obřadem této svátosti je pomazání křižmem. Nazývá se biřmování, protože potvrzuje a posiluje křestní milost“. Uděluje se „pomazáním posvátným křižmem (olejem smíchaným s balzámem a posvěceným od biskupa), které se provádí vložením ruky kněze, který vyslovuje svátostná slova vlastní obřadu“.KKC, §267. Tato slova v západní i východní variantě označují dar Ducha svatého, který příjemce označuje jako pečeť. Prostřednictvím této svátosti se „posiluje a prohlubuje milost udělená ve křtu.“KKC, §1303. Stejně jako křest může být biřmování přijato pouze jednou a příjemce musí být ve stavu milosti (to znamená bez jakéhokoli známého nevyznaného smrtelného hříchu), aby mohl přijmout jeho účinky. „Udělovatelem“ svátosti je platně vysvěcený biskup; pokud svátost uděluje kněz („presbyter“) – jak se to běžně děje ve východních církvích a ve zvláštních případech (např. při křtu dospělého nebo v nebezpečí smrti malého dítěte) v latinské církvi (KKC, §1312–§1313) – je spojení s vyšším řádem naznačeno použitím oleje (známého jako „chrisma“ nebo „myron“), který biskup požehnal na Zelený čtvrtek samotný nebo v den jemu blízký. Na Východě, který zachovává starobylou praxi, uděluje svátost farář bezprostředně po křtu. Na Západě, kde je tato svátost obvykle vyhrazena těm, kdo jsou schopni pochopit její význam, se začala odkládat až do rané dospělosti příjemce; ve 20. století, poté co papež Pius X. zavedl první svaté přijímání pro děti po dosažení věku rozlišovací způsobilosti, se rozšířila praxe přijímat biřmování později než eucharistii; ale stále více se obnovuje tradiční pořadí, kdy se biřmování uděluje před prvním svatým přijímáním.

Eucharistie Hlavní článek: Eucharistie v katolické církvi náhled|vpravo|Přijímání Svaté Terezie, Juan Martín Cabezalero, Muzeum Lázaro Galdiano, Madrid Eucharistie, nazývaná také Nejsvětější svátost, je svátost – třetí svátost křesťanské iniciace, o níž Katechismus katolické církve říká, že „završuje křesťanskou iniciaci“KKC, §1322. –, kterou katolíci přijímají Tělo a Krev Ježíše Krista a podílejí se na eucharistické památce jeho jediné oběti. První z těchto dvou aspektů svátosti se také nazývá svaté přijímání. Chléb – který musí být pšeničný a který je v latinském, arménském a etiopském obřadu nekvašený, ale ve většině východních obřadů je kvašený – a víno – které musí být z hroznů – používané při eucharistickém obřadu se v katolické víře proměňují ve své vnitřní skutečnosti, i když ne navenek, v Tělo a Krev Kristovu, což je proměna, která se nazývá transsubstanciace. „Služebníkem, který je schopen vysluhovat svátost eucharistie v osobě Krista, je pouze platně vysvěcený kněz.“ Slovo „kněz“ (lat. sacerdos) zde zahrnuje jak biskupy, tak i ty kněze, kteří se nazývají také presbyteři.Zatímco slovo „kněz“ obvykle znamená někoho, kdo byl přijat do druhého ze tří stupňů kněžského svěcení (nazývaného také presbyterát), ale ne do nejvyššího, tedy biskupského, latinský text, který je základem tohoto prohlášení, používá latinský termín sacerdos, který zahrnuje jak biskupy, tak v běžném smyslu kněze. Pro označení výhradně kněží v běžnějším smyslu používá latina slovo presbyter. Viz Řádnými služebníky podávání svatého přijímání jsou, jakožto kněží prvního stupně kněžského svěcení, také jáhni (sacerdotes). Laici mohou být oprávněni působit jako mimořádní služebníci svatého přijímání. Eucharistická slavnost je považována za „zdroj a vrchol“ křesťanského života, za vrchol posvěcujícího působení Boha na věřící a jejich uctívání Boha, za styčný bod mezi nimi a nebeskou liturgií. Je tak důležitá, že účast na eucharistické slavnosti (viz mše svatá) je považována za povinnou v každou neděli a o zasvěceném svátku, v ostatní dny je doporučována. Pro ty, kdo se účastní mše svaté, je také doporučeno přijímat s náležitou dispozicí svaté přijímání. To je považováno za povinné alespoň jednou ročně, a to během velikonočních svátků.

Obnovené pořadí iniciačních svátostí V druhé polovině roku 2010 se některé diecéze latinského ritu ve Spojených státech, stejně jako v jiných zemích, vrátily k původnímu pořadí tří svátostí křesťanské iniciace, tj.: křest, biřmování a nakonec první svaté přijímání.

Katechismus katolické církve se o tomto řádu zmiňuje v §1212 a v §1322 slovy: „Svátost eucharistie završuje křesťanskou iniciaci.“

Podávání eucharistie před biřmováním začalo v latinském obřadu na rozdíl od jiných obřadů v důsledku dekretu papeže Pia X. z roku 1910 Quam singulari Christus amore (v překladu: „Jak zvláštní byla Kristova láska“), který říká, že přijímání se nemá odkládat po dosažení rozumového věku dítěte. Americké diecéze se tomuto nařízení podřídily, ale biřmování s ním od pozdějšího věku nepředcházely.

Uzdravující svátosti

Pokání náhled|vpravo|Vitráž Sedm svátostí; uprostřed stylizovaná svátost smíření (19. stol.) Hlavní článek: Svátost smíření Svátost pokání (či smíření) je první ze dvou uzdravujících svátostí. Katechismus katolické církve mluví o svátosti obrácení, zpovědi, odpuštění a smíření.KKC, §1423–§1424. Jedná se o svátost duchovního uzdravení pokřtěného člověka ze vzdáleného od Boha v důsledku spáchaných hříchů. Když lidé po křtu zhřeší, nemůže jim křest sloužit jako lék; křest, který je duchovní obnovou, nelze udělit podruhé.

Svátost zahrnuje čtyři prvky:

Kajícnost (upřímná lítost kajícníka nad špatným jednáním nebo hříchem; pokud by upřímná lítost chyběla, obřad nemá žádný účinek); Zpověď knězi, který má pověření zpověď vyslechnout (CIC, kán. 966 §1) – ačkoliv by mohlo být zdánlivě duchovně užitečné vyzpovídat se někomu, kdo nepřijal kněžské svěcení, pouze kněz má moc tuto svátost udělovat; Rozhřešení knězem a, Zadostiučinění nebo pokání.