Augustin-Joseph, hrabě de Mailly, markýz d’Haucourt ( Augustin-Joseph de Mailly, marquis d’Haucourt, comte de Mailly, baron de Saint-Amand, seigneur de Saint-Léger) (5. dubna 1708, Villaines-sous-Lucé – 25. března 1794, Arras) byl francouzský šlechtic a vojevůdce. Od mládí sloužil v královské armádě a byl účastníkem dynastických válek 18. století, v roce 1783 dosáhl nejvyšší hodnosti maršála Francie. Proslul jako dlouholetý velitel provincie Roussillon, kde inicioval výstavbu řady veřejných budov, opevnění a přístavů. Byl popraven za Velké francouzské revoluce, je uváděn jako nejstarší oběť hromadných exekucí z období jakobínského teroru.
Život náhled|vlevo|Augustin-Joseph de Mailly, markýz d’Haucourt Pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny uváděné v historických pramenech již v 11. století. Jeho otcem byl důstojník královských mušketýrů byl Joseph de Mailly, markýz d’Haucourt (1677-1755) a matkou Louise-Madeleine de la Rivière (1672–1740). Do vojenské služby vstoupil v roce 1726 a již v roce 1728 byl kapitánem. Od roku 1733 zastával dlouhodobě čestnou hodnost poručíka královniných mušketýrů. Za války o polské dědictví bojoval na Rýně a u pevnosti Philippsburg a v roce 1734 dosáhl hodnosti plukovníka (mestre de camp). Na počátku války o rakouské dědictví sloužil pod velením maršála Mailleboise a zúčastnil se tažení do Čech. Po krátkém pobytu ve Francii se vrátil k armádě v hodnosti brigádního generála (1744), bojoval v Německu a ve Flandrech, kde se zúčastnil bitvy u Fontenoy (1745) a obléhání několika pevností v Belgii. V roce 1745 byl povýšen do hodnosti generálmajora (respektive maréchal de camp), poté byl převelen do Itálie, kde bojoval v prohrané bitvě u Piacenzy (1746).
náhled|vlevo|Maillyho třetí manželka Blanche Charlotte, rozená de Narbonne-Pelet (1761–1840) (1783, Élisabeth Vigée-Lebrun Na konci války o rakouské dědictví dosáhl hodnosti generálporučíka (1747) a v roce 1749 byl jmenován generálním inspektorem jezdectva. Zároveň se stal vrchním velitelem v Roussillonu, kde vyvinul rozsáhlé stavební aktivity především s ohledem na vojenskou strategii. Koncem roku 1749 byl vyslán do Španělska s čestným úkolem gratulovat k narození infantky Marie Terezy, zároveň byl pověřen jednáním o úpravě francouzsko-španělských hranic. Jednání v roce 1750 završil podepsanou smlouvou. Kvůli příliš samostatným aktivitám v Roussillonu se dostal do konfliktu s vévodou Noaillesem (který v provincii zastával formálně funkci guvernéra),Přehled guvernérů francouzských provincií v letech 1643–1789 dostupné online upadl do nemilosti a v roce 1753 mu byl zapovězen přístup ke dvoru. Za sedmileté války se znovu aktivně zúčastnil bojů. V bitvě u Hastenbecku (1757) byl zraněn do hlavy, o několik měsíců později téhož roku byl znovu zraněn v bitvě u Rossbachu (1757), kde upadl do bezvědomí a byl zajat pruskými vojáky. S ohledem na generálskou hodnost a příslušnost k nejvyšší šlechtě mělo však jeho zajetí charakter spíše jen omezeného pohybu s přiznáním všech poct, setkal se také s pruským králem Fridrichem II. Mimo jiné byl využit jako prostředník k diplomatickým jednáním o uzavření separátního příměří s Francií, pruské mírové návrhy ale odmítl francouzský ministr zahraničí Pierre de Bernis s ohledem na spojenectví s habsburskou monarchií.STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000; s. 170 ISBN 80-7277-010-1 Mailly byl ze zajetí propuštěn až po dvou letech (1759) a od roku 1760 znovu aktivně bojoval v Německu. Po sedmileté válce se vrátil do Roussillonu, kde pokračoval v pracích započatých v předchozích letech. Zasloužil se především o vybudování přístavu Port-Vendres na francouzsko-španělských hranicích, několik nových budov nechal postavit také v Perpignanu. V roce 1783 byl povýšen do nejvyšší armádní hodnosti maršála Francie (maréchal de France)
Revoluce Po vypuknutí francouzské revoluce na rozdíl od mnoha jiných šlechticů neemigroval, protože v rodinné tradici měl v sobě hluboce zakořeněnou loajalitu ke královské rodině. Ludvík XVI. jej v roce 1790 jmenoval velitelem 14. a 15. divize čtvrtého armádního sboru. Chod armády tehdy probíhal již v kompetenci Národního shromáždění a služba v armádě vyžadovala občanskou přísahu, kterou Mailly odmítl a na velení rezignoval. Do královských služeb se vrátil v době povstání z 10. srpna 1792, kdy byl pověřen obranou Tuilerijského paláce. Byl ušetřen masakru královských důstojníků a byl mu umožněn bezpečný útěk na venkov mimo Paříž. Byl zatčen, ale s ohledem na věk a dávné zásluhy byl osvobozen. S rodinou se uchýlil na svůj zámek Mareuil-Caubert v severní Francii, v září 1793 byl ale znovu zatčen rozhodnutím zástupce Národního konventu André Dumonta. Po krátkém soudním procesu byl jako nepřítel revoluce odsouzen k trestu smrti a gilotinován 25. března 1794 v Arrasu. Z doby Hrůzovlády je uváděn jako nejstarší oběť na popravišti.
Rodina náhled|vlevo|upright=.7|Erb rodu de Mailly Byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou byla Constance Colbertová (1708–1734), dcera dlouholetého ministra zahraničí Jean-Baptiste Colbert, markýz de Torcy (1665–1746). Jejich sňatek v dubnu 1732 byl s ohledem na postavení obou rodin významnou společenskou událostí s účastí celého královského dvora. Po ovdovění se v roce 1737 oženil podruhé s Marie Michelle de Séricourt (1713–1778), dcerou brigádního generála Charlese Timoléona de Séricourt, markýze d’Esclainvilliers. Třetí manželství uzavřel v roce 1780 s Blanche Charlotte de Narbonne-Pelet (1761–1840), která byla mladší o 53 let, podle dochovaných svědectví bylo ale manželství šťastné. Z prvního manželství se narodili čtyři potomci, z nichž tři zemřeli v dětství. Dospělého věku se dožila dcera Anne Marie Constance (1734–1783), jejím manželem byl generálporučík Marc-René de Voyer d’Argenson. Z druhého manželství pocházel syn Louis de Mailly (1744–1792), který v armádě dosáhl hodnosti generálmajora, pro svou osobu získal titul vévody (1777), zemřel ale ještě před otcem. Potomkem z třetího manželství byl syn Adrien Joseph de Mailly, markýz d’Haucourt (1792–1878), který sloužil v armádě, byl pobočníkem vévody z Berry a po restauraci Bourbonů získal titul paira.
K rodině de Mailly patřily Augustinovy vzdálené sestřenice z linie markýzů de Nesle, tři sestry byly ve 30. a 40. letech 18. století milenkami Ludvíka XV.
Vyznamenání 1740 Řád sv. Ludvíka 1776 Řád sv. Ducha Velkokříž Suverénního Maltézského řádu Rytíř Řádu sv. Lazara
Odkazy
Reference
Literatura Dictionnaire historique et biographique des généraux français, Paříž, 1823; 7. svazek (heslo Augustin Joseph de Mailly, s. 306–309) dostupné online Jean-Yves Duval: Le prix de sang bleu. Joseph-Augustin de Mailly (1708–1794). Édition de Sémaphore, Paris 2000, ISBN 2-912283-45-0 KOVAŘÍK, Jiří: Sedmiletá válka (Bitvy a osudy válečníků VIII. 1756–1763); Praha, 2021; 463 s. ISBN 978-80-7497-377-2 KOVAŘÍK, Jiří: Války v krajkách (Bitvy a osudy válečníků VII. 1709–1748); Praha, 2021; 428 s. ISBN 978-80-7497-340-6 MICHELET, Jules: Francouzská revoluce; Praha, 1989; 639 s. ISBN 80-207-0093-5 MITFORD, Nancy: Madame de Pompadour; Praha, 1998 283 s. TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019; 462 s. ISBN 978-80-7557-176-2
Externí odkazy Rodokmen rodu de Mailly Biografie Augustina Josepha de Mailly
Kategorie:Lidé popravení gilotinou během Velké francouzské revoluce Kategorie:Francouzští maršálové Kategorie:Francouzští generálové Kategorie:Francouzští šlechtici Kategorie:Osobnosti válek o rakouské dědictví Kategorie:Osobnosti sedmileté války Kategorie:Diplomaté Francie Kategorie:Osobnosti Ancien Régime Kategorie:Francouzské osobnosti 18. století Kategorie:Osobnosti Velké francouzské revoluce Kategorie:Nositelé Řádu svatého Ludvíka Kategorie:Rytíři Řádu svatého Ducha Kategorie:Maltézští rytíři Kategorie:Narození v roce 1708 Kategorie:Narození 5. dubna Kategorie:Úmrtí v roce 1794 Kategorie:Úmrtí 25. března Kategorie:Úmrtí v Arrasu Kategorie:Muži