Národní identita označuje pocit příslušnosti a ztotožnění jednotlivce s určitým národem nebo více národy. Vychází z konceptu národa a je jednou z kolektivních sociálních identit.VLACHOVÁ, Klára, ŘEHÁKOVÁ, Blanka. Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický ústav AV ČR, Praha 2004. S. 489. Jde o vnímání národa jako soudržné skupiny lidí reprezentované charakteristickými tradicemi, kulturou, jazykem, historií či územím. Národní identita může označovat subjektivní pocit sounáležitosti jedince se skupinou, národem, bez ohledu na jeho právní status občanství, nebo jeho etnickou příslušnost. Národní identita může být shodná s národním státem, není to však nutností.
V současných studiích je národní identita chápána jako vztah mezi interními a externími silami, jež se vztahují k danému státu. Preferovaná reputace národa v mezinárodní sféře, která je reflektována ve více či méně konsensuálním vnímání ostatních zemí, patří mezi nejvíce kritické externí síly.
Dále podle teorie globálního názoru () myšlenka národní identity vychází částečně ze vztahu mezi sebepojetím národa (Selbstbild) a představě národa o image sebe samého v očích vnějšího světa.
Rozšíření konceptu národní identity bývá spojováno s šířením tisku a gramotnosti z důvodu nárůstu zájmu o dění mimo hranice vlastní komunity. Budování národní identity bývá propojováno spíše s tlakem shora, řízeným úsilím vzdělané elity, oproti sociální identitě, která je formována skrze pocit sounáležitosti se sociální třídou, jejímž zdrojem byl tlak neprivilegovaných mas. V obou případech jde o způsob propojení široké masy lidí, v rámci které nemají šanci se všichni navzájem znát, jejíž jednotlivci byly v důsledku společenských změn vytrženy ze sounáležitosti s jinými sociálně funkčními skupinami (cechy, gildy, stavy, obce, církve apod.). Formování národního uvědomění a posléze i národní identity bývá propojeno s vymezením vůči jinému národu.
Formování Národní identita, v kontextu individuálního vnímání jedince, se formuje v průběhu života. Jde o proces, během kterého si jedinec vytváří pocit sounáležitosti s určitým národem, tedy skupinou osob, kterou navzájem pojí společný jazyk, kultura, historie nebo teritorium. Jde tedy o způsob, jakým jedinec vnímá sám sebe a svůj vztah k určitému národu.
Národní identita není statická, vyvíjí se v průběhu života a může se měnit v závislosti na osobní, ale také politické situaci. V zásadě lze rozdělit tvorbu individuální národní identity mezi určité stupně socializace. V průběhu primární socializace se formují první vztahy jedince k národu, především skrze rodný jazyk, hodnoty, normy a postoje, které dítě přejímá v útlém věku od svého bezprostředního okolí, především pak od rodičů.
Během sekundární a terciární socializace pak dochází k rozšiřování chápání národní identity v reakci na širší společenské vlivy. Jedinec se střetává s řadou vnějších vlivů, jako jsou média nebo škola. Výsledkem je ambivalence v národní identitě jedince, který se může například ztotožňovat s více národy.
Roviny Lze rozlišovat tři roviny národní identity.
Individuální (sociálně psychologická) Forma skupinové identity, kdy lidé bez ohledu na reálný kontakt cítí vzájemnou sounáležitost. Důvodem této sounáležitosti může být společný jazyk, vztah k určitému teritoriu, historii, podobná interpretace dějin národa, se kterým se ztotožňují, tradice apod. V současné společnosti hraje individuální národní identita zásadní roli, často je pro jedince více definující než identita sexuální, věková, třídní, náboženská či stranická.VLACHOVÁ, Klára, ŘEHÁKOVÁ, Blanka. Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický ústav AV ČR, Praha 2004. S. 490.
Politicko-systémová V současném geopolitickém systému převládají národní státy, suverénní geopolitické entity, na jejichž území převládá jeden národ. Národní identita je síla, která udržuje národní stát v celku a je nutná k dosažení politických cílů. V zemích, kde je pevná národní identita, je zpravidla také silnější společenská solidarita mezi občany a formace například tzv. sociálního státu je snadnější.
Ideologická Na ideologické úrovni je národní identita spjata s nacionalismem, předpokladem o speciálním historickém postavení státu, jeho kulturní jedinečnosti, teritoriálním zakotvením a odůvodněním či mytickým podložením vzniku státu.VLACHOVÁ, Klára, ŘEHÁKOVÁ, Blanka. Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický ústav AV ČR, Praha 2004. S. 491.
Dále lze rozlišit pět prvků národní identity
Obraz národa Vazba k národnímu státu Národní hrdost Pocit věrnosti a lásky k národu Připravenost jednat ve prospěch národaVLACHOVÁ, Klára, ŘEHÁKOVÁ, Blanka. Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický ústav AV ČR, Praha 2004. S. 492.
Národ Hlavní otázkou je, zda jsou nacionalismus a národ novými koncepty, produkty příchodu modernity, nebo zda mají mnohem hlubší kořeny dalece předcházející moderní dobu. Hlavními hybateli této diskuze byli Anthony D. Smith a Ernest Gellner.
Smith argumentuje, že hlavní zdroj přitažlivosti nacionalismu spočívá v tom, že se opírá o hluboké rezervoáry citů, o pocit identity, který má dlouhou historii.SPENCER, Philip; WOLLMAN, Howard. Nations and Nationalism: a reader. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2005. 365 s. . S. 4. Národy nejspíše neexistovali od počátku věku, zároveň se ovšem nezjevily z ničeho nic. Národům předcházelo etnikum (éthnie), široké skupiny lidí, které spojovalo společné označení, společná víra ohledně předků, společná historie a fungování ve společném kulturním rámci ve spojení s určitým místem – domovinou (home-land). Tyto vazby v průběhu doby utvořily pocit vzájemné solidarity. Smith tímto oponuje názoru některých nacionalistů, že národy existují od "nepaměti". Odmítá toto primordialistické a perennialistické tvrzení v zájmu vyváženějšího a sofistikovanějšího přístupu, který nazývá etnosymbolismem. Tento přístup umožňuje rozlišení mezi etnikem a národem. Etnosymbolismus vychází z teoretické kritiky modernismu a je to přístup, který zdůrazňuje roli mýtů, symbolů, vzpomínek a tradicí v utváření a uchovávání etnicity a nacionalismu.Podle této teorie je národ historickým fenoménem, nejen v obecném slova smyslu ve společné minulosti, ale proto, že ztělesňuje sdílené vzpomínky, tradice a naděje lidí jako součástí národa. Právě vztah sdílených vzpomínek a kolektivní kulturní identity je ústředním tématem historického etnického symbolismu. Uchovávání kulturní paměti je základní podmínkou pro přežití a osud společné identity.SPENCER, Philip; WOLLMAN, Howard. Nations and Nationalism: a reader. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2005. 365 s. . S. 23. Modernisté naopak tvrdí, že dnešní koncept národa je moderní fenomén bez hlubokých kořenů. Podle Gellnera jeho vznik souvisí s přechodem od agrární společnosti s negramotnou většinou na moderní průmyslové společnosti, které vyžadují výraznější komunikaci mezi svými členy. A potřeba komunikace v tomto velmi odlišném druhu společnosti vyvolala potřebu národa.SPENCER, Philip; WOLLMAN, Howard. Nations and Nationalism: a reader. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2005. 365 s. . S. 5.
Česká národní identita Většina dnešních evropských států neměla na začátku 19. století vlastní státní identitu. Existovaly pouze jako etnické skupiny. Mezi ně patřil i český národ, který byl po staletí pod nadvládou habsburské monarchie. Pomocí národních hnutí se vypracovaly až k modernímu národu.Historická zkušenost přivedla Čechy k obezřetnosti, ale zapojení do nadnárodních celků se nebránili, pokud garantovaly nějaké výhody (ekonomické, obranné atd.). Po pádu minulého režimu v roce 1989 nálada v Česku volala po návratu do Evropy jako cesta překonat negativní následky komunismu. Evropanství bylo chápáno jako doplnění češství, ne jeho protiklad. Toto dospělo ke vstupu do Evropské unie v roce 2004, které mělo podporu drtivé většiny.
Popsat identitu českého národa není jednoduché. Vycházíme zejména ze sociologických výzkumů, které nemusí být přesné, a z úvah filozofů, které jsou ovlivněny jejich subjektivním pohledem. Některá fakta však zůstávají. Drtivá většina Čechů žije v České republice, 97 % obyvatel uvádí češtinu jako svůj rodný jazyk a má silnou vazbu k českému území.MARŠÁLEK, Pavel. Evropská integrace, unijní občanství a česká národní identita. 2. vyd. Česká republika: Nakladatelství Karolinum, 2014. S. 76.
Pro Čechy je však nejdůležitější sociální identita zaměstnanecká, následovaná tou rodinnou. Třetí nejdůležitější bývá jejich věková skupina. Na druhou stranu za nejméně významnou považují identitu na základě náboženství či politické orientace. Regionální identita v průzkumech obsadila pomyslné střední příčky, ale přesto ji více českých občanů považuje za relevantnější než tu národní.VLACHOVÁ, Klára. Národní identity a identifikace: Česká republika – Visegrádská čtyřka – Evropská unie. 1. vyd. Praha: SLON, 2015. S. 32.
Když se zeptáme Čechů na kritéria pro to, aby byl člověk opravdový Čech, nejčastěji zmiňují český jazyk, české občanství či subjektivní pocit češství. Má však i význam narození v ČR či dlouhodobý pobyt na jejím území.VLACHOVÁ, Klára. Národní identity a identifikace: Česká republika – Visegrádská čtyřka – Evropská unie. 1. vyd. Praha: SLON, 2015. S. 141.
Národní identita ve světě
Francie Slovy Andrého Mauroise: „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala.“ Nejen v minulosti, ale i dnes, se Francie potýká s „krizí francouzské národní identity“ a zabývá se otázkou, co vlastně znamená být Francouzem. Problémy francouzské národní identity spočívají v obecném přesvědčení, že charakteristiky francouzského národa jsou odlišné, ale v zásadě pozitivní, zahrnující superiorní kulturu a literaturu, atraktivní politické ideologie, prosperující ekonomiku, která láká cizince, stejně jako asimilační mašinérie, která asimiluje tyto cizince a etnické minority do francouzské identity, čímž se „stávají Francouzi“. Avšak po druhé světové válce se sen o „francouzské společnosti“ stal až příliš lákavou myšlenkou, a tak v důsledku této myšlenky mnoho migrantů není sociálně ani kulturně začleněna do společnosti, čímž se asimilační mašinérie stala přetíženou a neefektivní.
Od revoluce v roce 1789 bylo členství ve francouzském národním společenství založeno v ideálním případě na dobrovolném závazku vůči republice a politickým hodnotám s ní spojeným. Slovy Ernesta Renana: „Národ je sentiment, spirituální princip, který je založen jak na minulosti, tak na přítomnosti.“ a v průběhu Francouzské revoluce se touto idejí řídili jakobíni. V očích Francouzů v 18. století členství ve francouzské národní komunitě znamenalo být promotéry revoluce a práv člověka.
Po druhé světové válce se „francouzství“ elaborovalo do myšlenek heroismu a vzdoru. Problém národní identity ve 20. století vyústil v roce 2009 tzv. „Velkou Debatou“ schválenou vládou a za úkol si dala zjistit „co pro občany znamená být Francouzem?“ Vnímána spíše jako politický trik než jako skutečný pokus o posílení sociální soudržnosti kolem jednotné kolektivní identity „Velká Debata“ skutečně odhalila stín pochybností, které neustále vrhají na loajalitu přistěhovalců a jejich potomků, jelikož se mnoho z nich necítí být Francouzi, ale ve Francii se „cítí jako doma“. Z této „debaty“ se také usuzuje, že pro francouzskou společnost „vypadat a mluvit“ jako Francouz jsou důležité dimenze pocitu být Francouzem. Zdá se, že co století, to jiná francouzská identita, a tak odpověď na otázku „Velké Debaty“ se v průběhu historie Francie lišila.
Spojené státy „We the people“ („My, lidé“), tak začíná preambule Ústavy Spojených států amerických, a i přesto, že má jen tři slova, je to složitá exprese. Od prvopočátku existence USA se Američané potýkali s úvahami, co vlastně znamená být Američanem. Mnoho vzdělaných lidí se snažilo popsat „americkou národní identitu“ a jednou pro vždy určit, co znamená slovo „Američan“.