Hypostazická unie či hypostatické spojení (z řeckého ὑπόστασις hypóstasis, „základ, podstata, substance, subsistence“) je v křesťanské teologii odborný termín používaný v hlavním proudu christologie k popisu spojení božské a lidské přirozenosti Ježíše Krista po vtělení v jedné hypostázi neboli individuální existenci.
Nejzákladnějším vysvětlením hypostatické unie je, že Ježíš Kristus je zároveň plně Bůh i plně člověk. Je dokonale božský i dokonale lidský, má dvě úplné a odlišné přirozenosti zároveň.
Atanášovo vyznání víry tuto nauku uznává a potvrzuje její důležitost, když říká, že „On je Bůh z Otcovy podstaty, zrozený před časem, a je člověk z podstaty své matky, zrozený v čase; zcela Bůh, zcela člověk, s rozumovou duší a lidským tělem; rovný Otci, pokud jde o božství, menší než Otec, pokud jde o lidství. Ačkoli je Bůh a člověk, přesto Kristus není dvojí, ale jeden. Je však jedním nikoliv tím, že se jeho božství proměnilo v tělo, ale tím, že Bůh vzal lidství na sebe. Je jedním, ovšem nikoliv smíšením své podstaty, ale jednotou své osoby. Neboť jako je jeden člověk zároveň rozumovou duší i tělem, tak je i jediný Kristus zároveň Bohem i člověkem.“
Hypostáze Hlavní článek: Hypostáze Řecký termín hypostasis (ὑπόστασις) se začal používat jako odborný termín ještě před christologickými debatami na konci čtvrtého a v pátém století. V předkřesťanských dobách toto slovo používala řecká filosofie (především stoicismus).Aristotelés, „Mund.“, IV., 21. Některé výskyty termínu hypostasis v Novém zákoně předznamenávají pozdější, technické chápání tohoto slova.V Novém zákoně se vyskytuje pouze pětkrát, obecně se používá ve smyslu jistoty, podstaty, skutečnosti. Definice (doslova: základ): (a) důvěra, jistota, (b) dávající podstatu (nebo skutečnost) nebo zaručující, (c) podstata, skutečnost. Vyskytuje se v těchto případech: – ἐν τῇ ὑποστάσει ταύτῃ (touto jistotou); – ταύτῃ τῇ ὑποστάσει τῆς καυχήσεως (v této důvěře se chlubím); – χαρακτὴρ τῆς ὑποστάσεως αὐτοῦ φέρων (a přesné zobrazení jeho přirozenosti a udržuje); – ἀρχὴν τῆς ὑποστάσεως μέχρι τέλους (počátek naší jistoty pevný); a – πίστις ἐλπιζομένων ὑπόστασις πραγμάτων ἔλεγχος (víra je jistota [věcí], v něž se doufá). Ačkoli se může překládat doslova jako „substance“, bylo to příčinou některých nejasností; v souladu s tím jej New American Standard Bible překládá jako „subsistence“. Hypostasis označuje skutečnou, konkrétní existenci, na rozdíl od abstraktních kategorií, jako jsou platónské ideály.
V Kierkegaardových Filosofických fragmentech je dvojí přirozenost Krista zkoumána jako paradox, tj. jako „konečný paradox“, protože Bůh, chápaný jako dokonale dobrá, dokonale moudrá a dokonale mocná bytost, se v křesťanském chápání tohoto pojmu plně stal člověkem: zatíženým hříchem, omezeným v dobrotě, vědění a chápání.Závěrečné nevědecké postskriptum s. 217 (čti s. 202–217) viz také Filosofické fragmenty s. 31–35 a Nemoc až do smrti s. 132–133 Hannay. Tento paradox lze podle Kierkegaarda vyřešit pouze skokem víry od vlastního chápání a rozumu k víře v Boha.
Protože přesná povaha tohoto spojení se vymyká lidskému chápání, označuje se hypostatické spojení také alternativním termínem „mystické spojení“.
V průběhu dějin Apollinaris z Laodiceje byl první, kdo použil termín hypostáze ve snaze pochopit Vtělení.Řehoř z Nyssy, Antirrheticus Adversus Apollinarem. Apollinaris popsal spojení božského a lidského v Kristu jako spojení jediné přirozenosti a jediné podstaty – jediné hypostáze.
Efezský koncil V 5. století vznikl spor mezi Cyrilem Alexandrijským a Nestoriem, v němž Nestorius tvrdil, že termín theotokos nelze použít pro označení Marie, matky Kristovy. Nestorius tvrdil, že v Kristu jsou dvě odlišné substance neboli hypostáze, božství a lidství. Tvrdil, že božství se nemůže zrodit z člověka, protože božská přirozenost je nezrozená. Efezský koncil v roce 431 pod vedením samotného Cyrila i efezského biskupa Memnona označil Nestoria za neadoptistu, který naznačuje, že člověk Ježíš je božský a Boží Syn pouze z milosti, a nikoliv z přirozenosti, a sesadil ho jako heretika. Ve svém dopise Nestoriovi použil Cyril termín „hypostatický“ (řecky καθ᾽ ὑπόστασιν kath' hypóstasin) pro označení Kristovy božské a lidské přirozenosti jako jedné a řekl: „Musíme se řídit těmito slovy a učením a mít na paměti, co znamená ,být učiněn tělemʻ ..... Říkáme ..., že Slovo tím, že k sobě hypostaticky připojilo tělo oživené rozumovou duší, se nevysvětlitelně a nepochopitelně stalo člověkem.“ (srov. Cyril také zdůraznil μία φύσις τοῦ θεοῦ λόγου σεσαρκωμένη, což znamená „jedna fysis Božího Slova, které se stalo tělem“ (nebo „... Boží Slovo, které se stalo tělem“).
Chalcedonský koncil Přední antiochijský teolog Theodor z Mopsuestie, který bojoval proti monofyzitické herezi apollinarismu, údajně učil, že v Kristu existují dvě přirozenosti (dyofyzitismus), lidská a božská, a dvě odpovídající hypostáze (ve smyslu „subjekt“, „podstata“, ale nikoli „osoba“), které koexistují. V Theodorově době však mohlo být slovo hypostasis používáno ve smyslu synonymním s ousia (což jasně znamená „podstata“, nikoliv „osoba“), jak jej používali Tacián Syrský a Órigenés. Řecké a latinské interpretace Theodorovy christologie se staly předmětem zkoumání po obnovení jeho katechetických promluv v syrštině.
V roce 451 vyhlásil ekumenický koncil v Chalcedonu chalcedonskou definici. Ta souhlasila s Teodorem, že ve vtělení jsou dvě přirozenosti. Chalcedonský koncil však také trval na tom, aby se hypostasis používala stejně jako v trinitární definici: k označení osoby (prosopon), a ne přirozenosti jako u Apollinaria.
Chalcedonský koncil tedy ustanovil, že je třeba vyznávat, že Ježíš Kristus jako jedna osoba má dvě přirozenosti, božskou a lidskou (dyofyzitismus), a že jejich spojení bylo dokonáno: beze změny přirozenosti (immutabiliter řec. atreptos), to znamená, že spojení božské a lidské přirozenosti v Ježíši Kristu nijak nezměnilo ani lidskou, ani božskou přirozenost. Každý z nich zůstal sám o sobě se svými specifickými vlastnostmi. bez smíšení (inconfuse, řec. asynchytos), tj. obě přirozenosti Ježíše Krista, jakmile se spojily, se navzájem nesmísily. Nebyla tedy stvořena žádná třetí božsko-lidská přirozenost. Zůstaly dvě odlišné přirozenosti, božská a lidská, přičemž každá si zachovala své specifické vlastnosti. bez oddělení (indivise řec. adiairetos), to znamená, že navzdory přítomnosti dvou přirozeností v Ježíši Kristu po vtělení neexistovaly dvě osoby, ale jeden Ježíš Kristus, v němž se setkalo božství a lidství. Ježíš Kristus Bůh a Ježíš Kristus člověk se proto nemohou od sebe oddělovat. bez odloučení (inseparabiliter řec. achoristos), to znamená, že po nanebevstoupení Ježíše Krista se lidská přirozenost neoddělila od božské. Ježíš Kristus tedy i po svém nanebevstoupení zůstal plně Bohem a plně člověkem.
Pravoslavné odmítnutí chalcedonské definice Starobylé východní církve, které odmítly chalcedonskou definici, byly známy jako miafyzité, protože zastávaly cyrilskou definici, která charakterizovala vtěleného Syna jako člověka jedné přirozenosti. Chalcedonská formule „ve dvou přirozenostech“ (založená přinejmenším částečně na ) byla považována za odvozenou a blízkou nestoriánské christologii. Naproti tomu chalcedonští považovali východní pravoslavné za tíhnoucí k eutychiánskému monofyzitismu. Východní starobylé církve však vytrvale upřesňovali, že nikdy nevěřili v Eutychovo učení, že vždy tvrdili, že Kristovo lidství je konsubstanciální s naším, a proto dávají přednost označení miafyzité jako odkazu na cyriliánskou christologii, která používala výraz „μία φύσις τοῦ θεοῦ λόγου σεσαρκωμένη“, „mía phýsis toû theoû lógou sesarkōménē“. Termín miafyzit znamená jednu sjednocenou přirozenost na rozdíl od jedné singulární přirozenosti (monofyzitů). Miafyzitská pozice tedy tvrdí, že ačkoli je Kristova přirozenost ze dvou, může být ve vtěleném stavu označována pouze jako jedna, protože přirozenosti vždy působí v jednotě.
Na přelomu druhého a třetího tisíciletí podepsali představitelé starobylých východních církví a pravoslavných církvích společná prohlášení ve snaze usilovat o sjednocení. Podobně představitelé Asyrské východní církve, která uctívá Nestoria a Theodora, podepsali společnou dohodu s představiteli římskokatolické církve, v níž uznali, že jejich historické rozdíly se týkaly spíše terminologie než skutečného zamýšleného významu.
Přehledy Shrnutí aspekt u Ježíše Krista vysvětlení osoba jedna přirozenosti božská lidská Přirozenosti nesmíšené, neoddělitelné; Ježíš například trpěl lidským způsobem. Ježíš přijal lidskou přirozenost a lidskou duši. vůle božská lidská Lidská vůle podřízená božské, dobrovolnou poslušností.Jak sám Kristus uvádí: „Sestoupil jsem z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal“ .Lidská vůle Krista „následuje jeho božskou vůli, neodporuje jí ani se jí nebrání, ale spíše se této božské a všemohoucí vůli podřizuje“. III. konstantinopolský koncil: DS 556. činy božské lidské Dualita činů je způsobena dvěma vůlemi v Kristu.Jan Pavel II., cituje jeden z koncilů: v Kristu jsou „dvě přirozené vůle a dva činy“, viz . poznání božské lidské Lidské poznání realizované v historických podmínkách Ježíšovy existence v čase a prostoru;Proto mohl Boží Syn tím, že se stal člověkem, růst „v moudrosti, v čase a v milosti“ a získávat vědomosti o tom, čemu se jako člověk musí učit zkušeností. Srov. KKC 472: .ale jako Bůh měl také vrozené poznání (nadpřirozené poznání). vědomí jedno V Ježíši je jedno „já“, vědomé si božské i lidské přirozenosti.
Chronologie datumkdo/coučení II. století doketismus popírání Ježíšova lidství 260 Pavel ze Samosaty a Adopcionismus Ježíš je Boží Syn na základě adopce 268 Antiochijská synoda Ježíš je Boží Syn od přirozenosti 315 Arius a arianismus, subordinace Ježíš nebyl plně Bůh, byl stvořen 325 I. Nicejský koncil Ježíš je Bůh a člověk, zrozený a ne stvořený 352 Apollinaris z Laodiceje a apollinarismus Ježíšova lidská přirozenost byla nedokonalá, bez lidské duše 381 I. konstantinopolský koncil Ježíš je Bůh a člověk 429 Nestorius a nestoriánství Ježíš je kombinace dvou osob 431 Efezský koncil Ježíš je jedna osoba 448 Eutyches a monofyzitismus Jedna přirozenost v Ježíši 451 Chalcedonský koncil Dvě přirozenosti v Ježíši (hypostatická unie) 553 II. konstantinopolský koncil Vše, co je v Ježíši, lze přičíst druhé osobě Nejsvětější Trojice 638 Sergius, monoenergismus a monothelitismus Jedna vůle v Ježíši 681 III. konstantinopolský koncil Dvě vůle v Ježíši
Význam Pojem personální (hypostatická) unie je pro křesťanství uznáván jako jeden ze základních. Papež Lev Veliký (400–461), jeden z otců tohoto pojmu, zdůraznil zásadní význam osobního sjednocení jako vlastnosti osoby Krista jako Pána, bez níž křesťanská víra ztrácí svou spásnou úlohu. Spása v Kristu je možná pouze tehdy, když ve vtěleném Božím Synu uznáme spojení dvou přirozeností, božské a lidské.
Druhý vatikánský koncil připomněl, že lidská přirozenost byla přijata v Kristu, aniž by byla porušena, a proto i jí byla dána vznešená důstojnost všech lidských bytostí.Pastorální konstituce o církvi Gaudium et Spes, 22.
Náboženské organizace, které neuznávají hypostatickou unii