Kanonické právo katolické církve („kanonické právo“ pochází z latinského ius canonicum) je „způsob, jakým se církev organizuje a řídí“." Jedná se o systém zákonů a církevněprávních zásad, které vydávají a prosazují hierarchické orgány katolické církve, aby upravily její vnější organizaci a správu a aby uspořádaly a usměrnily činnost katolíků směrem k poslání církve. Byl to první moderní západní právní systém a je nejstarším nepřetržitě fungujícím právním systémem na Západě, zatímco svébytnou tradicí východního katolického kanonického práva se řídí 23 východních katolických partikulárních církví sui iuris.
Pozitivní církevní zákony, založené přímo či nepřímo na neměnném božském nebo přirozeném právu, odvozují formální autoritu v případě univerzálních zákonů z promulgace nejvyšším zákonodárcem – nejvyšším pontifikem, který má ve své osobě veškerou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc, nebo sborem biskupů jednajících ve společenství s papežem; naproti tomu partikulární zákony odvozují formální autoritu z promulgace zákonodárcem nižším než nejvyšší zákonodárce, ať už řádovým nebo delegovaným zákonodárcem. Vlastní předmět kánonů není pouze naukové nebo morální povahy, ale zahrnuje vše, co se týká lidského stavu.
Kanonické právo katolické církve má všechny běžné prvky vyspělého právního systému: zákony, soudy, advokáty, soudce. Kanonické právo katolické církve je formulováno v právním kodexu pro latinskou církev a také v kodexu pro východní katolické církve. Toto kanonické právo má zásady právního výkladu a donucovací sankce. Ve většině světských jurisdikcí nemá civilněprávní závaznost. Ti, kdo se v kanonickém právu vyznají a jsou v něm zběhlí, a profesoři kanonického práva se nazývají kanonisté (nebo hovorově kanoničtí právníci). Kanonické právo jako církevní věda se nazývá kanonistika.
Jurisprudence kanonického práva je komplex právních principů a tradic, v jejichž rámci kanonické právo funguje, zatímco filozofie, teologie a základní teorie katolického kanonického práva jsou oblasti filozofické, teologické a právní vědy, které se věnují poskytování teoretického základu kanonického práva jako právního systému a jako pravého práva.
Definice náhled|Corpus iuris canonici, základní sbírka katolického kanonického práva po více než 750 let. Termín „kanonické právo“ (ius canonicum) se začal pravidelně používat až od dvanáctého století,Berman, s. 202. naproti tomu termín ius ecclesiasticum označoval světské právo, ať už císařské, královské nebo feudální, které se týkalo vztahů mezi státem a katolickou církví, termín corpus iuris canonici se začal používat pro označení kanonického práva jako právního systému od třináctého století.Berman, s. 253.
Mezi další termíny, které se někdy používají jako synonyma pro ius canonicum, patří ius sacrum, ius ecclesiasticum, ius divinum a ius pontificium a také sacri canones (posvátné kánony).
Církevní pozitivní právo je pozitivní právo, které vychází ze zákonodárné moci katolické církve ve snaze řídit své členy v souladu s evangeliem Ježíše Krista. Fernando della Rocca použil termín „církevní pozitivní právo“ v protikladu k civilnímu pozitivnímu právu, aby rozlišil mezi lidskými zákonodárci církve a státu, kteří všichni vydávají „pozitivní právo“ v běžném smyslu.
Příkladem církevního pozitivního práva je půst během liturgického období v postní době a řeholní osoby (mniši, jeptišky atd.), které potřebují povolení svých představených k vydání nějaké knihy.
Etymologie slova „kánon“ Hlavní článek: Kánon (kanonické právo)
Slovo „kánon“ pochází z řeckého kanon, které v původním užití označovalo rovnou hůl, později se používalo pro měřidlo a nakonec začalo znamenat pravidlo nebo normu.Berman, s. 199. V roce 325, kdy se konal první ekumenický koncil, Nikaia I., začalo slovo kánon získávat omezené právní označení zákona vyhlášeného synodou nebo ekumenickým koncilem, ale i zákona vyhlášeného konkrétním biskupem.
Zdroje kanonického práva Hlavní článek: Právní věda katolického kanonického práva
Termín zdroj či pramen kanonického práva (fons iuris canonici) lze chápat ve dvojím smyslu: a) jako formální příčinu existence práva, a v tomto smyslu hovoříme o fontes essendi (česky: „prameny bytí“) kanonického práva nebo zákonodárců; b) jako materiální prostředek, jímž jsou zákony předávány a dávány na vědomí, a v tomto smyslu jsou prameny stylizovány jako fontes cognoscendi (česky: „prameny poznání“) nebo úložiště, podobně jako prameny historie.
Právní historie a kodifikace Hlavní článek: Právní dějiny katolické církve
Katolická církev má nejstarší nepřetržitě fungující právní systém na Západě, mnohem pozdější než římské právo, ale předcházející vývoji moderních evropských občanskoprávních tradic. To, co začalo pravidly („kánony“) údajně přijatými apoštoly na jeruzalémském koncilu v prvním století, se vyvinulo ve velmi komplexní právní systém zahrnující nejen normy Nového zákona, ale i některé prvky hebrejské (starozákonní), římské, vizigótské, saské a keltské právní tradice. Je známo až 36 sbírek kanonického práva, které vznikly před rokem 1150.
Dějiny latinského kanonického práva lze rozdělit do čtyř období: ius antiquum, ius novum, ius novissimum a Codex Iuris Canonici.Manual of Canon Law, s. 13, #8. Ve vztahu ke kodexu lze dějiny rozdělit na ius vetus (veškeré právo před kodexem z roku 1917) a ius novum (právo kodexu neboli ius codicis).
Východní katolické kanonické právo východních katolických církví, které si vytvořilo některé odlišné disciplíny a postupy, prošlo vlastním procesem kodifikace, jehož výsledkem byl Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium vyhlášený v roce 1990 papežem Janem Pavlem II.
Svatý Rajmund z Penyafortu (1175–1275), španělský dominikánský kněz, je patronem kanonistů díky svému významnému přínosu pro kanonické právo, když kodifikoval Dekretály Řehoře IX. Mezi další svaté patrony patří svatý Ivo ze Chartres a jezuita svatý Robert Bellarmino.
Ius antiquum Hlavní článek: Ius antiquum
náhled|vlevo|300px|Obrázek stránek z Dekretu Burcharda z Wormsu, knihy kanonického práva z 11. století. Období kanonických dějin známé jako ius antiquum („starověké právo“) se táhne od založení církve do doby Gratiana (polovina 12. století). Toto období lze dále rozdělit do tří období: doba apoštolů do smrti papeže Gelasia I. (496 n. l.), konec 5. století do nepravé sbírky z 9. století a poslední až do doby Gratiana (polovina 12. století).
V rané církvi byly první kánony vydány biskupy sjednocenými na „ekumenických“ koncilech (císař svolal všechny biskupy známého světa, aby se zúčastnili alespoň s uznáním římského biskupa) nebo na „místních“ koncilech (biskupové určitého regionu nebo území). Postupem času byly tyto kánony doplněny dekretály římských biskupů, které byly odpovědí na pochybnosti nebo problémy podle zásady „Roma locuta est, causa finita est“ („Řím promluvil, pře je skončena“). Katolická encyklopedie toto rčení spojuje s výrokem svatého Augustina, který ve skutečnosti řekl něco zcela jiného: „jam enim de hac causa duo concilia missa sunt ad sedem apostolicam; inde etiam rescripta venerunt; causa finita est“ (což zhruba přeloženo znamená: „jsou dva koncily, neboť nyní je tato záležitost předložena Apoštolskému stolci, odkud také přicházejí dopisy, případ byl ukončen“) v reakci na tehdejší heretické pelagianství.
V prvním tisíciletí římské církve byly kánony různých ekumenických a místních koncilů doplněny dekretály papežů, které byly shromážděny do sbírek.
Ius novum Hlavní článek: Corpus iuris canonici 180px|náhled|vpravo|Gratian – „otec kanonického práva“ Období kanonických dějin známé jako Ius novum („nové právo“) nebo střední období zahrnuje dobu od Gratiána do Tridentského koncilu (polovina 12. století – 16. století).
Falešné koncilní kánony a papežské dekrety byly shromažďovány ve sbírkách, neoficiálních i oficiálních. V roce 1000 neexistovala žádná kniha, která by se pokusila shrnout celý soubor kanonického práva, systematizovat jej vcelku nebo po částech.Law and Revolution, s. 116. První skutečně systematickou sbírku sestavil kamaldulský mnich Gratián v 11. století, obecně známou jako Decretum Gratiani („Gratiánův dekret“), ale původně nazvanou Konkordance nesouhlasných kánonůLaw and Revolution, s. 240. (Concordantia Discordantium Canonum). Před Gratiánem neexistovala žádná „jurisprudence kanonického práva“ (systém právních výkladů a zásad). Gratián je zakladatelem kanonické jurisprudence, díky čemuž si zaslouží titul „otec kanonického práva“. Gratián měl také obrovský vliv na dějiny přirozeného práva, když předal scholastice antické učení přirozeného práva.ROMMEN, Natural Law, s. 38–39.
Kanonické právo se v letech 1140 až 1234 výrazně rozšířilo. Poté se jeho tempo zpomalilo, s výjimkou zákonů místních koncilů (oblast kanonického práva, která potřebuje vzdělání) a doplnění světských zákonů. V roce 1234 papež Řehoř IX. vyhlásil první oficiální sbírku kánonů, nazvanou Decretalia Gregorii Noni nebo Liber Extra. Následovaly Liber Sextus (1298) Bonifáce VIII., Clementines (1317) Klementa V., Extravagantes Joannis XXII. a Extravagantes Communes, které měly stejnou strukturu jako Liber Extra. Všechny tyto sbírky spolu s Decretum Gratiani se společně označují jako Corpus Iuris Canonici. Po dokončení Corpus Iuris Canonici byly následné papežské právní předpisy vydávány v periodických svazcích zvaných Bullaria.
Ve třináctém století začala římská církev shromažďovat a organizovat své kanonické právo, které se po tisíciletí vývoje stalo složitým a obtížným systémem výkladu a vzájemných odkazů. Oficiálními sbírkami byly Liber Extra (1234) papeže Řehoře IX., Liber Sextus (1298) Bonifáce VIII. a Clementines (1317), připravené pro Klementa V., ale vydané Janem XXII. Ty byly adresovány univerzitám papežskými listy na začátku každé sbírky a tyto texty se staly učebnicemi pro začínající kanonisty. V roce 1582 byla pořízena sbírka Decretum, Extra, Sext, Clementines a Extravagantes (tj. dekrety papežů od papeže Jana XXII. po papeže Sixta IV.).
Ius novissimum Třetí kanonické období, známé jako ius novissimum („nejnovější právo“), se datuje od Tridentského koncilu do vyhlášení Kodexu kanonického práva z roku 1917, který nabyl právní účinnosti v roce 1918. O počátku ius novissimum však nepanuje všeobecná shoda. Edward Neal Peters tvrdí, že ius novissimum ve skutečnosti začíná Liber Extra Řehoře IX. z roku 1234.
Ius codicis 200px|vpravo|náhled|Kardinál Pietro Gasparri, autor Kodexu kanonického práva z roku 1917. Čtvrtým obdobím kanonických dějin je období současné, zahájené vyhlášením Kodexu kanonického práva z roku 1917 dne 27. května 1917.
Benedikt XV. se ve své promulgační bule odvolává na motu proprio Arduum sane, které vydal Pius X. 17. března 1904 a které dalo vzniknout kodexu z roku 1917. V tomto památném výroku zesnulý pontifik uvedl důvody, které ho jako nejvyššího pastýře duší, jenž má péči o všechny církve, vedly k tomu, aby zajistil novou kodifikaci církevních zákonů s cílem „dát dohromady s pořádkem a jasností všechny dosud vydané církevní zákony, odstranit všechny, které by byly uznány za zrušené nebo zastaralé, ostatní přizpůsobit potřebám doby a vydat nové v souladu se současnými potřebami“.
Někdy je označován jako ius codicis („právo kodexu“) nebo ve srovnání se všemi předchozími právy jako ius novum („nové právo“). Papežská rada pro legislativní texty čas od času vydává autentické výklady týkající se kodexu. Papež text kodexů příležitostně mění.
Pio-Benediktinské právo Hlavní článek: Kodex kanonického práva z roku 1917