Královský zámek Racconigi (italsky castello reale di Racconigi, piemontsky ël castel ëd Racunìs) je zámek vybudovaný pro členy savojské dynastie na základech středověkého hradu v Racconigi v provincii Cuneo asi 30 km na jih od Turína.
V průběhu své téměř tisícileté historie prošel četnými přestavbami a od druhé poloviny 14. století byl majetkem savojských. Sídlila zde savojsko-carignanská větev rodu, a pak byl letním a podzimním sídlem čili královským letoviskem savojských králů Sardinie a později Itálie.A. Milan, S. Milan, N. Lovera, Il Castello Reale di Racconigi.Reggia estiva d'Italia. 1901-1914, in fase di pubblicazione.
Simone Milan, Gli appartamenti reali del castello di Racconigi agli inizi del ‘900: nuove considerazioni sull'appartamento dei principini, in Studi Piemontesi, giugno 2014.
Zámek, nyní velmi frekventované kulturním centrum a muzeum, je od roku 1997 součástí souboru savojských rezidencí zařazených na seznam světového dědictví UNESCO. V roce 2016 zde zaznamenali 127 368 návštěvníků.
Dějiny náhled| Severní průčelí směrem k parku (Guarino Guarini, 17. století )
Počátek (11. století) První zprávy o opevnění v Racconigi pocházejí z 11. století, z doby, kdy toto území bylo součástí Torínské marky. Bernardino di Susa zde postavil nebo upravil pevnost na zbytcích předchozího kláštera.
V roce 1091, když zemřela markýza Adelaide di Susa, území obsadil její synovec Bonifacio del Vasto a léno Racconigi se proto stalo součástí majetku markýzů ze Saluzza.
Synovec Bonifacia del Vasto jménem Manfredo II. ze Saluzza rozšířil stavbu a vybudoval první hrad čtvercového půdorysu s vnitřním nádvořím, který sloužil jako strategická obrana území marky.
Od středověké pevnosti k „vile rozkoší“ (14.–18. století) V roce 1372 markýz Fridrich II. ze Saluzza dal hrad do zástavy rodu Fallettiů, ale ten se po několika letech vrátil do vlastnictví markýzů ze Saluzza. Ve druhé polovině 14. století získal léno a hrad Racconigi nemanželský syn Ludvíka, posledního knížete savojsko-acajského, zakladatel rodové linie Savoy-Racconigi, která hrad držela asi čtvrt tisíciletí a vymřela v roce 1605.
V roce 1620 vévoda Karel Emanuel I. Savojský daroval hrad svému synovi Tomáši Františkovi, předkovi savojsko-carignanské dynastie. Stavba tehdy vypadala jako klasický středověký hrad: masivní holá cihlová pevnost čtvercového půdorysu se čtyřmi masivními nárožními věžemi, vodním příkopem, padacím mostem a vysokým bočním bergfritem.
Stavba zůstala téměř beze změn až do poloviny 17. století. První přestavbu zadal Tomášův syn Emanuel Filibert, který v roce 1676 pověřil Guarina Guariniho, aby provedl kompletní přeměnu pevnosti na „delizii“, doslova „(vilu) rozkoší“, jak se v Itálii označovaly letohrádky. S využitím velkého vnitřního prostoru nádvoří Guarini postavil velké centrální těleso se střechou tvaru pagody; dále na základě dvou nárožních věží severního průčelí vybudoval dva čtyřpatrové pavilony, nad nimiž je čtyřboká kupolová střecha s bílými mramorovými lucernami. Grandiózní přestavba se však netýkala pouze budovy, ale pomohl i známý francouzský architekt André Le Nôtre, který se zasloužil o úpravu rozlehlého parku. Když bylo dílo dokončeno, 7. listopadu 1684 se Emanuel Filibert v Racconigi oženil s Marií Angelikou Kateřinou D’Este.
Klasicistní přeměna (18. století) Roku 1757 Ludovík Viktor Savojský pověřil architekta Giovanniho Battistu Borru, aby provedl další přestavbu podle klasicistního vkusu té doby. Borrovi vděčíme za rekonstrukci jižní fasády s přístavbou tetrastylového prothyronu s korintským sloupy převýšeného frontonovým členitým trojúhelníkovým štítem v palladiovském duchuNa frontonu, podobně jako na Palladiových benátských vilách, je tento nápis: «LUDOVICUS A SABAUDIA MDCCLVII.» a monumentálního schodiště. Vnitřní zásahy se týkaly Herkulova salonu, přilehlého Dianina sálu a stavby pokojů Čínského apartmánu, zdobených vzácnými tapetami z rýžového papíru.
Albertinská éra (19. století) Současná podoba budovy je z velké části výsledkem přestavby, kterou v roce 1832 zadal poslední kníže z Carignana a také nový král Sardinie Karel Albert. Ten považoval za nezbytné dále rozšířit a vyzdobit budovu, která nyní přestala patřit rodové linii Savojských z Carignana a přešla na sardinskou korunu, čímž získala status královské rezidence a byla vybrána za oficiální královské letovisko.
Panovník pověřil práci inženýra Ernesta Melana, který dále zvýšil starou čtyřúhelníkovou stavbu kolem centrálního dvora a rozvinul dvě velká boční křídla jižního průčelí a znovu uchopil téma „pagodovité“ kopule nad dvěma rohovými věžemi. Dále úprava zahrnovala rekonstrukci nádvoří a výstavbu budov na půdorysu tvaru písmene C, které propojují nová jižní křídla s pavilony na sever od nich. Současně byl zbořen mlýn a některé domy před zámkem, které kazily výhled, čímž vznikla velká plocha před hlavním vchodem, z níž v ose vycházela široká třída lemovaná stromořadím.
Interiéry byly také přetvořeny podle potřeb doby. Práce byly svěřeny Pelagiovi Palagimu, který zařídil nové místnosti v klasicistním duchu. Spolupracoval s ním umělecký truhlář z Asti Gabriele Capello, známý jako il Moncalvo, jehož vzácné intarzie zdobí nábytek a dveře Etruského kabinetu, osobního apartmánu krále Karla Alberta.
Počínaje rokem 1834 zde tvořil malíř Marco Antonio Trefogli, který vyzdobil galerii rafinovanými groteskami, zobrazujícími ovoce a ptáky. Společně s Luigim Cinnatim vytvořil Trefogli také ornamenty a arabesky pro audienční sál a jídelnu. Pro koupelnu Karla Alberta namaloval květinové motivy v ornamentálních pásech, dále grotesky, amfory, mušle, labutě a gryfy, ve vlysu nad římsou byly použity figury draků.
Úprava parku byla svěřena německému zahradnímu architektovi Xavieru Kurtenovi, který starší Le Nôtreovu zahradu romantizoval. Tehdy vznikla i Margarìa, neogotická budova na konci parku, která je výsledkem spolupráce Ernesta Melana a Pelagia Palagiho. Právě v tomto parku se 19. srpna 1840 uskutečnilo první setkání mezi princem Viktorem Emanuelem, budoucím prvním italským králem, a jeho nastávající první manželkou a také sestřenicí Adelheid Rakouskou, které zorganizovaly jejich rodiny. Oba se o dva roky později (1842) vzali v loveckém zámečku Stupinigi a z manželství se mimo jiné narodil i korunní princ Umberto I.
Dvacáté století: od letního sídla k muzeu V následujících letech nástupci Karla Alberta navštěvovali zámek méně často; s nástupem Viktora Emanuela III. na trůn v červenci 1900 se však rezidence opět stala místem „královských prázdnin“ v letních a podzimních měsících. V roce 1901 byl zámek vybaven vodou a elektřinou, novým osvětlením podél celé zdi parkuMezitím zaniklo a bylo částečně nahrazeno pouličním osvětlením. a v roce 1902 byl instalován i výtah značky Stigler. Viktoru Emanuelovi III. vděčíme též za výzdobu vnitřních stěn hlavního schodiště (Scalone d'Onore); na jedné z nich je jedno z nejúplnějších genealogických schémat královské rodiny od Adolfa Dalbesia, rovněž autora dalších čtyř velkých pláten zobrazujících erby rodu Savojských. vlevo|náhled| Viktor Emanuel III. a car Mikuláš II. v Racconigi v roce 1909. Ve druhé řadě nalevo od Mikuláše II. je premiér Giovanni Giolitti. Na základě nových potřeb královské rodiny bylo zmodernizováno mnoho místností na zámku, včetně bytu panovníků ve druhém patře. 15. září 1904 ve 23.15 hodin se zde narodil poslední italský král Umberto II. a proběhly tu i jiné důležité události: v roce 1909 rezidenci navštívil car Mikuláš II., který zde podepsal smlouvu z Racconigi, a v roce 1925 se tu konala svatba princezny Mafaldy.
V roce 1930 princ Umberto dostal rezidenci darem u příležitosti své svatby s princeznou Marií Josefou Belgickou, konané v Římě. Vděčíme mu za pečlivé shromáždění jak obrazů členů jeho rodu, které se nacházejí v různých galeriích a v četných chodbách, tak i dokumentace o Turínském plátně. Některé apartmány druhého patra byly restaurovány, jako koupelna knížat z Piemontu a hudební místnost, jejíž strop a stěny vyzdobil ve futuristickém stylu Fiore Martelli, žák Gia Pontiho.
Po referendu 2. června 1946 v Itálii zanikla monarchie a zámek byl uzavřen a předán italskému státu. Princezny Jolanda, Jana a Marie i dědicové již zesnulé Mafaldy podali žalobu, podle níž bylo darování zámku Umbertovi II. v roce 1930 neoprávněné. Kasační soud pak v roce 1972 rozhodl, že zabavena může být pouze jedna pětina budovy, jež podle něj byla v řádném vlastnictví Umberta II., ale že italskému státu musí být zaručeno předkupní právo v případě prodeje. V roce 1980, po čtyřiatřiceti letech exilu, se Umberto II. rozhodl prodat celý majetek státu s jedinou výhradou: že rezidence a všechny nemovitosti s ní spojené souvisí s tématem „vědění“, a proto mají být využity pro veřejné kulturní aktivity.
Rezidence byla otevřena pro veřejnost 23. května 1993. Je nyní z velké části přístupná a postupně se restauruje. Zámek je jedním z nejzachovalejších sídel rodu Savojských, disponuje velkým množstvím nábytku, obrazů a zařízení a neustále v něm probíhají kulturní akce a aktivity.
Interiér vpravo|náhled| Schéma půdorysu zámku Některé prostory zámku pocházejí z osmnáctého století, jiné jsou klasicistní, další ve stylu art deco pocházejí z první poloviny dvacátého století. Byly pečlivě restaurovány a mají původní výzdobu a uspořádání.
Mezi nejvýznamnější místnosti patří v chronologickém pořadí: Herkulův sál, Dianin sál, čínský apartmán, jídelna, přijímací sál, etruský kabinet, knihovna Karla Alberta, Apollonův kabinet a královská kaple zasvěcená Panně Marii Sněžné. Ve druhém podlaží (piano nobile) se nacházejí apartmány renovované v prvních třech desetiletích dvacátého století, jejichž součástí je ložnice královny Eleny, koupelna Umberta II. nebo hudební salónek Marie Josefy.
Herkulův sál Sál zasvěcený mýtu o Herkulovi je výsledkem zásahu architekta Giovanniho Battisty Borry z roku 1757. Prostor v klasicistním stylu odpovídá starobylému vnitřnímu nádvoří předchozí středověké stavby a sloužil jako atrium pro vítání hostů, ale vzhledem ke své kapacitě a vynikající akustice byl využíván také jako taneční sál. Orchestr pak byl umístěn na lodžii hudebníků, kterou podepírají tři páry iónských sloupů a pod níž je vstup do přilehlého Dianina sálu. Ve spodní části je na stěnách šest výklenků s frontony, každý se sochou Giuseppe Boliny představující jeden Herkulův úkol; v horní části jsou další štuky od Boliny a Lombardiho s loveckými výjevy, zvěří a zbraněmi. Klenba kopule je vymalovaná jako trompe-l'œil, tedy iluzivně, a realisticky předstírá kazetový strop.
Dianin sál Spolu s Herkulovým sálem a Čínským apartmánem patří Dianin sál k přestavbám 18. století od architekta Giovanniho Battisty Borry. Dianin sál, který slouží jako vstupní hala do rezidence, zdobí čtyřmi velké medailony znázorňující mýtus o bohyni lovu. Velká okna umožňují obdivovat pohled do rozlehlého parku s výhledem na terasu a severní schodiště. Mezi čtyřmi velkými muranskými lustry, visícími ze stropu, je basreliéf Apolla na slunečním voze. Velkou hodnotu mají dva mramorové krby, díla Guarina Guariniho.
Čínský apartmán Pokoje čínského apartmánu vznikly kolem poloviny osmnáctého století na příkaz Ludvíka Viktora Savojského a byly součástí většího celku řečeného královský byt (foresteria reale), zahrnujícího nejméně šest dalších pokojů podle tehdejší módy orientálně zařízených. Pět zbývajících pokojů zdobí vzácné tapety ručně malované na rýžový papír, zakoupené v Londýně princem Ludvíkem a dokonale zachované díky aplikaci na speciální dřevěné rámy.Připevnění na dřevěné rámy vhodně vzdálené od povrchu stěn chrání tapety před vlhkostí. Pokoje doplňuje zařízení, vázy cloisonné, starožitný porcelán, dva paravány s čínskými dekoracemi od malíře Carla Cussettiho a japonská nosítka. Tyto pokoje, určené váženým hostům, hostily během jejich krátkých prázdnin Viktora Emanuela II. a Umberta I., ale také slavné hosty jako cara Mikuláše II., který navštívil Racconigi v roce 1909.
Etruský kabinet