Metro v Miláně () je síť pěti linek metra obsluhujících město Milán a část jeho okolí v regionu Lombardie. Je páteří místní sítě veřejné dopravy v rámci jedné z největších konurbací v Evropě. Tři linky obsluhuje systém klasického metra (M1, M2, M3), dvě další jsou typem lehkého metra (M4, M5). Linky jsou označeny různými čísly a barvami, v roce 2024 celá síť měří 112 km.
První linka M1 (červená), byla slavnostně otevřena v roce 1964, druhá linka M2 (zelená), byla otevřena v roce 1969, třetí linka M3 (žlutá), otevřena v roce 1990, čtvrtá linka M5 (lila), otevřena v roce 2013 a pátá linka M4 (modrá) v otevřena roce 2022. Plánovaná šestá linka M6 (růžová) je ve studijní fázi. Stanice metra a často i jejich soupravy jsou s linkami barevně sladěny. Síť je řízena Milánským dopravním podnikem (ATM) a zahrnuje celkem 134 stanic, z nichž je 116 pod zemí. Jedná se o nejrozsáhlejší podzemní síť v Itálii, po ní následuje Řím a Neapol, a jedná se o sedmou největší síť v Evropské unii. Celá síť je plně pokryta mobilním signálem.
Hlášení v metru jsou v italském a anglickém jazyce. Ve vozech jsou cestující často upozorňováni, aby se za jízdy drželi. Zvláštností milánského metra je také občasné hlášení o doporučení sundávání si batohů ze zad, čímž se vytvoří ve vozech více místa. Piktogramy v okolí dveří pak nabádají k neopírání se o dveře souprav. V soupravách metra je vzhledem k častému střídání pozic nástupišť rozsvícena šipka označující stranu vlaku, na které se příští stanici vystupuje. Zajímavostí je také jízda vlaků vpravo, jelikož italské povrchové železnice využívají při své jízdě stranu levou.
Jako nejpoužívanější bývá označována linka M2. Linka M5 je naopak nadužívaná pouze při zápasech fotbalových klubů AC Milán a Inter Milán, od jejichž Stadionu San Siro začíná.
Historie Na začátku dvacátého století (1905) inženýr Baldassarre Borioli představil projekt možného uspořádání milánského železničního uzlu. Ve stejném roce také inženýři Leopoldo Candiani a Carlo Castiglioni předpokládali podzemní linku, která by spojovala budoucí nádraží Porta Vittoria s oblastí kolem brány Porta Magenta, procházející náměstím Piazza del Duomo. Projekt počítal s výstavbou nového nádraží, kde by se měla konat Světová výstava (Esposizione internazionale di Milano) v následujícím roce.
První konkrétní projekty na metro v Miláně pocházejí z roku 1912, kdy inženýr Evaristo Stefini představil svůj vlastní projekt podzemní dráhy, která měla spojit Milán s Monzou. Magistrát města Milán prosadil možnost předkládání efektivních návrhů výstavby a následného vedení metra. Konečný termín pro předložení návrhů byl stanoven na březen 1913. K posouzení byly celkem tři možnosti. V roce 1914 však hodnotící komise rozhodla, že žádný ze tří projektů nevyhovuje potřebám města, a dospěla k závěru, že jedinou možnou realizací je ta, která by spojovala hlavní nádraží se stanicí Cadorna Nord a procházela by pod náměstím Piazza Duomo. Vypuknutí 1. světové války debaty o metru definitivně uzavřelo.
V roce 1949 inženýr a radní pro veřejné práce města Agostino Giambelli vytvořil a představil první program pro stavbu metra. Na základě tohoto počátečního programu schválila městská správa dne 3. července 1952 projekt metra vytvořeného inženýrem Amerigo Bellonim. Dne 6. října 1955 byla vytvořena nová společnost Metropolitana Milanese, s úkolem řídit budoucí výstavbu nové infrastruktury. Projekt financoval magistrát 500 miliony lir a zbytek půjčkou od občanů. Z tratí, které se objevují v tomto projektu, bude pak pouze linka M1 postavena přesně tak, jak se předpokládalo v plánu z roku 1952. Linka M1 se začala oficiálně stavět 24. dubna 1957.
Stanice nové linky byly navrženy architektonickou firmou Franca Albini a Franca Helga, zatímco Bob Noorda navrhl značení. Albini-Helg i Noorda získali v roce 1964 cenu Compasso d'oro za značení a projekt výstavby milánského metra.
První zkouška trasy byla provedena s tramvajovým vozem 14. srpna 1962. První vůz metra (ev. č. 101) vjel do tunelu 10. prosince téhož roku z provizorní rampy nainstalované před Castello Sforzesco. Dne 10. srpna 1964 začaly zkušební jízdy nutné pro otevření trati veřejnosti .
První úsek z Lotto do Sesto Marelli (21 stanic) byl slavnostně otevřen 1. listopadu 1964, po 7 letech práce. Ve stejném roce, v dubnu, byly zahájeny práce také na druhé lince. V roce 1966 byla slavnostně otevřena větev linky M1, úsek Pagano – Gambara, se dvěma mezistanicemi. Dne 27. září 1969 vstoupila linka M2 do provozu na prvním úseku z Caiazzo do Cascina Gobba (7 stanic), včetně stanice Lambrate FS, důležitého přestupního uzlu s železniční stanicí Lambrate.
První část třetí linky (Centrale FS – Duomo) s 5 stanicemi byla slavnostně otevřena 3. května 1990 po téměř 9 letech stavebních prací (zahájeno 8. září 1981). Linka byla otevřena těsně před Mistrovstvím světa ve fotbale v Itálii.
6. července 2012 začaly práce na nové lince M4 (úsek Linate – Forlanini FS).
Po sérii skluzů a 23 letech po poslední nové lince byla 10. února 2013 slavnostně otevřena linka M5, na které byly práce zahájeny 16. července 2007.
V listopadu 2014 magistrát Milán, spravovaný radou starosty Giuliana Pisapia, zopakoval svůj záměr pokračovat ve výstavbě linky 4.
Práce na lince M4 v úseku Forlanini FS – Dateo začaly od ledna do února 2015.
Po několika odkladech, částečně kvůli pandemii covidu-19 a následnému poklesu počtu cestujících ve všech službách italské veřejné dopravy, byl dne 26. listopadu 2022 slavnostně otevřen první úsek M4 mezi stanicemi Linate Airport a Dateo, spojující městské letiště se systémem příměstské železnice (metra S).
Dne 12. října 2024 byl otevřen úsek linky M4 od stanice San Babila, nacházející se v centru města s přestupem na linku M1, do stanice San Cristoforo FS na jihozápadě města. K lince M4 tak přibylo 13 nových stanic. Po tomto rozšíření má linka M4 dohromady 21 stanic na 15 kilometrech délky. střed|náhled|800x800pixelů|Chronologie rozšiřování metra v Miláně
M1 (červená) střed|bezrámu1. listopadu 1964Sesto Marelli – Lot2. dubna 1966Pagano – Gambara18. dubna 1975Gambara – Inganni8. listopadu 1975Lotto – QT812. dubna 1980QT8 – San Leonardo28. září 1986San Leonardo – Molino Dorino a Sesto Marelli – Sesto 1º Maggio FS21. března 1992Inganni – Bisceglie30. března 2005Molino Dorino – Rho Fieramilano19. prosince 2005Pero
M2 (zelená) střed|bezrámu27. září 1969Caiazzo – Cascina Gobba27. dubna 1970Caiazzo – Centrale FS12. července 1971Centrale FS – Garibaldi FS4. prosince 1972Cascina Gobba – Gorgonzola3. března 1978Garibaldi FS – Cadorna FN7. června 1981Cascina Gobba – Cologno Nord30. října 1983Cadorna FN – Porta Genova FS13. dubna 1985Gorgonzola – Gessate a Porta Genova FS – Romolo1. listopadu 1994Romolo – Famagosta17. března 2005Famagosta – P.za Abbiategrasso20. února 2011Famagosta – Assago Milanofiori Forum
M3 (žlutá) střed|bezrámu3. května 1990Centrale – Duomo16. prosince 1990Duomo – Porta Romana12. května 1991Centrale – Sondrio a Porta Romana – San Donato16. prosince 1995Sondrio – Zara8. prosince 2003Zara – Maciachini26. března 2011Maciachini – Comasina
M4 (modrá) střed|bezrámu26. listopadu 2022Linate Aeroporto – Dateo30. června 2023Dateo – San Babila12. října 2024San Babila – San Cristoforo FS
M5 (lila) střed|bezrámu10. února 2013Bignami – Zara1. března 2014Zara – Garibaldi FS29. dubna 2015Garibaldi FS – San Siro Stadio6. června 2015Portello20. června 2015Cenisio26. září 2015Gerusalemme11. října 2015Monumentale14. listopadu 2015Tre Torri
Současnost
Linka M1 náhled|Souprava milánského metra linky M1 Linka M1 milánského metra spojuje město ze severovýchodu s konečnou na Sesto 1º Maggio FS (v obci Sesto San Giovanni ) na západ. Poté se dělí na dvě větve, jednu směrem na severozápad, s konečnou stanicí Rho Fieramilano (v obci Rho ) a další směrem na jihozápad s konečnou stanicí v Bisceglie (v obci Milán). Jeho trasa je celá pod zemí. Linka M1 je standartdního rozchodu a napájena třetí boční přívodní kolejnicí (750 V). Je také vybavena čtvrtou uzemňující kolejnicí mezi dvěma hlavními. V úseku Pasteur – Villa San Giovanni je také trolejové vedení, které umožňuje vlakům linek 2 a 3 dojet do depa Precotto.
Křižuje linku M2 na stanicích Loreto a Cadorna, linku M3 na stanici Duomo a linku M5 na stanici Lotto.
Linka má přestupní uzly se čtyřmi železničními stanicemi: Sesto San Giovanni (příměstské linky S7, S8, S9 a S11 a regionální vlaky), Milano Porta Venezia (jediné přestupní uzel mezi M1 a státními železnicemi v rámci Milána, příměstské linky S1, S2, S5, S6, S12, S13), Milano Cadorna (příměstské linky S3 a S4, Malpensa Express a regionální vlaky) a Rho Fiera (příměstské linky S5, S6 a S11, regionální, vnitrostátní a mezinárodní vlaky).
Linka M2 náhled|Linka M2 ve stanici Cimiano (povrchová část).Linka M2 milánského metra spojuje město ze severovýchodu, s rozdvojením a konečnými na Cologno Nord (v obci Cologno Monzese) a Gessate (ve stejnojmenné obci) na jih. Tam se taktéž rozdvojuje na konečné stanice v Piazza Abbiategrasso (v Miláně) a Assago Milanofiori Forum (v obci Assago). Je to jediná z tratí, která není celá pod zemí, protože jezdí po povrchu v úsecích Udine – Gessate/Cologno Nord a Famagosta – Assago Forum Milanofiori. V těchto úsecích je linka velmi podobná německým či rakouským S-Bahn (příměstské vlaky podobné metru). Linka M2 je standardního rozchodu a napájená svrchními sběrači z trolejí.
Křižuje linku M1 ve stanicích Loreto a Cadorna, linku M3 ve stanici Centrale FS a linku M5 ve stanici Garibaldi FS.
Trať je nejdelší z pěti a také ta s největším počtem (šest) přestupních uzlů s železničními stanicemi: Milano Lambrate (příměstská linka S9, regionální, vnitrostátní a mezinárodní vlaky), Milano Centrale (Malpensa Express, regionální, vnitrostátní a mezinárodní linky), Milano Porta Garibaldi (příměstské linky S1, S2, S5, S6, S7, S8, S11, S12 a S13, Malpensa Express, regionální, vnitrostátní a mezinárodní vlaky), Milano Cadorna (příměstské linky S3, S4, Malpensa Express a regionální vlaky), Milano Porta Genova (regionální vlaky) a Milano Romolo (příměstská linka S9).
Linka M3 náhled|Stanice Montenapoleone linky M3. Linka M3 milánského metra spojuje město ze severu s jeho konečnou v Comasina (v obci Milán) na jih do konečné stanice v San Donato (na hranici mezi obcemi Milán a San Donato Milanese). Její trasa je celá pod zemí, s výjimkou testovacích úseků (jako je testovací okruh San Donato). Linka M3 je standardního rozchodu a napájena svrchními sběrači z trolejí.
Křižuje linku M1 ve stanici Duomo, linku M2 ve stanici Centrale FS a linku M5 ve stanici Zara.
Trať má přestupní stanice s pěti železničními stanicemi: Milano Affori (příměstské linky S2 a S4 a regionální vlaky), Milano Centrale (Malpensa Express, regionální, vnitrostátní a mezinárodní vlaky), Milano Repubblica (příměstské linky S1, S2, S5, S6, S12, S13), Milano Porta Romana (příměstská linka S9) a Milano Rogoredo (příměstské linky S1, S2, S12, S13, regionální, vnitrostátní a mezinárodní vlaky).
Linka M4 náhled|Příjezd soupravy linky M4 do stanice Dateo. Linka M4 milánského metra spojuje město z východu s konečnou stanicí na letišti Linate (v obci Segrate). Vede zatím (březen 2023) z východní hranice vnějšího silničního okruhu v Dateo (v obci Milán). Po dokončení se trať rozšíří směrem k jihozápadní části města s konečnou stanicí v San Cristoforo FS (v obci Milán). Linka M4 je standardního rozchodu, napájena třetí boční kolejnicí (750 V). Na trati je zaveden automatizovaný provoz a tuto linku lze definovat jako lehké metro.
Protne linku M1 ve stanici San Babila a linku M2 ve stanici Sant'Ambrogio, přičemž přestup na linku M3 proběhne vytvořením pěšího spojení mezi zastávkami Sforza – Policlinico a Missori.