Pozdvižení v Efesu je opera buffa o dvou dějstvích a osmi obrazech českého skladatele Iši Krejčího na libreto Josefa Bachtika podle Shakespearovy Komedie plné omylů. Premiéru měla 25. února 1945 ve vysílání Českého rozhlasu v Praze, na jevišti pak až 8. září 1946 v pražském Národním divadle.
Vznik a první uvedení Pozdvižení v Efesu byla po Antigoně druhá opera Iši (Františka) Krejčího. Vznikla během druhé světové války v době, kdy Krejčí pracoval v protektorátním rozhlase, a tam také měla premiéru na samém konci nacistické okupace. Jevištní premiéru si pak odbyla v pražském Národním divadle na počátku první poválečné sezóny.
Krejčí měl po celý život zvláštní zálibu v antických tématech. Již Antigona byla na námět Sofoklův, roku 1936 napsal písňový cyklus Antické motivy. I na Shakespearově komedii – která vychází volně z Plautovy komedie Menéchmové – ho lákalo antické prostředí, ale rovněž groteskní děj a nepřítomnost romantické vášně, která se mu ošklivila. Na jeho úpravě na libreto neúspěšně pracoval už od roku 1930 (podle vzpomínek si Shakespearovu hru v překladu Jana Nepomuka Štěpánka koupil v Písku při pobytu s Jaroslavem Ježkem), nakonec se obrátil na hudebního publicistu a muzikologa Josefa Bachtíka (1901–1971), který veršovaný text vyhotovil. (omezený přístup) (omezený přístup) Pro Bachtíka to bylo první operní libreto, později napsal pro Zbyňka Vostřáka rovněž libreta k operám Rohovín Čtverrohý a Králův mincmistr.
Krejčí na opeře pracoval v letech 1939–1943. Pozdvižení v Efesu se začalo brzy po dokončení zkoušet v Národním divadle, uvedení však překazilo uzavření divadel v roce 1944.Holzknecht, Iša Krejčí, s. 140–141. Opera byla nakonec s již vybranými pěvci Národního divadla provedena v Českém rozhlase nedlouho před koncem druhé světové války, 25. února 1945. Získala značný ohlas kritiky i posluchačů, byla v rozhlase opakována a na počátku sezóny 1946/47 se konečně dočkala jevištní podoby v Národním divadle, a to v oceňované inscenaci režiséra Ferdinanda Pujmana s výpravou malíře Jana Zrzavého. V roce 1947 pak získala uměleckou cenu země České. (omezený přístup)
Shakespearova Komedie omylů byla před Išou Krejčím již zhudebněna několikrát. V roce 1786 měla ve Vídni premiéru opera Gli equivoci Stephena Storace na libreto Lorenza da Ponte, roku 1819 v Londýně opera The Comedy of Errors Henryho Rowleye Bishopa a krátce před Krejčím, roku 1938, měl v New Yorku premiéru muzikál Richarda Rodgerse na libreto Lorenze Harta s názvem The Boys from Syracuse.
Charakteristika Bachtíkovo libreto k Pozdvižení v Efesu je obecně považováno za velmi zdařilé.Holzknecht, Iša Krejčí, s. 135.; (omezený přístup) Libretista podle vlastního vyjádření vycházel ze Shakespearovy předlohy v překladech Jana Nepomuka Štěpánka, Josefa Václava Sládka a Josefa Čejky a přihlížel i k Plautovým Menaechmům.Bachtík, O textu, s. 7. Hudební čísla jsou veršovaná, přičemž jejich jazyk je přizpůsoben jednajícím postavám – říkankové texty pro sluhy, vznešenější pro hlavní postavy. Mluvené části jsou pak napsány rytmizovanou prózou. Děj byl pro účely opery zestručněn (podle Václava Holzknechta „vyházel odtud velkou část děje, a co zbylo, stačilo bohatě na operu“Holzknecht, Iša Krejčí, s. 131.), vypadly některé postavy – zejména rodiče obou Antifolů, a s nimi i zápletky a scény s nimi související. Bachtík vypustil také scény s příliš silným dramatickým efektem, jako úvodní bouře nebo hrozící poprava. Komiku trochu zušlechtil, například v traktování obou sluhů Dromiů (i když honičky a pohlavkování zůstaly), odstranil také postavy prostitutek a vůbec náznaky, že je Antifolus Efeský své ženě nevěrný, a pozměnil motivace a charakteristiky jednotlivých osob, například lyričtěji vykreslil Antifolovu švagrovou Lucianu a dodal ušlechtilé rysy vévodovi.Holzknecht, Iša Krejčí, s. 133–135.Bachtík, O textu, s. 6–7.
Krejčího hudba je ve stylu českého neoklasicismu, vědomé navazování na klasické i předklasické, v každém případě na předromantické hudební tradice. Jeho tvorba je často označována za „gaminskou tvář neoklasicismu“ mající „humor hravého a roztomilého kluka“, a podle Václava Holzknechta právě „bouřlivé veselí“ předlohy Krejčího přitahovalo, protože „hovělo jeho prvotné veselosti až nezbedné“. (omezený přístup) Podle muzikologa Karla Šroma má Pozdvižení v Efesu „mozartovskou vybroušenost a rossiniovský švih“;Šrom, O hudbě, s. 12. podobná přirovnání nabízí i například Přemysl Pražák (omezený přístup). Krejčí se v hovorech o této opeře odvolával na italskou operu buffu, formou, v níž se střídají hudební čísla s mluvenými, však připomíná spíše singspiel nebo lidovou zpěvohru.
Hudba opery má tři základní formy, přičemž převažuje komická část, uvozená již předehrou – Krejčí ji nazývá „intráda“ – „s vědomým rázem pouťové řachandy“ (podle Holzknechta). Recitativy jsou koncipovány v rychlém parlandu a v související hudbě je hodně staccatových útvarů. Zejména hudba obou sluhů Dromiů má popěvkový, kupletový charakter. Nejfraškovitějším místem je pasáž ve druhém dějství, kdy se místní felčar pokouší léčit údajné šílenství hrdiny Antifola Efeského tancem.Holzknecht, Iša Krejčí, s. 135–137. Vyskytují se však i lyrická místa, zejména v áriích obou žen, Adriany (Já tuším, Luciano, co vězí v tom) a Luciany (Když mladá žena vytuší).Holzknecht, Iša Krejčí, s. 137–138. Vznešený tón se ozve například ve vyprávění Antifola Syrakuského (Měl jsem bratra stejného stáří) a v hudbě vévodského hlasatele a vévody samotného.Holzknecht, Iša Krejčí, s. 138.Šrom, O hudbě, s. 12–16.
Pozdvižení v Efesu a celkově tvorbě Iši Krejčího se věnoval hudební vědec Václava Holzknecht, podle nějž „Išova buffa má moderní tvář, kterou jí dává harmonie, zkypřená všelijakými malými či zmenšenými intervaly nebo občasnou bitonalitou, rytmus, poučený na Stravinském, ale ne tak složitý, a především ducha a vtip autora, který se nad věcí vznáší a dává jí osobní příchuť.“ Je to podle něj „invenčně požehnané dílo“. Muzikolog Ladislav Šíp měl za to, že „[h]udba Iši Krejčího dospěla v Pozdvižení v Efesu k svému nejčistšímu tvaru.“ Muzikolog Lubomír Dorůžka napsal: „[Pozdvižení v Efesu h]udebně vyniká jednoduchostí, výrazovou stručností a zdravým humorem […] Bezesporu se podařilo autorovi v komických částech opery vytvořit hudbu trvalé umělecké hodnoty.“ Hudební vědec Jan Trojan v této opeře nacházel „pasáže nenapodobitelného zvukového kouzla“ a soudil, že „[n]aivní až trumpetkový sloh, čirá diatonika a svrchovaná prostota výrazu dodávají opeře zvláštního půvabu.“ Celkově je opera velmi divadelní a dynamická (Holzknecht: „opera má promyšlený rytmus a celkové brio“; Ladislav Šíp: „vše plyne v jeho opeře lehce a jaksi samozřejmě svižně“).
Kritický ohlas Již po této rozhlasové premiéře mínila kritika, že dílo „zanechalo dojem opravdu přesvědčivý. Jeho velkou předností je především vtipné libreto, jadrné české slovo Bachtíkovo, které ve vesměs dokonalé deklamaci se výtečně uplatnilo. V Iši Krejčího hudbě pak je, jako ostatně vždy, jiskra, veselý pohyb, uličnická rytmičnost, ale také, což je u něho novinkou, vážný rejstřík milostně filosofického zanícení, jakýsi elysejský, mírně melancholický šerosvit…“ (Lidové noviny). Podle recenze chce Pozdvižení v Efesu „býti živým novodobým příspěvkem k žánru opernímu, jedním z řešení obecně pociťované krise operního tvoření“. (omezený přístup)
Při hodnocení jevištní podoby pak nešetřil chválou například recenzent Svobodného slova. Vedle chvály „libreta vynikajících kvalit“, jehož autora přirovnával k Jaroslavu Vrchlickému jakožto libretistovi Jessiky, se věnoval Krejčímu, „skladateli hudby založené na jiskrném pohybu, ruchu a reji – skladateli epigramaticky vyhraněných a vyhrocených útvarů, hudby tryskající jen z čirých představ hudebních a štítící se manýry psychologisující a filosofující.“ Recenzent zmiňuje Mozarta, Rossiniho a Škroupa, ale tvrdí: „Klasicismus je Krejčímu jen orientačním odrazištěm, jinak je hudba jeho zpěvohry čerpána z vlastních bohatých a osobitých fondů.“ Krejčího hudba k Pozdvižení v Efesu je podle něj „melodická, jadrná, oproštěná, svým způsobem až lidově zpěvná, […] jevištně přiléhavá, operní“; skladatel triumfuje prý jako melodik a rytmik, jakož i pomocí delikátní, vzdušné a vtipn= instrumentace. Pozdvižený v Efesu je podle recenzenta dílo „české, národní i lidové“.
Recenzent listu Svobodné noviny hledal kořeny Pozdvižení v Efesu už u Pergolesiho Služky paní, ne-li hlouběji. Oceňoval „bystře pointovaný text a výrazné i plastické slovo Bachtíkovo“ a o hudbě psal: „Od ouvertury a prvního obrazu proudí tu bystrá, místy burleskně persiflážní, místy krátkodechá, ale vždy jasná a neunavující hudba Krejčího. Jejím novem je cudná, jakoby etherická lyrika, jež trochu čerpá z nálad a harmonií až gotickorenesančních.“ (omezený přístup) Též deník Lidová demokracie mínil, že „[v]zorná čeština, vtip, slovní pohotovost jsou přednosti Bachtíkova libreta“, a hledal Krejčího vzory ještě v době předklasické. Podle recenzenta se skladatelova „hudební nápadovost vyznačuje stručností a krátkostí motivu […] Melodickým principem jeho hudby je totiž spád a útvarnost lidových zpěvů, nikoliv nápěvková teorie, dokonce ne způsob ariosní. […] Je to hudba umělce vnitřně vyrovnaného, sama se sebou spokojeného a svým klidem a mladickým optimismem, humorem a jakousi laškovností nakažlivě působí i na posluchače.“ (omezený přístup)
Přemysl Pražák v revue Naše doba uvítal zejména Krejčího humor: „Iša Krejčí má dar u našich skladatelů nepříliš častý: schopnost zvláštního, někdy až chlapecky rozpustilého, vždy pak bezprostředního a ze srdce jdoucího humoru. Dovedl proto pro dlouhou řadu komických i čistě šprýmovných situací své opery nalézti vždy svrchovaně výmluvný a přiléhavý výraz, jenž slovní humor textu a komiku situací postihuje a zvyšuje. Podaří se mu nejednou uhoditi na tón příbuzný hudebnímu humoru rossiniovskému nebo mozartovskému.“ Nacházel ale také „citovou bezprostřednost a upřímnost“ v lyrických scénách. Forma hudebních čísel prý Krejčímu umožnila uplatnit „dovednost vyjadřovací zkratky“; Pražák si ji vysvětloval i tím, že i většina dosavadních Krejčího děl měla skrovné rozměry.
Operu uvítal, i když s určitými výhradami, také Ivan Medek ve Svobodném Československu: „Děkujeme Išovi Krejčímu. Děkujeme mu za to, že v době nejhlubšího národního utrpení (v roce 1943) dokázal napsat operu, která dává lidem radost a smích. […] Tato živá, optimistická hudba je plná veselého dramatického napětí, se kterým velmi zajímavě kontrastují části lyrické a filosoficko-meditativní.[…] Krejčího opeře ovšem vadí jistá stereotypnost v hudebním rozlišení jednotlivých dramatických situací. Vyskytuje se v ní […] hudba trojího charakteru: veselého až groteskního, lyricky milostného a filosoficko-meditativního. Tyto se od sebe navzájem ostře liší, ale uvnitř jsou takřka neměnné. Nejmarkantněji se to jeví v rytmické podobnosti zpěvů.“
Vladimír Bor ve Světě práce stavěl tuto operu do kontextu soudobých snah o operní reformu: „Iši Krejčího Pozdvižení v Efesu je na příklad soudobé dílo, jež přímo volá po uvolněném, osvobozeném operním divadle. Proti skladebné methodě této opery, např. proti formuli její rytmické sazby, mohou mít soudobí muzikanti své výhrady, ale v její jiskřivé hybnosti, smavé čistotě a ryzí komediálnosti mají téměř všechny předpoklady k nové a jevištně nejpružnější divadelnické reprodukci.“ (omezený přístup)